24 Cdo 2723/2021-470
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
žalobce J. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Kučerou,
advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, proti žalované K. S.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Dlouhá 705/16, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 3 C 47/2012, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-423; takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-423
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Původní žalobce, P. P. N. (dále též jen „věřitel“), se podanou žalobou domáhal
určení, že darovací smlouva ze dne 20. 6. 2011 (dále jen „darovací smlouva“),
kterou R. Š. (v dalším též „dlužník“) a jeho manželka J. Š. převedli vlastnické
právo k nemovitostem, a to budově č. p. XY, část obce XY, rodinný dům postavený
na pozemku parc. č. st. XY, budově bez čp/če, garáži postavené na pozemku parc. č. st. XY a pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na listu
vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální
pracoviště XY (dále též jen „převáděné nemovitosti“), na jejich dceru K. Š. (nyní S.), je vůči němu právně neúčinná. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“), poté, co v řízení
připustil, aby v důsledku postoupení pohledávky na místo dosavadního žalobce
vstoupil nabyvatel pohledávky J. J., svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, č. j. 3 C 47/2012-365, vyslovil, že darovací smlouva je vůči žalobci právně neúčinná
(výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši
46 745 Kč (výrok II). Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně učinil skutkový závěr,
podle něhož dlužník, coby společník společnosti XY, neoprávněně převedl v
období od prosince 2010 do června 2011 z účtu této společnosti na svůj vlastní
účet prostředky v celkové výši 1 150 000 Kč. Následně vůči němu bylo vedeno
policejním orgánem „trestní šetření“, o němž dlužník – vycházeje z jeho vlastní
mailové korespondence – věděl podle soudu prvního stupně nejpozději od 24. 5. 2011. Darovací smlouvou ze dne 20. 6. 2011 dlužník a jeho manželka J. Š. převedli na svoji dceru (žalovanou) vlastnické právo k předmětným nemovitostem,
které bylo „vloženo do katastru nemovitostí“ s právními účinky ke dni 21. 6. 2011. K tomu datu neměl podle výsledků dokazování dlužník jiný nemovitý
majetek. Ohledně jeho jiného majetku byly zjištěny pouze „zůstatky na
pojistných smlouvách týkajících se životního a penzijního pojištění a účtu
cenných papírů“. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2015, č. j. 45 Cm 233/2012-173 (dále jen „rozsudek o pohledávce“), bylo
dlužníkovi uloženo zaplatit původnímu žalobci P. P. N. částku 1 150 000 Kč s
příslušenstvím a náklady řízení. K uspokojení této pohledávky byla nařízena
exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jan Fendrych. Soudní exekutor však nezjistil žádný hodnotnější majetek povinného (dlužníka). V rovině právního posouzení soud prvního stupně vycházel s ohledem na okamžik
uzavření darovací smlouvy ze znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), především pak z jeho ustanovení § 42a,
§ 116 a § 524 odst. 1. Vyložil dále, že předpokladem odporovatelnosti právního
úkonu je 1) existence věřitelovy pohledávky, 2) její vymahatelnost, 3) zkrácení
věřitele a 4) úmysl převodce věřitele zkrátit. Žalovaná je osobou, v jejíž prospěch byla darovací smlouva uzavřena (§ 42a
odst. 3 obč.
zák.), odpůrčí žaloba byla podána v zákonem stanovené tříleté
lhůtě, z pravomocného rozsudku o pohledávce ve spojení se smlouvou o postoupení
pohledávek, jejíž platností se soud prvního stupně rovněž podrobně zabýval, měl
za prokázanou jak existenci vymahatelné pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši
jistiny 1 150 000 Kč, tak i aktivní věcnou legitimaci současného žalobce v
projednávané věci. Vedle existence zkracujícího úkonu soud prvního stupně
připomenul, že v rozhodné době nejenže dlužník neměl žádný další nemovitý
majetek, ale krátce poté „vybral prostředky i ze svého zbývajícího
majetku“ (míněny pojistné smlouvy a portfolia cenných papírů), „který stejně
nebyl v dostačující výši“. Vzhledem k rodinnému vztahu mezi dárcem (dlužníkem)
a obdarovanou (jeho dcerou) musel být žalované úmysl zkrátit věřitele znám. Žalovaná podle názoru soudu prvního stupně současně neprokázala, že by vyvinula
náležitou pečlivost, aby se přesvědčila, že darování není na újmu práv věřitelů
dlužníka, v daném případě k újmě právního předchůdce žalobce. Žalovaná pouze
uvedla, že otec ji nikdy o ničem neinformoval, věděla, že má „dvě fungující
firmy, které mají velký majetek“ a neměla důvodu pochybovat, že by tomu bylo
jinak. Soud prvního stupně dále akcentoval, že obranné tvrzení žalované, že v
době darování její otec disponoval dostačujícím množstvím finančních prostředků
a dalších aktiv k úhradě případného dluhu společnosti XY se jí přes poučení
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat. Z dokazování výpisem z
katastru nemovitostí bylo přitom zjištěno, že dlužník v rozhodné době (21. 6. 2011) žádné další nemovitosti již nevlastnil. Sice bylo prokázáno, že byl
„pojistníkem několika pojistných smluv“, které však krátce po uzavření darovací
smlouvy „ukončil“ a částky z nich inkasoval, stejně tak odprodal i cenné
papíry. K částce 520 000 Kč přiznané dlužníkovi směnečným platebním rozkazem
soud prvního stupně nepřihlížel, neboť ji nepovažoval za likvidní majetek. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci v částce
2 178 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, aniž by doplňoval
dokazování, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež měl za
správná a úplná a vesměs přisvědčil i jeho navazující právní argumentaci. K
procesní stránce věci (ohledně výtky žalované o neúplně provedeném dokazování
před soudem prvního stupně) odvolací soud uvedl, že „koncentrace řízení ve
vztahu k žalované, tedy lhůta, ve které ještě mohla doplňovat další tvrzení a
činit další důkazní návrhy (§ 118b o. s. ř.), uplynula dnem 13. 7. 2012. Při
jednání soudu prvního stupně konaném dne 21. 5. 2019 byla žalované koncentrační
lhůta v důsledku poučení soudem poskytnutým podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3
o. s. ř. otevřena pro doplnění tvrzení ohledně majetkové situace R. Š. ke dni
21. 6.
2011 a o tom, zda žalovaná vyvinula náležitou pečlivost k poznání úmyslu
dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, a v případě doplnění
těchto tvrzení i pro označení důkazů tato tvrzení prokazujících. ‚Nově otevřená
koncentrační lhůta‘ pro uvedený okruh tvrzení a důkazů žalované skončila dnem
4. 6. 2019. Soud prvního stupně ji sice usnesením ze dne 30. 5. 2019, č. j. 3 C
47/2012-280, prodloužil do 13. 6. 2019, ovšem pouze ‚za účelem vyžádání důkazů
od pojišťoven a peněžních ústavů‘. Proto soud prvního stupně nemohl podle
odvolacího soudu přihlížet k tvrzení žalované, že postoupení pohledávky na
původního žalobce neprojednala valná hromada společnosti XY, neboť bylo
uplatněno až v podání ze dne 2. 4. 2019 a poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3
o. s. ř. pro doplnění tohoto tvrzení koncentrační lhůtu neotevřelo, a že
žalovaná měla o aktuální finanční situaci otce přehled a zajímala se o ni,
věděla, že do společnosti vložil značné finanční prostředky, o čemž rodinu
informoval, neboť bylo uplatněno až podáním ze dne 13. 6. 2019, tedy po datu 4. 6. 2019, kdy skončila nově otevřená koncentrační lhůta. Soud prvního stupně
nemohl (podle odvolacího soudu) přihlédnout ani k návrhům na provedení důkazů
dotazem na Unicredit Bank, a. s., jaká byla hodnota investice otce žalované k
datu 21. 6. 2011, znaleckému posudku soudem ustanoveného znalce k určení
hodnoty obchodního podílu dlužníka ve společnosti XY ke dni 21. 6. 2011, kupní
smlouvě na nemovitosti v kat. úz. XY ze dne 30. 5. 2011, žalobě o určení
vlastnického práva projednávané Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 5 C
178/2011, kupní smlouvě na nemovitosti v kat. úz. XY ze dne 30. 5. 2011, žalobě
o určení vlastnického práva projednávané Okresním soudem Trutnov pod sp. zn. 30
C 118/2011, směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2011, č. j. 23 Cm 2/2011-8, a k návrhu na výslech svědků P. V. a R. Š., neboť
všechny tyto důkazy byly navrženy až v podání ze dne 13. 6. 2019, tedy po
koncentraci nastalé dne 4. 6. 2019. Nejednalo se o důkazy vyžádané od
pojišťoven a peněžních ústavů, pro které byla koncentrační lhůta prodloužena do
13. 6. 2019. Ze stejných důvodů nemohl (podle odvolacího soudu) soud prvního
stupně přihlédnout ani k návrhu na doplnění dokazování výslechem bývalého
advokáta R. Š. V. J., neboť tento důkazní návrh byl učiněn až při jednání
soudu prvního stupně konaném dne 19. 12. 2019“. Odvolací soud se v dalším
ztotožnil se stěžejními závěry soudu prvního stupně o tom, že darování
předmětných nemovitostí bylo zkracujícím právním úkonem, který žalobci (resp. jeho předchůdci) znemožnil či přinejmenším ztížil možnost uspokojení jeho
pohledávky za dlužníkem, když ten v rozhodné době neměl žádný jiný nemovitý
majetek a jeho další majetek (prostředky na účtu, cenné papíry) byly ve vztahu
k výši pohledávky zanedbatelné hodnoty. Prostředky na pojistných smlouvách
nemohly být podle odvolacího soudu žalobci známy, nadto se nejednalo o
prostředky likvidní, z nichž by mohla být pohledávka žalobce uspokojena. Žalovaná, ač poučena „o své nouzi tvrzení“ a nouzi důkazní podle ust. § 118a
odst.
1 a 3 o. s. ř. podle odvolacího soudu neprokázala, že by vyvinula
náležitou pečlivost, aby se přesvědčila, že darování není na újmu práv věřitelů
dlužníka. Naopak ve své účastnické výpovědi výslovně uvedla, že se o podnikání
svého otce blíže nezajímala, protože k tomu neměla žádný důvod. Odvolací soud
následně odůvodnil i výrok o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla včas podaným dovoláním
žalovaná, s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
rozsáhlém dovolání žalovaná namítala, že:
1) nebyl prokázán úmysl dlužníka zkrátit věřitele, neboť je nepravdivé tvrzení
o tom, že dlužník věděl před uzavřením darovací smlouvy o probíhajícím
prověřování trestního oznámení souvisejícího s odčerpáním finančních prostředků
z účtu společnosti XY. Zde odvolací soud podle dovolatelky „nepostupoval v
souladu se zákonem a aplikovatelnou judikaturou dovolacího soudu“. Rozhodnutí
odvolacího soudu v této otázce koliduje se závěry obsaženými v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001. Z „nepodloženého
obvinění“ (jímž je zřejmě míněno prověřování trestního oznámení ze strany
policejního orgánu) pak nelze podle žalované usuzovat na úmysl dlužníka. Případná nedbalost dlužníka pro úspěch odporové žaloby nepostačuje;
2) není správný názor odvolacího soudu, že jedinou podmínkou pro úspěšnost
odpůrčí žaloby je prokázání úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele, neboť je v
rozporu např. s obsahem rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015, a ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2345/2000, podle něhož
existence vymahatelné pohledávky i úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele musí
být prokázány současně;
3) závěr odvolacího soudu (a stejně tak i soudu prvního stupně) o tom, že
dlužník neměl v rozhodné době jiný majetek, z něhož mohla být pohledávka
právního předchůdce žalobce uspokojena, je dle žalované chybný. V tomto směru
je odkazováno na závěry vtělené do rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 955/2005 a ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 794/2006. Dlužník
byl podle dovolatelky „společníkem několika obchodních korporací, které, mimo
jiné, vlastnily i nemovité věci v hodnotě vysoce převyšující tvrzený dluh
dlužníka vůči věřiteli a měl i další movitý majetek nezanedbatelné hodnoty“. Součástí majetku společnosti XY jsou (ex nunc) na základě rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 47 Co 180/2018, i blíže
označené nemovitosti v katastrálním území XY, jejichž hodnota podle dovolatelky
činí nejméně 5 000 000 Kč a s nejvyšší pravděpodobností lze očekávat, že
obdobně získá uvedená společnost další nemovitý majetek v kat. úz. XY, jehož
hodnota činí přes 15 000 000 Kč a o nějž je dosud veden spor před Okresním
soudem Praha-západ pod sp. zn. 5 C 178/2011. Danou problematiku měl podle
žalované odvolací soud vyřešit v rozporu např. se závěry rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2088/2000, ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005, ze dne 5. 10. 2006, sp. zn.
30 Cdo 794/2006, ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1606/2004, a
ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99. Závěry znaleckého posudku znalce
Ing. Jana Géryka, pod č. 264-2/2019 znaleckého deníku nelze v řízení podle
přesvědčení dovolatelky použít, neboť se vztahují k „ocenění společnosti XY.“ k
datu 30. 9. 2018, a nikoliv ke dni právních účinků darovací smlouvy. Výše
vypořádacího podílu (hodnoty) společnosti XY tak byla určena nesprávně a neměla
vypovídací hodnotu k možnosti původního věřitele uspokojit vůči dlužníkovi
vymahatelnou pohledávku; zde žalovaná odkazovala rovněž na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005, usnesení ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011. Dovolatelka zdůraznila, že – oproti závěrům odvolacího soudu – „řádně doložila,
že k rozhodnému dni dlužník jistě vlastnil likvidní majetek v hodnotě významně
převyšující hodnotu pohledávky jeho věřitele“. Darovací smlouva tak podle
dovolatelky nevedla k „objektivně relevantnímu zmenšení majetku dlužníka“;
4) odvolací soud také nesprávně posoudil nedostatek náležité pečlivosti
žalované ve vztahu k poznání údajného úmyslu dlužníka zkrátit darovací smlouvou
věřitele. V rámci nalézacího řízení bylo podle žalované „prokázáno, že jistě
vyvinula dostatečnou pečlivost k poznání toho, že na straně dlužníka panuje
zjevná absence úmyslu zkrátit (právního předchůdce) žalobce“. Vyvinula
náležitou pečlivost, aby „i přesto objektivně vzato nemohla poznat, že by zde
byl údajný úmysl dlužníka zkrátit svým právním jednáním žalobce“. Podle
dovolatelky bylo naopak prokázáno, že „měla o aktuální finanční situaci svého
otce (dlužníka) přehled a aktivně se o ni zajímala“. Odvolací soud měl podle ní
pochybit, jelikož vzhledem ke všem okolnostem věci vyřešil předmětné otázky
hmotného práva způsobem odchylným od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, když přehlédl, že dlužník byl poprvé předvolán (policejním orgánem –
pozn. Nejvyššího soudu) k výslechu v dané věci až dne 3. 11. 2011, tedy téměř 5
měsíců poté, co došlo k odporovanému úkonu, tj. s významným časovým odstupem po
rozhodném dni; potud bylo žalovanou odkazováno na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo
1611/2013, a ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1895/2013. Dovolatelka dále
připouští, že na její straně se mohlo, pokud vůbec, podle okolností jednat
toliko o nevědomost nezaviněnou, která však není dostatečnou podmínkou pro
naplnění skutkové podstaty odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu § 42a obč. zák. K otázce vyvinutí „náležité pečlivosti“ žalovaná poukazovala též na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3627/2013, a
konečně namítala, že
5) odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy, ač tomu nebránila koncentrace
řízení. Dovolatelka během řízení před soudem prvního stupně navrhla provedení
důkazů k prokázání svého tvrzení ohledně hodnoty dalšího majetku dlužníka, z
něhož bylo lze uspokojit tvrzenou pohledávku žalobce, resp.
jeho právního
předchůdce, konkrétně se dožadovala provedení dokazování o hodnotě obchodního
podílu dlužníka (představovaného jeho obchodním podílem ve společnosti XY). K
prokázání tohoto tvrzení navrhla provést dokazování listinami, a to účetní
závěrkou této společnosti (rozvahou výkazem zisků a ztrát) za roky 2010 a 2011
a vypracováním znaleckého posudku k ocenění obchodního podílu dlužníka ve
společnosti XY. Odvolací soud se s neprovedením uvedených důkazů nevypořádal,
když pouze konstatoval, že uvedené důkazy neměly být vzhledem k uplynutí nově
otevřené koncentrační lhůty pro uvedený okruh tvrzení a důkazů provedeny
(odvolací soud tak učinil s podrobnější argumentací, jak byla rekapitulována v
odstavci 5 tohoto rozsudku – poznámka Nejvyššího soudu). Podle odvolacího soudu
soud prvního stupně neměl přihlédnout ani k návrhům žalované na provedení
důkazu dotazem na Unicredit Bank, a. s., jaká byla hodnota „investice otce
žalované“ k datu 21. 6. 2011, znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce k
určení hodnoty obchodního podílu dlužníka ve společnosti XY, ke dni 21. 6. 2011, kupní smlouvou na nemovitosti v kat. úz. XY ze dne 30. 5. 2011, žalobou o
určení vlastnického práva vedenou Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 5 C
178/2011, kupní smlouvou na nemovitosti v kat. úz. XY ze dne 30. 5. 2011,
žalobou o určení vlastnického práva vedenou Okresním soudem Trutnov pod sp. zn. 30 C 118/2011, směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2011, č. j. 23 Cm 2/2011-8, a výslechem P. V. a R. Š., neboť tyto důkazní
návrhy byly učiněny až v podání ze dne 13. 6. 2019, tedy po koncentraci nastalé
dne 4. 6. 2019, a nejednalo se – podle odvolacího soudu – o důkazy vyžádané od
pojišťoven a peněžních ústavů, (jen) pro které byla koncentrační lhůta
prodloužena do 13. 6. 2019. Žalovaná s nastíněným postupem odvolacího soudu v podaném dovolání
nesouhlasila, neboť šlo podle ní o postup nepředvídatelný a ve svých důsledcích
i protiústavní (v tomto směru se odvolává na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, a ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97. Otázka vzájemného vztahu § 118b a § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ohledně účinků
koncentrace řízení, a běhu lhůty, v níž je třeba uplatnit tvrzení a označit
důkazy, je podle žalobkyně otázkou dosud v judikatuře Nejvyššího soudu
neřešenou. Rekapituluje přitom, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2019, sp zn. 3 C 47/2012-280, na základě její předchozí e-mailové žádosti byla
lhůta k doplnění tvrzení a důkazů soudem prodloužena do 13. 6. 2019. Ze strany
odvolacího soudu došlo dle žalované k naprosté dezinterpretaci usnesení soudu
prvního stupně v kontextu s žalovanou učiněnou žádostí, kdy se dožadovala
„prodloužení lhůty, stanovené při minulém jednání k doložení důkazů a doplnění
tvrzení, o 10 dnů, tj. od 17. 6. 2019, jelikož jednání s pojišťovnami a
peněžními ústavy je časově náročnější, než jsme předpokládali“.
Soud prvního
stupně žádosti výše zmiňovaným usnesením vyhověl, když rozhodl, že „lhůta
stanovená žalované k doplnění jejích tvrzení a označení důkazních návrhů dle
poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnutém žalované při jednání
konaném dne 21. 5. 2019, se za účelem vyžádání důkazů od pojišťoven a peněžních
ústavů prodlužuje do 13. 6. 2019“. Žalovaná toto usnesení vnímala jako vyhovění
její žádosti o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů ke (všem)
skutečnostem, jak o nich byla poučena při jednání dne 21. 5. 2019, tedy i
ohledně (celkové) majetkové situace dlužníka R. Š. a k prokázání toho, zda
vyvinula náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným
právním úkonem věřitele. Soud prvního stupně totiž ve svém usnesení bez
pochybností poukazoval na celé poučení poskytnuté žalované při jednání konaném
dne 21. 5. 2019, kdy měla doplnit tvrzení ohledně majetkové situace dlužníka ke
dni 21. 6. 2011, tedy „zda dlužník k tomuto datu navzdory odporovanému právnímu
úkonu vlastnil takový majetek, který by sám o sobě postačoval k tomu, aby se z
něj věřitel uspokojil a k tomuto označila důkazy“. Neprovedením navržených
důkazů – zejména znaleckého posudku k ocenění hodnoty obchodního dlužníka ve
společnosti XY a dalších důkazů navržených k prokázání hodnoty jeho tehdejšího
majetku – došlo podle žalované k porušení jejího ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces. Závěrem proto žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení. Žalobce naopak vyvracel důvody podaného dovolání a s podrobnější argumentací
navrhoval, aby je Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl či jako nedůvodné
zamítl. Zdůraznil, že žalovaná ve svém dovolání nepříhodně namítala nedostatek
aktivní legitimace žalobce k podání odpůrčí žaloby, tuto otázku však posoudil
odvolací soud správně. Namítá-li dále, že dlužník disponoval v rozhodné době
jiným postižitelným majetkem, pak jde o otázku skutkovou, kterou nelze v
dovolacím řízení řešit. Ani věcně však nelze s argumentací žalované souhlasit. Mezi majetek dlužníka totiž žalovaná nesprávně počítá i majetek, který dlužník
v době zkracujícího úkonu nevlastnil. Ohledně sporovaného obchodního podílu a
jeho hodnoty platí, že v navazujícím exekučním řízení byla zjištěna jeho
záporná hodnota, nelze tedy přihlížet k laickým odhadům žalované. Lze vycházet
naopak jen z toho majetku dlužníka, který byl exekvovatelný již v době rozhodné
pro posouzení neúčinnosti darovací smlouvy. Namítá-li žalovaná, že vzhledem ke
všem okolnostem vynaložila veškerou požadovanou náležitou pečlivost ke
zjištění, zdali právní úkon dlužníka (jejího otce) nepředstavuje zkracující
právní úkon, uvádí úplný opak toho, co bylo zjištěno při dokazování. Nepřihlédl-
li soud k některým důkazním návrhům žalované, pak svůj postup odpovídajícím
způsobem vysvětlil.
Ohledně úmyslu dlužníka zkrátit věřitele žalovaná opět
zpochybňuje skutková zjištění, na jejichž základě soudy dospěly k navazujícímu
právnímu závěru o naplnění podmínek odporovatelnosti. Dlužník si podle žalobce
musel být vědom toho, že společnosti (jejíž pohledávku postoupila na věřitele a
ten pak na žalobce) dluží, když si z jejího účtu neoprávněně vybíral peníze,
ačkoli na ně neměl žádný právní nárok. Musel si toho být přitom vědom již v
okamžiku, kdy peníze převáděl z účtu společnosti na svůj osobní účet, a to bez
jakéhokoliv právního titulu, čímž společnost podle mínění žalobce de facto
„tuneloval“. Takovéto jednání je jednoznačně protiprávní a takto bylo posouzeno
i v rozsudku o pohledávce, který byl následně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu
v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 8 Cmo 158/2015. V uvedených rozhodnutích
bylo vysvětleno, že jednání dlužníka nelze hodnotit jako jednání v souladu se
zákonem, požívající právní ochrany, neboť ani statutární orgán, jeho člen,
nemůže jednat v rozporu se zájmy společnosti. Ba právě naopak, jednání
žalovaného (dlužníka) nebylo jednáním v souladu s péčí řádného hospodáře a
(tamní) žalovaný jako jednatel tak za jednání v rozporu se zákonem odpovídá
společnosti za škodu. I při prokazování náležité pečlivosti žalované odvolací
soud správně vycházel z toho, že se v daném řízení její nedostatek presumuje a
žalovaná i zde nepřípustně polemizuje se zjištěným skutkovým stavem. Žalobce
konečně nesouhlasí ani s dovolacími výhradami vážícími se k účinkům koncentrace
řízení, postup soudů obou stupňů byl podle jeho přesvědčení naopak procesně
zcela korektní. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitky žalované koncentrované do otázek ad 1), 3) a 4), ač formálně spojované
s výhradou o nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti představují
kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (soudu prvního stupně). U otázky ad 1) dovolatelka tvrdí, že se dlužník o prověřování jeho jednání
policejním orgánem dozvěděl až po uzavření darovací smlouvy, ač soudy obou
stupňů učinily jednoznačný skutkový závěr, že o něm byl informován nejpozději
dne 24. 5.
2011 (bod 44 rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry převzal
odvolací soud). Soudy naopak ve skutkové rovině vycházely z toho, že dlužník v
době předcházející uzavření darovací smlouvy se žalovanou neoprávněně odčerpal
peněžní prostředky ve výši 1 150 000 Kč, čímž se bez právního důvodů úmyslně
bezdůvodně obohatil na úkor XY, darovací smlouvu uzavřel, a to v bezprostřední
časové souvislosti poté, co byl informován o prověřování věci policejními
orgány a následně se začal též zbavovat i svého dalšího majetku (srov. odst. 9
a 47 rozsudku soudu prvního stupně), kteréžto skutečnosti nepochybně vedly
soudy nižších stupňů k logickému závěru, že při uzavírání darovací smlouvy
dlužník jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu zkrátit věřitele (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4340/2014). Dovoláním formulovaná otázka ad 3) je rovněž v celém svém rozsahu vybudována na
vlastních skutkových závěrech žalované, diametrálně odlišných od těch, z nichž
vychází přezkoumávané rozhodnutí. Odvolací soud, vycházeje z opožděnosti
důkazních návrhů žalované, k jí označeným důkazům (byť je zčásti provedl soud
prvního stupně) vůbec nepřihlížel, nemohl je proto z logiky věci promítnout ani
do navazujícího závěru o skutkovém stavu. Hodnotí-li proto žalovaná v rámci
podaného dovolání důkazy, které odvolací soud vědomě pominul, vychází zřetelně
z jiného skutkového zjištění, než na jakém bylo vybudováno napadené rozhodnutí. Výše uvedené přitom zcela platí i pro otázku ad 4), neboť i ve vztahu k ní jde
ze strany žalované o prostou (a v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou se
skutkovými závěry, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu vybudováno. Žalovaná i zde podsouvá soudům nižších stupňů, že bylo „prokázáno, že jistě
vyvinula dostatečnou pečlivost k poznání toho, že na straně dlužníka panuje
zjevná absence úmyslu zkrátit (právního předchůdce) žalobce (…) a objektivně
vzato nemohla poznat, že by zde byl údajný úmysl dlužníka zkrátit svým právním
jednáním žalobce“. Dovolatelka v té souvislosti uvádí, že „měla o aktuální
finanční situaci svého otce (dlužníka) přehled a aktivně se o ni zajímala“ a
opět znovu zpochybňuje okamžik, kdy se dlužník o prověřování jeho činnosti
policejními orgány dozvěděl. Soudy obou stupňů však učinily skutkový závěr
právě opačný (srov. odst. 49 a 50 rozsudku soudu prvního stupně), když odvolací
soud výslovně uvedl, že zákonem presumovaná vědomost žalované se zkracujícím
úmyslem jejího otce nebyla provedenými důkazy zpochybněna (odst. 51 rozsudku
odvolacího soudu). Pro otázky 1), 3) a 4) tak souhrnně platí, že mimořádný opravný prostředek v
podobě dovolání je zákonem (od 1. 1. 2013) předjímán toliko pro přezkum otázek
právních a Nejvyšší soud je v zásadě vázán skutkovými zjištěními odvolacího
soudu. Polemika se skutkovými zjištěními, jejich správností či úplností (s
výhradou zcela excesivního hodnocení důkazů, o nějž v tomto řízení nešlo nebo
se způsobem, jakým bylo vlastním dokazování provedeno) nevystihuje jediný
způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci (podle §
241a odst. 1 o. s.
ř.) a současně ani pojmově nezakládá žádnou kvalifikovanou
otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne
5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalované na
to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané,
popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není
s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý
zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Dovolatelka tak ve skutečnosti v rozporu se zákonem konstruuje své odlišné
právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její
námitky ad 1), 3) a 4) proto přípustnost dovolání pojmově založit nemohou.
Ve vztahu k otázce ad 2) je žalovanou odvolacímu soudu vytýkáno, že se při
závěru o zkracující povaze darovací smlouvy omezil toliko na zkoumání zavinění
dlužníka (zda ten jednal úmyslně či z nedbalosti) a přitom měl zcela pominout
kritérium objektivního zkrácení pohledávky věřitele. Ve skutečnosti se odvolací
soud podle odůvodnění jeho rozhodnutí zabýval všemi podmínkami zákonem současně
stanovenými pro úspěch odporové žaloby, když v tomu odpovídajícím rozsahu
výslovně převzal skutkové a na ně navazující závěry soudu prvního stupně (srov.
odst. 39 a 48 rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka žalované se tak
fakticky míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č.
27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a již proto není s to vést
k založení přípustnosti dovolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu výslovné též v rozsahu, v němž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. V projednávané věci však záviselo rozhodnutí odvolacího soud i na vyřešení
právní otázky, za jakých podmínek nastává ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrace řízení, a jaký vliv má na zavedenou koncentraci skutečnost, že
některý z účastníků byl dodatečně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejvyšší soud v té souvislosti připomíná, že předmětem dovolání může být i
otázka procesního práva, mohlo-li mít její případné nesprávné řešení vliv na
výsledné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014). Protože se odvolací soud při řešení uvedené
otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, shledal
dovolací soud dovolání žalované v tomu odpovídajícím rozsahu přípustným ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k otázce ad 5) nejen přípustné, ale
též důvodné. Předeslat je třeba, že v řízení o dovolání je Nejvyšší soud sice vázán
uplatněným dovolacím důvodem (jak plyne z § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř.),
nikoliv však dovolatelem předkládaným „správným“ řešením jím předestřené
otázky. Stejně tak Nejvyšší soud není vázán ani tím, jak dovolatel obsahově
vymezil ve smyslu § 237 o. s. ř. důvod přípustnosti dovolání (§ 241 odst. 2 a 3
o. s. ř). V poměrech právě projednávané věci se odvolací soud sice s ohledem na pravidla
o koncentraci řízení správně zabýval použitelností zčásti provedených a zčásti
i jen navržených důkazů, s jeho výsledným posouzením dané otázky (o tom, že
jejich provedení bránily účinky koncentrace řízení) však Nejvyšší soud
souhlasit nemůže. Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 8. 2012 (účastníkům bylo
poučení o koncentraci poskytnuto při jednání konaném dne 7. 6. 2012) platilo,
že ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou
účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich
prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty,
která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro
věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních
povinností (§ 114c odst. 4 o. s. ř.). Pokud nebyla provedena příprava jednání
podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit
důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do
uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o
skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke
splnění dalších procesních povinností.
K později uvedeným skutečnostem a
označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy,
jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které
nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas
uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co
byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a
odst. 2. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, byla-li připuštěna změna žaloby (§
95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího
účastníka (§ 92 odst. 1) nebo záměně účastníka (§ 92 odst. 2), nastávají ve
vztahu s novými účastníky účinky podle odstavce 1 skončením prvního jednání,
které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci
konalo; o tom musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání. Podle
odstavce 3 tohoto ustanovení omezení podle odstavců 1 a 2 neplatí ve věcech
uvedených v § 120 odst. 2 a v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle
odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle § 114c odst. 5. Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem
98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěry,
podle nichž:
„Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové
rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva
povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní
povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost
tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo
se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k
němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za
řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo
jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne,
i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení
podle ustanovení § 118b o. s. ř. Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou,
jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích (řádně)
poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu
jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího
jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení“. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dané řízení bylo vskutku
kvalifikovaně zkoncentrováno. Z obsahu spisu se přitom podává, že soud prvního
stupně o dopadech koncentrace účastníky řádně poučil v předvolání k prvnímu
jednání (prostřednictvím standardizovaných tiskopisů – tehdy vz. 028 a 029 o. s. ř.). Při prvním ve věci konaném jednání dne 7. 6. 2012 bylo dáno účastníkům
obecné poučení o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. (viz k tomu č. l.
25
spisu) a žalobce byl současně poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že má „ke
svým tvrzením předložit aktualizovaný výpis z katastru nemovitostí ohledně
předmětných nemovitostí“. V závěru tohoto jednání byla žalobci ještě stanovena
dodatečná lhůta k doplnění skutkových tvrzení a návrhů důkazů „ve věci
žalované“, a to do 13. 7. 2012. Tento postup ovšem procesně správný nebyl, když
z protokolu o jednání již není zřejmé, ke kterému jedinečnému okamžiku měla
oběma účastníkům uplynout koncentrační lhůta. V rozsudku ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4957/2007, uveřejněném pod
číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že „rozhodne-li soud o tzv. koncentraci řízení, zavazuje jeho
usnesení všechny účastníky řízení; účinky usnesení tedy působí nejen vůči
účastníku, který je nečinný nebo který přes výzvy soudu nevylíčil všechny
rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, ale také proti účastníku,
na jehož návrh soud tzv. koncentraci řízení nařídil. Z principu rovného
postavení účastníků občanského soudního řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá
též to, že všichni účastníci řízení musí mít stejnou možnost uvádět rozhodující
skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání a že omezení v této možnosti,
dané tzv. koncentrací řízení, musí dopadat na všechny účastníky stejnou měrou a
ve stejném rozsahu“. Přestože se závěry zmiňovaného rozhodnutí vztahovaly k
dříve účinné procesní úpravě, kdy soud v zásadě nařizoval koncentraci řízení
usnesením, a to jen na návrh některého z účastníků řízení (šlo tehdy o tzv. fakultativní koncentraci), zatímco v rozhodné době a i nyní účinná právní
úprava vycházejí z předpokladu, že ke koncentrací řízení dochází při splnění
všech zákonných podmínek přímo ze zákona (tzv. obligatorní koncentrace), pak s
ohledem na obdobný způsob stanovení konce lhůty k uplatnění tvrzení a důkazů i
s přihlédnutím k charakteru a významu daného procesního institutu jsou závěry
posledně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu, že koncentrace musí na všechny
účastníky řízení dopadat symetricky, i nadále použitelné. Odtud plyne, že
jestliže v projednávané věci byli účastníci při prvním jednání poučeni o
koncentraci řízení a (současně) lhůta k uplatnění, resp. doplnění (některých)
tvrzení a důkazů byla poskytnuta toliko žalobci a nikoliv již žalované, nebyly
z důvodu pochybení na straně procesního soudu splněny zákonné předpoklady, s
nimiž by se mohl pojit závěr o procesně korektním nastolení koncentrace řízení. Nedošlo-li tak v daném sporu k řádnému zatížení účastníků koncentrací řízení ve
smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. bylo již nadbytečné, aby Nejvyšší soud
prověřoval navazující závěr odvolacího soudu, že „koncentrační lhůtu lze nově
otevřít“. Z uvedeného plyne, že tvrzení a důkazy předložené žalovanou, které měl – zčásti
i oproti soudu prvního stupně – odvolací soud za opožděné, takovým procesním
deficitem ve skutečnosti netrpěly.
Protože je rozsudek odvolacího soudu z výše
vyložených důvodů v posouzení dopadů koncentrace řízení nesprávný a nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento
rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Na odvolacím soudu nyní bude, aby se opětovně zabýval argumentací žalované
uplatněnou v odvolání k posouzení toho, jaká byla majetková situace dlužníka v
rozhodné době, a aby – též s přihlédnutím ke stanovisku žalobce – zvážil
použitelnost důkazů provedených již soudem prvního stupně, jakož i opětovně
prověřil výtky žalované směřované k tomu, že mělo být k jejím návrhům učiněným
do doby vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (§ 119a a § 205a o. s. ř.)
provedeno další navržené dokazování. Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.