Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, sídlem Matušova 982/9, Rumburk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 10 As 65/2022-36 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. ledna 2022 č. j. 60 A 24/2021-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím Magistrátu města Děčín (dále jen "magistrát") ze dne 15. 4. 2021 sp. zn. MDC/Rp-124/3953/2021, č. j. MDC/42246/2021, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku proti majetku podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se úmyslně dopustila tím, že dne 7. 12. 2019 nalezla dámský náramek, který si nálezem přisvojila, a poškozené D. P. tak způsobila škodu ve výši 12 520 Kč (výrok I). Za to jí byla uložena pokuta ve výši 500 Kč (výrok II A), dále jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč (výrok II B) a povinnost nahradit poškozené škodu způsobenou přestupkem ve výši 12 520 Kč (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 2. 7. 2021 č. j. KUUK/086881/2021/ZB, kterým u výroků I a II její odvolání zamítl a v tomto rozsahu rozhodnutí magistrátu potvrdil. Krajský úřad dále výrok III rozhodnutí magistrátu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil magistrátu k dalšímu řízení.
4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí krajského úřadu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, protože stěžovatelka byla podle jeho názoru klientkou JUDr. Voženílka. K spornému obsahu plné moci krajský soud uvedl, že nemá soud pochyb o tom, že předmětná plná moc je generální plnou mocí, neboť advokát byl zmocněn, "aby žalobkyni obhajoval, respektive ve všech právních věcech zastupoval, vykonával veškeré úkony s tím souvisící, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky, námitky a rozklad, a vzdával se jich, vymáhal nároky, jejich plnění přijímal a stvrzoval, dědictví odmítal či neodmítal, to vše i tehdy, je-li podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci".
Plná moc byla žalobkyní udělena v rozsahu práv a povinností podle celého platného právního řádu ČR. Proto krajský soud shledal, že byla-li předložena při podání vysvětlení Policii ČR ve věci podezření žalobkyně ze zatajení nálezu náramku, tedy v době, kdy žalobkyni ani jejímu advokátovi JUDr. Voženílkovi nemohlo být zřejmé, zda bude následně s žalobkyní zahájeno trestní či přestupkové řízení s žalobkyní jako obviněnou, a s ohledem na to, že žalobkyně byla v trestním řízení zastoupena na základě této generální moci, aniž udělila advokátu novou plnou moc pro účely vedení trestního řízení, správní orgán I.
stupně nepochybil, pokud vycházel z toho, že plná moc nebyla žalobkyní udělena pouze pro účely podání vysvětlení Policii ČR.
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Konstatoval, že pro posouzení věci (včasnosti či opožděnosti žaloby) je stěžejní námitka týkající se existence zastoupení stěžovatelky advokátem JUDr. Voženílkem v řízení o přestupku. Z obsahu správního spisu plyne, že magistrátu byla na základě usnesení Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 10. 2020 č. j.
5 T 17/2020-53 postoupena věc stěžovatelky (a spis okresního soudu), neboť jednání, kterým měla stěžovatelka spáchat přečin zatajení věci, není trestným činem, ale mohlo by být posouzeno jako přestupek. Magistrát jednal s advokátem JUDr. Voženílkem jako se zmocněncem stěžovatelky a dne 15. 2. 2020 mu do datové schránky doručil oznámení ze dne 4. 2. 2020 o zahájení přestupkového řízení se stěžovatelkou, jakož i předvolání k ústnímu jednání. Přestupek byl projednán dne 3. 3. 2021 v nepřítomnosti stěžovatelky a JUDr.
Voženílka. Rozhodnutí magistrátu ze dne 15. 4. 2021 (sub 2) bylo opětovně doručováno stěžovatelce prostřednictvím JUDr. Voženílka (doručeno mu bylo do datové schránky dne 28. 4. 2021). Dne 13. 5. 2021 podal proti rozhodnutí magistrátu JUDr. Voženílek blanketní odvolání, které na základě usnesení magistrátu ze dne 17. 5. 2020 doplnil. Rozhodnutí krajského úřadu (sub 3) bylo stěžovatelce opětovně doručováno prostřednictvím JUDr. Voženílka do jeho datové schránky (doručeno mu bylo dne 7. 7. 2021). Dne 29.
9. 2021 požádala stěžovatelka o doručení rozhodnutí krajského úřadu, které jí bylo následně doručeno poštou. Z obsahu spisového materiálu k zastoupení stěžovatelky dále plyne, že v trestním řízení vedeném Policií ČR udělila stěžovatelka dne 23. 12. 2019 plnou moc advokátovi JUDr. Voženílkovi. Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem, že ze znění této plné moci je zjevné a nepochybné, že jde o plnou moc generální. Neobstojí kasační námitka, že jde o plnou moc "univerzální". Pojem "univerzální" plná moc se občas používá jako synonymum "generální" plné moci, přičemž se lze také setkat s pojmem "všeobecné" či "neomezené" plné moci; pořád však jde o totéž (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.
10. 2009 č. j. 8 Afs 46/2009-46 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2921/2004). Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem a krajským úřadem konstatuje, že v průběhu správního řízení bylo řádně doručováno stěžovatelce prostřednictvím jejího zmocněnce advokáta JUDr. Voženílka (§ 34 odst. 2 věta první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Krajský soud rovněž správně dovodil, že následné doručení stejnopisu rozhodnutí krajského úřadu stěžovatelce nemá podle § 34 odst. 2 věty druhé správního řádu vliv na běh příslušných lhůt.
Konečně Nejvyšší správní soud souhlasil se závěrem krajského soudu, že byla-li žaloba doručena krajskému soudu až dne 6. 12. 2021 (přesto, že advokátovi JUDr. Voženílkovi bylo rozhodnutí krajského úřadu řádně doručeno dne 7. 7. 2021), byla podána zjevně po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 1 zákona č.
6. Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění správních soudů nemají dostatečnou ani racionální základnu. Pojmy "generální" a "univerzální" (ve vztahu k plné moci) nejsou synonyma. Generální plná moc platí pro všechna řízení, univerzální plná moc platí pro jakékoli řízení, pro které je předložena. A v tomto, ale pouze v tomto, je pak plnou mocí neomezenou (generální). Správní orgány naprosto ignorovaly stěžovatelku a jako s účastnicí správního řízení s ní podle jejího tvrzení nejednaly. Správní soudy pak tento nezákonný postup nenapravily. Není pravda, že by JUDr. Voženílek v období od 10. 10. 2020 do 29. 9. 2021 za stěžovatelku (v jejím zastoupení) učinil jakýkoli úkon. Stěžovatelka neví, co správní soudy míní, když tvrdí, že JUDr. Voženílek přijímal její písemnosti. Byly-li tyto dokumenty doručovány do datové schránky advokáta, těžko je mohl vrátit či dokonce nepřijmout.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Pochybení proti těmto požadavkům Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), jsou ústavně souladné. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je obsáhle a důkladně odůvodněno s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze jeho právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu za případné. Stejně tak důsledně vypořádal všechny námitky stěžovatelky. Na jeho klíčovém závěru, že stěžovatelka byla po celou dobu správního řízení zastoupena JUDr. Voženílkem na základě plné moci a že byla-li žaloba doručena krajskému soudu až dne 6. 12. 2021 (přesto, že advokátovi JUDr. Voženílkovi bylo rozhodnutí krajského úřadu řádně doručeno dne 7. 7. 2021), byla podána zjevně po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, pročež bylo nutno žalobu odmítnout, nelze shledat nic neústavního, co by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. září 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu