Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, proti žalované K. S., zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 47/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 Co 100/2020-503, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce.
Původní žalobce se v řízení proti žalované domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 20. 6. 2011, kterou dárci R. a J. Š. převedli žalované jakožto obdarované vlastnické právo k budově č. p. XY (rodinný dům) na pozemku parc. č. st. XY, budově bez č. p./č. e. (garáži) na pozemku parc. č. st. XY a k pozemkům parc. č. st. XY a XY a parc. č. XY a XY, vše zapsáno na LV č. XY, v k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, dále jen „darovací smlouva“, je vůči žalobci právně neúčinná.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 26. 6. 2019, č. j. 3 C 47/2012-308, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019, č. j. 30 Co 171/2019-329, připustil, aby na místo původního žalobce vstoupil do řízení J. J. Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, č. j. 3 C 47/2012-365, žalobě vyhověl a určil, že je darovací smlouva
vůči žalobci právně neúčinná (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-423, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). K dovolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 24 Cdo 2723/2021-407, rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-423, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté napadeným rozsudkem opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná jako dovolatelka v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže zamítnul její návrh na provedení důkazu účetními závěrkami společnosti VOLMAR, spol. s r. o. za roky 2010 a 2011, neboť tak měl dle žalované opomenout její důkazní návrh.
Dále měl odvolací soud pochybit, jestliže zamítl návrh žalované na provedení důkazu znaleckým posudkem k ocenění hodnoty obchodního podílu R. Š. ve společnosti VOLMAR, spol. s r. o. ke dni 21. 6. 2011. Měl se tak odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které nemůže dojít ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, jestliže dlužník navzdory odporovatelnému právnímu úkonu a dalším svým dluhům vlastní majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil.
V té souvislosti neměla být v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena otázka, zda za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též „obč. zák.“, mohl obchodní podíl ve společnosti s ručním omezeným, který byl ke dni účinků odporovaného právního úkonu ve vlastnictví dlužníka, představovat majetkovou hodnotu, která mohla sloužit k uspokojení pohledávky věřitele. Konečně se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že určení vlastnického práva společnosti VOLMAR, spol.
s r. o. k nemovitostem zapsaným na LV č. XY, v k. ú. XY, a LV č. XY, v k. ú. XY, v důsledku neplatnosti kupních smluv z 30. 5. 2011 nemá žádný vliv na majetkové poměry ani společnosti VOLMAR, spol. s r. o., ani na majetkové poměry dlužníka R. Š. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže zamítnul její návrh na provedení důkazu účetními závěrkami společnosti VOLMAR, spol. s r. o. za roky 2010 a 2011, čímž měl její důkazní návrh opomenout a nevypořádat se s ním, oznamuje tím pouze vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2965/2020 nebo ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2427/2022).
Způsobilým dovolacím důvodem může
být jen nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K případné existenci vady řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což však není případ projednávané věci. K tomu dovolací soud dále uvádí, že se z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, kdy je třeba zdůvodnit i to, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud soud důkazním návrhům vzneseným účastníky nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. Současně však také platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. V praxi se lze totiž setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3167/2021, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané věci soud prvního stupně zamítl návrh na provedení důkazu účetními závěrkami společnosti VOLMAR, spol. s r. o. s odůvodněním, že jej považuje za nadbytečný, neboť vyhodnotil, že by primárně směřoval k prokázání existence pohledávky předchůdce žalobce (srov. odstavec 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 45 odůvodnění napadeného rozsudku). Není proto opodstatněná námitka dovolatelky, že by soud prvního stupně opomenul její důkazní návrh nebo že by se s ním nevypořádal. Za těchto okolností tedy nelze ani hovořit o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020). Námitka dovolatelky ani z tohoto důvodu tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud pochybil, jestliže zamítl návrh žalované na provedení důkazu znaleckým posudkem k ocenění hodnoty obchodního podílu R. Š. ve společnosti VOLMAR, spol. s r.o., ke dni 21. 6. 2011. Ani touto námitkou, jíž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu pouze vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. argumantaci shora). Ani v tomto případě se navíc nejedná o tzv. opomenutý důkaz, neboť jak se podává z bodu 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tento nejenže důkazní návrh dovolatelky zamítl, nýbrž i řádně odůvodnil, proč tak učinil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani navazující námitka dovolatelky, zda za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. mohl obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, který byl ke dni účinků odporovaného právního úkonu ve vlastnictví dlužníka, představovat majetkovou hodnotu, která mohla sloužit k uspokojení pohledávky věřitele. Na řešení uvedené otázky totiž odvolací soud své rozhodnutí vůbec nezaložil, a předmětná otázka tak není způsobilá odůvodnit přípustnost dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2211/2020). K tomu dovolací soud pro úplnost pouze uvádí, že dovolatelkou takto formulovanou právní otázkou odvolací soud ve skutečnosti neodůvodnil ani zamítnutí jejího návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem k ocenění hodnoty obchodního podílu R. Š., neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí se jednoznačně podává, že navrhovaný důkaz byl zamítnut z důvodu, že nemá pro rozhodnutí ve věci žádný význam, neboť R. Š. by měl nárok na vypořádací podíl jen v případě ukončení své účasti ve společnosti, k čemuž však nedošlo (srov. bod 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dovolatelka konečně namítá, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že určení vlastnického práva společnosti VOLMAR, spol. s r.o. k nemovitostem zapsaným na LV č. XY, v k. ú. XY, a LV č. XY, v k. ú. XY, v důsledku neplatnosti kupních smluv z 30. 5. 2011 nemá žádný vliv ani na majetkové poměry společnosti VOLMAR, spol. s r.o., ani na majetkové poměry dlužníka R. Š. Uvedená námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatelky založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem, jak je tomu v tomto případě, kdy odvolací soud zhodnotil, že určením vlastnického práva k předmětným nemovitostem se majetkové poměry společnosti VOLMAR, spol. s r.o. (a potažmo ani poměry R. Š.) nezměnily, neboť společnosti VOLMAR, spol. s r.o. (v níž je R. Š. společníkem), vznikla povinnost vrátit kupujícímu zaplacenou kupní cenu za tyto nemovitosti (srov. bod 50 odůvodnění napadeného rozhodnutí). K tomu dovolací soud dodává, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu