Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Svobodové, zastoupené JUDr. Petrem Jindřichem Syrovátkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Italská 2581/67, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1764/2022-422 ze dne 18. května 2023, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 394/2021-386 ze dne 23. února 2022, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 10 C 59/2016-351 ze dne 14. září 2021, a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 10 C 59/2016-351 ze dne 14. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Mgr. Petry Kallisty, zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah rozhodnutí obsahujících napadené výroky
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její zastoupení v řízení před Ústavním soudem podle § 83 zákona o Ústavním soudu bude platit stát.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatelka dne 21. května 2014 požádala Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro sepis žaloby a zastupování v soudním řízení. Návrh ze dne 21. května 2014 odůvodnila tak, že se ocitla v těžké životní situaci, neboť jí byly protiprávně zničeny veškeré movité věci. Obvodní soud usnesením č. j. 11 Nc 501/2014-11 ze dne 26. srpna 2014 stěžovatelku v plném rozsahu osvobodil od soudních poplatků pro řízení o náhradě škody za zničené movité věci (výrok I) a ustanovil jí pro řízení o náhradu škody k ochraně jejích zájmů advokátku JUDr. Lenku Smolíkovou, LL.M. (výrok II).
3. Stěžovatelka, zastoupená JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., dne 19. února 2016 podala u obvodního soudu žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky 2 300 000 Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy po panu Ondřeji Kaprhálovi a vedlejší účastnici. Nároky dovozovala z toho, že byt, který obývala, byl po skončení nájmu vedlejší účastnicí vyklizen a věci byly umístěny do skladu pronajatého obchodní společností, v níž vedlejší účastnice působila jako jednatelka. Když se stěžovatelka do skladu dostavila dne 4. října 2013, bylo jí pracovníky skladu sděleno, že sjednaná doba nájmu skladovací kóje uplynula již dne 31. srpna 2012 a žádné stěžovatelčiny věci ve skladu nejsou.
4. Na výzvu soudu stěžovatelka upřesnila, že požaduje 1 644 000 Kč jako náhradu majetkové újmy (škody) a 656 000 Kč jako odčinění nemajetkové újmy.
5. Rozsudkem č. j. 10 C 59/2016-128 ze dne 11. září 2017 obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody (výrok I) i na náhradu nemajetkové újmy (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV). Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelčino právo je promlčeno a oba žalovaní vznesli námitku promlčení. Stěžovatelčino právo se promlčelo v dvouleté tzv. subjektivní promlčecí době podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přičemž pro počátek této doby je rozhodný den 4. října 2013. Tehdy se stěžovatelka dostavila do skladu a zjistila, že v něm její věci nejsou. Pro úplnost obvodní soud dodal, že zachování promlčecí doby s objektivně určeným počátkem je nerozhodné, neboť právo na náhradu škody se promlčí uplynutím té doby, která skončí jako první.
6. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 11 Co 483/2017-149 ze dne 21. března 2018 rozsudek obvodního soudu pro vady žaloby zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud upozornil, že ze skutečnosti, že byla kóje ve skladu vyklizena, bez dalšího neplyne, že by se stěžovatelčiny věci ztratily či že by byly zničeny.
7. Obvodní soud vyzval stěžovatelku usnesením č. j. 10 C 59/2016-154 ze dne 15. května 2018, aby doplnila žalobu mimo jiné tím, že uvede, zda její věci byly zničeny či ztraceny, a kdy se o tom stěžovatelka dozvěděla.
8. Podáním doručeným obvodnímu soudu dne 16. května 2018, založeným na č. l. 157 až 159 spisu obvodního soudu, stěžovatelka na tuto výzvu reagovala a uvedla, že se o újmě, která jí vznikla, dozvěděla dne 4. října 2013, když se dostavila do skladu a zjistila, že v něm nejsou uskladněny její věci. Tvrzení, že se o újmě dozvěděla dne 4. října 2013, stěžovatelka opakovala i v podání ze dne 23. října 2018, založeném na č. l. 191 až 196 spisu obvodního soudu.
9. V dalším průběhu řízení stěžovatelka vzala žalobu proti panu Ondřeji Kaprhálovi zcela zpět. Žalobu proti vedlejší účastnici vzala opakovaně zpět částečně.
10. Rozsudkem obsahujícím napadený výrok rozhodl obvodní soud tak, že řízení částečně zastavil (výrok I), napadeným výrokem II zamítl stěžovatelčinu žalobu na náhradu majetkové škody ve výši 237 926 Kč s příslušenstvím, a dále zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy "za ztrátu lidskosti" ve výši 328 000 Kč (výrok III) a za "zničení celoživotní práce" (výrok IV), uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady řízení (výrok V) a rozhodl o odměně ustanovené advokátky stěžovatelky (výrok VI). Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka na výzvu soudu uvedla, že se o újmě dozvěděla dne 4. října 2013, žalovaná vznesla námitku promlčení a právo bylo promlčeno.
11. O odvolání stěžovatelky městský soud rozhodl rozsudkem obsahujícím napadenou část výroku I. Tímto výrokem potvrdil výroky II, III, IV a V rozsudku obvodního soudu. Dále uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). Městský soud jako správnou posoudil úvahu obvodního soudu, že stěžovatelčino právo na náhradu majetkové škody je promlčeno. V případě náhrady nemajetkové újmy městský soud dospěl k závěru, že promlčení bylo sice posouzeno nesprávně, avšak právní řád nepočítá s existencí osobnostních práv, jejichž ochrany se stěžovatelka domáhala, a proto jí nebylo možno přiznat náhradu nemajetkové újmy.
12. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem obsahujícím napadený výrok. Napadeným výrokem bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku obvodního soudu. Dále Nejvyšší soud zrušil rozsudek městského soudu v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky III, IV a V rozsudku obvodního soudu, a ve výroku o nákladech řízení, a rovněž rozsudek obvodního soudu v rozsahu výroků III, IV a V a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Stěžovatelčino dovolání proti rozhodnutí v části týkající se náhrady majetkové škody považoval Nejvyšší soud za nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť otázka promlčení byla městským soudem posouzena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Tvrzení stěžovatelky, že promlčecí doba měla započít později, nemohla založit přípustnost dovolání, neboť byla založena na jiném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn městským soudem. II.
Argumentace stěžovatelky
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení a obsah rozhodnutí, jež byla v její věci vydána. Rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká, že nezrušil rozsudky městského soudu a obvodního soudu v plném rozsahu, ač tyto soudy vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu a neprovedly důkazy navržené stěžovatelkou.
14. Stěžovatelka dovozuje, že až provedením jí navrhovaných důkazů by mohlo být zjištěno, kdy, jak a zda vůbec byly její věci zničeny. Dále mohlo být rovněž zjištěno, že vedlejší účastnice stěžovatelce škodu způsobila úmyslně, a tudíž by se ve stěžovatelčině věci uplatnila desetiletá promlčecí doba.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
23. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
24. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je pouze ta větev řízení před obecnými soudy, jež se týkala majetkové škody, jež měla stěžovatelce vzniknout ztracením či zničením jejích věcí. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelčino právo bylo promlčeno a vedlejší účastnice se dovolala promlčení. Za rozhodný okamžik pro počátek dvouleté promlčecí doby se subjektivně určeným počátkem pokládaly den 4. října 2013, kdy se stěžovatelka dostavila do skladu, a to proto, že stěžovatelka opakovaně ve svých podáních uvedla, že šlo o den, kdy se dozvěděla o škodě, a bylo jí rovněž známo, kdo za tuto škodu odpovídá (že byt vyklidila žalovaná).
25. Důkazní návrhy, které stěžovatelka vznesla v řízení před obvodním soudem, nemohly být opomenutými důkazy v tom smyslu, jak o nich pojednává judikatura Ústavního soudu [například nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. března 2017 (N 38/84 SbNU 439)], především proto, že skutečnosti, jež jimi mínila stěžovatelka prokázat, nebyly v její věci rozhodné. Již v prvním rozsudku ve věci obvodní soud upozornil, že běh doby s objektivně určeným počátkem, nemá vliv na posouzení promlčení, uplynula-li již lhůta se subjektivně určeným počátkem.
26. Pro běh doby se subjektivně určeným počátkem pak bylo klíčové, že stěžovatelka opakovaně na výzvu soudu uvedla, že se o škodě dozvěděla dne 4. října 2013. Nebylo přitom nutné zjistit, zda byly stěžovatelčiny věci ztraceny, či zničeny, podstatné bylo, že o ně přišla a vznikla jí škoda. Pro posouzení počátku běhu promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy vlastník věci zjistí, že se proti žalovanému nedomůže vydání věci, neboť ten ji již nemá v držení. Tento závěr plyne z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou poukázal městský soud v usnesení č. j. 11 Co 483/2017-149.
27. Ze stěžovatelčina postupu je zřejmé, že již při podání návrhu na ustanovení zástupce pro sepis žaloby neočekávala, že by jí věci mohly být vráceny zpátky, neboť již tehdy uváděla, že věci jsou zničeny, a žádala o náhradu újmy (majetkové i nemajetkové) právě proto, že o ně přišla. Ani žaloba nebyla formulována na vydání věci s pouze eventuálním požadavkem na náhradu škody. Všechny tyto okolnosti zpochybňují stěžovatelčino tvrzení, že se až v průběhu řízení před obvodním soudem dozvěděla, že její věci jí nemohou být vydány.
28. Stěžovatelce byla v srpnu 2014 ustanovena advokátka, která jejím jménem žalobu v únoru 2016 podala. Z ničeho ve spise se přitom nepodává, že by nebylo možno podat žalobu do uplynutí promlčecí doby v říjnu 2015. Proto obstojí i závěr soudů, že vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí nebylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
29. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by kterákoliv ze stěžovatelčiných námitek obsažených v ústavní stížnosti měla mít za následek kasační zásah Ústavního soudu. Výsledek řízení před obecnými soudy z ústavního hlediska obstojí. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby náklady na její zastoupení před Ústavním soudem platil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 2165/23
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podávám tzv. konkurenční votum k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 2165/23
:
Podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky osoby, kterým tento zákon přiznává takové postavení, pokud se svého postavení nevzdají. Pro řízení o ústavní stížnosti přiznává zákon postavení vedlejších účastníků těm ostatním účastníkům (sc. kromě stěžovatele) řízení, z něhož vzešlo stížností napadené rozhodnutí.
Ústavní soud při své rozhodovací činnosti akceptuje komisivní i omisivní projev vůle vedlejšího účastníka vzdát se vedlejšího účastenství. Příkladem omisivního projevu vůle je nevyjádření se k ústavní stížnosti, a to na základě výzvy Ústavního soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud ve výzvě k vyjádření adresované vedlejšímu účastníkovi upozorňuje, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě (ev. včetně doložení plné moci k jeho zastupování), bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
V posuzované věci svědčilo postavení vedlejší účastnice Petře Kallista, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná. Ústavní soud ji vyzval, aby se k ústavní stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 24. 1. 2024, a to ve lhůtě 15 dnů. Přípis jí byl doručen dne 5. 2. 2024, lhůta k vyjádření počala běžet dne 6. 2. 2024 a skončila dne 20. 2. 2024. Vzhledem k tomu, že Petra Kallista se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila, nastoupila uplynutím dne 20. 2. 2024 vyvratitelná domněnka, že se postavení vedlejší účastnice vzdala. Až dne 21. 3. 2024 obdržel Ústavní soud její podání obsahující reakci na ústavní stížnost, jejíž přílohou byla plná moc udělená právnímu zástupci Mgr. Svatoplukovi Šplechtnovi dne 8.3.2017 (sic!), avšak bez jakékoliv reakce na skutečnost, že stanovená lhůta k vyjádření již uplynula.
Zastávám názor, že z uvedených důvodů nemělo být v řízení o posuzované ústavní stížnosti jednáno s Petrou Kallista jako s vedlejší účastnicí řízení; vyjádření k ústavní stížnosti zaslané po stanovené lhůtě není způsobilé "zvrátit" účinky nastoupené vyvratitelné domněnky. V Brně dne 27. března 2024
Josef Fiala