28 Cdo 315/2018-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. S.-R.-R.,
b) I. S., a c) H. S.-R., všech bytem Š. a zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou,
advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovaným 1. ZERA
Rájec a.s., IČ 255 64 854, se sídlem v Rájci-Jestřebí, Blanenská 86, zastoupené
JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Nádražní 2369/10, a 2.
P. M., R.-J., zastoupenému JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem v
Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11, o určení neplatnosti kupní smlouvy,
vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 259/2013, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2016, č. j. 37 Co
90/2015-242, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. ledna 2018, č.
j. 37 Co 90/2015-283, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit na nákladech dovolacího řízení první žalované
částku 3.388 Kč k rukám advokátky JUDr. Vlasty Němcové a druhému žalovanému
částku 3.388 Kč k rukám advokátky JUDr. Kamily Vránové do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
specifikované kupní smlouvy (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.). Požadavku žalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy
týkající se konkrétních nemovitostí uzavřené mezi žalovanými nevyhověl pro
nedostatek jejich aktivní věcné legitimace v projednávaném sporu, neboť na
právním vztahu předloženém k posouzení jeho platnosti nejsou účastni. Nadto
žalobci ani netvrdí, že by jim k dotčeným nemovitostem svědčilo vlastnické
právo, o určení usilují pouze pro případ, že jim bude vlastnické právo
přiřknuto v restitučním řízení. V době rozhodování soudu ovšem toliko podali
restituční žalobu, již nadto nesměřovali ani proti jednomu z žalovaných.
Jelikož nelze za splněný mít ani předpoklad naléhavého právního zájmu žalobců
na požadovaném určení, okresní soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 37 Co 90/2015-242, ve
znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2018, č. j. 37 Co 90/2015-283, k odvolání
žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odkázav v podrobnostech na rozhodnutí
okresního soudu, s nímž se plně ztotožnil, připomněl toliko, že nelze shledat
naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, neboť ani kladné vyřízení
žaloby by nebylo s to zlepšit jejich postavení v restitučním řízení, jakož by
ani nemohlo být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí (je-li žalováno na
neplatnost smlouvy). Vzhledem k vysloveným závěrům pak žalobcům, již nadto
nejsou na smlouvě zúčastněnými subjekty, nesvědčí ve sporu aktivní věcná
legitimace. Napadený rozsudek proto jako věcně správný potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalobci dovoláním, považujíce ho za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyly doposud dostatečně vyřešeny otázky naléhavého právního
zájmu a aktivní věcné legitimace žalobců v obdobné věci. Při jejich posuzování
je zapotřebí zohlednit dopad porušení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jenž chrání uplatněné restituční
právo (viz mimo jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 736/97).
Odvolací soud uzavírající, že žalobci k předmětným nemovitostem nemají prozatím
žádný vztah, přehlédl výkladové stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu sp. zn. Cpjn 36/95. Nalézacími soudy poukazovanou judikaturu pokládají za
nepřípadnou, přičemž akcentují nutnost individuálního posouzení předkládané
věci. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s.
ř. spatřují v absenci správního rozhodnutí o jejich restitučním nároku. Právě
uplatněnou žalobu považují za jediný způsobilý prostředek ochrany svého práva,
jež bylo narušeno dispozicí s předmětnými nemovitostmi v rozporu s § 5 odst. 3
zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 195/97). Závěrem
navrhují zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
K dovolání žalobců se negativně vyjádřili oba žalovaní, již, ztotožňujíce se s
rozhodnutími soudů nižších stupňů, navrhli podaný mimořádný opravný prostředek
odmítnout, respektive zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobců však přípustné není.
Dovolatelé brojí proti závěrům odvolacího soudu ohledně absence aktivní věcné
legitimace k podání předmětné žaloby, jakož i stran nedostatku naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení. Jimi rozporované konkluze ovšem korektně
sledují judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jež se obdobnou problematikou
ve vztahu k týmž žalobcům již zabývala (srov. především usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016, ústavní stížnost proti němu
podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. IV.
ÚS 1212/17). V rozhodovací praxi řečených soudů je ustáleně přijímán názor
akcentující preventivní charakter určovací žaloby, jež má místo jednak tam, kde
její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a
k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, jednak v případech, v nichž
určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu
příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Zmíněné
funkce určovací žaloby se odráží právě v podmínce naléhavého právního zájmu;
nedá-li se v posuzované kauze očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení, přičemž se příslušné
právní závěry váží nejen k žalobě na určení jako takové, ale rovněž k tomu,
jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. zejména rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, či ze dne 20. 4. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 4366/2015).
Konstantně je též zastáván názor, podle něhož nemůže být úspěšná žaloba na
určení neplatnosti právního úkonu (zde kupní smlouvy) právě pro nedostatek
naléhavého právního zájmu, má-li klíčová právní otázka povahu otázky předběžné
ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl
být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen (srov. kromě shora
citovaného usnesení sp. zn. 28 Cdo 2908/2016, i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2907/2017, a ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25
Cdo 539/2009). I posledně nastíněné závěry rozhodnutí odvolacího soudu sleduje,
připomíná-li, že otázka platnosti předmětné smlouvy bude (v restitučním řízení)
posuzována jako otázka předběžná.
Vylíčené není s to zvrátit ani argumentace dovolatelů, jež zásah (dle jejich
mínění zhojitelný jedině skrze uplatněnou žalobu) do svého právního postavení
spatřují právě ve zpochybňované kupní smlouvě. Opomíjí totiž, že převod
vlastnictví (držby) věci učiněný po účinnosti restitučního předpisu povinnou
osobou v rozporu s blokačním ustanovením (v dané kauze § 5 odst. 3 zákona o
půdě) nemá vliv na nárok oprávněné osoby na vydání věci (určení vlastnictví ve
smyslu § 9 odst. 4 zákona o půdě). V intencích ustálené judikatury dovolacího
soudu ostatně není pro vyhovění návrhu oprávněné osoby podle restitučních
zákonů rozhodné, zda povinná osoba převedla dotčený předmět na jiného,
poněvadž pozbude-li takový subjekt kdykoli po účinnosti restitučního zákona
vlastnictví (držbu) věci, nemá tato skutečnost z pohledu důvodnosti nároku na
její vydání žádný význam, protože vymezení pasivní věcné legitimace se váže k
osobám držícím ji ke dni účinnosti zákona – viz § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě
(k tomu srov. především shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2908/2016, jakož i v něm odkazovanou judikaturu, dále pak obdobně rozsudek
téhož soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1132/2000, či zejména jeho
usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4192/2017, a v něm jmenovaná
rozhodnutí).
Se zřetelem k uvedenému nelze přisvědčit žalobcům ani v názoru stran jejich
aktivní věcné legitimace ve sporu. Byť obecně může zmíněný atribut v řízení o
určení neplatnosti právního úkonu (smlouvy) svědčit nejen účastníkům dotčeného
právního úkonu (resp. jejich právním nástupcům), ale taktéž dalším osobám, na
jejichž právní postavení by kladné rozhodnutí o takové žalobě mohlo mít
příznivý dopad (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp.
zn. 31 Cdo 4001/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 22/2017, jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí), je v aktuálně
projednávané kauze evidentní, že ani vyhovění žalobci vznášenému požadavku by
se v jejich právním postavení nemohlo pozitivně projevit. I v tomto směru tedy
právní posouzení odvolacího soudu obstojí.
S ohledem na vylíčené proto nelze přitakat přesvědčení dovolatelů, že právě z
restitučního charakteru jejich primárního nároku je třeba usuzovat na naléhavý
právní zájem na požadovaném určení a aktivní věcnou legitimaci k podání
předmětné žaloby. Irelevantními se tedy jeví i jejich poukazy na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97, výkladové
stanovisko občanskoprávního kolegia téhož soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn.
Cpjn 36/95, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS
195/97, neboť v nich přijatým závěrům právní posouzení odvolacího soudu
založené na úsudku o absenci naléhavého právního zájmu a nedostatku aktivní
věcné legitimace žalobců nikterak neodporuje.
Se zřetelem ke shora uvedenému lze uzavřít, že dovolateli artikulované otázky
byly v judikatuře Nejvyššího soudu již řešeny, přičemž od tam přijatých závěrů
se odvolací soud neodchýlil. Nepředložili-li tedy žalobci Nejvyššímu soudu
žádnou otázku, jež by naplňovala kritéria § 237 o. s. ř., muselo být jejich
dovolání coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly oběma žalovaným v souvislosti se
zastoupením advokátkami náklady, které Nejvyšší soud stanovil podle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dle § 7 bodu 5 a § 9
odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon
právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.500 Kč, po připočtení paušální
náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s.
ř. mají tedy žalovaní každý právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
3.388 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu