28 Cdo 3536/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: F. H. S., zastoupený JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Petrská 12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO: 00064581, se
sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 17 C 147/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017, č. j. 20 Co 77/2017-365, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
První žalovaný (hl. m. Praha) podal dovolání proti shora označenému rozsudku
odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku pod bodem II, jímž byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2016, č. j. 17 C
147/2011-313, jímž bylo určeno, že „Česká republika je ode dne účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb. nepřetržitě vlastníkem budovy na stavební parcele o výměře 677
m2, druh zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území N. M., obec P.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) – v souladu s čl. II. bodem 2
zákona č. 293/2013 Sb. – posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s.
ř.“).
Dovolání není přípustné, neboť právní otázku, na jejímž vyřešení závisí
dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se končí odvolací řízení [otázka naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva druhé žalované
ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.], odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému
posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky (a není tedy naplněn žádný
z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jímž se poměřuje
přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí, které nepatří ani do okruhu
usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.).
K předpokladům úspěšnosti určovací žaloby (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) – k nimž
patří věcná legitimace účastníků a naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném
určení – lze z ustálené judikatury dovolacího soudu (obecně) odkázat např. na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008,
rozsudek Nejvyššího ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2084/2009 (jež jsou – spolu
s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými po 1. lednu 2001 – dostupné
na jeho webových stránkách Nejvyššího soudu); k funkci (a přípustnosti)
určovací žaloby pak dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp.
zn. 29 Cdo 3469/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 26
Cdo 4641/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21
Cdo 2613/2013.
Se zřetelem na žalobcem žádané určení (deklarování vlastnického práva druhé
žalované) sluší se znovu poukázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle
níž naléhavý právní zájem na požadovaném určení bývá zpravidla dán tehdy,
domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem věci, nelze však vyloučit
situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je
žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22
Cdo 1072/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1377/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1571/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3245/2007). Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o
jejichž sporné právo jde; přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo
práva, jichž se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se
takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované
určení proto může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, s. 489; usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, uveřejněné v časopisu Obchodní
právo, číslo 2, ročník 2002, strana 20; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015).
V posuzované věci žalobce požaduje určení vlastnického práva druhé žalované v
situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán první žalovaný (a
kdy kladné rozhodnutí o určovací žalobě má být pokladem pro provedení změny
zápisu v katastru nemovitostí); přitom žalobce tvrdí a současně dokládá, že
takové určení ovlivní jeho právní postavení (může mít vliv i na nabytí
vlastnictví podle zákona č. 403/1990 Sb., resp. na výsledek současně
probíhajícího řízení ve věci vkladu práva k předmětným nemovitostem na podkladě
dohody o vydání věci, nadto přerušeného právě z důvodu řešení relevantní otázky
vlastnického práva v tomto řízení). Za této situace je závěr odvolacího soudu o
naplnění předpokladů úspěšnosti určovací žaloby (co do podmínky naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení, resp. i věcné legitimace
účastníků) s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bezesporu konformní.
Řešení relevantní otázky (co do naplnění podmínky naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení práva) v poměrech dané věci nekoliduje ani s dovolatelem
odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98, uveřejněným v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročník 2001, pod pořadovým číslem 51, či – k jeho závěrům
se hlásící – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo
294/2003, uveřejněný pod č. 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1573/2006), jíž
byl formulován (a odůvodněn) závěr, že „nestane-li se žalobce v důsledku
požadovaného určení ‚dle svého tvrzení‘ vlastníkem věci, ani mu na tomto
základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví, a je-li tímto
způsobem pouze dovozováno vlastnické právo na řízení nezúčastněného subjektu,
pak nemůže být ani dán naléhavý právní zájem na takovém určení“. V posuzované
věci – jak již výše uvedeno – žalobce spolu s podanou žalobou tvrdí a dokládá,
že požadované určení práva může ovlivnit jeho právní postavení, a nejde o
situaci, že by tímto způsobem toliko „vnucoval“ vlastnické právo na řízení
nezúčastněnému subjektu (nehledě na aktuální postoj druhé žalované, jež se –
jak vidno i z jejího procesního stanoviska k podanému dovolání – k jí takto
přiřknutému vlastnictví hlásí). Na tom nic nemění ani argumentace dovolatele
požadující předběžné posouzení otázek vybočujících z rámce tohoto řízení, tedy
otázek, které jsou (mají být) řešeny v jiném současně probíhajícím řízení – ve
věci vkladu práva k nemovitým věcem, které (pro dovolatelem stále tvrzenou
překážku věci rozhodnuté) nebylo zastaveno a které – jak plyne ze skutkových
zjištění soudů nižších stupňů – bylo přerušeno právě za účelem vyčkání
rozhodnutí v tomto řízení o určení vlastnického práva, jehož výsledek
(meritorní rozhodnutí v něm vydané) je očekáváno jako významné i pro rozhodnutí
ve vkladovém řízení; z tohoto pohledu vyznívá nelogicky (ba až absurdně) i
dovolatelem uplatněná námitka, že i odvolací soud měl (jako předběžné) vyřešit
i procesní otázky spadající do rámce jiného řízení, eventuelně přerušit toto
řízení do pravomocného skončení (ovšem již dříve přerušeného) vkladového
řízení.
Sluší se připomenout, že ke stejným závěrům Nejvyšší soud v dané věci dospěl i
ve svém předchozím usnesení ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3993/2015, v němž
reagoval na dovolací argumentaci prvního žalovaného obsaženou v jeho dovolání
proti předchozímu (kasačnímu) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3.
2015, č. j. 20 Co 32/2015-245, a v němž se vyslovil nejenom k otázce „(obecné)
přípustnosti určení vlastnického práva ve prospěch třetího subjektu“, ale i k
dovolatelem (nyní znovu namítanému) domnělému rozporu rozhodnutí odvolacího
soudu s další odkazovanou judikaturou dovolacího soudu (včetně rozhodnutí
Nejvyššího soud sp. zn. 20 Cdo 2357/98, sp. zn. 29 Odo 294/2003 a sp. zn. 29
Odo 1573/2006); takový rozpor – jak vidno shora – zde není a nejsou dány ani
důvody, pro které by měla být tato dovolacím soudem již vyřešená otázka
posouzena jinak.
Proti posouzení žaloby po stránce věcné, tedy proti závěru, že předmětné
nemovitosti byly vyloučeny z přechodu do vlastnictví obcí podle zákona č.
172/1991 Sb. a zůstaly tak ve vlastnictví státu (druhé žalované), a že
vlastnické právo k nim první žalovaný nenabyl ani později vydržením, dovolatel
žádné námitky nevznáší.
Žádná argumentace neuplatňuje se ani proti zbylým výrokům rozhodnutí, včetně
výroků o náhradě nákladů řízení.
Dovolání o náhradě nákladů dovolacího řízení (bylo-li dovolání odmítnuto),
odůvodněno být nemusí (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu