Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pošusty, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Růžičkou, advokátem, sídlem Evropská 1480/45, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 33 Cdo 870/2024-339, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 12. září 2023 č. j. 15 Co 103/2023-320 a výrokům II. a V. rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. ledna 2023 č. j. 11 C 138/2019-276, 9 C 149/2019, 2 C 152/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Danlen s. r. o., sídlem Chudenická 1061/26, Praha 10 - Hostivař, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastnice domáhala po stěžovateli několika žalobami zaplacení kupní ceny za zboží (palety dodané právní předchůdkyní vedlejší účastnice). Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu vedlejší účastnice na zaplacení částky 434 511 Kč s příslušenstvím, částky 434 511 Kč s příslušenstvím a částky 579 348 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Důvodem byla námitka promlčení učiněná stěžovatelem, kterou okresní soud shledal důvodnou. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 434 511 Kč s příslušenstvím (výrok II.). V řízení bylo prokázáno, že zboží bylo stěžovateli dodáno, faktura však nebyla stěžovatelem zaplacena. Aktivní legitimace vedlejší účastnice byla s ohledem na postoupení pohledávek dána. Řízení bylo zčásti pro částečné zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí zastaveno (výrok III.). Okresní soud dále rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice (výrok IV.) a stěžovatele (výrok V.) nahradit státu náklady řízení. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
3. Proti výrokům rozsudku okresního soudu o platební povinnosti a nákladech řízení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II., IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.).
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není, až na výjimky, zpochybnění skutkových závěrů, ani kritika hodnocení provedených důkazů. Výjimečný případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její dopad do základních lidských práv a svobod mohla založit přípustnost dovolání, v posuzované věci nenastal. Způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani vady řízení namítané stěžovatelem.
5. Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a s tím spojená nesprávná skutková zjištění vedoucí k závěru, že faktura za dodané zboží nebyla stěžovatelem zaplacena. Soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s důkazy ve prospěch stěžovatele. Důkazy hodnotily soudy výlučně odděleně, a nikoliv ve vzájemných souvislostech. Svědectví pana Pravdy hodnotily jako svědeckou výpověď, ačkoli byl v průběhu řízení jediným společníkem i jednatelem vedlejší účastnice. Soudy nehodnotily jeho věrohodnost s přihlédnutím k tomu, jaký má vztah k účastníkům řízení a projednávané věci. Soudy nevyslechly svědka Fizíka s odůvodněním, že je jeho výslech nadbytečný. Odmítly také zohlednit výdajové doklady a zkoumaly pouze pravost podpisu na nich. V řízení soudy nijak nezohlednily závěry plynoucí z provedeného důkazu protokolem o jednání před finančním úřadem a neumožnily stěžovateli se k němu vyjádřit. Rozhodnutí soudů nejsou v tomto ohledu řádně odůvodněná. Soud nepoučil stěžovatele ve smyslu § 118a a § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") o tom, které skutečnosti a důkazy považuje za rozhodné a které je ještě stěžovatel povinen tvrdit a prokázat, takže rozhodnutí soudů bylo pro stěžovatele překvapivé.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů soudy a nedostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti několikrát opakuje námitky proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, které vznesl již v řízení před obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzované věci nedopustily.
9. Ústavní soud ověřil, že soudy provedly ve věci rozsáhlé dokazování. Z odůvodnění jejich rozhodnutí jasně vyplývá, na základě jakých důkazů dospěly ke skutkovým závěrům o dodání zboží a nezaplacení faktury. V odůvodnění rozhodnutí se také řádně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti.
10. Z ústavní stížnosti není zřejmé, jaký vliv by mělo případné pochybení soudů týkající se provedení výslechu pana Pravdy na výsledek řízení. Svůj závěr o nezaplacení faktur vyvodily soudy z celé řady skutečností. Uvedly, proč hodnotily jeho výpověď v daňovém řízení jako účelovou. Stejně tak se vyjádřily i k tomu, proč nesdílí názor, že z protokolu o výslechu pana Pravdy před finančním úřadem vyplývá potvrzení zaplacení faktur stěžovatelem. Pravost podpisu pana Pravdy na předložených dokladech byla vyvrácena znalcem.
Pokud stěžovatel namítá, že měl být vyslechnut svědek Fizík, soudy jasně vysvětlily, proč tento úkon považovaly za nadbytečný. Stejně tak odůvodnily, proč nebylo možné prokázat zaplacení faktur výdajovými doklady. Protože z obsahu protokolů o jednání nebylo jednoznačné, že byl protokol o jednání před finančním úřadem čten jako důkaz, krajský soud tento důkaz provedl. Skutkové závěry, k nimž krajský soud došel po jeho provedení, byly totožné se závěry soudu okresního. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že mu bylo znemožněno se k tomuto důkazu a závěrům z něj učiněným vyjádřit.
11. K tvrzené překvapivosti rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že soudy vycházely ze skutkových zjištění získaných na základě řádně provedených důkazů. Ani případné chybějící poučení okresního soudu podle § 118a o. s. ř. by s ohledem na všechny další okolnosti nemohlo představovat pochybení takové intenzity, aby zasáhlo do základních práv a svobod stěžovatele. Nelze přehlédnout, že ve věci proběhlo i odvolací řízení a stěžovatel měl možnost doplnit případná skutková tvrzení a důkazy i v tomto stadiu. K tomu však nedošlo.
12. Ústavní soud shledal postup soudů při dokazování, hodnocení důkazů i jejich skutkové závěry ve světle rozsáhlého dokazování za dostatečné. Soudy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud připomíná, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení obecnými soudy dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu [srov. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14
(N 54/76 SbNU 747), bod 21.]. Skutečnost, že civilní soudy došly ke skutkovým zjištěním, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.) i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08 ).
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu