Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., t. č. věznice Bělušice, zastoupený Mgr. Matějem Košťálem, LL. M., advokátem, sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. května 2024 č. j. 10 To 116/2024-566 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2024 č. j. 6 T 118/2018-472, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové a Krajského státní zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily mnoho jeho ústavně zaručených práv zakotvených v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatel spáchal tři trestné činy [trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku a tentýž čin podle § 211 odst. 1 a 4 téhož zákona]. Jeho trestná činnost spočívala v tom, že se různými způsoby obohatil: jednak vylákal od svých známých peníze, jednak uvedl nepravdivé údaje při uzavření dvou úvěrových smluv. Takto získané peníze použil převážně pro vlastní potřeby. Za to mu trestní soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce tří roků a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti roků. Dále mu uložil, aby podle vlastních sil nahradil jím způsobenou škodu (tzv. přiměřené omezení podle § 85 odst. 3 trestního zákoníku). Stěžovatel se ale nenapravil, nevedl řádný život. Náhradu škodu vůbec neplatil a dopustil se řady protiprávních jednání [trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednoho dopravního přestupku a dvou přestupků proti veřejnému pořádku].
3. Okresní soud v Hradci Králové proto napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel musí vykonat trest odnětí svobody. Přeměnil tedy podmíněný trest odnětí svobody na trest nepodmíněný (§ 86 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 330 odst. 1 a § 330a odst. 3 trestního řádu). Okresní soud stěžovateli vytkl, že nevedl řádný život a že neplnil přiměřené omezení. Poškozeným neuhradil téměř nic. Trestní odsouzení jej neodradilo od páchání dalších protiprávních jednání. Stěžovatel neprojevoval příliš velkou ochotu pracovat. Pravidelně a po krátké době střídal různá zaměstnání, byť mu trestní soud dříve uložil omezení v podobě povinnosti platit náhradu škody. Hrozba přeměny trestu se míjela účinkem.
4. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost [§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť pro nařízení veřejného zasedání nebyl důvod. Při hodnocení chování stěžovatele soud může zohlednit dřívější trestné činy, i když u jednoho z nich nastala fikce neodsouzení. Soud může rovněž zohlednit přestupky. I ony jsou důvodem pro nařízení výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody. Ačkoli stěžovatel předložil krajskému soudu masu listin, nic to nemění na závěru, že ani po trestním odsouzení nezměnil svůj dosavadní přístup k životu. Stěžovatelova pracovní morálka je nízká, o čemž svědčí opakované skončení pracovních poměrů již ve zkušební době. Krajský soud nepopřel, že nedobrý zdravotní stav stěžovatele mu výrazně brání, aby plnohodnotně pracoval a aby řádně platil náhradu škody. Nicméně stěžovatel na tom není tak špatně, aby nemohl pracovat vůbec.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá tři okruhy argumentace. Zaprvé, stěžovatel kritizuje způsob, jakým trestní soudy hodnotily jeho chování během zkušební doby. Posoudily totiž plnění přiměřeného omezení, tj. zda a jak platil náhradu škody, příliš přísně. Stěžovatel uvádí, že nemohl řádně plnit svoji povinnost, protože trpí různými zdravotními neduhy (závažná oční vada, porucha pozornosti neboli ADHD, bolest zad a páteře). Dále trestní soudy nemohly zohlednit zahlazené odsouzení, a to ani subsidiárně. Pokud mu svědčí fikce neodsouzení, nehraje dřívější odsouzení žádnou roli. Zadruhé, krajský soud měl nařídit veřejné zasedání. Namísto toho rozhodl neveřejně. Stěžovatel předložil mnoho listin, které prokazovaly jeho nedobrý zdravotní stav. Musel mít příležitost se k nim vyjádřit. Zatřetí, stěžovatel namítá podjatost soudce okresního soudu. Prý mu kladl nevhodnou otázku, a proto je podjatý (dotaz se týkal stěžovatelova rozhodnutí mít děti).
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
12. Zda se podmíněně odsouzený během zkušební doby osvědčil, je rozhodnutím, které činí v prvé řadě trestní soudy. Ony posuzují, zda se podmíněně odsouzený skutečně polepšil a zda je třeba trvat na výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud tak může zasáhnout na ochranu podmíněně odsouzených až v okamžiku, kdy rozhodnutí trestních soudů vybočuje z mezí ústavního pořádku [přiměřeně nález ve věcech podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 232/22 , body 9 a 10, nejnověji nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1519/24 , bod 17]. V nynější věci se trestní soudy v těchto mezích pohybovaly, žádná neústavnost tedy nenastala.
13. Pokud jde o hodnocení, zda stěžovatel vedl řádný život, Ústavní soud uvádí následující. Stěžovatel nemá pravdu, že zahlazení odsouzení brání trestním soudům, aby zohlednily stěžovatelovu trestnou činnost, kterou páchal během zkušební doby. Smyslem a účelem fikce neodsouzení je zmírnit případné nepříznivé právní následky, které se pojí s trestním odsouzením a které odsouzeného omezují v životě (např. nemožnost vykonávat určité profese). To však nesahá tak daleko, že by se zahlazením popřela samotná skutečnost spáchání trestného činu. Ústavní soud již dříve uzavřel, že trestní soudy smí zohlednit celou trestní minulost odsouzeného, včetně již zahlazených odsouzení [nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411), bod 43].
14. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že plnění přiměřených omezení, tj. zda odsouzený například řádně platí náhradu škody, nelze mechanicky hodnotit stylem "platí, či neplatí" (obdobně ve věci podmíněného propuštění nález ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 2065/23 , body 24, 28, 31 a 32). Ústavní soud nemíní zlehčovat nedobrý zdravotní stav stěžovatele, který mu komplikuje dlouhodobě si udržet práci a který ovlivnil jeho schopnost platit náhradu škody. Stěžovatel se však během zkušební doby dopustil celé řady společensky škodlivých jednání: vyhrožoval vykonavateli soudního exekutora, že ho jeho otec zastřelí samopalem (zahlazený trestný čin), řídil technicky nezpůsobilé auto (první přestupek), nepravdivě vypovídal ve správním řízení (druhý přestupek) a neuposlechl výzvy strážníka obecní policie (třetí přestupek).
Stěžovatel se proto mýlí, pokud naznačuje, že trestní soudy nařídily výkon podmíněného trestu jen kvůli neplacení náhrady škody. Naopak, bylo to právě jeho protiprávní chování, které trestní soudy přesvědčilo, že je nutný výkon trestu odnětí svobody, neboť podmíněné odsouzení se míjelo účinkem.
15. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud musel o jeho stížnosti rozhodnout ve veřejném zasedání. Ústavní soud v minulosti, byť v souvislosti s povolením obnovy trestního řízení, uzavřel, že rozhodování v neveřejném zasedání není samo o sobě ústavně problematické. Pokud stížnostní soud nepřehodnotil skutková zjištění způsobem, který by ovlivnil dříve učiněný právní závěr, a nezopakoval či nedoplnil dokazování, nemusí nařídit veřejné zasedání [stanovisko pléna ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633), bod 43]. Ve stanovisku se Ústavní soud dokonce vyjádřil k nynější procesní situaci. Uvedl, že "i v řízení o přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný postačí konání veřejného zasedání na prvním stupni, a to dokonce i v případě, že se odsouzený tohoto zasedání vlastní vinou nezúčastnil." (tamtéž, bod 40).
16. Až tehdy, pokud stížnostní soud hodlá zvrátit rozhodnutí soudu prvního stupně a chce nařídit výkon podmíněného trestu, musí nařídit veřejné zasedání [nález ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 2959/20
(N 124/106 SbNU 339), bod 16]. V nynější věci se krajský soud ztotožnil s okresním soudem, nic nepřehodnocoval ani nic neměnil. Je sice pravda, že se na různých místech vyjádřil ke stěžovatelovu zdravotnímu stavu. Šlo však jen o reakci na to, že stěžovatel předložil velké množství listin o nepříznivém zdravotním stavu až po rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatel měl příležitost se vyjádřit ke svému zdraví v nařízeném veřejném zasedání před okresním soudem, toho však nevyužil. Krajský soud z listin zjistil jen v řízení nijak nezpochybňovanou skutečnost, že zdravotní stav komplikuje stěžovatelovu pozici na trhu práce (srov. bod 24 usnesení krajského soudu).
17. Stěžovatel své podezření na nestrannost soudce okresního soudce staví na tom, že se mu nelíbil (údajný) dotaz soudce. Jde však o pouhou spekulaci, která ze spisu neplyne.
18. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu