28 Cdo 2573/2018-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Hosín, IČO: 65050941, se sídlem v Hluboké
nad Vltavou, Tyršova 5, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v
Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným: 1) České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) statutárnímu městu České Budějovice, IČO:
00244732, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, o
určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 30 C 422/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2018, č. j. 8 Co
239/2018-239, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 2017, č. j.
30 C 422/2015-206, ve výrocích pod body I a II, jimiž byla zamítnuta žaloba na
určení, že první žalovaná (České republika) je vlastnicí identifikované části
pozemku parc. č. XY (odpovídající původním pozemkům PK XY) v katastrálním
území XY (dále jen „část předmětného pozemku“) a rozhodnuto o nákladech řízení
v poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou; ve výroku II byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že se první žalované právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto
o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu
podané žalobkyní, církevní právnickou osobou, podle ustanovení § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu
uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací
soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že ačkoliv byl převod části
předmětného pozemku na právního předchůdce druhého žalovaného (Jihočeský
vodárenský svaz) neplatný z důvodu porušení blokačního ustanovení § 3 zákona č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31.
12. 2012 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), druhý žalovaný později nabyl
vlastnické právo k části předmětného pozemku vydržením (podle § 134 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč.
zák.“); podle odvolacího soudu se druhý žalovaný chopil držby dne 19. 10. 1998
a jeho dobrá víra po celou zákonem stanovenou desetiletou vydržecí dobu nebyla
zpochybněna (přesvědčení o nabytí vlastnictví bylo relativizováno až v
souvislosti s uplatněným restitučním nárokem, dopisem žalobkyně ze dne 26. 12.
2015); námitky žalobkyně o absenci dobré víry na straně druhého žalovaného ani
odvolací soud nepovažoval za důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též jen jako
„dovolatelka“); co do přípustnosti dovolání uplatnila hlediska uvedená v
ustanovení § 237 občanského soudního řádu, co do důvodu dovolání má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to
zejména jde-li o otázky dobré víry držitele, potažmo oprávněnosti držby části
předmětného pozemku druhým žalovaným, současně namítajíc, že ani dobrá víra
držitele nemohla převážit nad legitimním očekáváním žalobkyně na restituci
pozemků představujících původní církevní majetek; k tomu žalobkyně citovala i z
nálezové judikatury Ústavního soudu, zejm. z nálezů ze dne 21. 6. 2017, sp. zn.
III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první
zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu
končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237
o. s. ř.; z nich ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak).
Napadeným rozsudkem odvolací soudu vyřešil relevantní otázky hmotného práva,
jež jsou předestřeny dovoláním, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou) a nejsou dány důvody k jinému
posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu je konstantně judikováno, že smysl
blokačních ustanovení (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991
Sb.; ve znění do 31. 12. 2012) spočíval především v ochraně původního majetku
církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění
majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem
nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být
náprava těchto příkoří provedena, přičemž naplnění tohoto účelu vyžadovalo, aby
byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti
smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní
neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3074/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3376/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2284/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
280/2018).
Prolomení blokačních ustanovení pak ustálená rozhodovací praxe připouští toliko
ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody,
přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním
ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť
intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly
objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
V nyní posuzované věci ovšem není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na
úvaze, že skutkové okolnosti věci naplňují ony výjimečné předpoklady k
prolomení blokačního ustanovení. Odvolací soud uzavírá, že k odvozenému
(derivativnímu) nabytí vlastnického práva druhým žalovaným na základě uzavřené
darovací smlouvy z 19. 10. 1998 nedošlo, neboť jde o smlouvu absolutně
neplatnou (§ 39 obč. zák.) právě pro porušení zmíněného blokačního ustanovení
(§ 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), nicméně že druhý žalovaný nabyl později
vlastnické právo originárně vydržením (§134 obč. zák.).
Vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání
neplatného pro porušení blokačního ustanovení ustálená rozhodovací praxe
připouští; jde-li pak o posouzení dobré víry a oprávněnosti držby, záleží na
skutkových okolnostech konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018).
Při hodnocení dobré víry druhého žalovaného (držitele), že mu věc po právu
patří, se pak odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací
praxe (na niž ostatně odkazuje i dovolatelka), podle níž je třeba dobrou víru
držitele vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka, pročež je nezbytné brát v úvahu,
zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti
a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (kromě
dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1843/2000, srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 1734/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22
Cdo 4689/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28
Cdo 86/2018).
Závěry odvolacího soudu o oprávněnosti držby spočívají právě na přezkumu dobré
víry druhého žalovaného i z hlediska objektivního, tedy i co do zachování běžné
opatrnosti, jíž lze po každém vyžadovat. I s ohledem na okolnost, že
privatizační projekt (tedy projekt, dle nějž byl převeden majetek
privatizovaného státního podniku včetně předmětného pozemku na právního
předchůdce druhého žalovaného, Jihočeský vodárenský svaz, jenž jej později
převedl na druhého žalovaného) byl vypracován představiteli orgánů státu a
privatizovaného státního podniku a nebylo zde ani personální propojení
zpracovatelů privatizačního projektu s druhým žalovaným, přičemž v rámci
privatizačního projektu byla věnována náležitá pozornost i restitučním nárokům,
včetně těch církevních (kdy věci, u nichž bylo zřejmé, že podléhají restituci,
byly z privatizace vyloučeny), odvolací soud, stejně tak jako před ním soud
prvního stupně, shledal, že dobrá víra druhého žalovaného je dána i z hlediska
objektivního; požadavek dalšího prověření a kontroly, zda privatizovaný majetek
reálně dotčen restitucí je či není, považoval odvolací soud v tomto případě –
se zřetelem k daným skutkovým okolnostem – za jdoucí nad rámec běžné (obvyklé)
opatrnosti. V těchto skutkových poměrech pak závěr odvolacího soudu o dobré
víře držitele (druhého žalovaného) zjevně nepřiměřený není a námitky
dovolatelky vůči němu směřující, jimiž se dovolatelka snaží zpochybnit tuto
korektní úvahu o dobré víře držitele a oprávněnosti držby, přípustnost dovolání
založit nemohou (lze-li otázku, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný
pozemek patří, v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy
soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené; k tomu dále srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013).
Argumentace dovolatelky nesoucí se pak již v rovině kritiky skutkových zjištění
odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), v dovolacím řízení (v němž je
dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů)
relevantní není; k revizi úvah soudů nižších stupňů v tomto směru Nejvyšší soud
podle účinné procesní úpravy povolán není, přičemž samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř., nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8.
2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění).
Zpochybňuje-li pak dovolatelka dobrou víru druhého žalovaného, že mu sporný
pozemek patří, odkazujíc na jeho kontinuitu se subjektem, jenž část předmětného
pozemku znárodnil, pročež dle žalobkyně musel mít vědomost o jeho církevním
původu, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání, neboť dobrá víra
obce zde není determinována činy jejího právního předchůdce, nýbrž obsahem
vědomí většiny členů jejího zastupitelstva, případně též vědomím starosty
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017),
kteří však o aktech právních předchůdců obce vědomost mít nemuseli.
Závěr o nabytí vlastnického práva vydržením v posuzované věci není závislý na
tom, zda osoba, jež takto vlastnické právo měla vydržet (druhý žalovaný), byla
přímým účastníkem neplatného právního úkonu či nikoliv. Tato otázka mohla by
být významná kupř. pro nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka, kdy podle
rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp.
zn. I. ÚS 2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III.
ÚS 705/16) i Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016)
i v poměrech soukromoprávní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 lze za
určitých okolností poskytnout právní ochranu dobrověrnému nabyvateli
vlastnického práva, který vlastnické právo nabyl od osoby, jež vlastníkem věci
nebyla (proto, že vlastnické právo na ni mělo být převedeno neplatnou
smlouvou), a jemuž dosud neuplynula zákonem stanovená vydržecí doba. O tento
specifický případ v dané věci nejde (závěr o nabytí vlastnického práva
vydržením je zde založen na držbě věci v dobré víře po zákonem stanovenou dobu,
kdy není podstatné, zda vydržitel byl přímo účasten původního neplatného
právního jednání či nikoliv; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2153/2008).
Nepřípadné jsou proto také odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne
21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS
349/17, v nichž se Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze připustit prolomení
blokačního ustanovení v případě nabyvatele, jenž byl přímým účastníkem
neplatného právního jednání porušujícího blokační ustanovení, přičemž v
důvodech uvedených rozhodnutí také osvětlil rozdíl jím tehdy posuzovaného
případu od případů nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka.
Na samotném závěru o originárním nabytí vlastnického práva vydržením nic nemění
ani argumentace dovolatelky, že jí nelze přičítat k tíži, že svůj restituční
nárok „sdělila“ druhému žalovanému teprve v roce 2015 a že jej dříve nemohla
uplatnit, kdy ani podle rozhodovací praxe dovolacího soudu tehdy neměla
naléhavý právní zájem na případné (obecné) určovací žalobě. S uvedenými
skutečnosti rozhodnutí odvolacího soudu spojeno není a odvolací soud je „k
tíži“ žalobkyni nepřičítal; při řešení relevantní otázky nabytí vlastnického
práva toliko konstatoval, že k prolomení dobré víry druhého žalovaného nemohlo
dojít dříve než v roce 2015, tedy poté, co již byla dovršena zákonem stanovená
vydržecí doba. Přitom podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ke
ztrátě dobré víry dochází v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi,
které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří
anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1339/2018). Ve světle uvedeného tak neobstojí
ani ta argumentace dovolatelky, že ztrátu dobré víry nemohla přivodit dříve a
jinak, než až v souvislosti se vznikem restitučního nároku a jeho uplatněním.
K argumentaci legitimním očekáváním v restituci (které by podle názoru
dovolatelky mělo převážit i nad případným vlastnickým právem jiné osoby, jež
podle restitučního předpisu není povinnou osobou) sluší se připomenout, že
legitimní očekávání církví a náboženských společností se upínalo toliko k
samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod
č. 242/2010 Sb., zejm. body 103 – 106 odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude
naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce,
jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in
natura, poskytnutí náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu
srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.). Přitakat tak nelze ani výtkám
dovolatelky stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv zapříčiněného
interpretací a aplikací příslušných právních předpisů, neboť k újmě na jejích
základních právech (na níž nelze usuzovat pouze z toho, že soud při
respektování zákonné úpravy a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou
Nejvyššího soudu jí uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověl) nedošlo.
Sluší se dodat, že smyslem a účelem zákona č. 428/2012 Sb. je zmírnění pouze
některých majetkových křivd, a to za právním předpisem stanovených pravidel,
která nemohou být překračována interpretací, jež by se vůči konkrétnímu
restituentovi jevila v daném případě nejvstřícnější.
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li snad
žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu), je
přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017)
vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu,
že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž
se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu