Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené Mgr. Lukášem Michálkem, advokátem, sídlem Bělehradská 381/126, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 23 Cdo 1200/2023-603 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 č. j. 21 Co 100/2020-503, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jaroslava Jánského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, připojených listin a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Posuzovaná věc se týká odporovatelnosti darovací smlouvy a odehrává se na pozadí spletitého sporu uvnitř obchodní společnosti X. Otec stěžovatelky, společník a jednatel společnosti, postupně v letech 2010 a 2011 vyvedl ze společnosti peněžní prostředky v celkové výši 1,15 mil. Kč. Peněžní prostředky nevrátil. Tím vznikla společnosti X. pohledávka proti stěžovatelčině otci z titulu bezdůvodného obohacení. X. následně převedla pohledávku na postupníka, který proti otci stěžovatelky podal v roce 2012 žalobu. Obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba je důvodná a otec má zaplatit 1,15 mil. Kč s úroky z prodlení. Rozsudky nabyly právní moci 28. 8. 2018 a vykonatelnosti 1. 9. 2018.
3. Otec (společně s matkou) stěžovatelky darovali v červnu 2011 stěžovatelce rodinný dům, garáž a k nim přilehlé pozemky. Postupník napadl darovací smlouvu odpůrčí žalobou podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (v průběhu řízení byla žalovaná pohledávka znovu postoupena, a to na vedlejšího účastníka), neboť šlo o právní jednání, které zkracovalo věřitele, resp. ztěžovalo uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Otec stěžovatelky tak darováním sporných nemovitostí zmenšil svůj majetek na úkor věřitele.
4. Okresní soud Praha-východ žalobě vyhověl - darovací smlouva byla vůči vedlejšímu účastníkovi právně neúčinná (rozsudek ze dne 19. 12. 2019 č. j. 3 C 47/2012-365). Zákon umožňuje osobám blízkým dlužníkovi, aby se úspěšně bránily proti odpůrčí žalobě, ovšem za předpokladu, že i přes náležitou pečlivost nemohly poznat dlužníkův zkracující úmysl (§ 42a odst. 2 starého občanského zákoníku). Stěžovatelce musel být otcův úmysl zkrátit věřitele znám, stěžovatelka ani neprokázala, že vyvinula náležitou pečlivost, aby se přesvědčila, že dar není na úkor práv věřitelů.
5. Krajský soud v Praze jako odvolací soud v této věci rozhodoval dvakrát, vždy se stejným výsledkem - potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Jeho první rozsudek Nejvyšší soud zrušil pro nesprávný závěr krajského soudu o koncentraci řízení. Krajský soud se proto měl zabývat důkazy, které navrhla stěžovatelka (účetní závěrky, znalecký posudek k ocenění podílu a mnoho dalších). Důkazy směřovaly k prokázání tvrzení, že otcův podíl ve společnosti měl hodnotu a vedlejší účastník mohl svoji pohledávku uspokojit právě z něj. Avšak ani v dalším řízení stěžovatelka před krajským soudem neuspěla. Krajský soud dokazování dílem doplnil, dílem část důkazních návrhů zamítl. Upozornil, že spornou darovací smlouvu uzavřela stěžovatelka s rodiči v době, kdy jednání jejího otce prověřovaly policejní orgány; právě v té době se její otec začal zbavovat majetku.
6. Nejvyšší soud pak stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť je zčásti nepřípustné (směřuje proti otázkám skutkovým), krajský soud se neodchýlil od ustálené judikatury a neřeší se zde žádná nová právní otázka.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka kritizuje, že obecné soudy opomněly důkazy, případně je špatně vyhodnotily. Návrhy na provedení důkazů chtěla prokázat, že její otec měl ještě jiný majetek, ze kterého vedlejší účastník mohl uspokojit svoji pohledávku. Jmenovitě šlo o podíl ve společnosti X., který měl údajně hodnotu 11 mil. Kč. Podle stěžovatelky důkazní návrhy nebyly nadbytečné, naopak měly zásadní význam. Obecné soudy prý řádně neodůvodnily, proč nevyhoví jejím návrhům na provedení důkazů. Stěžovatelka dále obsáhle kritizuje hodnocení důkazů, konkrétně obsah soudních rozhodnutí v jiných věcech. Vypořádací podíl stačí k zaplacení dlužné částky.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
9. Stěžovatelčina argumentace je ve své podstatě pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů. Taková argumentace ovšem opomíjí, že Ústavní soud nemůže libovolně přehodnocovat důkazy, ledaže se obecné soudy dopustí neústavního pochybení [v civilních věcech nedávno nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24 , bod 19, včetně výčtu předchozí judikatury].
10. Stěžovatelka nemá pravdu, že krajský soud opomněl její důkazní návrhy (účetní závěrky společnosti X. či znalecký posudek k ocenění podílu otce stěžovatelky). Naopak, krajský soud tyto návrhy, byť až po zásahu Nejvyššího soudu, vzal do úvahy. Jen je následně odmítl provést, což ovšem odůvodnil. Návrhy byly dle krajského soudu jednak nadbytečné, jednak by do věci nepřinesly nic nového (body 45 až 49 rozsudku krajského soudu, srov. k náležitostem rozhodnutí o neprovedení důkazu nejnověji nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 , body 31 a 32 včetně tam citované judikatury].
11. Stěžovatelka si rovněž nepomůže kritikou k hodnocení obsahu soudních rozhodnutí. Dle krajského soudu hodnota podílu jejího otce činila -315 tis. Kč (viz znalecký posudek uvedený v bodě 24 rozsudku, což podle krajského soudu zakládá nulový majetek). Na tom nic nemění ani závěry soudů v jiné věci, že vedlejší účastník neoprávněně převedl nemovitosti z majetku společnosti a že sporné nemovitosti jsou stále ve vlastnictví společnosti. Je zřejmé, že mezi otcem stěžovatelky a třetími osobami panuje dlouhodobý spor ohledně společnosti X., hodnota podílu stěžovatele je nejistá (stěžovatelka dokonce hovoří o tom, že společnost X.
byla "vytunelována"). To má též zásadní dopad na nynější věc, kde stěžovatelka argumentuje do značné míry právě komplikovanými právními vztahy mezi jejím otcem a třetími osobami (včetně vedlejšího účastníka). V nynější věci však není na místě, aby obecné soudy řešily to, co se má finálně řešit v jiném soudním řízení, a to právě ve sporu mezi otcem stěžovatelky a vedlejším účastníkem. I v kontextu těchto okolností nemůže Ústavní soud hodnotit postup obecných soudů jako neústavní.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu