30 Cdo 5459/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Mgr. J. S., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 750
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
199/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
srpna 2014, č. j. 21 Co 280/2014-189, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2014, č. j. 21 Co
280/2014-189, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. dubna 2014, č.
j. 10 C 199/2012-159, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 1. dubna 2014,
č. j. 10 C 199/2012-159, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 750
000 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu
pro Prahu 2. K němu žalobce v červenci roku 2011 jako podnikový právník
bytového družstva TRÁVNÍKY podal celkem třicet žalob proti státu. V každé ze
žalob žádal o spojení věcí nebo o nařízení co nejvíce jednání do jednoho dne z
důvodu hospodárnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 se však k žádostem žalobce
nevyjádřil, řízení nespojil, v období od listopadu 2011 do června 2012 nařídil
dvacet tři jednání do patnácti dnů, a v období od října 2012 do dubna 2013
Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze nařídily devět jednání na sedm
dní. Soud prvního stupně zjistil, že TRÁVNÍKY, bytové družstvo, podalo dne 14. července 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 celkem třicet žalob proti České
republice o náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce exekučních řízení, které uvedená právnická
osoba vedla. Žaloby byly sepisovány žalobcem jako zaměstnancem bytového
družstva, byly podány jednotlivě a v souladu s rozvrhem práce byly zapisovány
do jednotlivých senátů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nespojení věcí ke společnému řízení
podle ustanovení § 112 občanského soudního řádu není nesprávným úředním
postupem. Spojení posuzovaných věcí ke společnému řízení nebylo vhodné, ač v
nich vystupovali totožní účastníci, protože věci spolu nesouvisely skutkově,
neboť předmětem řízení byl tvrzený nesprávný úřední postup v různých soudních
řízeních. Odvolací soud se v napadeném rozsudku předně zabýval námitkou žalobce, že
soudkyně Mgr. Markéta Jirásková, která věc rozhodla v prvním stupni, je
podjatá, neboť v nynějším řízení posuzovala otázku nesprávného úředního postupu
v řízeních, ve kterých sama dříve rozhodovala. Odvolací soud s odkazem na
ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu uvedl, že sama skutečnost, že
žalobce napadá i nesprávný úřední postup ve věcech vedených u Obvodního soudu
pro Prahu 2, v nichž vystupovala jako soudkyně Mgr. Markéta Jirásková, není
důvodem pro vyloučení soudce a nemůže být proto naplněním odvolacího důvodu
podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Odvolací soud dále uvedl, že ustanovení § 112 odst. 1 občanského soudního řádu
soudu spojení věcí umožňuje, nikoliv přikazuje. Jestliže soud ke spojení věcí
nepřistoupí, neboť dospěje k závěru, jako tomu bylo v posuzované věci, že se
uvedená řízení ke spojení nehodí, nelze tento postup soudu interpretovat jako
nesprávný úřední postup. Odvolací soud rovněž podotkl, že žalobci nelze
vytýkat, že podal (v zastoupení svého zaměstnavatele) třicet jednotlivých
žalob, bylo by však hospodárné očekávat, že podané žaloby sám spojí do jedné,
případně že je podá u nejbližšího místně příslušného soudu podle ustanovení §
87 odst. 1 písm.
b) občanského soudního řádu. Pokud žalobce sám takový postup
nezvolil, není důvodu, aby nemajetkovou újmu, která mu v této souvislosti
vznikla, přenášel na stát. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. Názor
odvolacího soudu, podle kterého není na překážku, pokud soudce rozhoduje v
určitém soudním řízení o nesprávném úředním postupu, kterého se dopustil stejný
soudce v jiném soudním řízení, je podle žalobce v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (žalobce odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Žalobce dále namítá, že se jedná o
nesprávný úřední postup, pokud soud nespojí více věcí ke společnému řízení ani
nenařídí co nejvíce soudních jednání do jednoho konkrétního dne, ačkoliv
účastníci řízení jsou stejní nebo se jedná o skutkově obdobné věci. Nelze mu
podle jeho názoru klást k tíži skutečnost, že nepodal žaloby u soudu, který je
bližší jeho bydlišti. Závěrem žalobce namítá, že odvolací soud se nevypořádal
řádně s argumentací obsaženou v odvolání, a že odůvodnění jeho rozhodnutí je
nedostatečné. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje napadený rozsudek za
správný. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do
31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou žalobce, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil, pokud shledal, že soudkyně rozhodující ve věci u
soudu prvního stupně nebyla vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že podle ustanovení § 237 o. s.
ř. je dovolání přípustné nejen pro řešení otázek hmotného práva, ale i pro
řešení otázek procesněprávních. I procesní pochybení (nesprávné právní
posouzení otázky procesního práva) tedy může být dovolacím důvodem, a to i v
případě, že je dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
(srov. obdobně Svoboda, Smolík, a kol.: Občanský soudní řád, 1. vydání, 2013,
s. 756).
Podmínka přípustnosti zakotvená v § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí
musí na vyřešení otázky procesního práva záviset, je v případě dovolání
podaného proti rozhodnutí o věci samé naplněna tehdy, mohlo-li mít případně
nesprávné řešení otázky procesního práva vliv na výsledné rozhodnutí ve věci.
Nelze-li přitom dovodit, že by bylo rozhodnuto ve věci stejně (obsah výroku
rozhodnutí by byl stejný), bez ohledu na to, jak byla procesní otázka vyložena,
není možné ani vyloučit, že její výklad nemohl mít vliv na věcnou správnost
rozhodnutí ve věci samé a uvedená podmínka bude splněna.
Otázka, zda ve věci rozhodovala soudkyně, u níž je důvod pochybovat o její
nepodjatosti, je přitom nepochybně otázkou, která může mít na správnost
rozhodnutí ve věci samé vliv, to znamená, že napadené rozhodnutí na jejím
vyřešení závisí ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je zmatečnostním důvodem
podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Naplňuje-li však uvedená otázka zároveň
podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (a přípustnost dovolání
není vyloučena ani podle § 238 o. s. ř.), pak je dovolání pro řešení této
otázky přípustné. Jinými slovy, přípustnost dovolání není vyloučena pouze
proto, že lze ze stejného (v dovolání uplatněného) důvodu podat rovněž žalobu
pro zmatečnost. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že občanský soudní řád
přípustnost dovolání výslovně vyloučil proti usnesením, proti nimž je přípustná
žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. (srov. § 238 odst. 1 písm.
f/ o. s. ř.), avšak nevyloučil ji proti rozhodnutím, proti kterým je přípustná
žaloba pro zmatečnost z ostatních důvodů.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal dovolání přípustným pro řešení
otázky, zda je vyloučena z rozhodování věci ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř.
soudkyně, která se podílela na rozhodování věci, v níž žalobci podle jeho
tvrzení vznikla nesprávným úředním postupem újma, za kterou se nyní domáhá
zadostiučinění. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z
projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k
účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Nejvyšší soud zastává názor, že o poměr soudce k věci zakládající pochybnosti o
jeho nepodjatosti se jedná, měl-li by tentýž soudce projednat žalobu na náhradu
nemajetkové újmy nebo škody, která měla být způsobena jeho vlastním postupem v
posuzovaném řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2012, sp.
zn. 30 Cdo 725/2011, ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 29 Odo 906/2002, a usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 1994, sp. zn. Nco 170/93, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/1994).
Odvolací soud se od uvedené judikatury odchýlil a jeho právní posouzení otázky
vyloučení soudkyně soudu prvního stupně z projednávání a rozhodnutí věci je
proto nesprávné.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v případě požadavku nestrannosti neplatí,
že by nenaplnění tohoto požadavku u soudu prvního stupně mohlo být považováno
za „zahlazené“ tím, že věc projednal (nestranný) nadřízený soud. V daném
případě se nejedná o chybný postup soudu prvního stupně, ale o vadu v samotném
složení tohoto soudu. Tato vada nemůže být odvolacím (ani dovolacím) soudem
odstraněna, pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo z tohoto důvodu celé
zrušeno (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. října
1984, ve věci De Cubber proti Belgii, stížnost č. 9186/80).
Nejvyšší soud se nezabýval ostatními námitkami žalobce v dovolání. Pokud by
totiž v této fázi řízení soudy nižších stupňů zavázal při meritorním posouzení
věci určitým právním názorem (srov. § 243g odst. 1 část první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), nahradil by tak
rozhodování soudu prvního stupně i soudu odvolacího, a zasáhl tím do práva
účastníků řízení na spravedlivý proces.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud jej proto zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i ten a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v
tomto rozsudku je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 část první
věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu