24 Cdo 2405/2019-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v
právní věci žalobců a) H. M., narozené XY, bytem v XY, a b) P. P., narozeného
XY, bytem v XY, oběma zastoupených JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem
v Praze 7, Ovenecká 871/13, proti žalovaným 1) A. H., narozenému XY, bytem v
XY, 2) M. K., narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem
Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, a 3) D. H.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanem Hoštou, advokátem se
sídlem v Chomutově, Klostermannova 138, o určení vlastnictví, o nahrazení vůle
k uzavření kupní smlouvy pro porušení předkupního práva, o určení neexistence
zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C
171/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.
března 2019, č. j. 22 Co 2/2019-505, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným 1) a 2),
oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
12.947,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Ondřeje
Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 3) nemá žádný z těchto účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
úvodem předesílá, že v této právní věci naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 30.
listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2366/2016 (všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://nsoud.cz), kterým zrušil předchozí rozsudek Krajského
soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 2. února 2016, č. j. 31 Co
292/2015-218, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. května
2015, č. j. 7 C 171/2014-124, ve znění opravného usnesení téhož okresního soudu
ze dne 20. října 2015, č. j. 7 C 171/2014-204, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. 7 C
171/2014-422, jednak určil spoluvlastnictví žalovaného 1) k předmětnému
nemovitému majetku, dále určil, že na označených spoluvlastnických podílech
žalovaného 1) neexistuje zástavní právo na základě označené zástavní smlouvy,
uložil žalovanému 1) povinnost uzavřít se žalobci do 15 dnů od právní moci
rozsudku předmětnou kupní smlouvu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů.
K odvolání všech žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 12. března 2019, č.
j. 22 Co 2/2019-505, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětné
žaloby zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud předně konstatoval, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva žalovaného 1) ke spoluvlastnickým podílům na
předmětných nemovitostech, neboť osoba, která je jako vlastník těchto
spoluvlastnických podílů zapsána v katastru nemovitostí, není účastníkem tohoto
řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vlastnicí uvedených spoluvlastnických
podílů je společnost S., kterou však žalobci neoznačili jako účastnici řízení,
ani v průběhu řízení nenavrhli její vstup do řízení podle § 107a o. s. ř. V
řízení byl tak shledán nedostatek věcné legitimace, což nutně vedlo k zamítnutí
předmětné určovací žaloby.
Shodná situace podle odvolacího soudu nastala i v případě druhé žaloby na
určení neexistence zástavního práva ke spoluvlastnickým podílům na předmětných
nemovitostech, neboť i v tomto případě není dána věcná legitimace, jelikož
účastnicí řízení není společnost S. jako (v katastru nemovitostí) zapsaná
vlastnice těchto podílů na označeném nemovitém majetku. K tomu odvolací soud
dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že byla do katastru
nemovitostí zapsána podle § 24 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí
(katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, poznámka spornosti, jelikož
existence této poznámky nebrání převodu vlastnického práva a nemá vliv na
posouzení otázky věcné legitimace soudem v probíhajícím řízení.
Konečně odvolací soud své rozhodnutí ohledně zamítnutí žaloby na uložení
povinnosti žalovanému 1) uzavřít s žalobci předmětnou kupní smlouvu odůvodnil
tím, že nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy může být vysloveno
jenom ve vztahu k tomu, kdo je vlastníkem nemovitosti. Aby mohl být takový
rozsudek v katastru nemovitostí promítnut, musí být ten, jehož projev vůle jako
prodávajícího se nahrazuje, v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán,
kterážto podmínka v tomto případě rovněž nebyla splněna.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání, které však – jak bude dále vyloženo – jednak ve
smyslu § 237 o. s. ř. zčásti není přípustné, a ve zbývající části neobsahuje
zákonem stanovené náležitosti dovolání.
K dovolací argumentaci žalobců dovolací soud zaujímá následující závěry.
1. K otázce naléhavého právního zájmu, respektive k věcné legitimaci ve vztahu
k žalobám o určení spoluvlastnictví žalovaného 1) a o určení neexistence
zástavního práva k uvedeným spoluvlastnickým podílům na předmětných
nemovitostech, dovolací soud uvádí následující
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu určovací žaloba podle § 80
(dříve podle písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde
je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním
vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné
procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec,
který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový
závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého
konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002). Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce
skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý
právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v
řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo
týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo
366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
6/2016). Znamená to tedy, že v případě žaloby na určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není (§ 80 o. s. ř.; dříve § 80 písm. c/ o. s. ř.) je třeba
rozlišovat jak aktivní věcnou legitimaci žalobce, tak i jeho naléhavý právní
zájem na požadovaném určení; věcná legitimace a naléhavý právní zájem v tomto
smyslu tudíž nejsou splývajícími pojmy, přičemž z existence jednoho nelze bez
dalšího dovozovat existenci druhého. Nebyl-li tudíž žalobce aktivně věcně
legitimován, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť
nemůže přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 26. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/2003 nebo ze dne 9. prosince
2008, sp. zn. 28 Cdo 2506/2008). V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30
Cdo 620/2008, pak Nejvyšší soud zaujal právní názor, že vzhledem k právním a
evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se
příslušným zápisem [poznámka dovolacího soudu: nyní ve formě vkladu – k tomu
srov. § 11 odst. 1, § 17 odst. 2 a 4 zákona č.
256/2013 Sb., o katastru
nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na
základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v
dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež
tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým
právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných práva o zápis v
katastru nemovitostí opírají. K posledně uvedenému lze dodat, že uvedený názor
se uplatní i v případě, pokud výsledkem (podle podané žaloby) soudní věcně
právní deklarace k nemovitému majetku má být vyjádření, že osoba, které podle
aktuálního stavu zápisů v katastru nemovitostí nesvědčí předmětný zápis
vlastnického práva, je (spolu)vlastníkem tohoto majetku, přičemž v takovém
případě má dojít (předmětným vkladem podle takto vydaného soudního rozhodnutí)
ke změně zápisu v katastru nemovitostí; v takové situaci je tudíž nezbytné, aby
žalobce žaloval (kromě osoby zapsané v katastru nemovitostí) též tuto osobu, v
jejíž prospěch má být vlastnické právo v katastru nemovitostí na podkladě
soudního rozhodnutí zapsáno. Z vyloženého je zřejmé, že při řešení uvedené právní otázky se odvolací soud
nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž naopak z
této judikatury důsledně vycházel a předmětné závěry promítl do zjištěných
skutkových poměrů dané věci. Pokud žalobci předpoklad přípustnosti svého dovolání primárně staví na
argumentaci, že dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena právní otázka
aplikace § 24 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální
zákon), ve znění pozdějších předpisů, pak je třeba uvést, že na řešení této
právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud pouze nad
rozsah odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že na jím učiněném závěru (ve
vztahu k naléhavému právnímu zájmu a věcné legitimaci) nemohla nic změnit ani
poznámka spornosti v katastru nemovitostí, přičemž nadto ještě vyložil, že sama
tato poznámka nebrání převodu vlastnického práva a nemá žádný vliv na posouzení
otázky věcné legitimace soudem v probíhajícím řízení. K tomu dovolací soud poznamenává, že otázka týkající se aplikace § 24
katastrálního zákona nemohla mít na závěr odvolacího soudu o předmětném
nedostatku věcné legitimace, vzhledem k tomu, že žalován nebyl (rovněž) ten, v
jehož prospěch v době rozhodování odvolacího soudu svědčil příslušný zápis v
katastru nemovitostí ve vztahu k žalobám dotčenému nemovitému majetku, žádný
vliv, a proto ani na jejím podkladě nemůže být dovozována přípustnost dovolání. Obecně lze však nad rozsah výše uvedeného dodat, že obecný soud – mimo řízení
podle části páté o. s. ř. – nemůže přezkoumávat činnost katastrálních úřadů,
ani posuzovat, zda na ten který zápis v katastru nemovitostí bude pohlížet jako
na zápis neexistující; posuzování civilních otázek, jež mají souvislost s
evidencí v katastru nemovitostí, tím pochopitelně dotčeno není. Lze proto uzavřít, že se žalobcům na podkladě této dovolací argumentace
nepodařilo přípustnost jejich dovolání založit.
2. K právní otázce, zda je nutno žalovat na nahrazení projevu vůle za
žalovaného, v jehož prospěch dosud nesvědčí příslušný zápis vlastnického práva
k předmětným spoluvlastnickým podílům na nemovitém majetku, až po pravomocném
skončení řízení o určení, že uvedenému žalovanému svědčí příslušný
spoluvlastnický podíl na tomto nemovitém majetku
Žalobci brojí proti odvolacím soudem vyloženému právnímu názoru, že: „Jestliže
nabyvatel spoluvlastnického podílu, který je povinen podle § 603 odst. 3 obč. zák. nabídnout oprávněnému spoluvlastníkovi spoluvlastnický podíl ke koupi,
není v katastru nemovitostí jako spoluvlastník tohoto podílu zapsán, neboť
převedl kupní smlouvou podíl na další osobu, musí oprávněný spoluvlastník
nejprve žalovat na určení, že nabyvateli, jehož nahrazení projevu vůle se u
soudu domáhá, náleží spoluvlastnický podíl“, když „v rámci takového řízení by
soud řešil otázku platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi M. H. a žalovanou 3. a
následně kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou 3. a S.“, neboť „teprve po
právní moci takového rozsudku lze rozsudkem nahradit projev vůle nabyvatele
nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi oprávněnému spoluvlastníkovi (§ 603
odst. 3 obč. zák. a § 161 odst. 3 o. s. ř) a vklad práva z kupní smlouvy o
prodeji tohoto spoluvlastnického podílu zapsat (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2470/2005).“
Odvolací soud v tomto směru vyšel z judikovaného závěru dovolacího soudu, že:
„Jestliže nabyvatel spoluvlastnického podílu, který je povinen podle § 603
odst. 3 obč. zák. nabídnout oprávněnému spoluvlastníkovi spoluvlastnický podíl
ke koupi, není v katastru nemovitostí jako spoluvlastník tohoto podílu zapsán,
neboť převedl neplatnou darovací smlouvou podíl na další osobu, má oprávněný
spoluvlastník naléhavý právní zájem na určení, že nabyvateli, jehož nahrazení
projevu vůle projevu vůle se u soudu domáhá, náleží spoluvlastnický podíl. Teprve pak lze rozsudkem nahradit projev vůle nabyvatele nabídnout
spoluvlastnický podíl ke koupi oprávněnému spoluvlastníkovi (§ 603 odst. 3 a §
161 odst. 3 OSŘ) a vklad práva z kupní smlouvy o prodeji tohoto
spoluvlastnického podílu (ze které byla nabídka ke koupi nahrazena rozhodnutím
soudu) zapsat.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22
Cdo 2470/2005). I když nelze vyloučit kumulaci předmětných žalob v rámci jednoho řízení – avšak
jistěže při dodržení posloupnosti (při převzetí žalobních návrhů do
jednotlivých rozsudečných výroků) nejprve deklarace věcně právního vztahu a
poté nahrazení projevu vůle za žalovaného stran uzavření předmětné věcně
smlouvy – v poměrech této věci zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle je v
konečném důsledku správné, neboť se stále uplatní závěr vyložený v posledně
označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je třeba ve skutkových poměrech
této věci interpretovat tak, že žaloba o nahrazení projevu vůle za žalovaného
nemůže být úspěšná, pakliže z vyložených důvodů nebylo vyhověno určovací žalobě
pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
Přitom sama žaloba o nahrazení projevu
vůle za této skutkové a právní konstelace obstát nemohla, neboť i kdyby si
rozhodující soud v rámci předběžné otázky vyřešil posloupnost (měl-li by za to,
že) neplatných věcných smluv se závěrem, že žalovaný 1) je po právu jejich
vlastníkem, nemohlo by na základě takto vydaného rozsudku (nabyl-li by dokonce
právní moci) být příslušným katastrální úřadem povolen vklad předmětného
(spolu)vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť právě bez reflexe oné
věcně právní deklarace (takové rozhodnutí rovněž podléhá vkladu do katastru
nemovitostí) by navrhovaný vklad (podle rozsudku o nahrazení projevu vůle za
žalovaného) ve smyslu § 17 odst. 2 písm. c) katastrálního zákona nenavazoval na
dosavadní zápisy v katastru, a musel by být katastrálním úřadem zamítnut. Je tedy zřejmé, že i v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu reflektuje
zmíněnou judikaturu dovolacího soudu i úpravu na úseku katastru nemovitostí, a
tudíž ani v tomto ohledu dovolací soud neshledává – z pohledu konečného
výsledku – relevanci dovolací argumentace žalobců ve vztahu k jimi vymezenému
předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
3. K otázce poučení účastníků řízení o nedostatku věcné legitimace
Žalobci nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který v odůvodnění svého
rozsudku mj. vyložil:
„Žalobci jsou přitom v tomto řízení ‚pány‘ sporu, svou žalobou vymezují okruh
účastníků (§ 90 o. s. ř.). Obecně platí, že poučení o nedostatku věcné
legitimace v řízení není poučením o procesních právech ve smyslu § 5 o. s. ř.,
kterého by se žalobcům mělo v průběhu řízení dostat od soudu. Poučení o tom, že
má či může být žalován jiný účastník či že se řízení má účastnit ještě další
účastník, z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, a zakládalo by
tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení (nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 56/95).
Žalobci neprecizují právní otázku, nevymezují dovolací důvod ani právně
relevantním důvodem nevymezují některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant
předpokladů přípustnosti dovolání. Pouze polemizují s rozhodnutím odvolacího
soudu a preferují právní názor, že: „by otázka poučovací povinnosti soudu měla
být vykládána tak, že poučení o nedostatku věcné legitimace je výsostně
záležitostí procesní a tudíž je povinností soudu poučovací povinnost i v
obdobných případech respektovat, přičemž takové poučení o procesní otázce
nemůže mít vliv na rovnost účastníků řízení či (na) nestrannost soudu. V tomto
směru pak navrhují, aby dovolací soud tuto otázku vyřešil.“
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení
(odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za
řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
Je zjevné, že žalobci zákonu odpovídajícím způsobem nevymezili dovolací důvod a
některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti
dovolání. Na podkladě této dovolací argumentace tedy nebylo možné zabývat se
vůbec přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Odhlédnuto od výše uvedeného lze však nad rámec odůvodnění připomenout např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009,
v němž dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že poučení žalobce o
tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení
vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve
smyslu § 5 o. s. ř., ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu