28 Cdo 3993/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: F. H. S., L. A., zastoupený JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Petrská 12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO:
00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Kateřinou
Mullis, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, 2) Česká republika
– Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 147/2011, o dovolání žalovaného 1) proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 20 Co
32/2015-245, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 3. června 2014, č. j. 17 C 147/2011-176, ve výroku pod bodem
II, jímž tento soud (pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení práva) zamítl žalobu o určení, že „Česká republika je ode dne účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb. nepřetržitě vlastníkem budovy na stavební parcele č. 2111 a stavební parcely č. 2111 o výměře 677 m2, druh zastavěná plocha a
nádvoří, vše v katastrálním území N. M., obec P.“, jakož i v závislých výrocích
nákladových (III a IV), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). V relevantních právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší
právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž
neshledává důvody, pro které by pro rozhodnutí určující právní otázky, v
rozhodovací praxi dovolacího soudu již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívá předpoklad úspěšnosti
žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce
v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je
naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010), přičemž tyto dvě podmínky nejsou totožné
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo
679/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2084/2009, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na jeho
webových stránkách www.nsoud.cz).
Určovací žaloba je preventivního charakteru a
má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků, přičemž tyto funkce určovací žaloby korespondují
právě s podmínkou naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, dále např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4641/2015, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2613/2013). Ačkoliv naléhavý právní zájem bývá zpravidla dán tehdy, když se žalobce domáhá
určení, že je vlastníkem věci, nelze vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý
právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007). Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž
sporné právo jde. Přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž
se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se takový právní
vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto
může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, číslo 9, ročník 1999, s. 489). Ačkoliv ani dovolatel zřetelně nerozlišuje mezi oběma shora uvedenými
předpoklady úspěšnosti určovací žaloby – věcnou legitimací a naléhavým právním
zájmem na žádaném určení, je evidentní, že v relevantních právních otázkách
rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího
soudu (výše citované). Žalobce požaduje pozitivní určení vlastnického práva
žalované 2), v situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán
žalovaný 1), přičemž žalobce současně tvrdí a dokládá, že takové určení může
přímo ovlivnit i jeho právní postavení (může mít vliv i na nabytí vlastnictví
dle zákona č. 403/1990 Sb., resp. na výsledek současně probíhajícího řízení o
vkladu práva k předmětným nemovitostem na podkladě dohody o vydání věci, nadto
přerušeného právě z důvodu řešení relevantní otázky vlastnického práva v tomto
řízení). Nejde tedy o případ, že by žalobce „vnucoval“ vlastnictví jinému
subjektu bez toho, že by jím žádané určení mohlo ovlivnit jeho právní
postavení; potud je nepřípadná judikatura, jíž žalobce označil v dovolání na
podporu této své argumentace.
Ostatní námitky dovolatele týkají se pak vesměs rozhodování a postupu
soudu v jiném řízení, o vkladu práva k nemovitostem (věc vedená u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 6/2011), včetně námitky o nepřípustnosti obnovy
tohoto řízení, potažmo tedy překážky věci pravomocně rozhodnuté (kdy tato
dovotelem prezentovaná argumentace mohla by snad nalézt své místo při zkoumání
podmínek tohoto řízení, nikoliv v daném řízení, nehledě na to, že ke
zmatečnostem i tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Sluší se pak dodat, že s ohledem na změněný skutkový stav nejsou pro danou věc
určující ani závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28
Cdo 2356/2011, vydaného ve věci týchž účastníků, jde-li v souzené věci sice o
tentýž právní poměr mezi účastníky, avšak uplatněný nárok se opírá o jiné
skutečnosti, které zde nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až
později, jak v souzené věci Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2710/2013, jímž odmítl dovolání žalovaného ad 1/, zčásti
založené na téže argumentaci o nedostatku naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení práva; ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 51/14. I o náhradě nákladů dovolacího řízení bude pak rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. března 2016