ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Klimentská č. 1216/46, IČO 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem
Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti
žalovaným 1) A. Sch., 2) Ing. J. Sch., oběma zastoupeným JUDr. Marcelou
Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí č. 120/22, a
3) Hypoteční bance, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO
13584324, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v
Praze 1, Panská č. 6, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn.
8 C 101/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně -
pobočky v Jihlavě ze dne 28. března 2013 č. j. 54 Co 647/2012-157, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl
potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, se odmítá; v dalším se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 18.513,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Jaroslava Hrouzka, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1, Panská č. 6.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 3. 8. 2009 domáhal,
aby bylo určeno, že na „nemovitostech: budova v části obce P., postavená na
pozemku, pozemek a pozemek, vše v katastrálním území P., obci T., část obce P.,
zapsané na LV č. 8536“ (dále též „předmětné nemovitosti“), neváznou zástavní
práva žalované 3), a to „zástavní právo smluvní - pohledávky ve výši
3.600.000,- Kč s příslušenstvím, zapsané v katastru nemovitostí pod
V-5789/2008-710 a zástavní právo smluvní – pohledávky ve výši 1.223.000,- Kč s
příslušenstvím, zapsané v katastru nemovitostí pod V-6058/2008-710“, a že
uvedené nemovitosti jsou v „nevypořádaném společném jmění manželů“ žalovaných
1) a 2). Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný 2) je dlužníkem žalobce
zavázaným společně a nerozdílně se spoludlužníky MAVET a. s., J. P. a Agrofin,
s. r. o. podle smluv o revolvingové půjčce ze dne 27. 2. 2006 č. 82507-00111 a
ze dne 20. 7. 2006 č. 82679-00111, že proto žalobce „žaluje žalovaného 2) v
rozhodčím řízení o zaplacení více než 28.000.000,- Kč s příslušenstvím“, že
žalovaná 1) uzavřela dne 17. 5. 2007 se žalovaným 2) dohodu o zúžení společného
jmění manželů, kterou bylo jejich společné jmění manželů zúženo o uvedené
nemovitosti tak, že výlučným vlastníkem těchto nemovitostí se stala žalovaná
1), a která je podle žalobce neplatná, neboť jejím cílem bylo „krátit
věřitele“, a že nemovitosti proto „mají náležet do nevypořádaného společného
jmění manželů žalovaných 1) a 2). Dne 12. 12. 2008 a dne 22. 12. 2008 žalovaná
1) uzavřela se žalovanou 3) dvě smlouvy o zřízení zástavního práva k označeným
nemovitostem, které žalobce pokládá za absolutně neplatné, neboť v době jejich
uzavření nebyla žalovaná 1) výlučným vlastníkem nemovitostí vzhledem k tomu, že
nemovitosti byly součástí společného jmění manželů žalované 1) a žalovaného 2),
a proto nebyla oprávněna tyto smlouvy sama uzavřít. Kromě toho se žalobce
dovolal relativní neplatnosti obou smluv o zřízení zástavního práva podle
ustanovení § 40a občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 145 odst. 2
občanského zákoníku, neboť žalovaná 1) uzavřela tyto smlouvy bez souhlasu
žalovaného 2). Žalobce má za to, že byl smlouvami o zřízení zástavního práva
dotčen, neboť „v případě jejich platnosti by se podstatně snížila možnost
uspokojit pohledávku ze shora uvedených smluv o půjčce“.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 č. j. 8 C 101/2009-117
zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalované 1) a žalovanému 2) oprávněným společně a nerozdílně 39.600,- Kč
k rukám advokátky JUDr. Marcely Andrýskové a žalované 3) 44.489,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl
účasten právních vztahů vyplývajících ze smluv o zřízení zástavního práva k
předmětným nemovitostem uzavřených dne 12. 12. 2008 a dne 22. 12. 2008 mezi
žalovanou 1) jako zástavkyní, žalovanými 1) a 2) jako dlužníky a žalovanou 3)
jako zástavní věřitelkou, a že proto není v řízení o určení, že nemovitosti
nejsou zatíženy zástavními právy, aktivně věcně legitimován. Zamítnutí žaloby v
části, v níž se žalobce domáhal určení, že předmětné nemovitosti jsou v
„nevypořádaném společném jmění manželů“ žalovaných 1) a 2), odůvodnil
nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobce na tomto určení ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Tento nedostatek shledal v
tom, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze
dne 12. 4. 2011 č. j. 54 Cm 11/2011-49 byla odložena vykonatelnost rozhodčího
nálezu rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 31. 5. 2010 č. j. S 10/09-196,
kterým bylo žalovanému 2), J. P. a společnosti Agrofin, s. r. o. uloženo
zaplatit společně a nerozdílně se společností MAVET, a. s. žalobci částku
28.121.000,- Kč s příslušenstvím, a že proto žalobce „nemá titul pro výkon
rozhodnutí (exekuční titul)“. Kromě toho se žalobce může v případě „existence
vykonatelného exekučního titulu“ s ohledem na ustanovení § 262a odst. 1 o. s.
ř., které umožňuje postihnout při výkonu rozhodnutí i majetek, jenž netvoří
součást společného jmění povinného a jeho manžela jen proto, že byl smlouvou
zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, domáhat nařízení
výkonu rozhodnutí „přímo bez určení, zda nemovitosti, které mají být předmětem
výkonu rozhodnutí, jsou v nevypořádaném společném jmění manželů“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 28.
3. 2013 č. j. 54 Co 647/2012-157 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované
1) a žalovanému 2) oprávněným společně a nerozdílně 23.350,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Marcely Andrýskové a žalované 3) 21.538,- Kč k rukám advokáta
JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
žalobce není aktivně věcně legitimován v řízení o určení, že předmětné
nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy podle smluv o zřízení zástavního
práva ze dne 12. 12. 2008 a ze dne 22. 12. 2008, neboť nebyl „ani zástavním
dlužníkem, ani zástavním věřitelem“. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že předmětné
nemovitosti jsou v „nevypořádaném společném jmění manželů“ žalovaných 1) a 2),
neboť s ohledem na ustanovení § 262a občanského soudního řádu „právo žalobce
domáhat se cestou výkonu rozhodnutí, případně exekuce, uspokojení své
pohledávky za žalovaným 2) realizací dotčených nemovitostí ve vlastnictví
toliko žalované 1) s aktuální podobou zápisu vlastnických vztahů v katastru
nemovitostí nesouvisí“. Nesouhlasil pouze s názorem soudu prvního stupně, že
žalobce nemá s ohledem na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu rozhodce Mgr.
Marka Landsmanna ze dne 31. 5. 2010 č. j. S 10/09-196 usnesením Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 12. 4. 2011 č. j. 54 Cm
11/2011-49 vůči žalovanému 2) vymahatelnou pohledávku, neboť povolení odkladu
vykonatelnosti exekučního titulu nebrání nařízení exekuce, a tedy „nečiní
pohledávku nevymahatelnou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku jeho aktivní věcné legitimace v řízení
o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, neboť
právními úkony spočívajícími ve zřízení zástavních práv byl žalobce „dotčen ve
své právní sféře“, protože v případě jejich platnosti by se „podstatně snížila
možnost uspokojení“ jeho pohledávky ze smluv o půjčce, které žalovaný 2)
uzavřel jako spoludlužník. Žalobce má za to, že je dán jeho naléhavý právní
zájem na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů
žalovaných 1) a 2), neboť bez tohoto určení „evidence v katastru nemovitostí
neodráží skutečný stav a je ohroženo právo žalobce (je zhoršena jeho pozice,
pokud jde o možnost uspokojení z předmětných nemovitostí)“. Zdůrazňuje, že pro
soudního exekutora, který rozhoduje o tom, který majetek bude postižen exekucí,
je „rozhodující především zápis v katastru nemovitostí“. Podle názoru žalobce
je vždy dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem za
situace, kdy stav zapsaný v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečností, a
tento naléhavý právní zájem má „i ten, kdo je ve svém postavení v důsledku
chybné evidence v katastru nemovitostí ohrožen na svých právech“, tj. i žalobce
v projednávané věci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 3) navrhla, aby dovolací soud „potvrdil“ napadený rozsudek odvolacího
soudu, neboť jej pokládá za věcně správný. Žalobce podle názoru žalované 3)
neprokázal tvrzení, k jejichž prokázání jej vyzval soud prvního stupně, zejména
to, že má naléhavý právní zájem „ohledně zástavního práva“ a „ohledně určení,
že nemovitosti jsou v nevypořádaném společném jmění manželů“. Žalovaná 3)
zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti byly již v době uzavírání obou
revolvingových smluv o půjčce zatíženy zástavním právem ve prospěch
Raiffeisenbank, a. s. k zajištění úvěru poskytnutého na základě smlouvy ze dne
14. 12. 2004. Kromě toho závazek žalovaného 2) z revolvingových smluv o půjčce
ani nebyl součástí společného jmění žalované 1) a žalovaného 2), neboť rozsah
tohoto závazku přesahoval míru přiměřenou jejich majetkovým poměrům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
V posuzovaném případě závisí napadený rozsudek odvolacího soudu v části, ve
které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o
určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, na vyřešení
právní otázky, zda osoba, která není ani zástavním věřitelem, ani zástavním
dlužníkem podle uzavřené zástavní smlouvy, je věcně legitimována v řízení o
určení, zda tu zástavní právo je či není. Protože odvolací soud tuto otázku
hmotného práva vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
[srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo
679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč.
2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 661/2009 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 21 Cdo 1921/2009
uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, z jejichž
odůvodnění vyplývá, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není,
jsou věcně legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník; právní sféry
dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o
tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný
vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto
soudním rozhodnutím)] a protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla
posouzena jinak, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v části, ve které byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení,
že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí žaloby o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění
manželů žalovaných 1) a 2), závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení hmotněprávní otázky, zda okolnost, že věřitel má vůči jednomu z
manželů vymahatelnou pohledávku, zakládá jeho naléhavý právní zájem ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, že věc, která na základě uzavřené
smlouvy o zúžení společného jmění manželů připadla do výlučného vlastnictví
druhého manžela, je ve společném jmění manželů. Protože tato právní otázka
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není v uvedené části
opodstatněné.
V projednávané věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce má
vůči žalovanému 2) vymahatelnou pohledávku ze smluv o revolvingové půjčce ze
dne 27. 2. 2006 č. 82507-00111 a ze dne 20. 7. 2006 č. 82679-00111, která mu
byla přiznána rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 31. 5.
2010 č. j. S 10/09-196, jímž bylo žalovanému 2), J. P. a společnosti Agrofin,
s. r. o. uloženo zaplatit společně a nerozdílně se společností MAVET, a. s.
žalobci částku 28.121.000,- Kč s příslušenstvím. Dne 17. 5. 2007 žalovaná 1)
uzavřela se žalovaným 2) formou notářského zápisu smlouvu o zúžení společného
jmění manželů, kterou bylo jejich společné jmění manželů zúženo o předmětné
nemovitosti tak, že výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí se stala žalovaná 1);
právní účinky vkladu nastaly dne 23. 5. 2007. Dne 12. 12. 2008 byla mezi
žalovanou 1) jako zástavkyní a dlužnicí, žalovaným 2) jako dlužníkem a
žalovanou 3) jako zástavní věřitelkou uzavřena smlouva o zřízení zástavního
práva k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o
poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 3.600.000,- Kč uzavřené mezi žalovanými 1)
a 2) jako dlužníky a žalovanou 3) jako věřitelkou dne 10. 12. 2008 a dne 22.
12. 2008 byla mezi žalovanou 1) jako zástavkyní a dlužnicí, žalovaným 2) jako
dlužníkem a žalovanou 3) jako zástavní věřitelkou uzavřena smlouva o zřízení
zástavního práva k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky žalobce ze
smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 1.223.000,- Kč uzavřené mezi
žalovanými 1) a 2) jako dlužníky a žalovanou 3) jako věřitelkou dne 22. 12.
2008.
Manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit
stanovený rozsah společného jmění manželů; takto mohou manželé změnit rozsah
majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků,
které již tvoří jejich společné jmění; předmětem této smlouvy mohou být i
jednotlivé majetkové hodnoty a závazky; jestliže je předmětem smlouvy
nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného
majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru
nemovitostí [§ 143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je třeba
projednávanou věc posuzovat – vzhledem k datu uzavření smlouvy o zúžení
společného jmění manželů mezi žalovanými 1) a 2) – i v současné době]. Manželé
se mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v ustanovení § 143a odst. 1 obč.
zák. odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám (srov. § 143a
odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. sleduje - obdobně jako ustanovení § 150
odst. 2 obč. zák. - ochranu věřitele, který má vůči jednomu z manželů
vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být zkráceno (mimo jiné)
smlouvou, kterou by byl zúžen dosavadní rozsah společného jmění manželů
(smlouvou o zúžení společného jmění manželů). Mohou-li se manželé (každý z
nich) na smlouvu o zúžení společného jmění manželů odvolat vůči věřiteli (nebo
jiné třetí osobě), jen - jak vyplývá z ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. -
jestliže je věřiteli (nebo jiné třetí osobě) znám obsah smlouvy o zúžení
společného jmění manželů, znamená to zejména, že smlouva o zúžení společného
jmění manželů je právně účinná vůči věřiteli jen tehdy, byla-li manželi
uzavřena (stala-li se mezi manželi účinnou) dříve, než vznikla věřiteli
pohledávka (vůči jednomu z manželů), a jestliže již v té době byl věřiteli také
znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů, jakož i to, že nemůže být
vůči věřiteli právně účinná smlouva o zúžení společného jmění manželů, která
byla manželi uzavřena (stala se mezi manželi účinnou) teprve poté, co věřiteli
již vznikla jeho pohledávka (vůči jednomu z manželů).
Je zřejmé, že nemožnost manželů (každého z nich) odvolat se vůči věřiteli podle
ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. na smlouvu o zúžení společného jmění
manželů, která byla manželi uzavřena (stala se mezi manželi účinnou) až poté,
co věřiteli již vznikla jeho pohledávka (vůči jednomu z manželů), nezpůsobuje
neplatnost smlouvy, ale jen její tzv. relativní bezúčinnost; znamená to, že
smlouva o zúžení společného jmění je nadále platným právním úkonem a vyvolává
(jí sledované) právní následky, že však ve vztahu manželů vůči věřiteli se na
smlouvu hledí tak, jako kdyby nenastaly její účinky, tedy - jinak řečeno - tak,
jako kdyby nedošlo k zúžení dosavadního rozsahu společného jmění manželů.
Zatímco neúčinnost právního úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák. je třeba
uplatnit odpůrčí žalobou a dochází k ní teprve (až) na základě pravomocného
rozhodnutí soudu, stav relativní bezúčinnosti smlouvy podle ustanovení § 143a
odst. 4 obč. zák. nastává přímo ze zákona (ex lege). Vyplývá z toho (mimo jiné)
to, že věřitel vymahatelné pohledávky, která mu vznikla vůči jednomu z manželů
dříve, než manželi byla uzavřena (stala se mezi manželi účinnou) dohoda o
zúžení jejich společného jmění, má právo ji vymoci na základě titulu pro výkon
rozhodnutí (exekučního titulu) cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) také z
majetku, který (původně) patřil do společného jmění manželů a který na základě
smlouvy o zúžení společného jmění připadl manželu dlužníka, aniž by bezúčinnost
smlouvy podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. musela být (vůči manželu
dlužníka) určena pravomocným soudním rozhodnutím.
S tím, že právní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů podle
ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. nastává přímo ze zákona, uvažuje rovněž
právní úprava výkonu rozhodnutí (exekuce). Za majetek patřící do společného
jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí (pro
účely exekuce) proto považuje také majetek, který netvoří součást společného
jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah
společného jmění manželů [srov. § 262a odst. 1 větu druhou o. s. ř. a § 42
odst. 1 větu druhou zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen „ex. řád“)], při výkonu rozhodnutí (exekuci) se nepřihlíží ke
smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění o majetek,
který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky (srov. §
262a odst. 2 větu první o. s. ř. a § 42 odst. 2 větu první ex. řádu), a smlouva
o zúžení společného jmění manželů vytváří právo k majetku, které nepřipouští
výkon rozhodnutí (exekuci), jen tehdy, byl-li oprávněnému znám obsah smlouvy o
zúžení společného jmění manželů v době vzniku vymáhané pohledávky [srov. § 267
odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. řádu].
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.
s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný
pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený
předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem
na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl
žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za
nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen
tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či
není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde
se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná
také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř.
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Při nařízení výkonu rozhodnutí (v exekučním řízení) se - jak vyplývá z výše
uvedeného - nepřihlíží k tomu, že povinný a jeho manžel mezi sebou uzavřeli
smlouvu, kterou zúžili rozsah svého společného jmění manželů stanovený zákonem.
Znamená to, že při výkonu rozhodnutí (při provádění exekuce) lze postihnout též
majetek, který je na základě smlouvy povinného a jeho manžela o zúžení rozsahu
jejich společného jmění ve výlučném vlastnictví manžela povinného, a že právní
postavení oprávněného (věřitele) je za těchto okolností stejné jako v případě,
kdy by smlouva o zúžení rozsahu společného jmění manželů nebyla uzavřena,
popřípadě kdy by byla uzavřena neplatně, a kdy by tedy předmětný majetek byl ve
společném jmění povinného a jeho manžela. Tím, že soudem nebude určeno, že
majetek, o který se zúžilo společné jmění povinného a jeho manžela, je součástí
jejich společného jmění manželů, proto nemůže být ohroženo právo oprávněného
(věřitele) a jeho právní postavení se bez tohoto určení ani nemůže stát
nejistým. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že na základě
uvedeného určení by mohl být v katastru nemovitostí – jednalo-li by se o
nemovitý majetek – proveden odpovídající zápis vlastnického práva, neboť
majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl
smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, lze při
výkonu rozhodnutí (při provádění exekuce) postihnout bez ohledu na stav zápisů
o tomto majetku v katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že okolnost, že věřitel má
vůči jednomu z manželů vymahatelnou pohledávku, sama o sobě nezakládá jeho
naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, že
věc, která na základě uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění manželů
připadla do výlučného vlastnictví druhého manžela, je ve společném jmění
manželů.
V posuzovaném případě má žalobce vůči žalovanému 2) vymahatelnou pohledávku,
která může být – jak vyplývá z výše uvedeného - při výkonu rozhodnutí (exekuci)
uspokojena (zcela nebo zčásti) i postižením nemovitostí, jež byly v době vzniku
pohledávky žalobce ve společném jmění žalovaných 1) a 2) a jejichž výlučnou
vlastnicí se na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů uzavřené mezi
žalovanými 1) a 2) dne 17. 5. 2007 stala žalovaná 1). Za těchto okolností nemá
žalobce naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti jsou v
„nevypořádaném společném jmění manželů“ žalovaných 1) a 2), neboť i bez tohoto
určení se může domáhat uspokojení své pohledávky vůči žalovanému 2) postižením
předmětných nemovitostí při výkonu rozhodnutí (exekuci), aniž by na jeho právní
postavení měla (mohla mít) vliv okolnost, zda nemovitosti jsou ve výlučném
vlastnictví žalované 1), nebo ve společném jmění žalovaných 1) a 2); nejedná se
tedy o případ, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by
se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, ve které byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení,
že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalovaných 1) a 2), z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení
§ 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst.
3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části
podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3)
rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto
a zčásti zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované 3) náklady
potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši
15.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované 3)
náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k
tomu, že zástupce žalované 3), advokát JUDr. Jaroslav Hrouzek, CSc., osvědčil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované 3) za
dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši
3.213,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 18.513,- Kč
žalované 3) zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 3) v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) bylo o náhradě nákladů dovolacího
řízení rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a §
151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. tak, že žádný z těchto
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným 1) a
2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu