USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně Danlen s. r. o., se sídlem v Praze 10, Chudenická 1061/26, identifikační číslo 05298466, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, proti žalovanému Josefu Pošustovi, se sídlem ve Vodicích, Malešín 14, identifikační číslo 62512820, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Evropská 1480/45, o zaplacení 434 511 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 138/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 9. 2023, č. j. 15 Co 103/2023-320, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 11 C 138/2019-276, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 434 511 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 24. 3. 2016 do zaplacení, částky 434 511 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 3. 2016 do zaplacení a částky 579 348 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. 3. 2016 do zaplacení; žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 434 511 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 3. 2016 do zaplacení. V části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 434 511 Kč od 31. 12. 2015 do 23. 3. 2016, z částky 434 511 Kč od 6. 1. 2016 do 29. 3. 2016, z částky 434 511 Kč od 7. 1. 2016 do 30. 3. 2016 a z částky 579 348 Kč od 5. 1. 2016 do 28. 3. 2016, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 15 Co 103/2023-320, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 434 511 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v nákladových výrocích; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanoveními § 120 a násl. o. s. ř., resp. má za to, že otázku, „zda je soud oprávněn nepřihlížet k důkazu, resp. vyhodnotit důkaz jako neprůkazný pouze proto, že podpis na tomto listinném důkazu není pravý“, nebyla dosud dovolacím soudem „vyřešena ve všech souvislostech“.
Protože v řízení netvrdil, že podpisy na výdajových dokladech, které mu zástupce žalobkyně předal, jsou pravé, měly soudy zkoumat pouze to, zda mu listiny byly předány. Odvolacímu soudu dále vytýká, že při rozhodování nezohlednil, že všechny listinné důkazy s nepravými podpisy vznikly výlučně činností právního předchůdce žalobkyně, a že nevzal za prokázané, že ke dni podání žaloby neměl vůči žalobkyni splatný dluh. Svědeckou výpověď P. P. odvolací soud vyhodnotil nesprávně z hlediska věrohodnosti, jestliže nezohlednil, že svědek je na výsledku sporu osobně zainteresován a měl být tudíž slyšen jako účastník řízení.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že zamítl návrh na provedení dalších jím navržených důkazů (konkrétně nevyslechl svědka F.). V této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 779/06, z něhož podává, že z pravidel stanovených pro dokazování a ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy nejsou sice povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, avšak jestliže některý z důkazů neprovedou, pak jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; je přesvědčen, že tyto zásady odvolací soud nerespektoval.
Protože napadený rozsudek postrádá řádné hodnocení důkazů a nesplňuje náležitosti uvedené v § 120 o. s. ř. a násl., koliduje s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2111/2007, ze dne 20. 6 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, a současně znamená porušení práva žalobce na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud musí v první řadě zopakovat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, ani kritika hodnocení provedených důkazů; námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, proto nemohou – až na výjimky -založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023).
Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. To dovolatel zřejmě pomíjí, neboť veškerá jeho argumentace podpořená odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2111/2007, ulpívá právě v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že za dodávku vyfakturovanou fakturou č. 20151229 zaplatil zástupci předchůdkyně žalobkyně P. P. v hotovosti proti předání jím podepsaného výdajového dokladu.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a jeho rozhodnutí není překvapivé.
Z toho, že žalovaný na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že za dodávku palet zaplatil zástupci právní předchůdkyně žalobkyně P. P. v hotovosti, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. Kritizuje-li žalovaný kvalitu odůvodnění napadeného (rozhodnutí je překvapivé) a vytýká-li odvolacímu soudu, že porušil jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť ho řádně nepoučil podle § 118a a § 119a o.
s. ř., které skutečnosti a důkazy považuje za rozhodné, a které mají být ještě tvrzeny a prokazovány, nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, není tím namítána otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Jelikož uvedenými výtkami žalovaný nevystihl způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jsou jeho odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu bezpředmětné. Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že jím brojí i proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k němu však žádné konkrétní výhrady neuplatnil.
Ostatně proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu