21 Cdo 4340/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce RAVEN CZ a.s. se sídlem v Hradci Králové, Za Škodovkou č.
838, IČO 25884581, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Malé náměstí č. 125/16, proti žalovaným 1) Ing. M. Š. a 2) V.
N. oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10,
Bělocerkevská č. 1037/38, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 224/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 26 Co 154/2014 - 79,
Rozsudek krajského soudu ze dne 21. května 2014, č. j. 26 Co 154/2014 - 79, se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha-západ dne 4. 11. 2013
domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná „darovací smlouva a smlouva o
zřízení věcného břemene ze dne 26. 7. 2011 (dále také jen „předmětná smlouva“),
na základě které došlo k převodu vlastnického práva k budově č.p. 763, v obci
V.P., způsob využití - rodinný dům, postavené na pozemku st.p.č. 360, pozemku
p.č. 360 -zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. 190/124 - orná půda, vše
zapsáno na listu vlastnictví č. 625 pro obec V. P. a katastrální území K. u V. P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Praha-západ (dále též jen „předmětné nemovitosti“), ve prospěch žalovaných“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v
Praze ze dne 6. 4. 2012, č. j. 47 Cm 273/2012 - 28, a rozsudkem Krajského soudu
v Praze ze dne 21. 2. 2013, č. j. 47 Cm 273/2012 - 63, který nabyl právní moci
dne 20. 3. 2013, byla otci žalovaných, V. N. (dále též jen „dlužník“), jako
směnečnému rukojmí uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši
2.397.647,- Kč spolu s úrokem 6 % p.a. z částky 2.397.647,- Kč od 24. 11. 2011
do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.992,- Kč a náhradu nákladů řízení ve
výši 221.512,- Kč, že však dne 26. 7. 2011 převedli manželé H. N., a dlužník na
žalované darovací smlouvou předmětné nemovitosti, což mělo za následek, že
žalobce nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, neboť
dlužník nemá jiný hodnotný majetek, jehož postižením by mohla být pohledávka v
plné výši uspokojena. Dovolává se odporovatelnosti tohoto právního úkonu podle
ustanovení § 42a občanského zákoníku s tím, že žalovaní přijali dar „v době,
kdy si museli být vědomi skutečnosti, že jejich otec byl zavázán ze směnky jako
směnečný rukojmí“; první žalovaná byla dokonce v době vystavení směnky až do 1. 7. 2011 vedle dlužníka jednatelkou společnosti ALBA TRANS, s.r.o. (výstavce
směnky), přičemž poukazuje na „celkovou výši dlužné částky a „zřejmý úmysl
dlužníka zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky“. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 18 C 224/2013 -
55, určil, že předmětná smlouva je vůči žalobci právně neúčinná, a dále
rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 13.844,- Kč
k rukám zástupce žalobce. Okresní soud na základě provedeného dokazování vyšel
mj. ze zjištění, že předmětná darovací smlouva byla dne 26. 7. 2011 uzavřena
mezi H. N. a V. N., jako dárci na straně jedné, a žalovanými jako obdarovanými
na straně druhé, přičemž na základě této smlouvy došlo k bezúplatnému převodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem do podílového spoluvlastnictví
žalovaných tak, že každý z nich získal ideální polovinu (vklad vlastnického
práva byl povolen ke dni 27. 7. 2011), že „existuje směnka vlastní jako krycí
směnka k rámcové kupní smlouvě“, kdy se dlužník zaručil jako avalista za
zaplacení této směnky společnosti ALBA TRANS, s.r.o.
(dlužník byl jednatelem
této společnosti), a že z obchodování mezi žalobcem a jmenovanou společností
zůstaly žalobci neuhrazeny faktury vystavené 9. 9. 2011, 13. 9. 2011, 19. 9. 2011, 30. 9. 2011, 17. 10. 2011 a 31. 10. 2011. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že podmínky pro odporovatelnost předmětné smlouvy podle ustanovení §
42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), byly splněny, neboť žalobce prokázal, že má za dlužníkem
pohledávku, která je ke dni podání žaloby vykonatelná, uzavření předmětné
smlouvy bylo úkonem učiněným in fraudem creditoris, tedy vedlo ke zkrácení
věřitele, a dlužník „takto činil v úmyslu svého věřitele v jeho uspokojení
zkrátit“. Podmínky aktivní i pasivní věcné legitimace měl okresní soud za
splněné. Žalobce rovněž splnil povinnost tvrdit a prokázat, že úmysl zkrátit
věřitele byl první žalované (která není v biologickém příbuzenském vztahu k
dlužníkovi) znám, neboť jí jako jednatelce výstavce (zánik její funkce ve
společnosti ALBA TRANS, s.r.o. byl v obchodním rejstříku zapsán až ke dni 1. 7. 2011, tj. jen několik málo dní před uzavřením darovací smlouvy) byla existence
směnky „na značnou částku“ známa a věděla též, že V. N. starší je ze směnky
zavázán jako avalista. Druhému žalovanému, který je synem V. N. staršího, a jde
tak nepochybně o osoby blízké, se nepodařilo tvrdit a prokázat, že ani při
vynaložení náležité péče nemohl poznat dlužníkův úmysl zkrátit uspokojení svého
věřitele. Soudu totiž předložil jediné vysvětlení, a to, že uzavření předmětné
smlouvy bylo učiněno z důvodu, že matka žalovaných byla těžce nemocná a chtěla
ještě před svou smrtí (zemřela dne 13. 8. 2011) zajistit majetkové vypořádání v
rodině. Druhý žalovaný tedy náležitou pečlivost nevynaložil, neboť jinak by
úmysl svého otce musel poznat už z toho důvodu, že „smlouva nebyla uzavřena
pouze v jeho prospěch, ale též ve prospěch první žalované, které musel být
dlužníkův úmysl znám“. Druhý žalovaný ostatně ani netvrdil, že by vyvinul
náležitou pečlivost, při které by mohl rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit
uspokojení žalobce. K námitce žalovaných, že pohledávka žalobce v době podpisu
předmětné smlouvy neexistovala a že tak nelze hovořit o jejich úmyslu zkrátit
věřitele, okresní soud konstatoval, že podle konstantní judikatury postačí,
je-li pohledávka vymahatelná v době, kdy věřitel podává žalobu, resp. že
pohledávka věřitele v době, kdy dlužník činí odporovatelné právní jednání, „ani
nemusí existovat“. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 26 Co 154/2014 - 79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a současně uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 6.776,- Kč a na náhradě nákladů řízení před
soudem odvolacím částku 8.776,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
jejich zástupce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že
je dána pasivní i aktivní legitimace účastníků, nesouhlasil však s jeho závěrem
o splnění podmínek ustanovení § 42a obč. zák.
Po doplnění dokazování vyšel ze
zjištění, že dlužník vystavil jako jednatel společnosti ALBA TRANS, s.r.o. s
právem samostatného jednání „dne 25. 6. 2009 směnku vlastní se splatností dne
23. 11. 2011“
a podepsal ji jako aval. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 185/2013, dospěl k závěru, že nelze požadovat po
žalovaných, aby prokazovali znalost úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (první
žalovaná) a skutečnost, že takový úmysl nemohl ani při náležité pečlivosti
poznat (druhý žalovaný), neboť „ke dni 26. 7. 2011 nebyla dlužníkem podepsaná
směnka splatná“, a ke dni uzavření předmětné smlouvy tedy „dlužník neměl dluh
ze směnky“. Ke dni uzavření předmětné smlouvy tak podle názoru odvolacího soudu
žalovaným „nemohl být znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele“ a nebyly tedy
splněny předpoklady ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
nesouhlasí s jeho závěrem, že dluh v rozhodné době neexistoval. Poukazuje na
skutečnost, že směnka (vystavená jako blankosměnka) byla doplněna žalobcem v
souladu s vyplňovacím prohlášením, ve kterém byly precizně sjednány podmínky k
jejímu vyplnění, a dovozuje, že „pohledávka existovala, pouze nebyla splatná“,
a že „zde zcela určitě úmysl zkrátit věřitele byl“. Uvádí, že první žalovaná
byla v době vystavení směnky vedle dlužníka jednatelkou společnosti ALBA TRANS,
s.r.o. (výstavce směnky) a do dne 23. 2. 2006 i společníkem s obchodním podílem
ve výši 60 % s vkladem ve výši 120.000,- Kč (splaceným zcela), z čehož
dovozuje, že o závazku svého otce věděla, zvláště za situace, kdy ve
společnosti vedla účetnictví, a má vysokoškolské ekonomické vzdělání. Tím je
podle názoru dovolatele dostatečně prokázáno, že „úmysl bezpochyby existoval a
byl i v řízení prokázán“. Oba žalovaní, tedy první žalovaná z titulu své funkce
jednatelky, a druhý žalovaný jako syn dlužníka, tedy osoba blízká, si museli
být vědomi faktu, že uvedenou majetkovou dispozicí mohou zkrátit „práva
věřitele“, nebo alespoň „při vynaložení veškerého úsilí k poznání takového
úmyslu dlužníka tuto skutečnost věděli nebo mohli vědět“. Uvádí rovněž, že z
průběhu řízení pro žalobce vyplývalo, že soud nepostrádá tvrzení žádných
rozhodných skutečností ani označení či provedení dalších důkazů, přičemž ani
odvolací soud žádné takové doplnění po žalobci nevyžadoval, a vytýká odvolacímu
soudu procesní pochybení, spočívající mj. v tom, že jej namísto poučení podle
ustanovení § 118a o. s. ř. pouze obecně vyzval k doplnění žalobních tvrzení a
důkazů. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť v době uzavření
předmětné smlouvy žádná pohledávka žalobce vůči dlužníkovi neexistovala, neboť
směnka byla vyplněna „až po prodlení s úhradou faktur“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací
řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle ustanovení
§ 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen. Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat. Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu),
vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn.
V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. například právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. května1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl
uveřejněn pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Věřitel
je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. oprávněn odporovat nejen
právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších
osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány
(zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 26. října1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, který byl uveřejněn pod číslem
52/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. právní názor
uvedený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 1996
sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku – ať splatnou či nesplatnou,
popř. budoucí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze
vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli
přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit
výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku
věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže
v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt
těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod číslem 64/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že
pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její
uspokojení, nese věřitel. Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.
- takový
právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit
své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a
důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li „druhou stranou“ v právním
úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení
§ 116 občanského zákoníku), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka
cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu
dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je
na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit
věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti
poznat. V řízení o odpůrčí žalobě je tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující
věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, že dlužník učinil tento právní úkon v
úmyslu zkrátit věřitele a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu
musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy
že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl
učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou
jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu
blízké, věřitel sice je povinen tvrdit a prokázat, že dlužníkův odporovaný
právní úkon zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník učinil
tento právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele, nemusí však tvrdit ani prokazovat,
že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit
věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka
zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem
věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního
úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného
dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li
v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět. Nebude-li v
řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li
se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo
o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba
se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl
dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité
pečlivosti poznat.
Dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele jednak tehdy, jestliže
věděl, že svým právním úkonem může znemožnit nebo ztížit alespoň částečné
uspokojení věřitelovy pohledávky ze svého majetku, a jestliže takový následek
také způsobit chtěl (úmysl přímý) nebo jestliže byl s takovým následkem
srozuměn pro případ, že opravdu nastane (úmysl nepřímý). Úmysl dlužníka cum
animo fraudandi vyjadřuje vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu
úkonu. Nemůže být proto sám o sobě předmětem dokazování; dokazovat lze pouze
okolnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah
dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy takové okolnosti, z
nichž lze dovodit, zda dlužník při svém právním úkonu sledoval zkrácení
věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu. Věřitel má - jak uvedeno již výše - procesní povinnost (nejprve) tvrdit a
(posléze) prokázat, že dlužník učinil odpůrčí žalobou napadený právní úkon v
úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky. Vzhledem k tomu, že dlužníkův
(případný) úmysl zkrátit věřitele není sám o sobě způsobilým předmětem
dokazování, je věřitel povinen - má-li opravdu splnit své procesní povinnosti -
tvrdit a prokázat takové okolnosti, z nichž lze dovodit, zda dlužník jednal při
právním úkonu zaviněně a zda sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém
úmyslu. Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky
věřitele, je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil;
je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru
nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru
nemovitostí (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn v časopise
Soudní judikatura, ročník 2013, číslo 3, pod číslem 25). V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.) mimo jiné vyplývá, že mezi žalobcem a společností ALBA TRANS,
s.r.o. (jejímž jednatelem byl dlužník) byla uzavřena rámcová kupní smlouva (z
protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 2. 2014 vyplývá, že se
jednalo o smlouvu ze dne 6. 4. 2009) a že k zajištění závazků z této smlouvy
byla jmenovanou společností vystavena směnka, jež byla splatná dne 23. 11. 2011
a na kterou se dlužník podepsal jako aval (z odůvodnění rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, č. j. 47 Cm 273/2012 - 63, předloženého
žalobcem, vyplývá, že směnka byla vystavena dne 25. 6. 2009 v K. n. V. jako
směnka vlastní). Předmětná darovací smlouva byla uzavřena dne 26. 7. 2011
(právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 27. 7. 2011), přičemž
následně v období od 9. 9. 2011 do 31. 10. 2011 byly vystaveny faktury na
pohledávky vzniklé na základě výše uvedené rámcové kupní smlouvy (jak vyplývá z
citovaného protokolu o jednání, zástupce žalovaných ohledně bližší specifikace
pohledávek odkázal na článek IV. návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu
ze dne 19. 3. 2012).
Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze
dne 6. 4. 2012, č. j. 47 Cm 273/2012 - 28, a rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 21. 2. 2013, č. j. 47 Cm 273/2012 - 63, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2013, byla dlužníku jako směnečnému rukojmí uložena povinnost zaplatit
žalobci částku ve výši 2.397.647,- Kč spolu s úrokem 6 % p.a. z částky
2.397.647,- Kč od 24. 11. 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.992,-
Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 221.512,- Kč. K tomu, aby bylo možné za této situace uzavřít, že darovací smlouva ze dne 26. 7. 2011 je vůči žalobci právně neúčinným právním úkonem, muselo být (ze strany
žalobce) v první řadě tvrzeno a prokazováno, že dlužník v době účinnosti vkladu
vlastnického práva ve prospěch žalovaných věděl (musel vědět), že má - jako
avalista ze směnky - vůči žalobci dluh, tedy, že směnka (dle tvrzení účastníků
vystavená jako blankosměnka) zajišťující pohledávku žalobce vůči společnosti
ALBA TRANS, s.r.o. byla již vyplněna, protože společnost ALBA TRANS, s.r.o. v
té době již nesplácela svůj závazek vůči žalobci, popřípadě že společnost ALBA
TRANS, s.r.o. v té době již nesplácela svůj závazek vůči žalobci, přičemž k
vyplnění blankosměnky došlo (v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném,
na kterou poukazuje žalobce v dovolání) až později, nebo alespoň jakékoli jiné
skutečnosti nasvědčující tomu, že společnost ALBA TRANS, s.r.o. neplní své
závazky vůči žalobci vzniklé na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 6. 4. 2009. Kdyby byly prokázány skutečnosti, na základě kterých by bylo možné
dovodit vědomost dlužníka o dluhu, musel by žalobce dále tvrdit a prokázat
okolnosti, z nichž lze bez pochybností dovodit, že motivem (pohnutkou) k
uzavření smlouvy ze dne 26. 7. 2011 byla ze strany dlužníka (a také jeho
manželky H. N., neboť předmětné nemovitostí byly v jejich společném jmění
manželů) snaha „zbavit se majetku“ a tím (již ke dni 27. 7. 2011) úmyslně
nastolit stav, že žalobce nebude moci dosáhnout (zcela nebo alespoň zčásti)
uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka (z jeho výlučného majetku a z
majetku, který měl ve společném jmění manželů s H. N.), jenž by jinak byl
způsobilým zdrojem alespoň částečného uspokojení věřitele. Tvrzení žalobce o tom, že „pohledávka existovala, pouze nebyla splatná, takže
zde zcela určitě úmysl zkrátit věřitele byl“, výše uvedené rozhodné okolnosti,
na základě kterých by bylo možné dovodit vědomost dlužníka o dluhu, bez dalšího
neprokazuje (a ani není způsobilé prokázat). Rovněž skutečnost, že „ke dni 26. 7. 2011 nebyla dlužníkem podepsaná směnka splatná“, nemůže sama o sobě
odůvodnit závěr odvolacího soudu, že „ke dni uzavření odporované darovací
smlouvy dlužník neměl dluh ze směnky“. Soudy proto měly žalobce vést (postupem
podle ustanovení § 118a o. s. ř.), aby rozhodné skutečnosti tvrdil a aby k
jejich prokázání označil důkazy, které by je byly způsobilé prokázat. Poučení
zástupkyně žalobce odvolacím soudem při jednání dne 21. 5. 2014 podle „§ 118
odst. 3 o. s.
ř.“ o tom, že „důkazní povinnost ohledně vědomosti žalovaných o
úmyslu žalobce zkrátit věřitele odporovatelným úkonem stíhá žalobce“, že
„zástupkyně žalobce by proto měla v tomto ohledu navrhnout konkrétní důkazy“ a
že „v opačném případě se vystavuje nebezpečí, že žaloba bude zamítnuta pro
neunesení důkazního břemene“, zjevně nepostačuje, a to již z důvodu, že směřuje
k dokazování okolností týkajících se žalovaných a nikoli přímo dlužníka. Dokud tedy nebudou za řízení o odpůrčí žalobě žalujícím věřitelem tvrzeny a
prokázány okolnosti o tom, že dlužník v rozhodné době věděl o věřitelově
pohledávce a že dlužník měl přímý nebo nepřímý úmysl odporovaným právním úkonem
zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 2594/2013), nelze ani - jak je dáno již povahou
věci - činit závěr, zda lze po žalovaných požadovat, aby (z pohledku první
žalované) prokazovali znalost takového úmyslu dlužníka, resp. (z pohledu
druhého žalovaného) skutečnost, že takový úmysl nemohl ani při náležité
pečlivosti poznat (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 21. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 3337/2012; k existenci dluhu jako
předpokladu, bez něhož nelze dovodit úmysl dlužníka zkrátit věřitele, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 185/2013, na
nějž odkázal odvolací soud). Závěr odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny
předpoklady ustanovení § 42a obč. zák., je proto (zatím) předčasný. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu ve
výroku o věci samé, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu