28 Cdo 3167/2021-929
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců
JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního
města Prahy, identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Staré
Město, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou
Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti
žalovaným 1) R. R., narozené XY, bytem XY, 2) J. B., narozenému XY, bytem XY,
3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město,
Rašínovo nábřeží 390/42, 4) Š. K., narozenému XY, bytem XY, 5) K. P.,
narozenému XY, bytem XY, a 6) M. S., narozenému XY, bytem XY, žalovaných 1),
2), 4), 5) a 6) zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze
1, Revoluční 1044/23, za účasti Městské části Praha 8, identifikační číslo
osoby 000 63 797, se sídlem v Praze 8, Libeň, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr.
Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2,
jako vedlejší účastnice na straně žalobce, o určení vlastnického práva, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 107/2013, o dovolání žalovaných
1), 2), 4), 5) a 6) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021,
č. j. 16 Co 50/2021, 16 Co 51/2021-870, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 16 Co 50/2021, 16 Co
51/2021-870, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 27 C 107/2013-812,
určil, že vlastníkem tam označených pozemků v katastrálním území XY (dále jen
jako „předmětné pozemky“) je žalobce (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II. ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 15. 1. 2021, č. j. 27 C
107/2013-818).
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 16
Co 50/2021, 16 Co 51/2021-870, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o
věci samé potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení
(výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že někdejšími spoluvlastníky pozemků PK XY, XY a
XY, z nichž později vznikly předmětné pozemky, k nimž se nyní žalobce domáhá
určení vlastnického práva, byli mimo jiné právní předchůdci (K. P. aj. B.
starší) žalovaných 1), 2), 4), 5) a 6). V 50. a 60. letech minulého století
však vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl stát, když podíly J. B. na
pozemcích přešly na stát na základě propadnutí majetku dle označeného
rozhodnutí Lidového soudu trestního v Praze a podíly K. P. byly vyvlastněny.
Není přitom pochyb o tom, že stát se předmětných pozemků také zmocnil a
disponoval s nimi jako s vlastními, jelikož na nich vybudoval funkční sídliště,
jež také, a to včetně souvisejících pozemků, obhospodařoval, pročež i v případě
formálně vadného postupu jejich převzetí nemohli by se právní nástupci
původních vlastníků domáhat obnovení vlastnického práva jinak, než postupem
podle restitučních předpisů (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 6 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Žalovaní nemohli
vlastnické právo nabýt ani vydržením, poněvadž nemohli mít pochybnosti o
vlastnictví pozemků státem; navíc měli toliko tzv. „knihovní držbu“, která
nepožívá právní ochrany a nemůže se zde tudíž prosadit ani ta rozhodovací
praxe, dle níž se oprávněné osoby výjimečně mohou domáhat ochrany svého
vlastnického práva mimo rámec restitučních předpisů. Jestliže původní vlastníci
pozbyli vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích,
nemohly být tyto ani předmětem dědictví.
Dle soudu prvního stupně byly pak naplněny podmínky přechodu vlastnického práva
k předmětným pozemkům na žalobce dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a
žalobě požadující deklarování vlastnického práva žalobce lze proto vyhovět.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako ve výroku věcně
správný, uzavíraje (jak výše uvedeno), že předchůdci žalovaných vlastnické
právo k předmětným nemovitostem v rozhodném období pozbyli a jeho obnovení se
bylo lze domoci toliko cestou restituce. Za nerelevantní pak odvolací soud
považoval i tu obranu žalovaných, že nebyly naplněny další nezbytné předpoklady
pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce dle § 3 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. (jehož určení se zde žalobce domáhá) a v tomto směru
proto odvolací soud závěry soudu prvního stupně neprověřil; k námitkám
zpochybňujícím nabytí vlastnického práva žalobce dle odvolacího soudu nejsou
žalovaní oprávněni, neboť důvodnost těchto námitek mohla by vést toliko ke
konkluzi, že vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží právě České
republice, nikoli však žalovaným 1), 2), 4), 5) a 6).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní 1/, 2/, 4/, 5/ a 6/
(dále jen „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v
tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, případně nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Předně
namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, není-li v něm
uvedeno, jakým způsobem stát nabyl vlastnické právo k podílům právních
předchůdců žalovaných na předmětných pozemcích; rozhodující skutková zjištění
ohledně této právní otázky, kterou dovolatelé pokládají za určující i pro závěr
o vlastnickém právu žalobce, zde chybí (odvolací soud uvedl, že není podstatné,
jakým způsobem se předmětné nemovitosti dostaly do vlastnictví státu). Dále
dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal
se všemi jimi uplatněnými odvolacími námitkami, jež směřují především vůči
soudem učiněným skutkovým zjištěním coby výsledku provedeného dokazování, a že
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž nevyhovuje požadavkům na hodnocení
důkazů a jímž se soud nevypořádal i s těmi navrženými důkazy, jež nebyly
provedeny (pochybení soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu dle
dovolatelů kumulativně vedly k extrémnímu rozporu skutkových zjištění s
provedenými důkazy); obzvlášť zde dovolatelé poukazují na neprovedení důkazu
výslechem žalovaného 2). Dovolatelé brojí též proti závěru odvolacího soudu o
tom, že nejsou oprávněni zpochybňovat přechod vlastnického práva z České
republiky na žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb. a že jim relativizace tohoto
závěru nikterak neprospívá, zůstal-li sám stát (jde-li však toliko o jeho
spoluvlastnický podíl) v tomto ohledu nečinný. K tomu dovolatelé tvrdí, že
vlastnické právo k předmětným pozemkům mohli nabýt i vydržením, což není
vyloučeno ani vybudováním sídliště na části předmětných pozemků; k tomu
odkazují i na ustálenou rozhodovací praxi, dle níž není namístě postup dle
restitučních předpisů, jestliže oprávněné osoby jsou jako vlastníci evidováni
(v evidenci nemovitostí, později v katastru nemovitostí) a jejich vlastnické
právo není zpochybněno. Proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně jej zrušil, spolu s
rozsudkem soudu prvního stupně, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť nejsou naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání; rozhodnutí soudů nižších stupňů žalobce
považuje za dostatečně odůvodněná a odvolacímu soudu přisvědčuje, že námitky
stran naplnění podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na žalobce dle § 3
odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., žalovaným nepříslušejí, mohou-li prospět jedině
České republice (jež by zůstala vlastnicí v tom případě, kdy by vlastnické
právo nepřešlo na žalobce), která však proti rozsudku nebrojí.
Skutkové závěry,
na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dle žalobcova mínění nelze označit za
nepřiměřené; žádné důkazy nebyly v řízení opomenuty a v dané věci nejde ani o
situaci, kdy by se žalovaní mohli domáhat ochrany vlastnického práva mimo rámec
restitučních předpisů. Žalovaná 3) v reakci na podané dovolání osvětlila, že Městskou částí Praha 8
byla v roce 2004 vyzvána k tomu, aby ohlásila svou příslušnost hospodařit s
předmětnými pozemky ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., přičemž nezkoumala,
přešlo-li vlastnické právo na žalobce či nikoliv. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen
„o. s. ř.“. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (žalovanými 1/, 2/, 4/, 5/ a 6/), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem
stanovené (obligatorní) náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní
otázky (otázka aktivní legitimace žalobce, jakožto předpokladu pro úspěch
určovací žaloby), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích
otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je
opodstatněné. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu určovací žaloba má charakter
preventivní, pročež má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav
ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není
možné dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou
odvrácení budoucích sporů účastníků. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení,
zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní
stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je
naléhavý právní zájem; věcná legitimace a naléhavý právní zájem přitom nejsou
splývajícími pojmy, pročež z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat
existenci druhého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo
3050/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
315/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo
2405/2019). Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo
jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015,
uveřejněný pod číslem 6/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3536/2017, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1985/2019). Proto ten, kdo
není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, ačkoliv tvrdí, že jím je,
musí tvrdit a prokázat skutečnosti ze kterých vyplývá, že skutečným vlastníkem
je on, případně že se sporný (vlastnický) právní vztah týká jeho právní sféry
(srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 386/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2318/2019). Také v posuzované věci je proto pro úspěch určovací žaloby vedle naléhavého
právního zájmu (jež byl dle soudů nižších stupňů dán) rozhodující i posouzení
aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby, tedy posouzení, zda skutečně
nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Odvozuje-li žalobce své
vlastnické právo z přechodu dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.,
obnáší posouzení jeho aktivní věcné legitimace též posouzení všech podmínek pro
přechod vlastnického práva dle tohoto ustanovení. Přitom se v uvedeném směru
prosadí i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž
důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení,
který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2727/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo
2318/2019). Jestliže tedy žalovaní 1), 2), 4), 5) a 6) mimo jiné zpochybňují také přechod
vlastnického práva ze státu na žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb. (pro
nenaplnění všech podmínek přechodu vlastnického práva), je právní posouzení
odvolacího soudu neúplné, považoval-li odvolací soud danou obranu za
nerelevantní (kdy se bez dalšího odmítl těmito námitkami zabývat). Jde totiž o
námitky týkající se otázky aktivní věcné legitimace žalobce (k podání určovací
žaloby), jež nelze odbýt tím, že sami o sobě nepostačují k závěru o vlastnickém
právu žalovaných 1), 2), 4), 5) a 6) k předmětným pozemkům (o jeho zachování),
jež by tak či tak zůstaly ve vlastnictví státu, jenž zde zůstal nečinný. V
uvedeném směru proto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí a podané dovolání je
opodstatněné. Naproti tomu – se zřetelem na soudy doposud učiněná skutková zjištění – nelze
mít za důvodnou argumentaci dovolatelů směřující proti posouzení odvolacího
soudu, že žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům (v rozsahu jimi
uplatňovaných spoluvlastnických podílů) nenabyli vydržením, měli-li toliko tzv. knihovní držbu, jež není držbou skutečnou a není pro vydržení práva dostačující
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3462/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5756/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo
490/2017). Jestliže pak odvolací soud na podkladě zjištění, že předmětné
pozemky v rozhodném období převzal stát a žalovaní ani jejich předchůdci je již
fakticky neovládali, dovodil nedostatek držby i dobré víry žalovaných o tom, že
jim svědčí vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných
pozemcích, nelze jeho úvahy označit za zjevně nepřiměřené, pročež je v
dovolacím řízení přezkoumat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí).
Nepřípadný je pak v dané souvislosti i poukaz dovolatelů na rozhodovací praxi,
dle níž v těch výjimečných případech, kdy účastník neměl k uplatnění práva
podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo
nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, nelze vyloučit soudní ochranu
cestou obecných předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2021,
sp. zn. 28 Cdo 387/2012, spolu s další v něm odkazovanou judikaturou, včetně
nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, a ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). O takovou situaci však v nyní posuzované věci
nejde (krom neodstraněného evidenčního zápisu – knihovní držby – žádné další
skutečnosti ve prospěch žalovaných dle zjištění obou soudů nesvědčí). Je-li dovolání přípustné, zabývá se dovolací soud i tím, není-li řízení
postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3, nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Z obsahu spisu se žádné vady řízení nepodávají a přisvědčit nelze ani námitkám
dovolatelů, jimiž poukazují na domnělé vady řízení. Vytýkají-li dovolatelé
rozsudkům odvolacího soudu i soudu prvního stupně nedostatečné odůvodnění,
připomíná Nejvyšší soud tu rozhodovací praxi, dle níž i rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovující všem požadavkům na jeho odůvodnění není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nepřezkoumatelné není, je-li z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto
rozhodnuto (tedy, že odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, dle nichž vlastnické právo k předmětným pozemkům stát vyvlastnil, resp. přešlo na základě soudního výroku o propadnutí majetku a za irelevantní
považoval námitky žalovaných zpochybňující naplnění podmínek pro přechod
vlastnického práva ze státu na žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb.) a případné
dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §
157 odst. 2 o. s. ř.) očividně nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný
pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 4.
2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Proto také nelze soudům nižších stupňů
vytýkat, že se v odůvodnění svých rozhodnutí nevyjádřily ke všem provedeným
důkazům odkazovaným dovolateli v části VII. jejich dovolání (o tzv. opomenuté
důkazy, jak tvrdí dovolatelé, zde nejde, poněvadž je soud prvního stupně podle
obsahu spisu – v něm založených protokolů o jednání – provedl; viz č. l. 654 –
659, 721 – 722, 755 – 156 a 782 –783). Dovolatelům pak nelze přisvědčit ani v tom, že by snad soudy nižších stupňů
neučinily jednoznačný závěr o tom, jakým způsobem stát nabyl vlastnické právo k
podílům na předmětných pozemcích právních předchůdců žalovaných. Soud prvního
stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, zevrubně popsal (srov. body 9. – 54. odůvodnění jeho rozsudku), že vlastnické právo k podílům J. B. stát nabyl na základě soudního výroku o propadnutí majetku a podíly K. P. na
základě vyvlastnění. Jestliže soudy obou stupňů současně uvádějí, že v konečném
důsledku nezáleží na konkrétnostech převzetí, když restitučním titulem je i
(faktické) převzetí bez právního důvodu, přičemž v posuzované věci měly za
prokázané, že se stát chopil držby předmětných pozemků a choval se k nim jako k
vlastním (vystavil na nich sídliště), činily tak zcela zřejmě v reakci na
námitky žalovaných zpochybňující přechod předmětných pozemků na stát. Lze
přitom soudům nižších stupňů přisvědčit, že v situaci, kdy se mezi skutečnosti
vedoucí k majetkové křivdě řadí též převzetí věci bez právního důvodu (srov. §
6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
nebo § 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.), je bez významu případná nezákonnost
převzetí nemovitostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 2467/2018). Namítají-li pak dovolatelé, že soud prvního stupně opomenul navržený důkaz
účastnickým výslechem žalovaného 2) – jež má povahu podpůrného důkazu a lze jej
uplatnit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (§ 131 o. s. ř.)
– nelze než připomenout, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky
vede k porušení práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019); za situace, kdy soudy nižších
stupňů měly za prokázané, že předmětné pozemky převzal v rozhodném období stát
a žalovaní ani jejich předchůdci je již fakticky neovládali (zbyla jim toliko
tzv. knihovní držba), postrádal již relevanci výslech žalovaného 2), jenž byl
navržen k prokázání skutečnosti, že se o přechodu podílů svého právního
předchůdce na předmětných pozemcích dozvěděl až po uplynutí lhůt k uplatnění
restitučního nároku. K polemice dovolatelů se skutkovými zjištěními, na nichž
jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena, nelze než uvést, že hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože rozsudek odvolacího soudu není správný (neboť spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, jde-li o přezkum otázky nabytí vlastnického práva
žalobcem dle zákona č. 172/1991 Sb., potažmo posouzení věcné legitimace k
podání určovací žaloby) a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (srov. §
243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.