Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Klatovské štěrkopísky, s. r. o., sídlem Plzeňská 61/3, Plzeň, zastoupené Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 9 As 29/2024-65 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 55 A 48/2023-111, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Českého báňského úřadu, sídlem Kozí 748/4, Praha 1 - Staré Město, města Janovice nad Úhlavou, sídlem Harantova 132, Janovice nad Úhlavou, a města Nýrsko, sídlem Náměstí 122, Nýrsko, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně požaduje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žádostí podanou u Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského (dále jen "správní orgán prvního stupně") domáhala stanovení dobývacího prostoru, přičemž ten žádosti vyhověl, když rozhodnutím ze dne 18. 4. 2019 č. j. SBS 22783/2017/OBÚ-06/29 stanovil dobývací prostor Bystřice nad Úhlavou pro dobývání výhradního ložiska štěrkopísku. Proti tomuto rozhodnutí podalo město Janovice nad Úhlavou a město Nýrsko odvolání, které první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 24.
9. 2019 č. j. SBS 19808/2019/ČBÚ-21 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka obě obce podaly žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), na základě níž Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 1. 2020 č. j. 59 A 12/2019-134 rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatelka měla v tomto řízení postavení osoby zúčastněné na řízení a proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 16.
12. 2020 č. j. 4 As 116/2020-99. Oba rozsudky vycházejí z toho, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je územním rozhodnutím o změně využití území podle § 77 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2023. V řízení o stanovení dobývacího prostoru podle § 24 až 28 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2023, proto musí správní orgány postupovat také podle příslušných ustanovení stavebního zákona.
Správní soudy vyšly především z § 27 odst. 6 horního zákona, podle něhož stanovení a změna dobývacího prostoru je i rozhodnutím o změně využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu, přičemž poznámka pod čarou k tomuto ustanovení odkazuje na § 80 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud odkazem na svá dřívější rozhodnutí zdůraznil, že v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je závazně rozhodnuto o tom, že určitá část území bude používána k dobývání výhradního ložiska nerostů. Otázky související se změnou využití území nemohou zůstat v řízení o stanovení dobývacího prostoru opomenuty.
Před vydáním rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je proto třeba vyřešit mimo jiné dopravní napojení dobývacího prostoru na stávající pozemní komunikaci podle § 90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, doložit souhlas s vynětím pozemku ze zemědělského původního fondu podle § 9 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a doložit rozhodnutí orgánu ochrany přírody o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných živočichů podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.
Na tyto požadavky správní orgány rezignovaly a jejich rozhodnutí jsou proto nezákonná.
3. Správní orgán prvního stupně po vrácení věci prvním vedlejším účastníkem, jehož rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu (viz bod 2. výše), řízení o žádosti stěžovatelky usnesením ze dne 15. 12. 2022 č. j. SBS 22783/2017/OBÚ-06/39 zastavil podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Stěžovatelka totiž ani po výzvě k žádosti nedoložila závazné stanovisko - souhlas s odnětím dotčených pozemků ze zemědělského půdního fondu, rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a řešení dopravního napojení dobývacího prostoru doložené stanovisky vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení. Odvolání proti usnesení o zastavení řízení první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 21. 6. 2023 č. j. SBS 16858/2023 zamítl a napadené usnesení potvrdil.
4. Proti rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Podotkl, že správní orgány v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. správně vycházely ze závazného právního názoru, který byl vysloven ve zrušujícím soudním rozhodnutí. Správní orgány po stěžovatelce požadovaly pouze to, co byla v řízení o stanovení dobývacího prostoru povinna osvědčit. Stěžovatelka tak neučinila, a to pro nesouhlas se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku krajského soudu ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu. V mezidobí od vydání uvedených soudních rozhodnutí nedošlo ke změně judikatury správních soudů, pro kterou by bylo možné považovat vyslovený závazný právní názor za překonaný. K námitce stěžovatelky o změně právní úpravy krajský soud uvedl, že ta nastala až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka. Uvedl, že zákonem č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 195/2022 Sb., a některé další související zákony (dále jen "změnový zákon"), sice došlo s účinností od 1. 7. 2023 ke změně § 27 odst. 6 horního zákona, resp. vypuštění textu, že stanovení a změna dobývacího prostoru je i rozhodnutím o změně využití území, avšak nedošlo ke změně stavebního zákona, který stále obsahuje § 80 odst. 2 písm. b), podle něhož stanovení dobývacího prostoru vyžaduje rozhodnutí o změně využití území, jež je podle § 77 písm. b) stavebního zákona územním rozhodnutím. Provedená změna horního zákona tak nemá žádný vliv na závěry učiněné správními soudy v předchozích řízeních. Ani účinnost zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nový stavební zákon"), nebude mít sama o sobě vliv na správnost závěrů soudů, neboť nedochází ke zrušení § 28 odst. 6 až 8 horního zákona, podle kterých obvodní báňský úřad v řízení o stanovení dobývacího prostoru posoudí návrh především z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a jeho důsledků. Na základě těchto ustanovení horního zákona zůstane povaha řízení o stanovení dobývacího prostoru stejná jako dosud, neboť v něm bude nezbytné vyřešit tytéž otázky.
5. Následnou kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Poukázal na to, že posouzení věci vychází z horního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2023, a z tehdy účinného stavebního zákona. Vzhledem k § 75 s. ř. s. nemohou správní soudy v probíhajícím řízení zohlednit změny právní úpravy, ke kterým došlo novelou horního zákona účinnou od 1. 7. 2023, ani změny vyplývající z nového stavebního zákona. Nejvyšší správní soud má dlouhodobě za to, že řízení o stanovení dobývacího prostoru bylo za právní úpravy účinné do 30.
6. 2023 řízením o změně využití území, pročež se na něj použijí ustanovení stavebního zákona upravující územní řízení. Tvrzení stěžovatelky, že podstatou řízení o stanovení, změně či zrušení dobývacího prostoru je jiná otázka než u řízení podle stavebního zákona, není správné. Předmět rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je sice širší, neboť se na rozdíl od "běžného" územního rozhodnutí týká především možnosti budoucího dobývání surovin z daného ložiska a otázek vlivů spojených s tímto dobýváním (§ 25 odst. 1 in fine horního zákona), to ovšem zahrnuje i otázky rozhodování v území ve smyslu stavebního zákona, tj. stanovení způsobu využití území, na němž má být stanoven dobývací prostor.
Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že reálné dopady na dotčené území jsou zpravidla spojeny až se samotnou těžbou. To však neznamená, že stanovení dobývacího prostoru přímo neomezuje využití pozemků, na kterých je dobývací prostor stanoven. Neznamená to ani, že by v řízení o stanovení dobývacího prostoru nebylo nutné posuzovat požadavky, které stanoví zvláštní předpisy pro ochranu chráněných zájmů. Stanovením dobývacího prostoru totiž dochází k vymezení prostoru a dalších základních podmínek záměru dobývání nerostů v území a je jím založeno právo konkrétního subjektu na dobývání ložiska, přičemž musejí být zohledněna a chráněna práva dotčených vlastníků a veřejné zájmy v daném území.
V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkázal na své první rozhodnutí ve věci, kterým byla zamítnuta dřívější kasační stížnost stěžovatelky (viz bod 2. výše). Zdůraznil, že v tomto rozhodnutí navázal na svou předchozí judikaturu a vyšel i z názorů právní nauky, pročež jeho rozhodnutí nelze v žádném z ohledů považovat za "judikaturní exces". Stěžovatelka v kasační stížnosti přitom neuvedla žádné nové skutečnosti či námitky, s nimiž by se Nejvyšší správní soud již v minulosti nevypořádal.
6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a soudy a těžištěm její ústavní stížnosti je polemika se závěry soudů o použití stavebního zákona v řízení o stanovení dobývacího prostoru. Podle ní je řízení o stanovení dobývacího prostoru třeba považovat za samostatné správní řízení, jehož komplexní úprava je obsažena v horním zákoně, a to včetně vymezení obsahu návrhu na zahájení řízení a hledisek jeho posuzování. Horní zákon při stanovení dobývacího prostoru nepočítá s jakýmkoliv použitím procesní úpravy územního řízení obsažené ve stavebním zákoně. Stěžovatelka zdůrazňuje, že "závěr o kvalifikaci řízení o stanovení dobývacího prostoru jako územního řízeni a navazujícím závěrům o plné aplikaci úpravy stavebního zákona vede k neúměrně extenzivnímu rozsahu řízení o stanovení dobývacího prostoru", je nesprávný a rozporný s dosavadní rozhodovací praxí báňských úřadů. Uvádí, že souhlasy, které po ní požadovaly správní orgány, nejsou pro vydání rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru potřebné, resp. jsou "předčasné", vzhledem k navazujícímu řízení o povolení hornické činnosti. To se týká zejména souhlasu s odnětím ze zemědělského půdního fondu a výjimky ze zákazů u zvláště chráněných živočichů. Stanovením dobývacího prostoru totiž k žádnému zásahu do těchto složek přírody a krajiny nedochází. Územní řízení sleduje odlišné cíle a chráněné zájmy než řízení o stanovení dobývacího prostoru, pročež úpravu územního řízení obsaženou ve stavebním zákoně nelze při stanovení dobývacího prostoru použít, a to ani podpůrně. Stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1999 sp. II. ÚS 241/99 (pozn. rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž měl Ústavní soud konstatovat, že "řízení o stanovení dobývacího prostoru se... posuzuje jako samostatné řízení, které přechází dalšímu samostatnému řízení o hornické činnosti", a že práva obce mohou být dotčena až v navazujícím řízení o povolení hornické činnosti. Použití stavebního zákona v řízení o stanovení dobývacího prostoru vyloučil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v rozsudku ze dne 4. 6. 2013 č. j. 7 Ca 209/2009-122. S argumentací stěžovatelky se správní soudy nevypořádaly a jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Stěžovatelka dále poukazuje na důvodovou zprávu ke změnovému zákonu, z níž má vyplývat jasný úmysl zákonodárce zapovědět v řízení o stanovení dobývacího prostoru použití stavebního zákona, a totožný úmysl zákonodárce je dovoditelný z téže důvodové zprávy i ohledně právní úpravy účinné ke dni rozhodování prvního vedlejšího účastníka.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Směřuje-li ústavní stížnost proti soudním rozhodnutím, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99
(N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum rozhodovací činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11
(N 74/65 SbNU 41)].
9. Posuzovaná ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky, zda stanovením dobývacího prostoru dochází i ke změně využití území podle stavebního zákona, resp. zda je v řízení o stanovení dobývacího prostoru podle horního zákona nutné postupovat rovněž podle příslušných ustanovení stavebního zákona, případně i dalších (tzv. složkových) právních předpisů. Jde zjevně o výklad a použití jiného než ústavního práva, tedy o oblast, která je doménou správních orgánů a posléze správních soudů. K tomu se stěžovatelka mohla v řízení před správními soudy opakovaně vyjádřit - nejprve jako osoba zúčastněná na řízení, posléze jako kasační stěžovatelka, po zastavení řízení o stanovení dobývacího prostoru prvostupňovým správním orgánem a zamítnutí jejího odvolání prvním vedlejším účastníkem jako žalobkyně a kasační stěžovatelka.
Vzhledem k tomu, že v řízení o ústavní stížnosti vznáší v zásadě tytéž argumenty a námitky, Ústavní soud především posoudil, zda se s nimi správní soudy vypořádaly způsobem nezavdávajícím důvod k jeho kasačnímu zásahu, resp. zda se nedopustily neústavního výkladu podústavního práva, libovůle při jeho použití či jiné kvalifikované vady v soudním řízení správním.
10. Výklad § 27 odst. 6 horního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2023, jakož i příslušných ustanovení stavebního zákona, hodnotí Ústavní soud jako logický a ústavně slučitelný. Správní soudy nevyšly pouze z gramatického výkladu předmětných ustanovení, jak namítá stěžovatelka, ale rovněž z výkladu systematického a zhodnotily rovněž smysl a účel řízení o stanovení dobývacího prostoru. Horní zákon v § 27 odst. 6 jasně uváděl, že "stanovení a změna dobývacího prostoru je i rozhodnutím o změně využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu", na což navazovala i příslušná ustanovení stavebního zákona uvedená v napadených rozhodnutích.
Podstatný je přitom samotný obsah zákonných ustanovení a subsidiární použití obecné právní úpravy (stavebního zákona) při neřešení dané otázky úpravou zvláštní, nikoliv samotná poznámka pod čarou u § 27 odst. 6 horního zákona (odkazující na § 80 stavebního zákona), která sama o sobě "nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení" [nález ze dne 2. 2. 2000 sp. zn. I. ÚS 22/99
(N 14/17 SbNU 103)]. Správní soudy se při výkladu předmětných ustanovení (správně) nespokojily pouze s touto poznámkou, ale zkoumaly také smysl a účel právní úpravy. Rovněž se náležitě vyjádřily k náležitostem žádosti o stanovení dobývacího prostoru, resp. k tomu, jaké souhlasy musí stěžovatelka k žádosti přiložit. Pokud je stěžovatelka ani přes výzvu správního orgánu prvního stupně nedoložila a její žádost tak trpěla vadami, zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu je zákonem předvídaným procesním postupem, nikoliv porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
11. Ústavní soud hodnotí napadené rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu jako řádně odůvodněné, přičemž úvahy, kterými se soudy řídily, nelze považovat za vybočující z požadavků kladených ústavním pořádkem. To se týká i klíčové úvahy, podle které již samotné stanovení dobývacího prostoru omezuje, resp. předurčuje využití pozemků, na kterých je dobývací prostor stanoven. Správní soudy se vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatelky, a to zpravidla již v předcházejících rozhodnutích, na která v napadených rozhodnutí vhodně odkázaly.
Je pravdou, že soudy při vlastním posouzení věci v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně nezmínily rozsudek městského soudu ze dne 4. 6. 2013 č. j. 7 Ca 209/2009-122 (uvedly jej toliko při shrnutí obsahu podání stěžovatelky), fakticky se však s právním názorem tam uvedeným vypořádaly. Podstatné je, že se Nejvyšší správní soud neodchýlil od vlastní judikatury (k "prejudikatuře" viz bod 26. odůvodnění napadeného rozsudku), což by (bez předložení věci rozšířenému senátu) vedlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce.
12. Dovolává-li se stěžovatelka usnesení sp. II. ÚS 241/99 , Ústavní soud nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí uvádí, že usnesení na posuzovanou věc nedopadá. V ústavní stížnosti stěžovatelkou citovaná pasáž z tohoto usnesení nepředstavuje právní posouzení věci Ústavním soudem, nýbrž rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti tehdejších stěžovatelů. Ústavní soud se v tehdy posuzované věci žádným způsobem věcně nezabýval použitím stavebního zákona (v té době navíc platila odlišná právní úprava stavebního práva, resp. byl účinným ještě stavební zákon z roku 1976) v řízení o stanovení dobývacího prostoru a ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou.
13. Odkazuje-li stěžovatelka na novou právní úpravu, resp. na novelizovaný § 27 odst. 6 horního zákona (ve znění účinném od 1. 7. 2023), nový stavební zákon a změnový zákon, pomíjí, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumávají správní soudy napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V posuzované věci nešlo o správní trestání, aby krajský soud uplatnil ústavní příkaz použití pravé retroaktivity ve prospěch stěžovatelky (čl.
40 odst. 6 in fine Listiny). Ze stěžovatelkou citovaných pasáží důvodové zprávy ke změnovému zákonu nemůže být, navzdory jejímu znění, dovozován úmysl tzv. historického zákonodárce (odlišného od současného) při koncipování právní úpravy § 27 odst. 6 horního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2023, když věta "stanovení a změna dobývacího prostoru je rozhodnutím o využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu" byla součástí horního zákona již od počátku jeho účinnosti, tj. již od 1. 7. 1988. Důvodová zpráva ke změnovému zákonu tedy nemůže sloužit jako prostředek historicko-subjektivního (tzv. genetického) výkladu § 27 odst. 6 horního zákona, ve znění před novelizací provedenou změnovým zákonem.
Lze z ní usuzovat pouze úmysl současného zákonodárce, kterým má být "reagování na rozhodovací praxi některých správních soudů, které v rámci procesu stanovení dobývacího prostoru vyžadují dodržení postupů a náležitostí nejen podle příslušných ustanovení horního zákona, ale i ustanovení účinného stavebního zákona upravujících požadavky na územní rozhodnutí..." (důvodová zpráva k bodu 242. změnového zákona). Pokud se správní soudy vyslovily obiter dictum rovněž k právní úpravě horního zákona, ve znění účinném od 1.
7. 2023, a jeho vztahu k novému stavebnímu zákonu, nejde vzhledem k § 75 odst. 1 s. ř. s. o úvahy rozhodné pro výrok napadených rozhodnutí a Ústavnímu soudu nepřísluší je přezkoumávat.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno. Obsahem tohoto práva ostatně není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21 ).
15. K žádosti stěžovatelky o zaplacení nákladů právního zastoupení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je třeba uvést, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 téhož zákona). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
Přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu zcela výjimečné a přichází v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V řízení o této ústavní stížnosti, která je navíc zjevně neopodstatněná, Ústavní soud žádné takové okolnosti neshledal a netvrdí je ostatně ani sama stěžovatelka (k tomu srov. např. usnesení ze dne 31. 3. 2022 sp. zn. II. ÚS 62/22 nebo ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 700/23 ).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu