21 Cdo 207/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce ŠkoFIN s. r. o. se sídlem v Praze 5 - Jinonicích, Pekařská
č. 635/6, IČO 45805369, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem
v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1535/4, proti žalovanému Mgr. O. P., o
neúčinnost darovacích smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
48 C 11/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. října 2014 č. j. 12 Co 245/2014-174, opravenému usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 12 Co 245/2014-177, takto:
Rozsudek městského soudu opravený usnesením ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 12
Co 245/2014-177 (s výjimkou části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 9. prosince 2013 č. j. 48 C 11/2012-147 ve výroku,
jímž byla určena neúčinnost darovací smlouvy ze dne 15. 1. 2009 vůči žalobci)
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 9. 11. 2010
domáhal, aby bylo určeno, že jsou vůči němu právně neúčinné darovací smlouva ze
dne 15. 1. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 23. 3. 2009, kterou byla
převedena do vlastnictví žalovaného „ideální“ ? „bytové jednotky č. 332/9
nacházející se ve 4. NP budovy postavené na pozemku parc. č. 683/3 – zastavěná
plocha a nádvoří a podílu na společných částech budovy a na pozemcích parc. č.
683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 745/7267, vše v katastrálním území H., obec P.,
okres hlavní město Praha, zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listech
vlastnictví č. 876 (bytová jednotka) a č. 770 (budova a parcely)“ a „ideální“ ?
„nebytové jednotky – garáže č. 335/301 nacházející se v budově postavené na
pozemku parc. č. 649/2 – zastavěná plocha a nádvoří a podílu na společných
částech budovy a na pozemku parc. č. 649/2 ve výši 153/3060, vše v katastrálním
území H., obec P., okres hlavní město Praha, zapsáno v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště
Praha, na listech vlastnictví č. 1212 (nebytová jednotka) a č. 864 (budova a
parcela)“, a darovací smlouva ze dne 12. 1. 2009 s právními účinky vkladu ke
dni 15. 1. 2009, kterou byla převedena do vlastnictví žalovaného „bytová
jednotka č. 332/12 nacházející se v budově postavené na pozemku parc. č. 683/3
– zastavěná plocha a nádvoří s podílem na společných částech budovy a na
pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 284/7267, vše v katastrálním
území H., obec P., okres hlavní město Praha, zapsáno v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště
Praha, na listech vlastnictví č. 876 (bytová jednotka) a č. 770 (budova a
parcely)“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je majitelem směnky vlastní znějící
na částku 3.388.901,- Kč a splatné dne 1. 5. 2009, která byla vystavena dne 29.
5. 2007 společností Auto Bohemia spol. s r. o. jako směnečným dlužníkem ve
prospěch žalobce, a že jedním ze směnečných ručitelů je otec žalovaného Ing. J.
P. Vzhledem k tomu, že ke dni splatnosti směnky nebyla směnečná suma směnečným
dlužníkem ani nikým ze směnečných ručitelů ani z části uhrazena, podal žalobce
dne 7. 5. 2009 „směnečnou žalobu“ u Městského soudu v Praze, která je u tohoto
soudu vedena pod sp. zn. 23 Cm 190/2010. Má za to, že Ing. J. P. uvedenými
darovacími smlouvami, kterými převedl označené nemovitosti na žalovaného (svého
syna), zkrátil uspokojení pohledávky žalobce, neboť nemá žádný jiný majetek, ze
kterého by bylo možné pohledávku žalobce zcela uspokojit.
Obvodní soud pro Prahu 4 – poté, co Okresní soud v Benešově usnesením ze dne
12. 12. 2011 č. j. 6 C 245/2010-76 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl
o postoupení věci místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 4 - rozsudkem ze
dne 9. 12. 2013 č. j. 48 C 11/2012-147 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 17.940,- Kč k rukám advokáta
JUDr. Jiřího Voršilky a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 4“
678,- Kč. Vycházel ze zjištění, že společnost Auto Bohemia spol. s r. o. vystavila dne 29. 5. 2007 směnku, která obsahovala „bezpodmínečný slib“
výstavce zaplatit za tuto směnku na řad žalobce dne 1. 5. 2009 částku
3.388.901,- Kč a kterou podepsal jako ručitel otec žalovaného Ing. J. P., že
směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009 č. j. 23 Cm 186/2009-15 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010 č. j. 23 Cm 190/2010-79, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2011, bylo
uloženo společnosti Auto Bohemia spol. s r. o., Ing. Z. Š. a Ing. J. P. zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 3.388.901,- Kč,
že žalovaný uzavřel se svým otcem Ing. J. P. a matkou Ing. J. P. dne 15. 1. 2009 darovací smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 23. 3. 2009), kterou
Ing. J. P. převedl na žalovaného svoji polovinu bytové jednotky č. 332/9 v
budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 a podílu na společných částech domu
a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 745/7267 a polovinu
nebytové jednotky – garáže č. 335/301 v budově postavené na pozemku parc. č. 649/2 a podílu na společných částech budovy a pozemku parc. č. 649/2 ve výši
153/3060, vše v katastrálním území H., že žalovaný uzavřel se svým otcem Ing. J. P. dne 12. 1. 2009 darovací smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 15. 1. 2009), kterou Ing. J. P. převedl na žalovaného bytovou jednotku č. 332/12 v
budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 s podílem na společných částech domu
a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 284/7267 v katastrálním
území H., že žalovaný se před převodem nemovitostí zeptal svého otce, zda nemá
dluhy, a dostal „zápornou odpověď“, že podáním ze dne 18. 3. 2009 podepsaným
též Ing. J. P. podala společnost Auto Bohemia spol. s r. o. insolvenční návrh
dlužníka na zahájení insolvenčního řízení, neboť na základě předběžné závěrky
hospodaření vykazovala záporný hospodářský výsledek 7.803.000,- Kč, a že Ing. J. P. nevlastní kromě pozemků oceněných na 150.000,- Kč žádný majetek větší
hodnoty. Soud prvního stupně dovodil, že darováním uvedených nemovitostí došlo
ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce, neboť žalovaný jako osoba blízká J. P. v řízení neprokázal, že by vyvinul veškerou aktivitu k tomu, aby zjistil,
zda darovací smlouvy nezkracují věřitele Ing. J. P., jehož dluhy výrazně
přesahují hodnotu jeho majetku.
Vyslovil názor, že „zdaleka nepostačuje“, že se
žalovaný svého otce dotázal, zda má či nemá nějaké dluhy, a že nahlédl do
insolvenčního rejstříku, obzvláště za situace, kdy otec žalovaného byl
společníkem v obchodní společnosti, s čímž „vždy souvisejí hrozící závazky“. Uzavřel, že žalovaný si měl stav ve společnosti svého otce lépe ověřit a že
motiv, který vedl Ing. J. P. k převodu předmětných nemovitostí na syna, nemá
při odporovatelnosti právnímu úkonu význam.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2014 č. j. 12 Co 245/2014-174 opraveným usnesením ze dne 13. 11. 2014 č. j. 12 Co
245/2014-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo
určeno, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 15. 1. 2009,
kterou byla do vlastnictví žalovaného převedena „ideální“ ? „bytové jednotky č. 332/9 v budově nacházející se na pozemku parc. č. 683/3 a podíl na společných
částech domu a na pozemcích parc. č. 683/3 a 683/1 ve výši 745/7267, v k. ú. H., v obci P., zapsaných u Katastrálního úřadu v Praze na LV 876“, a „nebytové
jednotky – garáže č. 335/301 v budově 335 na pozemku parc. č. 649/2 a podílu na
společných částech budovy a pozemku parc. č. 649/2 ve výši 153/3060, v k. ú. H., v obci P., zapsaných u Katastrálního úřadu v Praze na LV 1212“, a změnil
jej v části, kterou bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 12. 1. 2009, kterou
byla do vlastnictví žalovaného převedena „bytová jednotka č. 332/12 v budově
nacházející se na pozemku parcelní číslo 683/3 s podílem na společných částech
domu a na pozemcích parcelní číslo 683/3 a 683/1 ve výši 284/7267 v
katastrálním území H. v obci P. zapsaný u Katastrálního úřadu v Praze na listu
vlastnictví 876“, je vůči žalobci právně neúčinná, tak, že se žaloba o toto
určení zamítá; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce a žalovaný jsou povinni
zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 4“ každý 339,- Kč. Poté, co zopakoval důkazy předmětnými darovacími smlouvami uzavřenými dne 12. 1. 2009 a dne 15. 1. 2009 a co doplnil dokazování „náhledem do insolvenčního
rejstříku“, z něhož zjistil, že insolvenční návrh ze dne 18. 3. 2009 podaný
dlužníkem Auto Bohemia spol. s r. o. u Krajského soudu v Praze byl na
internetových stránkách zveřejněn dne 19. 3. 2009 v 16:08 hodin, dospěl k
závěru, že žalovaný jako osoba blízká dlužníkovi nevyvinul náležitou pečlivost
jen u darovací smlouvy ze dne 15. 1. 2009, u které nastaly účinky vkladu práva
do katastru nemovitostí až ke dni 23. 3. 2009, protože údaje o insolvenci
společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. byly zveřejněny již dne 19. 3. 2009 a
žalovaný jako obdarovaný mohl dne 19. 3. 2009 s přihlédnutím ke skutečnosti, že
jeho otec byl společníkem této společnosti, po nahlédnutí do insolvenčního
rejstříku a „s pouhým obecným povědomím o obchodních aktivitách otcovy
společnosti“, rozpoznat případný úmysl Ing. J. P. zkrátit uspokojení pohledávky
žalobce. Ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 12. 1. 2009, u níž právní účinky
vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 15. 1. 2009, odvolací soud
uzavřel, že žalovaný dostatečným způsobem prokázal, že nevěděl a ani nemohl
vědět o okolnostech, z nichž by bylo možné zjistit, že jeho otec jako dlužník
učinil právní úkon v úmyslu zkrátit žalobce jako jeho věřitele, neboť ke dni
15. 1. 2009 nebylo zahájeno insolvenční řízení týkající se společnosti Auto
Bohemia spol. s r. o.
a ani nebyl sepsán návrh na zahájení tohoto řízení;
žalovaný pak „neměl jinou možnost, jak se dozvědět o případných dluzích svého
otce, než mu v tomto ohledu položit otázku, což také učinil, přičemž, jak bylo
prokázáno v řízení před soudem prvního stupně, otec mu odpověděl, že žádné
dluhy nemá“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho měnící části podal žalobce
dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 42a
občanského zákoníku, když si nesprávně a v rozporu s konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu vyložil pojem „náležité pečlivosti“, neboť k závěru, že
žalovaný o úmyslu svého otce zkrátit věřitele nevěděl a ani vědět nemohl,
přestože vyvinul náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu svého otce, dospěl
na základě zjištění, že žalovaný se zeptal svého otce, zda nemá dluhy a ten mu
odpověděl, že dluhy nemá, a že ke dni 15. 1. 2009 nebyl podán insolvenční návrh
společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. Dovolatel shledává správným závěr soudu
prvního stupně, že k prokázání náležité pečlivosti „zdaleka nepostačuje“, že se
žalovaný svého otce dotázal, zda má či nemá nějaké dluhy, a nahlédl do
insolvenčního rejstříku, obzvláště za situace, kdy otec žalovaného byl
společníkem v obchodní společnosti, s čímž vždy „souvisejí hrozící závazky“. Má
za to, že žalovaný „zdaleka nevyužil“ všech možností k poznání úmyslu svého
otce zkrátit věřitele, neboť se mohl např. zeptat, zda má společnost Auto
Bohemia spol. s r. o. dluhy a zda za ni jeho otec neručí, mohl si zjistit stav
ve společnosti též dotazem u ostatních společníků a rovněž si mohl zjistit
dotazem u svého otce nebo u ostatních společníků, které osoby jsou obchodními
partnery společnosti, a následně si u nich ověřit, zda je společnost v prodlení
se splněním svých závazků a „jak závažná tato situace je“. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního
stupně se potvrzuje.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud „potvrdil“ rozsudek odvolacího soudu, neboť
má za to, že „vynaložil náležitou pečlivost (vlastní aktivitou) při zkoumání
majetkových poměrů dárce, což prokázal jednak svým tvrzením před soudem a
současně předloženými důkazy“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva (za jakých podmínek může věřitel
odporovat právním úkonům učiněným mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými), při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s.
ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání žalobce je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že společnost
Auto Bohemia spol. s r. o. vystavila dne 29. 5. 2007 směnku, ve které se
zavázala zaplatit na řad žalobce dne 1. 5. 2009 částku 3.388.901,- Kč a kterou
podepsal jako ručitel otec žalovaného Ing. J. P., jenž byl společníkem uvedené
společnosti, a že směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne
15. 7. 2009 č. j. 23 Cm 186/2009-15 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 7. 12. 2010 č. j. 23 Cm 190/2010-79, který nabyl právní moci dne
20. 1. 2011, bylo uloženo společnosti Auto Bohemia spol. s r. o., Ing. Z. Š. a
Ing. J. P. zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši
3.388.901,- Kč. Žalovaný uzavřel se svým otcem Ing. J. P. a matkou Ing. J. P.
dne 15. 1. 2009 darovací smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 23. 3. 2009),
kterou Ing. J. P. převedl na žalovaného svoji polovinu bytové jednotky č. 332/9
v budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 a podílu na společných částech
domu a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 745/7267 a polovinu
nebytové jednotky – garáže č. 335/301 v budově postavené na pozemku parc. č.
649/2 a podílu na společných částech budovy a pozemku parc. č. 649/2 ve výši
153/3060, vše v katastrálním území H., a dne 12. 1. 2009 žalovaný uzavřel se
svým otcem Ing. J. P. darovací smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 15. 1.
2009), kterou Ing. J. P. převedl na žalovaného bytovou jednotku č. 332/12 v
budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 s podílem na společných částech domu
a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 284/7267 v katastrálním
území H. Podáním ze dne 18. 3. 2009 zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne
19. 3. 2009 v 16:08 hodin podala společnost Auto Bohemia spol. s r. o.
insolvenční návrh dlužníka na zahájení insolvenčního řízení, neboť na základě
předběžné závěrky hospodaření vykazovala záporný hospodářský výsledek
7.803.000,- Kč. Ing. J. P. pobíral ke dni 31. 12. 2010 starobní důchod ve výši
11.812,- Kč a kromě pozemků parc. č. 58/1 a parc. č. 58/3 v katastrálním území
T. oceněných na 150.000,- Kč nevlastnil žádný majetek větší hodnoty.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se
domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 12. 1. 2009 – posuzovat podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.
131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb.,
č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994
Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č.
227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999
Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č.
229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002
Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb.,
zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č.
554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb.,
č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006
Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č.
230/2008 Sb. a č. 384/2008 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do 19. 7. 2009 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu),
vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten,
kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele
zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v
důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt
těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo
549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a
že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.
3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli
neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady,
která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy,
není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z
odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky
odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem
odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky
věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním
úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele),
postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky
svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či
nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro
uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má
vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní
úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně
nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho
pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl
vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující
věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla
vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který
byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. -
takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu
zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno
tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li „druhou stranou“
v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v
ustanovení § 116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka
cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu
dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je
na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit
věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti
poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním
úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může
zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn.
Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka
(a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro
takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou
rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou
svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit
své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp.
zn. 30 Cdo 653/2006).
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel
povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného
právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit
věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu
(v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon
mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve
prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že
žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele
znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit
žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele
věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl
zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního úkonu
mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve
prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení
prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon
žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl
nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele,
procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem
vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit
věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno,
že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním
úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu
dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné
obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této
situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2
obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v
tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět,
přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o
„náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba
dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k
obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka
zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato
musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve
smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.
ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po
dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo
při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem
přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby
nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů
dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel
může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě
takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Je-li v řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.
prokázáno, že dlužník učinil právní úkon, kterým zkrátil věřitele, a že takový
právní úkon učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, pak osoba dlužníkovi blízká,
s níž nebo v jejíž prospěch právní úkon učinil, se může odpůrčí žalobě - jak
uvedeno již výše - úspěšně ubránit, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že o
úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani
nemohla vědět, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost. Rozhodným
pro závěr, zda se osobě dlužníkovi blízké podařilo ubránit se odpůrčí žalobě,
tu je (musí být) stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil nebo,
je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru
nemovitostí, jaký tu byl ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu práva do
katastru nemovitostí (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. rozumět nejen
osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i
ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární
povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit
pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.
10. 1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
V projednávané věci byl žalovaný v době uzavření darovací smlouvy ze dne 12. 1.
2009 synem dlužníka (ručitele za směnečný závazek společnosti Auto Bohemia
spol. s r. o. vůči žalobci) Ing. J. P. Uvedená smlouva tedy představuje právní
úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Prokázání vědomosti
osob blízkých dlužníku o jeho úmyslu zkrátit své věřitele (úmyslu cum animo
fraudandi) není – jak bylo uvedeno výše – podmínkou odporovatelnosti v případě
právních úkonů, k nimž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými nebo které
dlužník učinil ve prospěch těchto osob; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v
takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby
prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního úkonu nemohly i
při náležité pečlivosti poznat. O úmysl zkrátit věřitele se přitom jedná nejen
tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele, ale i tehdy,
jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že
je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Uzavřel-li otec žalovaného Ing. J. P.
se žalovaným dne 12. 1. 2009 darovací smlouvu, kterou mu daroval předmětné
nemovitosti, za situace, kdy byl ručitelem za směnečný závazek společnosti Auto
Bohemia spol. s r. o. vůči žalobci ve výši 3.388.901,- Kč, musel si být vědom
toho, že tato darovací smlouva, která má za následek zmenšení jeho majetku,
může zkrátit možnosti žalobce uspokojit se z jeho majetku, a pro případ, že je
skutečně zkrátí, s tím musel být srozuměn. Za této situace se žalovaný mohl
odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby prokázal, že o úmyslu dlužníka zkrátit
odporovanou darovací smlouvou žalobce v době uzavření této smlouvy nevěděl a
ani nemohl vědět, přestože vyvinul „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka
a šlo o „náležitou pečlivost“. Protože vynaložení náležité pečlivosti - jak
vyplývá z výše uvedeného - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s
ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka
takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích
výsledků poznala, bylo na žalovaném, aby v řízení uvedl (tvrdil), jaké aktivní
kroky učinil k tomu, aby se přesvědčil o případných závazcích svého otce, a aby
navrhl důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení.
Za činnost (aktivitu) žalovaného dostačující s ohledem na okolnosti případu a s
přihlédnutím k obsahu odporované darovací smlouvy ze dne 12. 1. 2009 k poznání
úmyslu dlužníka Ing. J. P. zkrátit žalobce však nelze považovat pouhý dotaz
žalovaného na dlužníka, zda má nějaké dluhy, neboť vzhledem k záporné odpovědi
dlužníka žalovaný mohl a měl využít dalších možností k tomu, aby se přesvědčil,
zda odpověď dlužníka koresponduje se skutečností (například se mohl – jak
správně uvádí dovolatel – dotázat dlužníka nebo ostatních společníků
společnosti Auto Bohemia spol. s r. o., které osoby jsou obchodními partnery
této společnosti, u nichž by si mohl následně ověřit, zda dlužník neručí za
závazky společnosti vůči nim). Dostačující aktivitou žalovaného v tomto směru
nebylo ani nahlédnutí do insolvenčního rejstříku ve vztahu ke společnosti Auto
Bohemia spol. s r. o. v době uzavření (právních účinků vkladu) darovací smlouvy
ze dne 12. 1. 2009, neboť okolnost, že v té době ještě nebyl podán návrh na
zahájení insolvenčního řízení ohledně této společnosti, nemohla sama o sobě
důvodně vést žalovaného k přesvědčení, že dlužník Ing. J. P. nemá vůči žalobci
žádné závazky. Závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy do dne 15. 1. 2009, k
němuž nastaly právní účinky vkladu práva podle darovací smlouvy ze dne 12. 1.
2009, nebylo zahájeno insolvenční řízení ohledně společnosti Auto Bohemia spol.
s r. o. a ani nebyl sepsán návrh na zahájení tohoto řízení, žalovaný nemohl
vědět o okolnostech, z nichž by bylo možné zjistit, že jeho otec jako dlužník
uzavřel darovací smlouvu v úmyslu zkrátit žalobce jako jeho věřitele, a že
neměl jinou možnost, jak se dozvědět o případných dluzích svého otce Ing. J.
P., než mu v tomto ohledu položit otázku, proto není správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky jej v této části a v akcesorických výrocích o
náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu