USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2025 o dovolání obviněného D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 7 To 95/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 8/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 5 T 8/2024-717, byl obviněný D. D. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 1)] a dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 2)]. Za obě tato jednání byl obviněný podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 58 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. krajský soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené T. N. (dále též jen „poškozená“) na náhradě nemajetkové újmy částku 300.000 Kč, zatímco se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni (který svůj řádný opravný prostředek podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu a do výroku o náhradě škody), jakož i poškození T. N. a Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR.
3. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 7 To 95/2024-769 tak, že podle § 258 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. ve výroku o trestu, a z podnětu odvolání poškozené T. N. podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, načež podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené T. N. na náhradě nemajetkové újmy částku 369.041,35 Kč (sestávající se z bolestného ve výši 69.041,35 Kč a náhrady duševních útrap ve výši 300.000 Kč), zatímco se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Vyjma toho vrchní soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 2 tr. ř. jednak z podnětu odvolání státního zástupce o povinnosti obviněného nahradit České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 133.564 Kč a dále z podnětu odvolání poškozené České republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR o povinnosti obviněného této nahradit škodu ve výši 50.000 Kč. V ostatních výrocích přitom zůstal napadený rozsudek krajského soudu nedotčen. Naproti tomu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) dne 5. 1. 2024 ve večerních hodinách nejprve sledoval T. N. a M. V., poté zatelefonoval T. N. a ptal se, jestli na něj má nějaké bodyguardy, a že jí to stejně nepomůže; mezitím si již místo nože připravil nalezenou kovovou tyč o celkové délce 151 cm a průměru 2,2 cm na jednom konci zašpičatělou a zvažoval, jestli se má za nimi vydat, což nakonec učinil, a v době kolem 20:00 hod., v ulici XY před domem č. p. XY v obci XY, okr. XY oba doběhl, T. N. se ze strachu schovávala za M. V., kdy obviněný před ním začal šermovat tyčí a naznačovat výpady, říkal, aby si schoval psa a šel stranou, že mu do toho nic není, aby se do toho nepletl, vyhrožoval, že jinak mu propíchne psa, ať jde stranou, nebo probodne i jeho, což v M. V. vyvolalo pocit ohrožení, načež obviněný provedl výpad tyčí proti T. N. a bodl ji do levého ramene, ta se před ním dala na útěk, dostihl ji a v úmyslu ji usmrtit ji tyčí velkou silou bodl do zad a odběhl, to již M. V. volal na linku 158, aby se obviněný znovu objevil u T. N., která se choulila u popelnice a opět ji tyčí, kterou svíral oběma rukama bodl v úmyslu usmrtit velkou silou do zad a utekl, čímž T. N. způsobil bodnou ránu na zádech v oblasti pravé lopatky s podkožním emfyzémem – proniknutí vzduchu do měkkých tkání stěny hrudní vpravo při páteři v úrovni 1. – 7. obratle s přítomností krve v pohrudniční dutině, bodnou ránu v pravé bederní krajině s bodným kanálem vpravo při páteři směrem do mezižebří a bodný kanál v podkoží na zadní ploše levého ramene, kdy zejména bodné poranění hrudníku vpravo s v bodem při vnitřním okraji pravé lopatky pronikající do pohrudniční dutiny za vzniku pneumothoraxu a hemothoraxu lze považovat za poranění ohrožující život T. N. a bez včasné odborné lékařské pomoci se zavedením hrudní drenáže by velmi pravděpodobně došlo ke smrti T. N.,
2) ačkoliv obviněný neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, tak na přesně nezjištěných místech v rámci okresu XY, nejméně však v obci XY, okr. XY, v období nejméně od roku 2018 do 2. 1. 2024, částečně prodal a částečně daroval T. N. psychotropní látku pervitin - hydrochlorid metamfetaminu, který je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách ze dne 21. 2. 1971, jenž byla vyhlášena ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 62/1989 Sb., a to v přesně nezjištěném množství, v přesně nezjištěném počtu případů.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Obviněný D. D. napadl výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 7 To 95/2024-769, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 5 T 8/2024-717, dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které podle svého vyjádření zaměřil výhradně proti výroku o trestu. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, neboť podle jeho mínění jsou rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků projednávaného trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. V rámci svého velmi stručného (až kusého) dovolání podotkl, že oba soudy nižších stupňů měly k dispozici znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie, stejně jako zdravotnickou dokumentaci vztahující se k jeho osobě, z nichž (mimo jiné) vyplynul jeho neuspokojivý psychický stav, respektive skutečnost, že trpí smíšenou poruchou osobnosti. Navíc se z pohledu psychosociální zralosti nachází v pásmu lehké mentální retardace. Z dalších důkazů (např. z výslechu svědka B. D.) je zjevné, že má sebedestruktivní sklony, neboť se nejednou pokusil o spáchání sebevraždy (eventuálně ji zvažoval), zvláště v souvislosti s opakovanými rozchody s poškozenou. V důsledku toho měl být hospitalizován na lůžkovém psychiatrickém pracovišti v Ostrově, k čemuž však nedošlo, neboť při svém převozu do tohoto zařízení ze sanitky uprchl.
7. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že se u něj vyvinula patologická závislost na osobě poškozené, která má navíc manipulativní sklony. Obecně platí, že chorobná vazba na druhou osobu se projevuje nadměrnou fixací (v jeho případě na osobu poškozené), jakož i obětováním vlastních potřeb a zájmů v její prospěch s tím, že může kulminovat až do stavu komplexní ztráty kontroly nad vlastním jednáním. Skutečnost, že k takovému stavu v případě obviněného došlo, mimo jiné dokládá, že v době trvajícího vztahu s poškozenou opustil své zaměstnání v Německu. Taková situace mívá vážné negativní dopady na fyzické, psychické i sociální zdraví jedince a v krajních případech může vyvrcholit až emocionálním vydíráním a žárlivostí. Podle mínění dovolatele vedou všechny jmenované skutečnosti k reálným pochybnostem o jeho duševním stavu v době spáchání projednávaného skutku.
8. Vzhledem k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 7 To 95/2024-769, ve výroku o trestu a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněnému ukládá trest ve shodném rozsahu s trestem původně uloženým rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 5 T 8/2024-717.
9. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 26. 3. 2025, č. j. 1 NZO 194/2025-13, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), když však toto stanovisko bylo Nejvyššímu soudu doručeno do datové schránky dne 26. 3. 2025, tedy až den před konáním neveřejného zasedání, navíc až v 17:35 hod., tedy po pracovní době. Za těchto okolností se senát Nejvyššího soudu, který v dané věci rozhodoval, neměl možnost fakticky seznámit s obsahem daného stanoviska ještě před konáním neveřejného zasedání nařízeného na následující den v dopoledních hodinách, pročež k jeho obsahu nemohl nikterak přihlédnout. Ze stejného důvodu nebylo předmětné stanovisko nejvyššího státního zástupce zasláno obviněnému, resp. jeho obhájci k jejich případné replice.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
11. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání ,
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Z pohledu zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu tak lze za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného považovat jednak správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř.
14. Z výše uvedeného je zřejmé, že tento dovolací důvod umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obs,ahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 tedy nikterak nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkového charakteru.
15. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
16. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného D. D. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, které jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř.
17. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první variantě) v podstatě namítl, že Vrchní soud v Praze v rámci svého rozhodování fakticky nedocenil jeho krajně neuspokojivý psychický stav, který v době páchání trestného činu ještě prohloubila jeho nižší psychosociální zralost a (zejména) patologická závislost na osobě poškozené. Všechny jmenované okolnosti měly podle tvrzení dovolatele vygradovat do stavu komplexní ztráty kontroly nad jeho jednáním, ve kterém se měl nacházet v okamžiku svého fyzického útoku na osobu poškozené. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel všechny své námitky fakticky zaměřil do výroku o vině a jejich prostřednictvím se pokouší objasnit motivy svého jednání a zpochybnit vlastní příčetnost v době spáchání pokusu vraždy vůči poškozené.
18. Výše uvedené námitky, jež jsou ryze skutkového charakteru, však nejsou v nyní projednávaném případě relevantní mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že obviněný v rámci hlavního líčení konaného dne 1. 10. 2024 po řádném poučení podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásil, že je vinný spácháním obou jednání popsaných výše pod body 1) a 2), včetně jejich právní kvalifikace. Krajský soud v Plzni následně podle § 206c odst. 4 tr. ř. jeho prohlášení viny přijal, v důsledku čehož prohlásil důkazní řízení ve vztahu k otázce viny za skončené. Za této situace při vědomí toho, že soudem přijaté prohlášení viny nelze ze strany obviněného nikterak odvolat, přitom platí, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny, které bylo příslušným soudem přijato, nelze napadat opravnými prostředky (§ 206c odst. 7 tr. ř.). V tomto ohledu je tedy dovolání obviněného zjevně nepřípustné.
19. Teprve v samotném závěru svého písemného podání přitom obviněný prohlásil, že podstatou jeho úsilí je dosažení zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze, respektive obnovení trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 5 T 8/2024-717, tedy úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti let.
20. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že v případě, že úmysl dovolatele směřoval ke zpochybnění výše jemu uloženého trestu (který mu byl uložen odvolacím soudem), bylo na místě využít možnosti odkazu na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Pouze ten totiž umožňuje namítnout, že byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu) nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pouze pro úplnost lze doplnit, že v případě, kdy by dovolatel zamýšlel stran uložené sankce namítnout porušení hmotného práva, jako je např. zpochybnění závěru o tom, zda mu měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popřípadě společný test za pokračování v trestném činu, bylo by namístě odkázat na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Z výše uvedených souvislostí nicméně vyplynulo, že obviněný svoji skutkovou argumentaci váže k závěrečnému tvrzení, v rámci kterého namítl, že úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v celkové výměře dvanácti let, který mu byl uložen v rámci odvolacího řízení rozsudkem Vrchního soudu v Praze, považuje za trest nepřiměřený, respektive trest nepřiměřeně přísný.
22. V návaznosti na charakter námitek vznesených osobou dovolatele Nejvyšší soud připomíná obecně platná pravidla ovládající dovolací řízení, podle kterých zjistí-li dovolací soud, že je uložený trest v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, bylo by namístě konstatovat jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe, což by implikovalo jeho zákonný zásah (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Navíc má tato zásada ústavní povahu, jejíž existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba si klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, jenž je obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v každém konkrétním případě ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je rovněž nutné zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak jen za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
23. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním nebo zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě zcela zjevně nejedná.
24. Krajský soud v Plzni ve svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 t,r. ř. Přitom přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život.
25. Zcela konkrétně soud prvního stupně konstatoval, že obviněnému významně polehčuje jeho prohlášení viny, které soud hodnotil jako úplné doznání i jako projev účinné lítosti. Naproti tomu jiné polehčující okolnosti nebyly u obviněného neshledány. Obviněnému naopak přitížilo, že byl uznán vinným opakovanými přestupky, které spočívají v opakovaném napadání jiných osob (a to v relativně krátkém časovém rozmezí od prosince 2022 do srpna 2023), přičemž mezi napadenými osobami figuruje i poškozená T. N., kterou dokonce dne 31. 12. 2022 napadl nožem (kterým jí bodl do hlavy). Vyjma toho obviněnému přitížilo, že popsaným jednáním spáchal více trestných činů, pročež mu byl ukládán trest úhrnný. K jeho osobě bylo dále zjištěno, že je svobodný, bezdětný, před vzetím do vazby nebyl nikde zaměstnán (resp. byl veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání). S ohledem na dosavadní způsob vedení jeho života soud prvního stupně konstatoval nápravu obviněného jako ztíženou (viz opakované přestupky, stejně jako opakovaná, avšak již zahlazená odsouzení, dlouhodobé užívání tzv. tvrdých omamných látek), neboť dosud uložené tresty nebyly pro obviněného dostatečným ponaučením, aby se napříště vyvaroval páchání jakékoli přestupkové či trestné činnosti, když v páchání další trestné činnosti naopak pokračoval.
26. Stran nejzávažnějšího ze sbíhajících se trestných činů krajský soud konstatoval dvě zásadní okolnosti, a sice to, že napadení poškozené zůstalo toliko ve stádiu pokusu (vražda ze strany obviněného nebyla dokonána), jakož i to, že útok na její osobě nezanechal žádné vážné trvalé následky (zahrnující eventuální následky jak fyzické, tak psychické povahy). S ohledem na tyto skutečnosti soud prvního stupně aplikoval pravidla pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody a podle § 58 odst. 2 písm. b) a § 58 odst. 6 tr. zákoníku obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody pod spodní hranicí základní trestní sazby. Proti výroku o trestu, stejně jako proti výroku o náhradě škody, následně podal odvolání v neprospěch obviněného státní zástupce, načež Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po provedeném přezkumu napadeného rozsudku aplikaci výše uvedených moderačních ustanovení ve prospěch obviněného neaproboval.
27. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že odvolací soud za pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci zákonné trestné sazby stanovené podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od dvanácti do dvaceti let. Pakliže po zvážení všech zákonných kritérií obviněnému uložil za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby (za současného stanovení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozené T. N. a k, náhrady škody České průmyslové zdravotní pojišťovně a Ministerstvu spravedlnosti ČR), nelze takový trest za žádných okolností označit za nezákonný či nepřiměřeně přísný, tím méně za exemplární či dokonce za excesivní.
28. Z ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vyplývá, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, pokud obviněný prohlásil svoji vinu a pokud soud dospěl k závěru, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také tehdy, pokud odsuzuje pachatele „toliko“ za trestný čin spáchaný ve stadiu pokusu.
29. Vrchní soud v Praze v nyní posuzované věci oprávněně konstatoval, že v případě obviněného nebyl pro aplikaci výše uvedených ustanovení trestního zákoníku žádný legitimní důvod. Přestože je nepopiratelné, že obviněný nejzávažnější trestný čin vraždy nedokončil (tedy tento zůstal ve stadiu pokusu) a v rámci hlavního líčení prohlásil ve vztahu k oběma skutkům, které mu byly obžalobou kladeny za vinu, svoji vinu, mohou tyto okolnosti odůvodnit nanejvýš výměru trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 140 odst. 2 tr. zákoníku, nikoli však aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
30. Nejvyšší soud totiž ve shodě s hodnocením Vrchního soudu v Praze deklaruje, že poměry obviněného se nikterak nevymykají typově podobným případům, aby odůvodnily postup v rámci mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Na straně obviněného nelze v žádném případě konstatovat zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, když jmenovaný netrpí tak závažným onemocněním, které by v inkriminovanou dobu mělo bezprostřední vliv na jeho příčetnost a rovněž není živitelem mnohočlenné rodiny, která by byla závislá na jeho výdělku. Vyjma toho je třeba ve vztahu k povaze spáchané trestné činnosti akcentovat, že obviněný se souběžně dopustil tří trestných činů, z toho dvou zločinů ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku, za což mu byl ukládán jeden (celkový) úhrnný trest.
31. Bezprostřední motivace obviněného k nejzávažnějšímu trestnému jednání přitom spočívala v jeho sebestředné žárlivosti vůči poškozené, v jejímž důsledku se rozhodl svoji bývalou přítelkyni usmrtit. Z jeho strany a podle jeho přesvědčení se jednalo o sjednání trestu za domnělé příkoří a ponížení, jehož se mu ze strany poškozené díky ukončení jejich vztahu dostalo. Podstatnou je přitom skutečnost, že jeho motivace k danému jednání nevyplynula z patických motivů, kterak výstižně konstatoval vrchní soud (viz bod 20. odůvodnění jeho rozsudku). Během svého útoku obviněný navíc nebral ohled ani na osobu, která poškozenou v inkriminovanou dobu doprovázela a kterou se zbraní v ruce vyzýval, aby mu ustoupila z cesty, aby mohl svůj záměr zrealizovat.
32. V daném případě nebyla na místě ani aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku, neboť obviněný učinil vše pro to, aby poškozenou skutečně usmrtil. Kterak vyplývá z popisu daného jednání, dovolatel nejprve poškozenou jedenkrát bodl do oblasti ramene, a když zjistil, že tato utíká a snaží se před ním schovat, pronásledoval ji a poté ji bodl do zad podruhé. Když ani toto nevedlo ke kolapsu (respektive jejímu úmrtí, které zamýšlel), znovu se vrátil k poškozené a tyčí, kterou držel oběma rukama, ji bodl (velkou silou) potřetí a znovu do oblasti zad. Z toho je zřejmé jeho pevné rozhodnutí poškozenou usmrtit, přičemž od svého úmyslu neupustil ani v době, kdy poškozená již utrpěla dvě předchozí závažná poranění. Okolnost, že ke smrti poškozené nedošlo a že trestná činnost zůstala ve stadiu pokusu, přitom nevzešla z vůle obviněného, nýbrž z toho, že jí byla na základě telefonátu další osoby, která ji doprovázela, bez prodlení poskytnuta rychlá a kvalifikovaná zdravotnická pomoc.
33. Za nepravdivý a tudíž i nesprávný je nutné označit výrok Krajského soudu v Plzni, že útok na poškozené T. N. nezanechal žádné vážné trvalé následky (míněno nejen fyzické, ale i psychické). Jak totiž sama poškozená u hlavního líčení uvedla, necítí se po psychické stránce ani s odstupem času nikterak dobře, neboť v mysli se jí celá situace stále vrací. Od té doby je podezíravá a vůči lidem nedůvěřivá, sama za tmy z domu raději nevychází, přičemž spí se sekerou pod postelí. Svoji psychickou situaci rovněž konzultovala s psychiatrem, který ji předepsal psychofarmaka, která v době řízení před soudem prvního stupně stále užívala.
34. Tvrzení soudu prvního stupně, že po tak masivním útoku obviněného (který ostatně nebyl první) poškozená neutrpěla žádné vážné následky, je krajně chybný i z logiky věci. Pokud poškozená utrpěla několik závažných zranění, z nichž zejména bodné poranění hrudníku vpravo (s vbodem při vnitřním okraji pravé lopatky, který pronikl do pohrudniční dutiny za vzniku pneumothoraxu a hemothoraxu) bylo život ohrožující, tedy neslučitelné se životem a bez včasné odborné lékařské pomoci (se zavedením hrudní drenáže) by došlo k její smrti, je zcela logické, že si posléze musela uvědomit bezprostřední ohrožení svého života ze strany svého expřítele. V důsledku toho bez pochyb utrpěla posttraumatický šok, který pozvolna přešel do depresivních stavů, které psychiatr kompenzoval podáváním antidepresiv.
35. K výčtu okolností hovořících v neprospěch obviněného je nutné doplnit, že v případě zločinu vraždy došlo k naplnění společensky škodlivější formy tohoto zločinu, neboť na poškozenou zaútočil zjevně po předchozím uvážení. Navíc trestný čin spáchal v podstatě z pomsty, a to vůči osobě jemu blízké, která se mu odmítla nadále přizpůsobovat. Svým jednáním současně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty více úmyslných trestných činů.
36. Za tohoto stavu tak lze shrnout, že všechny shora uvedené okolnosti jednoznačně nedovolují, aby byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Ostatně i podle dříve publikované judikatury Nejvyššího soudu se v rámci dovolání nelze mimořádného snížení trestu odnětí svobody postupem podle § 58 tr. zákoníku jakkoli domáhat. Jak bylo již naznačeno výše, využití tohoto zákonného institutu není ze strany dovolatele (vyjma aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku, což však není případ obviněného D. D., jemuž nebyl – a ani nemohl být – přiznán status tzv. spolupracujícího obviněného) jakkoli nárokové, nýbrž se jedná o fakultativní postup příslušného soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 327/2018).
37. V rámci dovolacího řízení je nutné doplnit, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není podřaditelná nejen pod obviněným výslovně označený, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod, které taxativně vymezuje § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu byl Nejvyšší soud nucen námitku spočívající v celkové nespokojenosti obviněného s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody kategoricky odmítnout.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku pokouší prostřednictvím skutkových námitek zvrátit uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, a to přesto, že k takové argumentaci není oprávněn vzhledem k tomu, že v rámci hlavního líčení prohlásil svoji vinu a krajský soud jeho prohlášení akceptoval. Jedinou relevantní námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel naznačil, že vrchním soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let hodnotí jako nepřiměřeně přísný, však bylo třeba z hlediska zákonného vymezení dovolacích důvodů odmítnout, neboť platný trestní řád takové námitky neumožňuje podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
39. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 7 To 95/2024-769, ani jemu předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 5 T 8/2024-717, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného D. D. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., pročež postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl.
40. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu