22 Cdo 3050/2020-162
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M.
T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se
sídlem v Karviné, K. Sliwky 34, proti žalovaným 1) Bytovému družstvu P. na XY a
ulici XY, IČO XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Františkem Stratilem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, a 2) statutárnímu městu
Olomouc, IČO 00299308, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupenému
JUDr. Petrem Rittrem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C
257/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky
v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, č. j. 69 Co 60/2020-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, č.
j. 69 Co 60/2020-130, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12.
2019, č. j. 19 C 257/2019-101, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č.
j. 19 C 257/2019-101, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil,
že druhý žalovaný je vlastníkem budovy č. p. XY na pozemku parcelní číslo
stavební XY v katastrálním území XY, v obci XY, v rozsahu podílu ideálních
977/1000, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký
kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY (výrok I). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Okresní soud zjistil, že první žalovaný vznikl za účelem převedení domů č. p.
XY a XY z majetku obce do soukromého vlastnictví jeho členů. Dne 14. 5. 2010
uzavřeli žalovaní kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemku par. č.
st. XY a na něm stojících domů č. p. XY a XY na prvního žalovaného. Později
vyšlo najevo, že některé části domu (střechu, podlahu a pravou zeď z pohledu od
ulice XY) postavila společnost L.. Z důvodu předejití možným majetkovým sporům
uzavřel první žalovaný s touto společností smír, na jehož základě část budovy
č. p. XY v rozsahu ideálních 3/1000 připadla společnosti L.; smír chválil
Okresní soud v Olomouci rozhodnutím ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 C 402/2011,
a spoluvlastnické právo společnosti L. bylo v uvedeném rozsahu zapsáno do
katastru nemovitostí. Žalobce dne 30. 8. 2011 uzavřel s prvním žalovaným
nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl byt č. XY v domě č. p. XY. Má však za to,
že kupní smlouva ze dne 14. 5. 2010 je absolutně neplatná, neboť druhý žalovaný
nemohl platně převést na prvního žalovaného více práv, než sám měl
(spoluvlastníkem budovy č. p. XY byla ještě společnost L.). Tím se dostal do
nejistého právního postavení, vůči komu je zavázán buďto z nájemní smlouvy nebo
(v případě její neplatnosti) z užívání bytu, a protože je členem žalovaného
bytového družstva a právní nejistota ohledně vlastnictví domu má vliv také na
hodnotu jeho podílu, má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k
nemovitým věcem uvedeným ve výroku rozhodnutí.
Okresní soud uzavřel, že žalovaný nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem
ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu(dále „o. s.
ř.“). Platnost nájemní smlouvy nikdo nerozporuje, navíc nový vlastník vstupuje
do právního postavení původního pronajímatele; jen skutečnost, že o její
platnost není přesvědčen žalobce, nezakládá naléhavý právní zájem na určovací
žalobě. Naléhavý právní zájem není dán ani možnou změnou hodnoty podílu
žalovaného.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 69 Co 60/2020-130, napadený
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ve správném znění, že výše
spoluvlastnického podílu je 997/1000 (výrok I). Výroky II až IV rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Neztotožnil se
sice s důvody rozhodnutí, dospěl však ke stejnému právnímu hodnocení věci. Z
ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že naléhavý právní zájem v zásadě
není dán, může-li žalobce své nejisté právní postavení řešit žalobou na plnění.
Protože otázka vlastnictví bytu, popřípadě celého bytového domu, je otázkou
předběžnou v souběžně vedeném řízení žalobce proti prvnímu žalovanému, naléhavý
právní zájem na určovací žalobě není dán.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena; jde o otázku naléhavého právního zájmu nájemce bytu a
člena družstva na určení vlastníka bytového domu. Jako dovolací důvod uplatňuje
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že jako uživatel bytu č. XY v domě č. p. XY má naléhavý právní zájem na
tom, aby bylo postaveno najisto, kdo je vlastníkem domu, a vůči komu má tedy
práva a povinnosti uživatele bytu. Vše nasvědčuje tomu, že převod vlastnického
práva k bytovému domu mezi žalovanými byl absolutně neplatný, a první žalovaný
se tak nestal vlastníkem domu, a tedy ani pronajímatelem bytových jednotek. Tuto jistotu není schopen nabýt jinak než požadovaným určením vlastnického
práva. Nemůže ji přivodit ani výsledek soudního sporu vedeného u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 265/2018, jehož předmětem jsou peněžité
nároky z nájemní smlouvy, neboť tím nebude postaveno najisto, kdo je vlastníkem
domu podle hmotného práva; jistotu proto nepřinese ani žádná jiná žaloba na
plnění. Co se týká tvrzení odvolacího soudu, že právě podaná určovací žaloba je
schopna ohrozit právní postavení dovolatele (zjistí-li se, že bytový dům není
ve vlastnictví družstva, jehož je dovolatel členem), pak odvolací soud směšuje
právní jistotu a ekonomickou výhodnost, přičemž ani ta by nemusela být
případným určovacím výrokem ohrožena. První žalovaný se k dovolání nevyjádřil, druhý žalovaný se plně ztotožnil s
napadeným rozhodnutím. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1
a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Otázka naléhavého právního zájmu člena bytového družstva, s jehož členstvím je
spojen nájem družstevního bytu, na určení vlastnického práva k bytovému domu,
ve kterém je tento byt, dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Při posuzování naléhavého právního zájmu soud neposuzuje žalobu po stránce
věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1097/96, nebo třeba rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22
Cdo 1772/2000; obdobně Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§
1 až 250l). Praha: Wolters Kluwer, 2016, chybí uvedení stránky. Je totiž třeba
rozlišovat naléhavý právní zájem na určení práva a aktivní věcnou legitimaci
(důvodnost žaloby); žaloba zjevně nedůvodná nemusí postrádat naléhavý právní
zájem na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. a naopak naléhavý právní zájem není
zárukou důvodnosti žaloby. V nyní projednávané věci tak jde výhradně o
existenci naléhavého právního zájmu na určení, že vlastníkem bytového domu je
druhý žalovaný; důvodností žaloby se nalézací soudy prozatím nezabývaly a
nezabýval se jí ani dovolací soud. Dlouhodobě ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že naléhavý
právní zájem na určovací žalobě je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě
tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.
Určovací
žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právu žalobce
dříve, než dojde k jeho porušení, a naopak, není namístě tam, kde právo již
bylo porušeno a kde je žalobci obvykle již k dispozici žaloba o splnění
povinnosti. Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý
právní zájem na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. dán, jestliže je rozhodnutí o
určovací žalobě způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků
sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo
jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout)
celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, a naopak určovací
žaloba je k tomu způsobilejší než jiné procesní prostředky (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný pod
číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; shodně např. již
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, 2 Cz 8/71, nález Ústavního
soudu z 20. 6. 1995, sp. zn. III ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 3, s. 261, a další). V projednávané věci dovolatel spatřuje naléhavý právní zájem ve dvou
skutečnostech: Není-li postaveno najisto, kdo je vlastníkem bytového domu, pak
neví, komu je zavázán z nájemní smlouvy, případně z mimosmluvního závazku, a
také je ohroženo jeho právní postavení člena bytového družstva a hodnota jeho
družstevního podílu (dříve „členského podílu“ – viz § 783 zákona č. 90/2012
Sb., o obchodních společnostech a družstvech – zákon o obchodních korporacích). Tedy je tu jednak otázka nájemního vztahu, jednak otázka hodnoty družstevního
podílu dovolatele. Pokud jde o nájemní vztah, v rozsudku ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo
918/2003, Nejvyšší soud uvedl: „Tvrdí-li nájemce skutečnosti, které by za
předpokladu jejich pravdivosti mohly vést k závěru, že pronajímatel není
vlastníkem pronajaté nemovitosti, ač nájemní smlouvu uzavřel jako její
vlastník, a tudíž je nájemní smlouva neplatná, může mít nájemce naléhavý právní
zájem na určení vlastnictví k předmětu nájmu. Nemá-li však žalobce v takovém
případě přímý zájem na změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně sporné
nemovitosti (např., aby byl sám zapsán jako její vlastník), ale jde mu o řešení
neshod z právních vztahů založených smlouvou o nájmu, pak za předpokladu, že se
svých eventuálních nároků již může domáhat žalobou na plnění u soudu, uplatní
se zásada, že naléhavý právní zájem žalobce není dán tehdy, může-li žalovat na
plnění. K tomu srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 17, ročník 1972, podle kterého žaloba domáhající se určení
podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze
žalovat na splnění povinnosti.
Stejně tomu bude v případě, že se mezi týmiž
účastníky již vede spor o plnění z nájemní smlouvy, v němž se soud musí
vypořádat s otázkou platnosti nájemní smlouvy jako s otázkou předběžnou.“
Tento právní názor však nebyl vysloven v řízení, ve kterém by šlo o nájem
družstevního bytu; postavení nájemce takového bytu je totiž jiné než postavení
jiných nájemců bytu (viz § 2275 odst. 5 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., §
736 a násl. zákona o obchodních korporacích) a v řadě aspektů se blíží
postavení vlastníka (zejména převoditelnost a dědění družstevního podílu, jiná
úprava zániku práva nájmu bytu – s jistou výhradou lze hovořit o „vlastnictví
družstevního podílu“). Proto otázku naléhavého právního zájmu člena bytového
družstva, s jehož členstvím je spojen nájem družstevního bytu, na určení
vlastníka domu, ve kterém je tento byt, nelze bez dalšího řešit podle pravidel
v tomto rozhodnutí uvedených. Závěr o tom, že bytový dům není ve vlastnictví prvního žalovaného (bytového
družstva), by měl přímý vliv na právní postavení žalobce i jeho finanční
poměry, neboť hodnota družstevního podílu dovolatele se bezprostředně odvíjí od
toho, je-li bytové družstvo vlastníkem domu, ve kterém je byt, jehož užívání je
spjato s družstevním podílem žalobce. Nejde však jen o hodnotu družstevního
podílu; není-li najisto postaveno vlastnictví bytového domu, dovolatel je v
nejistém právním postavení ohledně budoucího uplatňování práva člena bytového
družstva ohledně družstevního bytu v tomto domě. Ostatně dovolací soud již dříve za jiných skutkových okolností připustil
možnost existence naléhavého právního zájmu nájemce na určení vlastníka
bytového domu; naléhavý právní zájem spočíval v ochraně právního postavení
žalobce – nájemce bytu – do jehož vlastnictví měla být převedena pronajímaná
bytová jednotka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002). Obdobně je třeba spatřovat naléhavý
právní zájem na určení vlastníka bytového domu v případě, že nájemce sice nemá
být výlučným vlastníkem bytové jednotky, ale je členem bytového družstva, do
jehož vlastnictví byl bytový dům převeden. Také v tomto případě jde totiž v
konečném důsledku o ochranu majetkové investice, resp. vlastnického práva
žalobce, byť člen bytového družstva zajisté není vlastníkem konkrétního bytu,
nýbrž členem družstva, v jehož majetku se byt nachází. Pokud tedy dovolatel tvrdí skutečnosti obecně zakládající možnost, že družstvo
není vlastníkem domu, právní poměry žalobce jako člena družstva s právem užívat
byt v tomto domě jsou ve vztahu mezi účastníky nejisté. Není přitom rozhodné,
že v důsledku vyhovění žalobě by se právní či finanční poměry žalobce mohly i
zhoršit, neboť to nemá vliv na existenci naléhavého právního zájmu na určení
existence vlastnického práva; není-li taková žaloba zneužitím práva (to v nyní
projednávané věci nikdo netvrdí), pak jde čistě o procesní strategii
dovolatele, která nemůže vést soud k zamítnutí žaloby. Dovolání je proto důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Naléhavý právní zájem
na určení vlastnického práva k bytovému domu je v projednávané věci dán,
nalézací soudy v dalším řízení posoudí žalobu po stránce věcné. Protože dovolání je důvodné, nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit;
vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.