30 Cdo 727/2011

30 Cdo 727/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se

sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalované České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky

259.200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 68/2008, o

dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2010,

č. j. 56 Co 205/2010 - 132, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 56 Co 205/2010 -

132,

a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 9. 2009, č. j. 22 C 68/2008 –

92, se ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta do částky 191.200,- Kč a v

navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se vrací Okresnímu

soudu v Karviné k dalšímu řízení.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 22 C 68/2008 – 92,

uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč, do částky

191.200,- Kč žalobu zamítl. Žalobce se jí domáhal zadostiučinění za

nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, vedeného

u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 109 C 140/2001 a následně u Krajského

soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 52/2008 (dále též „posuzované řízení“). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 22. 8. 2000 podal

u Okresního soudu v Ostravě žádost o osvobození od soudních poplatků. Dne 12. 10. 2000 uplatnil u téhož soudu další podání, kterým se domáhal přiznání

náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč. Toto podání bylo však nejasné a

neurčité. Teprve dne 9. 11. 2000 byla soudu doručena řádná žaloba. Dne 10. 1. 2001 byl spis předložen Krajskému soudu v Ostravě s návrhem na delegaci věci

Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově. Spis byl dne 3. 7. 2001

postoupen Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově, který věc vedl pod

sp. zn. 109 C 140/2001. Dne 29. 11. 2001 byl spis předložen Vrchnímu soudu v

Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti, dne 30. 5. 2002 bylo rozhodnuto, že

k projednání věci jsou věcně příslušné okresní soudy. Okresní soud v Karviné –

pobočka v Havířově provedl úkony ohledně žádosti žalobce o osvobození od

soudních poplatků a o ustanovení advokáta. Bylo nařízeno přípravné jednání, kdy

právní zástupce žalobce navrhl delegaci ke Krajskému soudu v Brně. Vrchní soud

v Olomouci návrhu na delegaci usnesením, které nabylo právní moci dne 7. 7. 2003, nevyhověl. Žalobce dne 21. 8. 2003 navrhl přikázání věci Městskému soudu

v Brně, čemuž nebylo vrchním soudem vyhověno. Jednání ve věci bylo nařízeno na

3. 12. 2003, žalobce opět namítá, že k projednání věci je věcně příslušný

krajský soud. Po opětovném předložení věci vrchnímu soudu byl spis dne 18. 2. 2004 vrácen okresnímu soudu s tím, že o návrzích na delegaci a o věcné

příslušnosti již bylo rozhodnuto. Dne 16. 4. 2004 byl ve věci vyhlášen

rozsudek, žaloba byla zamítnuta. K odvolání žalobce byl rozsudek zrušen

krajským soudem a věc vrácena soudu k dalšímu řízení. Dne 6. 12. 2004 byl

žalobce vyzván k odstranění vad žaloby a k doplnění skutkových tvrzení. Jednání

ve věci se konalo dne 10. 3. 2005. Věc byla předložena k posouzení věcné

příslušnosti vrchnímu soudu, který spis dne 26. 5. 2005 okresnímu soudu vrátil

bez rozhodnutí, neboť již v minulosti o této otázce rozhodoval. Dne 30. 6. 2005

byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně. Na základě odvolání žalobce zrušil

krajský soud rozsudek okresního soudu a sám rozhodl tak, že žalobu zamítl. V

dovolacím řízení Nejvyšší soud zrušil dne 31. 1. 2008 oba předchozí rozsudky,

neboť ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Věc byla poté postoupena

Krajskému soudu v Ostravě jako věcně příslušnému soudu k vyřízení věci v prvním

stupni. Krajský soud v Ostravě věc vede pod sp. zn. 23 C 52/2008, žalobu dne 2. 7. 2008 zamítl. Dne 11. 12. 2008 bylo vydáno usnesení, kterým bylo s účinností

od 1. 8.

2007 žalobci odňato osvobození od soudních poplatků, proti němuž se

žalobce neúspěšně odvolal. Žalobce byl vyzván k zaplacení soudního poplatku z

odvolání. Nato žalobce soudu sdělil, že na přípis není schopen reagovat, neboť

je po operaci očí a není schopen číst a psát. Žalobce nárok na odškodnění v

částce 100.000,- Kč uplatnil v předběžném projednání u žalované, která jeho

žádosti nevyhověla. Soud prvního stupně na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl k

závěru, že došlo k porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v přiměřené

době. Pro stanovení přiměřeného zadostiučinění využil Manuál Kanceláře vládního

zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská

práva (dále také „Manuál“). Za počátek řízení považoval den 12. 10. 2000,

přičemž řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Konstatoval, že žalobce byl v

průběhu řízení velmi procesně aktivní a soud tak musel reagovat na jeho návrhy. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, věc nebyla nijak zvlášť

složitá. Význam řízení byl podle soudu pro žalobce malý. Po zhodnocení kritérií

uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk),

uzavřel, že přiměřené odškodnění odpovídá částce 68.000,- Kč. Základní částku

zadostiučinění stanovenou při délce řízení v trvání devíti roků na 120.000,- Kč

soud prvního stupně snížil o 20 % z důvodu, že řízení probíhalo na třech

stupních a dále o 5 % pro složitost z hlediska hmotného práva spočívající v

řešení otázky, zda náš právní řád před novelou zák. č. 82/1998 Sb., provedenou

zák. č. 160/2006 Sb., umožňoval odškodnění za porušení práva na spravedlivý

proces. Dále základní částku snížil o 8 – 9 % pro podíl žalobce na celkové

délce řízení, spočívajícím v jeho četných návrzích a námitkách. Konečně

základní částku snížil o 10 % z důvodu malého významu předmětu řízení pro

žalobce. K odvolání žalobce potvrdil Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem výrok

soudu prvního stupně, kterým došlo k zamítnutí žaloby do částky 191.200,- Kč. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, stejně tak s jeho

právním posouzením. Odkázal na výpočet přiměřeného zadostiučinění provedený

soudem prvního stupně, se kterým odvolací soud plně souhlasí. Podotkl, že v

rozsahu částky 159.200,- Kč nebylo možno žalobě vyhovět i z toho důvodu, že

žalobce nárok na zaplacení této částky neuplatnil v rámci předběžného

projednání u žalované. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje

z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř. Za

otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. považuje

také otázku procesní, týkající se vyloučení soudců Okresního soudu v Karviné

(dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolatel zpochybňuje

závěr odvolacího soudu o nepodjatosti soudců, kteří měli rozhodovat o

pochybeních soudců stejného soudu, případně soudu nadřízeného, rozhodnutí

odvolacího soudu považuje za zmatečné. Podle žalobce spočívá napadený rozsudek

rovněž na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Poukazuje na skutečnost, že soudy se v průběhu celé délky řízení

nemohly shodnout na věcné příslušnosti, resp. ji chybně posoudily. Má za to, že

„by celá délka řízení před věcně nepříslušnými soudy měla být přičítána k tíži

státu“. Dále vznáší otázku správnosti použití Manuálu pro výpočet odškodnění. Je též toho názoru, že pokud žalovaná zamítla v rámci předběžného projednání

nároku jeho nárok (uplatněný ve výši 100.000,- Kč – pozn. Nejvyššího soudu)

jako celek, „není podmínkou úspěšného uplatnění u soudu to, že u ministerstva

byl nárok uplatněn v určitém rozsahu a u soudu byl uplatněn v jiném rozsahu“. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, příp. též

rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Dovolatel přípisem, doručeným Nejvyššímu soudu dne 16. 8. 2011, oznamoval, že

posuzovaná věc vedená pod sp. zn. 23 C 52/2008 u Krajského soudu v Ostravě

nebyla doposud rozhodnuta. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz

čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky

povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto

zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního

stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního

soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby

dne 31. 12. 2012). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem

uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se

nepřihlíží. Otázka použitelnosti Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti

za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem, ve znění zákona č.

160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v

řízení, vypracovaného Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České

republiky před Evropským soudem pro lidská práva zásadní právní význam

napadenému rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4196/2009; všechna zde

citovaná rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na

jeho internetových stránkách www.nsoud.cz), a to zejména v situaci, kdy

napadený rozsudek z hlediska mechanismu stanovení přiměřeného zadostiučinění za

porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stojí na stejných

východiscích, jako judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a bod VI. Stanoviska

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek /dále jen „Stanovisko“/). Dovolání je však přípustné pro posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci v

průběhu řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), které provedl odvolací soud

jinak, než tomu činí ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud. Dovolání je rovněž

důvodné. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud uvedl,

že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá

procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho

závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo

nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu

veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je

třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to

zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke

zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval

z procesního hlediska bezvadně (srov. též část IV. Stanoviska). Je-li žaloba podána k věcně nepříslušnému soudu, nelze státu přičítat k tíži z

hlediska přiměřenosti celkové délky řízení dobu, již si vyžádá rozhodování o

tom, které soudy jsou k rozhodnutí věci věcně příslušné, je-li tato doba sama o

sobě přiměřená. Daná okolnost jde k tíži žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010). Na druhou stranu je třeba mít na zřeteli, že je povinností soudu kdykoliv za

řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (§ 103 o. s. ř.), tj. včetně toho, zda řízení probíhá před soudem věcně příslušným. Probíhá-li řízení před soudy věcně nepříslušnými po nikoli zanedbatelnou dobu

(v případě žalobce po dobu více než sedm roků), a meritorní rozsudek byl

Nejvyšším soudem k dovolání zrušen právě z tohoto důvodu, představujícího vadu

řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je zjevné, že

právě nerespektování procesních pravidel ze strany soudů je hlavní příčinou

celkové délky řízení, která je v důsledku toho nepřiměřenou.

Jestliže odvolací soud tuto skutečnost při posouzení nároku žalobce na

přiměřené zadostiučinění nezohlednil (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), je jeho

posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné.

Dovolání je přípustné rovněž pro posouzení otázky nemožnosti vyhovět žalobě na

náhradu nemajetkové újmy uplatněné proti státu v rozsahu, v jakém nebyl nárok

uplatněn v rámci předběžného projednání u žalované, neboť danou otázku posoudil

odvolací soud dílem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dílem jde o

otázku, která dosud nebyla Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací činnosti řešena.

Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6

(odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou

pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).

Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze

tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze

odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat

v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky

řízení odstranit, řízení zastaví.

Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení

podle § 31a OdpŠk předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento

nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s.

ř. a nedojde-li k jeho odstranění aktivitou žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011) řízení zastavit a věc

postoupit příslušnému úřadu k předběžnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod č. 11/2010

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výjimku z tohoto pravidla představuje situace, kdy soud prvního stupně

nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek

na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být

nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 odst. 2

OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že

jej uspokojit nehodlá. Za této situace by zastavení řízení nemohlo naplnit účel

sledovaný ustanovením § 14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by

zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. V daném případě tedy lze

výjimečně od požadavku předběžného projednání nároku upustit (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008 nebo také rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Názor

odvolacího soudu, že absence předběžného projednání části nároku žalobce v

části požadavku na zaplacení částky 159.200,- Kč, který se na žalovanou obrátil

se svým nárokem na poskytnutí zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč a žalobu

proti žalované podal ohledně stejně skutkově vymezeného nároku na částku

259.200,- Kč, je tedy nesprávný. Druhou výjimku z uvedeného pravidla představuje právě projednávaná věc, kdy ze

stejných důvodů, jaké jsou výše vysvětleny, neodpovídá účelu § 14 OdpŠk, aby

bylo zastaveno řízení v části, ve které žalovaný nárok přesahuje svou výší

nárok uplatněný v rámci předběžného projednání v situaci, kdy žalovaná dala

jasně najevo, že jej (vůbec) uspokojit nehodlá. Za takové situace je třeba

uzavřít, že požadavek na předběžné projednání podle § 14 odst. 3 OdpŠk byl

splněn ve vztahu k celé výši žalobou uplatněného nároku a postup podle § 104

odst. 2 o. s. ř. ohledně částky požadované navíc oproti částce uplatněné v

rámci předběžného projednání není namístě. Dovolací soud neshledal vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá-li žalobce vadu řízení spočívající ve vyloučení předsedkyně senátu soudu

prvního stupně JUDr. J. D. z projednání této věci z důvodu, že předmětem řízení

bylo posouzení nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Karviné, není

jeho námitka důvodná a tato vada, představující též zmatečnostní důvod podle §

229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., nebyla dovolacím soudem shledána. Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z

projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k

účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na

projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem

řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by

mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak

mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci

poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal

skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo

k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu

obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním

případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah

ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační

činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. Pouhá skutečnost, že je soudem projednávána věc náhrady nemajetkové

újmy, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem téhož soudu v jiné

věci, hypotézu právní normy § 14 odst. 1 o. s. ř. nenaplňuje (srov. obdobně

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009,

uveřejněné pod č. 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměr

soudce k věci zakládající pochybnosti o jeho nepodjatosti by mohl být, za

okolností v tomto řízení nastalých, naplněn například tehdy, měl-li by tentýž

soudce projednat žalobu na náhradu nemajetkové újmy nebo škody, která měla být

způsobena jeho vlastním postupem v posuzovaném řízení, popř.

postupem jiného

soudce či soudkyně, ke kterým by byl vyřizující soudce ve vztahu osoby blízké. Existenci takových okolností však žalobce v projednávané věci netvrdil. Protože je právní posouzení odvolacím soudem nesprávné stran kritéria postupu

orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, zrušil Nejvyšší soud napadený

rozsudek odvolacího soudu (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož

se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního

stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také

výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta do částky

191.200,- Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, a podlé téhož

ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za

středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř., je při novém rozhodování

vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 27. dubna 2012

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu