21 Cdo 661/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem
se sídlem v Brně, Křížová č. 18, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr.
Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 19, o určení, že
spoluvlastnický podíl na nemovitostech není zatížen zástavním právem, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 261/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2008 č.j. 19 Co 61/2008-98,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Vladimíra Kristýna, advokáta se sídlem v Brně, Kobližná č. 19.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "smluvní zástavní právo žalovaného ve
výši Kč 600.000,- k podílu Z. S., o velikosti 1/4 na pozemku p.č. 405 o výměře
99 m2 (zahrada) a na budově č.p. 337 (bydlení) stojící na pozemku p.č. 404, vše
zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský
kraj, Katastrálním pracovištěm Brno - město pro obec Brno, k.ú. Chrlice,
neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je na základě usnesení Městského
soudu v Brně ze dne 17.1.2003 č.j. 58 D 805/2003-35 ideálním spoluvlastníkem
1/2 nemovitostí, které označil jako "pozemky p.č. 404 o výměře 150 m2
(zastavěná plocha a nádvoří) a p.č. 405 o výměře 99 m2 (zahrada) a budova č.p. 337 stojící na pozemku p.č. 404, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrálním pracovištěm Brno-město
pro obec Brno, k.ú. Chrlice na LV č. 874", a že dalšími spoluvlastníky těchto
nemovitostí jsou Z. S. a Z. V., každá ideální 1/4. Zástavní smlouvou ze dne
31.7.2003 Z. S. zřídila ke svému spoluvlastnickému podílu ve prospěch
žalovaného zástavní právo, které zajišťovalo "údajnou půjčku", již měl žalovaný
poskytnout Z. S. ve výši 600.000,- Kč. Žalovaný však Z. S. nikdy půjčku
neposkytl (podle údajů Z. S. od ní žalovaný podpis na zástavní smlouvě
"podvodně vylákal s tím, že podpis této smlouvy prezentoval jako podmínku
poskytnutí půjčky ve výši 600.000,- Kč, kterou jí ústně přislíbil, avšak nikdy
neposkytnul"), a ke vzniku zástavního práva proto ve skutečnosti nedošlo. Žalobce se domáhá požadovaného určení s odůvodněním, že Zdeňka Smejkalová
uzavřela zástavní smlouvu "bez vědomí a souhlasu ostatních spoluvlastníků" a že
žalobcovo "vlastnické právo je předmětným zástavním právem žalovaného
bezprostředně významně dotčeno a omezeno". Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.9.2007 č.j. 53 C 261/2005-75 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 14.952,75 Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Valenty. Soud prvního stupně
nejprve dovodil, že žalobce je věcně legitimován k požadovanému určení, neboť
je ideálním spoluvlastníkem poloviny předmětných nemovitostí, zřízení
zástavního práva se ho "přímo týká" a "jeho vlastnické právo je významně
dotčeno a omezeno", a že je zde dán - v zájmu dosažení výmazu zástavního práva
z katastru nemovitostí a toho, aby se žalovaný nemohl domáhat uspokojení
pohledávky ze zástavy a tím "ohrozit žalobcovo vlastnictví" - naléhavý právní
zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Z
provedených důkazů výslechem svědků Z. S., Z. V., K. M. a výslechem žalovaného
soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaný měl
"ve vlastní dispozici uvedenou částku" a že by žalovaný "fakticky předal Z. S. částku 600.000,- Kč". Zástavní právo proto spoluvlastnický podíl Z. S. nezatěžuje. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.8.2008 č.j.
19 Co
61/2008-98 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.971,- Kč
k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kristýna. S poukazem na "konstantní judikaturu
nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 679/2001", odvolací soud
dovodil, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou "nositeli
práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku
zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem,
majitelem předmětu sporného zástavního práva, tj. zástavy", a že "právní sféry
dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení rozhodnutí soudu o
tom, zda tu zástavní právo je či není, nemůže mít, na rozdíl od zástavního
věřitele a zástavního dlužníka, na jejich právní poměry žádný vliv". Protože
zástavním dlužníkem je v posuzovaném případě Z. S. a protože pouze na její
spoluvlastnický podíl bylo zřízeno zástavní právo, není žalobce věcně
legitimován požadovat určení, že tu toto zástavní právo není. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
podle "rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 679/2001" má "při podání určovací žaloby
věcnou legitimaci ten, kdo je účasten právního vztahu, o němž v řízení jde,
nebo ten, jehož právní sféry se sporné právo týká", a že "akceptace napadeného
rozhodnutí" by představovala "podstatné omezení vlastnického práva žalobce" a
porušení ústavního principu, že "vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu". Podle žalobce má rozhodnutí soudu o tom, zda tu
zástavní právo je či není, vliv na právní poměry nejen u zástavního věřitele a
zástavního dlužníka; došlo-li v projednávané věci "k fingovanému/simulovanému
právnímu úkonu žalovaného, kterým se žalovaný snaží ze žalobce vylákat peněžní
prostředky pod pohrůžkou uchování smluvního zástavního práva v katastru
nemovitostí, nelze takto do kouta zahnanému žalobci upírat právo věcné
legitimace k podání žaloby". Žalobce dále dovozuje, že zřízením zástavního
práva je "jeho vlastnické právo významně dotčeno a omezeno", když "existuje jen
malá až mizivá možnost nakládat s nemovitostmi, neboť téměř nikdo, navíc
nezákonným způsobem, zatížené nemovitosti nekoupí, přičemž nemovitosti ztratily
na hodnotě tím, že odvolací soud rozhodl jak rozhodl". Žalobce poukazuje též na
"rozhodnutí NS ČR sp.zn. 22 Cdo 1798/2002", podle kterého "má určovací žaloba
své místo také v případě, že žalobce má pochybnosti o tom, kdo je dalším ze
spoluvlastníků, a to i přesto, že tento spoluvlastník se sám svého vlastnického
práva nedomáhá"; protože žalovaný "má právo na uspokojení své pohledávky z
výtěžku zpeněžení zástavy, žalobce tak pro futuro neví, kdo se stane dalším ze
spoluvlastníků předmětné nemovitosti, čímž je spoluvlastnické právo žalobce
významně dotčeno". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Ztotožnil se s názorem
odvolacího soudu v tom, že žalobce není osobou věcně legitimovanou, neboť "v
řízení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni jen zástavní
věřitel a zástavní dlužník" a "dalších osob" se toto řízení netýká, neboť
výsledek řízení nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního
dlužníka - na jejich právní poměry žádný vliv. Tvrzení žalobce, že "došlo k
podstatnému omezení jeho vlastnického práva" a že "určovací žaloba má své místo
také v případě, že žalobce má pochybnosti o tom, kdo je dalším ze
spoluvlastníků", žalovaný považuje za "vykonstruované a zjevně účelové". Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo k němu legitimovaným účastníkem
řízení podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Každá věc (a tedy i nemovitost) může patřit jedinému vlastníku nebo může být v
podílovém spoluvlastnictví více osob (§ 136 občanského zákoníku). Podílové
spoluvlastnictví je občanským zákoníkem charakterizováno jako spoluvlastnictví
ideální, neboť výše spoluvlastnického podílu každého ze spoluvlastníků
neodpovídá konkrétní části společné věci. Podstata podílového spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků
se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v
rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu (srov. § 137
odst.1 občanského zákoníku); výše spoluvlastnického podílu - protože jde o
právní vztah jen "ideální" - nevyjadřuje konkrétní reálnou část věci, ale míru,
kterou se jednotliví spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech
vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí
odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení
z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152 občanského zákoníku). Zástavou může být věc
movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka
nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový
prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír
nebo předmět průmyslového vlastnictví; zástavní právo se vztahuje i na
příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy (§ 153 odst.1 a 2
občanského zákoníku).
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy nebo
rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, za podmínek
stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu
nebo správního úřadu anebo může vzniknout přímo ze zákona (§ 156 odst. 1
občanského zákoníku). Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým
prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do
katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (§ 157 odst. 1 občanského
zákoníku). Předmětem zástavního práva (způsobilou zástavou) je rovněž spoluvlastnický
podíl k nemovitosti nebo jiné věci. Je-li zástavní právo zřizováno smlouvou,
není ke vzniku zástavního práva ke spoluvlastnického podílu podle ustálené
judikatury soudů třeba souhlasu ostatních spoluvlastníků. Zatížením
spoluvlastnického podílu zástavním právem totiž nejsou ve svých právech k věci
- a to ani ve svém předkupním právu (§ 140 občanského zákoníku) - nijak dotčeni
ostatní spoluvlastníci. Zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu k
věci nepředstavuje ani způsob hospodaření se společnou věcí ve smyslu
ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku, neboť za ně nelze považovat
případ, kdy spoluvlastník svůj podíl zcizí, zatíží nebo kdy s ním jinak nakládá
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.1999 sp. zn. 2 Cdon 339/97, který
byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§ 80
písm.c) o.s.ř.], má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v
řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo
přímo dotýká. V judikatuře soudů se ustálil též výklad právní otázky, kdo je věcně
legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není. Byl přijat a
nadále je jako správný přijímán názor (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002), že v tomto řízení jsou věcně
legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník; právní sféry dalších
osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda
tu zástavní právo je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv
(nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním
rozhodnutím). Na uvedeném závěru se nic nemění ani tehdy, bylo-li zástavní právo zřízeno ke
spoluvlastnickému podílu. Zastavením spoluvlastnického podílu nejsou ve svých
právech a povinnostech ke společné věci - jak uvedeno výše - nijak dotčeni
ostatní spoluvlastníci a určení, zda je či není spoluvlastnický podíl zatížen
zástavním právem, se nedotýká právní sféry ostatních spoluvlastníků. I kdyby
tedy v projednávané věci spoluvlastnický podíl Z. S.
nebyl ve skutečnosti
zatížen zástavním právem, které mělo být zřízeno podle zástavní smlouvy ze dne
31.7.2003, nemá (nemůže to mít) jakýkoliv vliv na cenu (hodnotu)
spoluvlastnického podílu žalobce, na možnosti nakládání s tímto podílem nebo na
výkon jiných práv a povinností vztahujících se k jeho spoluvlastnickému podílu. V případě, že spoluvlastnický podíl Zdeňky Smejkalové opravdu není zatížen
sporným zástavním právem, je oprávněna (legitimována) domáhat se právní ochrany
ta osoba, které svědčí vlastnictví spoluvlastnického podílu; žalobce nemá více
práv ke společné věci, než kolik jich vyplývá z jeho spoluvlastnického podílu,
a nemůže si - v rozporu se zákonem - osobovat (přisvojovat) "péči" o jiné
(ostatní) spoluvlastnické podíly nebo o věc jako celek. Z uvedeného vyplývá, že je správný právní názor odvolacího soudu, podle
kterého žalobce není věcně legitimován k určení, že spoluvlastnický podíl
jiného spoluvlastníka společné věci není zatížen zástavním právem. Protože
nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč
[srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006
Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb.), celkem 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Vladimír Kristýn osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za
dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a
náhrad ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací
soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen
náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.360,- Kč zaplatit k rukám advokáta,
který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. února 2010