Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem, sídlem Májová 608/23, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2025 č. j. 11 Tdo 272/2025-841, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 10. 2024 č. j. 5 T 8/2024-717 byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy, zločinem vydírání a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (podle ustanovení trestního zákoníku vyjmenovaných v uvedeném rozsudku). Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené, proti které pokus vraždy směřoval, nemajetkovou újmu.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2024 č. j. 7 To 95/2024-769 rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o trestu, a z podnětu odvolání poškozené ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Vrchní soud označil trest uložený krajským soudem pod spodní hranicí zákonné trestní sazby za nepřiměřený a stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Současně znovu rozhodl o adhezním nároku poškozených.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že obsahem podaného dovolání je snaha stěžovatele zvrátit prostřednictvím skutkových námitek uložení přísnějšího trestu. Tyto námitky však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu.
5. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud porušil princip rovnosti stran v dovolacím řízení, když své rozhodnutí opřel o vyjádření Krajského státního zastupitelství v Plzni, které jemu ani jeho obhájci nebylo doručeno. Stěžovatel se k argumentaci státního zastupitelství nemohl vyjádřit, přestože mohlo mít významný dopad na výsledek řízení. Nadto stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy při posuzování jeho osoby nevzaly zcela do úvahy jeho "mentální a psychický stav (patologická závislost na poškozené)" v době spáchání skutku.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
8. Součástí práva na soudní ochranu je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán, a to i v trestním řízení [viz např. nález ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 569/05
(N 100/41 SbNU 293)]. Princip rovnosti účastníků řízení a související zásada kontradiktornosti řízení se v trestním řízení uplatní také při rozhodování o dovolání. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že nezaslání vyjádření státního zástupce dovolateli k replice, nebylo-li dovolacím soudem rozhodnuto ve prospěch dovolatele, může mít za následek porušení základního práva na soudní ochranu [např. nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15
(N 80/81 SbNU 349)]. Vždy je rozhodný obsah daného vyjádření v kontextu dosavadního průběhu řízení. Nepostačuje, bude-li nezaslání vyjádření z hlediska výsledku dovolacího soudu toliko pochybením formální povahy (viz nález ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 1309/24 ).
9. V nyní posuzované věci princip kontradiktornosti řízení porušen nebyl. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že se k dovolání stěžovatele vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (nikoliv krajského státního zastupitelství, jak tvrdí stěžovatel) podáním, k němuž dovolací soud nepřihlédl, neboť bylo doručeno do datové schránky soudu dne 26. 3. 2025 v 17:35 h, tedy v době, kdy se před konáním nařízeného neveřejného zasedání následující den 27. 3. 2025 dopoledne s jeho obsahem fakticky nemohl seznámit (viz bod 9 napadeného usnesení). Argumentaci předloženou státní zástupkyní tedy dovolací soud vůbec nebral v potaz, což výslovně konstatuje a potvrzuje to i odůvodnění napadeného rozhodnutí ve svém celku. Pakliže Nejvyšší soud za této situace vyjádření státní zástupkyně stěžovateli neposlal k replice, nikterak tím nezkrátil možnost obhajoby vyjádřit se k argumentům, které by mohly mít vliv na výsledek řízení, a nezasáhl tedy do základních práv stěžovatele.
10. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu pak nemůže být ani skutečnost, že soud (stěžovatel nespecifikuje, který soud má na mysli) při posuzování jeho osoby nevzal v potaz jeho mentální a psychický stav. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se dovolací soud k námitkám stěžovatele dostatečně vyjádřil a zdůvodnil, proč je nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Ústavní považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu za adekvátní a vyhovující požadavkům stanoveným ústavními předpisy.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu