Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti B.Sc. P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009 č. j. 35 Co 535/2008-105 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 2008 č. j. 21 C 363/2007-62, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se jako vlastník bytového domu v Praze - Nuslích žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal po vedlejších účastnících (žalovaných) uhrazení dlužného nájemného ve výši 33.668,49,- Kč s poplatkem z prodlení za užívání bytu. Uvedený nárok uplatňoval jako rozdíl mezi nájemným stanoveným a vedlejšími účastníky skutečně placeným s tím, že při výpočtu nájemného stěžovatel vycházel z výměry bytu včetně celé plochy sklepa, zatímco vedlejší účastníci od vyměřeného nájemného odečetli polovinu částky účtované jako nájemné sklepa.
Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 14. 8. 2008 č. j. 21 C 363/2007-62 vyhověl stěžovatelovu návrhu pouze co do částky 4.585,58,- Kč s poplatkem z prodlení (výrok I.), co do částky 29.081,91,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejším účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. 21 C 363/2007-97 pak Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovateli přiznal ještě částku 417,83,- Kč s poplatkem z prodlení (výrok IV.) a co do částky 417,77,- Kč s poplatkem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok V.).
K podanému odvolání Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 5. 2009 č. j. 35 Co 535/2008-105 odvolání stěžovatele v části směřující do vyhovujícího rozsudku odmítl jako nepřípustné, v části, v níž byla žaloba zamítnuta, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a pozměnil výroky o nákladech řízení.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká nesprávnou aplikaci práva na daný případ. Vedlejší účastníci uplatnili své tvrzení, že nájemné krátili s ohledem na úhradu pouze poloviční míry podlahové plochy sklepa, až v samotném závěru řízení před soudem prvního stupně, kdy již podle stěžovatele nebyl mu dán dostatečný prostor pro podání a doplnění závěrečných návrhů. Stěžovatel dále namítá, že Obvodní soud pro Prahu 4 použil v odůvodnění rozsudku odkazy na vyhlášku Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu a cenový výměr Ministerstva financí č. 01/2002, ačkoliv Ústavní soud tyto předpisy zrušil.
Nesouhlasí také s výkladem obecných soudů k běhu prekluzivní lhůty stanovené v zákoně č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb.). Celý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 se tím stěžovateli jeví jako zmatečný a nepřezkoumatelný, přičemž odvolací soud neprověřil skutkový stav a rozsudek soudu prvního stupně pouze potvrdil. Soudy obou stupňů také podle stěžovatele zcela opomněly započítat povinnost vedlejších účastníků hradit i náklady spojené s užíváním bytu a jejich výpočet dlužné částky je proto mylný.
S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění obsažené v jeho rozsudku ze dne 5. 5. 2009 a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svých rozsudků ze dne 14. 8. 2008 a 11. 3. 2009. Ze znění rozsudků, jakož i z celého spisu, je zřejmé, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s občanským soudním řádem. Má tedy za to, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
7. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s hodnocením skutkových zjištění a právními závěry učiněnými na jejich základě nalézacím a posléze odvolacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v průběhu nalézacího řízení a v podaném odvolání (č.l. 70-71), s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
10. Přístupem obou soudů mělo být podle stěžovatele porušeno jeho právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu. Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl.
36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňuje (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str.
257). V posuzovaném případě však Ústavní soud takový nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů neshledal.
11. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám, vztahujícím se ke zjištěnému skutkovému stavu, musí Ústavní soud shodně se soudem odvolacím konstatovat, že byly provedeny důkazy v dostatečném rozsahu pro to, aby bylo možno na podkladě skutkových zjištění učinit závěr ve věci. Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí odůvodnily řádným a vyčerpávajícím způsobem v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 57). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu.
Odvolací soud se současně vypořádal i s námitkami stěžovatele opakovanými i v ústavní stížnosti stran výměry a charakteru sklepa jakožto místnosti a odůvodnil i stěžovatelem zpochybňované použití právních předpisů upravujících nájemné (č.l. 109-110). Podrobně taktéž vyložil, proč na daný případ nedopadá námitka prekluze podle zákona č. 107/2006 Sb. (č.l. 110-111).
12. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídá jeho názorům a spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.
13. K právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, je Ústavní soud ve vztahu k posuzované věci toho názoru, že možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2010
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu