Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AKOFIS, s. r. o., sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 33 Cdo 3769/2023-474, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka navrhuje zrušit v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu na zaplacení 2 024 321 Kč s příslušenstvím. Uvedenou žalobou se domáhala pojistného plnění z titulu svého pojištění odpovědnosti za škodu.
3. Podání žaloby předcházelo způsobení škody advokátkou, bývalou společnicí stěžovatelky, při výkonu advokacie. O odpovědnosti stěžovatelky za škodu rozhodl rozhodce Mgr. Bc. Rudolf Titz rozhodčím nálezem ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. RT 028/2016. Vedlejší účastnice se rozhodčího řízení neúčastnila; účastníky rozhodčího řízení byli pouze stěžovatelka a poškozený.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2023 č. j. 64 C 82/2015-403 žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá proti vedlejší účastnici (žalované) právo na pojistné plnění. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2023 č. j. 58 Co 169/2023-443 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož kopii si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu. K přípustnosti dovolání stěžovatelka uvedla, že "je přípustné podle § 237 o. s. ř. (pozn. - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též "o. s. ř."), a to především z toho důvodu, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázka hmotného i procesního práva nebyla řešena vůbec, je rozhodována v historii rozdílně, a zároveň dovolacím soudem má být po právní otázce dovolacím soudem posouzena jinak" (sic). V I. části dovolání stěžovatelka argumentovala, že obecné soudy měly aplikovat § 135 odst. 2 větu druhou o. s. ř. a "vycházet" z výše uvedeného rozhodčího nálezu, byť byl vydán mezi zčásti odlišnými účastníky a vedlejší účastnice (žalovaná) se rozhodčího řízení neúčastnila. K tomu uvedla, že "tato zásadní právní otázka musí být v souladu s ust. § 237 o. s. ř. dovolacím soudem po právní otázce posouzena jinak, než jak je o této otázce rozhodováno", jakož i to, že "právní posuzování této otázky je nezbytné sladit se základními principy spravedlnosti běžně přijímanými v právním státě a posoudit věc jinak, než byla posuzována minimálně v tomto řízení." V II. části dovolání stěžovatelka brojila proti rozsahu dokazování, v III. části brojila proti skutkovému závěru, že jedna z dotčených osob byla osobou nemajetnou, a ve IV. části pouze stručně shrnula obsah předchozích částí a přednesla petit.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění vysvětlil, že vymezení přípustnosti dovolání nebylo řádné, pročež stěžovatelčino dovolání musel odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (tj. pro vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti primárně namítá, že přípustnost dovolání vymezila řádně. V této souvislosti uvádí, že řádně uvedla tři kritéria přípustnosti dovolání a bylo úkolem Nejvyššího soudu, aby z nich vybral to nejvhodnější. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud neměl odmítnout její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Uvedený postup Nejvyššího soudu považuje za "bohapustý přepjatý formalismus", jenž je v rozporu s jejím právem na soudní ochranu a potažmo přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud se otázkou přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posouzení přípustnosti dovolání v civilních věcech podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), pročež je nutno vycházet z něj.
10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na § 237 až 238a téhož zákona. Ustanovení § 237 o. s. ř. pak vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, (i) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, (ii) která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, (iii) která je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně), nebo (iv) kterou odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by měla být změněna.
11. Jak Ústavní soud zdůraznil, jedním z účelů uvedené zákonné úpravy je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. To umožňuje dovolateli a jeho advokátovi náležitě posoudit, jestli je namístě dovolání podat, a, je-li tomu tak, zajišťuje vyšší kvalitu podaného dovolání. Povinnost advokáta seznámit se s judikaturou Nejvyššího soudu, zaujmout k ní postoj a vyložit, jak má Nejvyšší soud k této judikatuře v kontextu posuzované věci přistupovat, navíc umožňuje zkvalitnit a zefektivnit rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (stanovisko pléna sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, body 32 až 33). S ohledem na povinné právní zastoupení dovolatele před Nejvyšším soudem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a široce formulované podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) Ústavní soud v citovaném stanovisku pléna dospěl k závěru, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah dovolání. Není proto v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítne (stanovisko pléna sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, bod 38).
12. Povinnosti vymezit předpoklad přípustnosti nelze - bez dalšího - dostát tím, že dovolatel dá dovolacímu soudu na výběr, aby sám některou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží [nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20
(N 129/100 SbNU 410), bod 16]. Dovolatel však neporušuje požadavek (stanoven judikaturou Nejvyššího soudu a doktrínou), že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, pokud při vymezení předpokladů přípustnosti uvede v jejich posloupnosti vícero alternativních možností plynoucích z § 237 o. s. ř. (nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20 , bod 21). Stejně tak nelze klást dovolateli k tíži uplatnění vícero předpokladů přípustnosti, jestliže na základě hlubších úvah dospěje například k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou následně i specifikuje, současně ale vyjádří názor, že s ohledem na určité skutkové či právní odlišnosti případů řešených v předchozí praxi lze uvažovat o tom, že jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 410/20 , bod 17].
13. V nyní posuzované věci stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto předsedou senátu pro vady podle § 234c odst. 1 ve spojení s § 241 odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Ústavní soud se proto primárně zabýval otázkou, zda stěžovatelčino dovolání trpělo vytýkanými vadami. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka ve svém dovolání pouze lakonicky konstatovala, že sporná právní otázka v judikatuře Nejvyššího soudu "nebyla řešena vůbec, je rozhodována v historii rozdílně, a zároveň (...) má být (...) dovolacím soudem posouzena jinak." V návaznosti na to podobně stroze uvedla, že otázka aplikovatelnosti § 135 odst. 2 o. s. ř. má být posouzena "jinak, než byla posuzována minimálně v tomto řízení." Stěžovatelka tato tvrzení nijak dál nerozvedla a necitovala žádnou, natož relevantní, judikaturu Nejvyššího soudu na jejich podporu.
14. Stěžovatelka se ve svém dovolání nevyjádřila ani k tomu, z jakých důvodů má za to, že u jedné a té samé právní otázky mohou být splněny všechna tři uvedená kritéria přípustnosti dovolání současně, ačkoli se prima facie vzájemně vylučují. Stěžovatelka v dovolání nevymezila ani to, v jakém pořadí (posloupnosti) měly být předpoklady jeho přípustnosti - byly-li myšleny jako alternativní - Nejvyšším soudem zkoumány.
15. Ačkoli Nejvyšší soud nesmí při zkoumání náležitostí dovolání postupovat formalisticky a v případě pochybností o jejich splnění má postupovat k dovolatelům vstřícně [nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15
(N 198/79 SbNU 251), bod 15], v nyní posuzované věci k tomu nebyly dány důvody. Nejvyšší soud by k závěru o dostatečném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání mohl v nynější věci dospět pouze tak, že by vystoupil ze své role nezávislého arbitra a za stěžovatelku by je sám vymezil, což mu ovšem nepřísluší. Jelikož stěžovatelčino dovolání neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a stěžovatelka tuto vadu v průběhu trvání lhůty k podání dovolání neodstranila, odmítnutí jejího dovolání podle § 234c odst. 1 ve spojení s § 241 odst. 1 o. s. ř. není porušením jejího práva na soudní ochranu a z něj plynoucího práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. opět stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I. a body 25 a násl. odůvodnění, srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).
16. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu