avní stížnost.
Výsledek US: -
Datum rozhodnutí US: -
28 Cdo 280/2018-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lutová, se sídlem v Třeboni I,
Husova 142, IČ 608 18 646, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se
sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalovaným 1) Rybářství Třeboň Hld. a. s.,
se sídlem v Třeboni II, Rybářská 801, IČ 466 78 191, zastoupenému JUDr. Ing.
Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, a 2)
České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, za účasti ODEON a. s., se
sídlem v Brně-městě, Josefská 425/25, IČ 634 86 725, jako vedlejšího účastníka
na straně žalovaného 1), o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního
soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 318/2015, o dovolání žalovaného 1)
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2017, č.
j. 8 Co 723/2017-385, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) a vedlejší účastník na jeho straně ODEON a. s. jsou
povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Miroslava Houšky, advokáta se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 Co 723/2017-385, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 28. 12. 2016, č. j. 2 C 318/2015-271, ve výrocích I. a III. [jimiž bylo podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve
znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), určeno, že
„vlastníkem pozemků - vodní plocha, rybník, o výměře 43552 m2, parc. - ostatní
plocha, ostatní komunikace, o výměře 1841 m2, parc. - ostatní plocha, ostatní
komunikace, o výměře 5694 m2, parc. - vodní plocha, rybník, o výměře 6344 m2,
parc. - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 252 m2, parc. - vodní plocha,
vodní nádrž umělá, o výměře 5593 m2, parc. - vodní plocha, rybník, o výměře
43428 m2, a parc. - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 205 m2, všech
zapsaných na listu vlastnictví vedeném Katastrálním úřadem pro J. k.,
Katastrální pracoviště J. H., pro obec Ch. u T., katastrální území L. (dále jen
„předmětné pozemky“), je stát - Česká republika“, a bylo rozhodnuto o přechodu
poplatkové povinnosti], ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 36.007,18 Kč každý jednou
polovinou „k rukám právního zástupce“ žalobkyně, a dále rozhodl, že žalovaný 1)
a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni zaplatit žalobkyni rukou
společnou a nerozdílnou na nákladech odvolacího řízení částku 9.040,50 Kč a že
žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku
9.040,50 Kč, všichni „k rukám právního zástupce“ žalobkyně. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly
původním majetkem církevních právnických osob - Farní beneficium v Lutové a
Katholishe Pfarrpfründe in Luttau, jejichž právním nástupcem je žalobkyně, že
výměrem ONV v Třeboni ze dne 22. 2. 1949, zn. 611/0-21/2-49, bylo rozhodnuto o
výkupu předmětných pozemků podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové
pozemkové reformě, s tím, že o náhradě za vykoupenou půdu bude rozhodnuto
samostatně (v řízení však nebylo prokázáno, že by takové rozhodnutí bylo
vydáno), že do roku 1992 byly pozemky ve správě Státního rybářství Třeboň, s. p., a že majetek tohoto podniku včetně předmětných pozemků přešel na základě
privatizačního projektu (zpracovaného vedením uvedeného státního podniku a
podepsaného tehdejším ředitelem Ing. J. H.), schváleného podle § 10 odst. 1
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby,
Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR rozhodnutím ze
dne 8. 4. 1992, č. j. 30/32/1379/92, na společnost Rybářství Třeboň, a. s., IČ
466 78 191, jež byla založena notářským zápisem ze dne 23. 4. 1992 (po poslední
změně obchodní firmy Rybářství Třeboň Hld. a. s., IČ 466 78 191).
Dále bylo
zjištěno, že součástí privatizačního projektu byl seznam pozemků (obsahující i
předmětné pozemky), které přecházejí na žalovaného 1), a to s uvedením způsobu
jejich nabytí ve vztahu k privatizaci, přičemž u všech pozemků je uvedeno, že
se jedná původně o církevní majetek, s výjimkou pozemku, který je chybně (v
rozporu se zápisem v pozemkových knihách) uváděn jako původní majetek
Habsburků, jenž na stát přešel při první pozemkové reformě, a že dle
kontrolního závěru Kontroly privatizace Státního rybářství Třeboň, s. p., č. 46/1994, zpracovaného Nejvyšším kontrolním úřadem (dále jen „NKÚ“),
uveřejněného v jeho Věstníku, výsledky kontroly prokázaly, že v průběhu
privatizace tohoto státního podniku nepostupovaly ústřední orgány státní správy
(Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho
privatizaci, Ministerstvo kultury a Ministerstvo životního prostředí) a Fond
národního majetku v souladu s příslušnými předpisy, následkem čehož došlo k
protiprávnímu převodu majetku státu v minimální hodnotě 349.715.895,- Kč, dále
vodních toků, základního lesního půdního fondu, chráněných přírodních výtvorů a
kulturních památek do vlastnictví akciové společnosti Rybářství Třeboň. Při
převodu majetku státu na akciovou společnost byly stát (Ministerstvo
zemědělství a Fond Národního majetku) a akciová společnost zastoupeny při
podpisu předávacího protokolu jednou fyzickou osobou, což neumožnilo objektivní
výkon kontroly převodu. Odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že
žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., jejíž právní
předchůdce utrpěl majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v § 5 písm. a) tohoto zákona, jakož i s jeho závěrem o důvodnosti žaloby, byť k němu dospěl
z jiných důvodů, jak v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl. Především
nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného 1), že neprovedením důkazu spisem
Nejvyššího kontrolního úřadu č. 46/94 bylo řízení zatíženo vadou mající za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť tento důkaz měl sloužit k
prokázání dalšího (z pohledu odvolacího soudu nerozhodného) tvrzení, že
předmětem, resp. cílem kontrolní činnosti nebylo přezkoumání postupu
privatizace Státního rybářství Třeboň, s. p., ve vztahu k církevnímu majetku
či dodržení blokačních ustanovení; cíl kontroly byl totiž zjištěn ze záhlaví
kontrolního závěru č. 46/94, přičemž za zásadní odvolací soud považoval samotný
výsledek kontroly, nikoli její vlastní postup a zaměření. Dále shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že „i v řízení vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nelze popřít institut vydržení jako obecný zákonem předvídaný
způsob nabytí vlastnického práva“, avšak opodstatněnou v této souvislosti
shledal argumentaci žalovaného 1), že závěr o absenci jeho dobré víry v nabytí
vlastnictví v rámci provedené privatizace či jejím narušení vydáním Kontrolního
závěru č.
46/94 byl soudem prvního stupně učiněn na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, zejména s přihlédnutím k postavení žalovaného 1)
jako právnické osoby a jeho kolektivních orgánů, neboť soud se blíže nezabýval
vědomostí o konkrétních skutkových okolnostech všech jeho členů (při
respektování závěrů vyslovených Nejvyšším soudem např. ve věcech 22 Cdo
427/2013 a 22 Cdo 1117/2006). Přesto odvolací soud zjištění soudu prvního
stupně o průběhu privatizace a o míře a způsobu účasti ředitele Státního
rybářství Třeboň, s. p., H., v navazující pozici člena či předsedy
představenstva založené akciové společnosti a žalovaného 1) na provedené
privatizaci a o dalším personálním propojení mezi vedením státního podniku a
představenstvem akciové společnosti (B. a následně H.) a žalovaného 1) - H., H. - hodnotil za rozhodná pro své další úvahy a rozhodnutí. Dovodil, že řešení
sporu se musí odvíjet od vážení práv zúčastněných subjektů a že v dané věci
převáží právem chráněný majetkový zájem žalobkyně jako historického vlastníka
předmětných pozemků, neboť v řízení bylo zjištěno, že k převzetí majetku
žalovaným 1) došlo v rámci privatizace, v jejímž průběhu byly NKÚ zjištěny
nedostatky, mj. to, že při přechodu majetku státu na akciovou společnost byly
stát (Ministerstvo zemědělství a Fond národního majetku) a akciová společnost
zastoupeny při podpisu předávacího protokolu jednou fyzickou osobou, tj. H. (bývalým ředitelem státního podniku, následně v postavení člena představenstva
a poté místopředsedy a předsedy představenstva vzniklé akciové společnosti. Zjištěný (minimálně nestandardní) způsob privatizace (kterým byla znemožněna
věcná kontrola správnosti převzetí a předání majetku) a nabytí vlastnického
práva k předmětným pozemkům nemůže dle názoru odvolacího soudu požívat soudní
ochrany na úkor jejich historického vlastníka; stejně tak [s přihlédnutím k
dalšímu personálnímu propojení mezi členy vedení privatizovaného státního
podniku a statutárním orgánem akciové společnosti žalovaného 1) - B. a následně
H.] nemůže převážit ani namítaná důvěra v souladnost jednání státu se zákonem
jako chráněná hodnota (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06 a
sp. zn. I. ÚS 2576/10). Z toho dle odvolacího soudu vyplývá, že nelze shledat
důvody pro mimořádné prolomení blokace církevního majetku, neboť akceptace
zjištěného postupu privatizace by byla popřením obecné myšlenky spravedlnosti. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalovaného 1), že by se soud v
řízení vedeném podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. měl zabývat i tím, zda
jsou splněny podmínky pro vydání pozemků dle § 7 odst. 1 tohoto zákona; v tomto
ohledu dovodil, že smyslem uvedeného ustanovení je pouze překlenutí nedostatku
aktivní legitimace církevních právnických osob k podání žaloby na určení
vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně
nakládáno. K další námitce žalovaného 1), že výkup pozemků nebyl zaknihován a
že soud prvního stupně nezmínil datum, k němuž majetek na stát přešel, pak
uvedl, že podle § 10 odst. 3 věty první zákona č. 46/1948 Sb.
nastaly
provedením poznámky výkupu (v daném případě dne 29. 6. 1949) účinky přechodu
vlastnického práva k vykoupenému majetku na Československý stát. Dále odvolací
soud poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž,
lze-li určitou věc považovat za majetek, který je dle § 1 odst. 3, § 3 a § 47
zákona č. 92/1991 Sb. vyloučen z privatizace, nemohla být taková věc
privatizována, přičemž je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném
privatizačním projektu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 185/98,
sp. zn. 28 Cdo 343/2005, sp. zn. 28 Cdo 1535/2005). K námitce o dopadu výsledku
tohoto řízení na postavení akcionářů (a tím i vedlejšího účastníka) poukázal
taktéž na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, která
restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení
ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkových přesunů a zároveň
zdůrazňuje prioritu naturální restituce; opačný výklad by totiž blokační
ustanovení chránící restituenty činil bezcennými (viz např. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 195/97, sp. zn. II. ÚS 6/01, sp. zn. I. ÚS
2758/10, a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 374/2007 či sp. zn. 28 Cdo 720/09). Odvolací soud uzavřel, že předmětné pozemky neměly být převedeny na Fond
národního majetku, vlastnictví k nim nemělo být vloženo do základního jmění
žalovaného 1), a že pokud se tak stalo, je tento úkon, tj. vklad předmětných
pozemků do základního jmění žalovaného 1) stižen absolutní neplatností. To
znamená, že vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovaného 1) v rámci
privatizace nepřešlo a pozemky tak zůstaly ve vlastnictví státu, přičemž
nebyl-li shledán důvod k prolomení porušeného blokačního ustanovení, nelze dát
průchod ani žalovaným 1) namítanému „dobrověrnému nabytí vlastnického práva k
nim“. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) z důvodu
nesprávného právního posouzení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že 1) „dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka,
zda v rámci určovacího řízení ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.,
kdy církev žaluje na určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem, ve
vztahu k nimž by povinnou osobou měla být některá z osob uvedených v § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb., je soud povinen současně zkoumat, zda sporné
nemovité věci splňují znak funkční souvislosti nebo zvláštní účelové určenosti
ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a mohou být církvi následně vůbec
vydány“, 2) že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe NS ČR,
pokud jde o hodnocení otázky dobré víry na straně právnické osoby s kolektivním
statutárním orgánem (odklon od rozhodnutí 22 Cdo 427/2013, 22 Cdo 4057/2013)“,
a 3) že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ÚS a NS ČR,
pokud jde o hodnocení testu proporcionality práv zúčastněných subjektů (resp. o
možnost prolomení blokačního paragrafu), když provedení testu předcházela
nesprávná primární úvaha o absenci dobré víry na straně první žalované (odklon
od rozhodnutí I. ÚS 2166/10, I. ÚS 529/09, 22 Cdo 3249/2011)“. Dovolatel je
přesvědčen o tom, že soud byl v tomto řízení povinen zkoumat, zda pozemky mohou
být církvi vydány, tedy, že jsou u nich splněny i podmínky uvedené v § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť povinnou osobou je osoba uvedená v § 4 písm. c)
tohoto zákona, a cílem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rozhodně není, aby
se církve domohly určení vlastnictví státu k určitému majetku, který jim
následně nebude vydán, neboť pro vydání nejsou splněny zákonné předpoklady; pro
takovéto určení by tak nebyl dán naléhavý právní zájem. Dále dovolatel namítá,
že odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval závěry uvedené v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, když nepovažoval za nutné se zabývat
úvahou, natož pak provádět dokazování, ohledně dobré víry dalších členů jeho
statutárního orgánu (tj. nejen H., B. a H., kteří nikdy netvořili většinu v
představenstvu), a vytýká mu, že neexistenci dobré víry dovodil proto, že H. se
podílel na přípravě privatizačního projektu, čímž se mohl o charakteru pozemků
objektivně vzato dozvědět (neměl tedy ani za prokázanou jeho vědomost!),
přičemž obdobný závěr paušálně učinil i ve vztahu k dalším funkcionářům
bývalého státního podniku, kteří se následně stali členy statutárního orgánu
žalovaného 1); ve vztahu k žádnému z členů představenstva žalovaného 1) přitom
nebylo prováděno důkazní řízení, zejména výslechy svědků. Závěr o existenci zlé
víry je tak opřen pouze o možnou (nikoli prokázanou) vědomost jediného z členů
kolektivního statutárního orgánu o možném církevním původu některých, tj. nikoli všech pozemků; tím odvolací soud popřel principy rozhodnutí Nejvyššího
soudu (sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a sp. zn. 22 Cdo 4057/2013) a Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 77/97, aniž by se jednalo o přípustnou výjimku ve smyslu
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2426/2015.
Odvolací soud se
nezabýval ani tím, kteří z budoucích členů představenstva žalovaného 1),
tvořících většinu, a v jakém rozsahu, se na přípravě privatizačního projektu
podíleli a jaké okolnosti o charakteru pozemků věděli, přičemž v řízení nebylo
prokázáno, že by H. (či kdokoli jiný) věděl o tom, kdy a od koho stát pozemky
nabyl, resp. že se jedná o církevní pozemky nabyté po 25. 2. 1948 a dotčené
blokačním paragrafem. Odvolací soud tak dle názoru dovolatele směšuje vědomí či
nevědomí o právní úpravě (existenci blokačního paragrafu) s vědomím o
konkrétních skutkových okolnostech (církevním původu pozemků), přičemž však v
daném případě se jednalo o omyl skutkový (nikoliv právní), tedy by musela být
prokázána vědomost konkrétní skutkové okolnosti prolamující dobrou víru. Poukazuje i na to, že v privatizačním projektu není uveden konkrétní okamžik,
kdy stát vlastnictví nabyl, resp. to, že by se tak stalo až po 25. 2. 1948, a
že u jednoho z pozemků byla uvedena poznámka „2“, tj. způsob nabytí „dříve
majetek rodiny Habsburků“, jež ještě posilovala jeho dobrou víru o tom, že
tento pozemek nebyl církevním majetkem. S tím se však odvolací soud nijak
nevypořádal a dovodil neexistenci dobré víry paušálně ke všem pozemkům. Dobrá
víra dovolatele pak nemohla být prolomena výsledky kontroly NKÚ č. 46/94, neboť
závěry v ní uvedené jsou koncipovány obecně, nelze z nich dovodit konkrétní
skutkové okolnosti prolamující dobrou víru ohledně každého jednoho pozemku a
neplyne z nich, v čem měla spočívat nesprávnost privatizace; proto je paušální
závěr odvolacího soudu o ztrátě dobré víry ve vztahu ke všem pozemkům absurdní. Dovolatel dále zdůrazňuje, že nebyl kontrolovanou osobou ani nebyl informován o
kontrolních zjištěních či seznámen se závěry kontroly NKÚ, že kontrolovanými
osobami byly Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo pro správu národního
majetku a jeho privatizaci, Fond národního majetku ČR, Ministerstvo kultury a
Ministerstvo životního prostředí, přičemž ze spisu NKÚ, který navrhoval jako
důkaz, by bylo možno ověřit, že mu závěry kontroly nebyly sděleny, a nemohly
tak přivodit ztrátu dobré víry, ať již byl jejich obsah jakýkoliv. V řízení
tedy nebylo prokázáno, že se seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnosti o tom, že mu každý jeden z pozemků po právu nepatří (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1117/2006). Nesprávné právní
hodnocení otázky jeho dobré víry je pak důvodem nesprávného právního závěru
odvolacího soudu o nemožnosti prolomení blokačního paragrafu a kromě toho
odvolací soud neposoudil dostatečně ani to, jaká újma mu bude způsobena vydáním
„jeho pozemků žalobkyni“ oproti újmě způsobené žalobkyni nevydáním pozemků, to
vše při zohlednění kontextu církevních restitucí (viz finanční náhrady), a v
tomto směru se tak odchýlil od nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 a
sp. zn. I. ÚS 529/09 a od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3249/2011. Dle dovolatele tedy neexistuje legitimní důvod pro závěr, že prolomení
blokačního paragrafu v daném případě není na místě.
Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá, případně aby
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího
soudu není přípustné, neboť v něm formulované otázky, na jejichž řešení
napadené rozhodnutí závisí, tj. otázky pod body 1) a 3), odvolací soud vyřešil
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se
odchýlit ani v posuzované věci (§ 237 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelem vymezená otázka pod bodem 1) přípustnost dovolání nezakládá,
neboť Nejvyšším soudem již byla vyřešena. Rozhodovací praxí dovolacího soudu
byl formulován (a odůvodněn) závěr, že smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní
legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického
práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že
odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či
platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy
platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Aktivní legitimace k podání žaloby podle § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb.
se připíná k oprávněné osobě (tedy osobě splňující
kritéria dle § 3 tohoto zákona), přičemž v takto iniciovaném řízení je pak
rozhodující, zda předmětná nemovitost - v době před účinností zákona o
majetkovém vyrovnání s církvemi - byla převedena (přešla) na třetí osobu v
souladu se zákonem či nikoliv; zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež
byly by významné až v následujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, a usnesení téhož
soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, či ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je
rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti. Neobstojí ani argumentace dovolatele, že při absenci podmínek dle § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení
vlastnického práva státu a že i z tohoto důvodu nelze podané žalobě vyhovět, a
to již proto, že žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není
preventivní určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem
určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a jejíž podání nelze
podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016,
či ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a usnesení téhož soudu ze dne
14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Závěr odvolacího soudu, že posuzovanou otázkou v řízení o žalobě
oprávněné osoby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bude v zásadě jen to,
zda věc - před účinností zákona o majetkovém vyrovnání - byla převedena
(přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem, či nikoli (s dovětkem, že tato
otázka nemá restituční charakter a na existenci eventuálního restitučního
nároku nezávisí a že třetí osoby se nedostávají do postavení osob povinných,
nýbrž teprve po eventuálním určení vlastnictví na straně státu je možno výzvu
na vydání věci směřovat vůči němu), je přitom zastáván i v odborné komentářové
literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2015, str. 184). K dovolatelem formulované otázce pod bodem 3) dovolací soud
odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5301/2015, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016), jež zaujala právní závěr, že lze-li určitou
věc považovat za majetek, který je ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12.
2012, vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc
podle části druhé a třetí tohoto zákona privatizována; přitom je nerozhodné,
zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Tento závěr je konformní
i s judikaturou Ústavního soudu akcentující prioritu restitučních nároků i za
cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srov. např. nález ze
dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, či téhož dne vydaný nález sp. zn. II. ÚS 571/99, nebo nález ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000). Konkrétně
§ 3 odst. 1 věta druhá tohoto zákona vyloučil z procesu privatizace „majetek,
který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací
a náboženských společností“ (jenž dle dikce tohoto ustanovení „předmětem tohoto
zákona není“); o takový majetek se jedná i v souzené věci. Smysl tzv. blokačního ustanovení § 3 odst. 1 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb. (stejně jako ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do
31. 12. 2012 - k tomu srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 24, 25, 36) tkví primárně v ochraně původního
majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě
zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským
společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona,
jímž měla být náprava (zmírnění křivd v rovině majetkové) provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016,
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a usnesení téhož soudu ze dne
25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne
31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS
562/09, a zejména pak nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž
byl dotčený majetek převáděn na jiné osoby v rozporu s § 3 odst. 1 věta druhá
zákona č. 92/1991 Sb., resp. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., stiženy absolutní
neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo
257/2013, ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález
pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 36 a 38, a nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález pléna ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
10/13, bod 165, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Přijetí názoru, že zapojení státu do procesu majetkových převodů
jiným osobám, včetně v daném případě posuzované privatizace dle zákona č.
92/1991 Sb., bez dalšího ospravedlňuje prolomení blokace dispozic s takovým
historickým majetkem církví, by přitom - vzhledem k tomu, že nakládání s věcmi
podléhajícími blokačním ustanovením (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., § 3 zákona č. 92/1991 Sb.) bylo povětšinou nutně provázeno i jednáním státu (případně jiného
subjektu veřejnoprávní povahy) - rovněž vedlo k naprostému vyprázdnění
blokačních účinků daných ustanovení a popření jejich smyslu (k tomu přiměřeně
srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4041/2015, či ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, jež obstála i při
meritorním přezkumu v rovině ústavněprávní - viz nálezy Ústavního soudu ze dne
21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS
349/17). Toliko ve výjimečných případech, v nichž by pro to existovaly
silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačního
ustanovení (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), přičemž závěr o
platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí
odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve
prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející
původně církvím v rozporu se zákonem převedeny, např. v případě dobrověrného
nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální
restituce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28
Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a z judikatury
Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10). Jestliže v projednávané věci za řízení před soudy obou stupňů
nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by
bylo namístě poskytnout právní ochranu subjektům, na něž byly předmětné pozemky
náležející původně právním předchůdcům žalobkyně v rozporu s § 3 zákona č. 92/1991 Sb. v rámci privatizace převedeny, a naopak zjištěný způsob privatizace
Státního rybářství Třeboň, s. p., a účast H. – a to i v souvislosti s
Kontrolním závěrem č. 46/94 Nejvyššího kontrolního úřadu - kterými byla
znemožněna věcná kontrola správnosti převzetí a předání majetku, byly odvolacím
soudem posouzeny jako nestandardní s tím, že takovýto způsob nabytí
vlastnického práva k předmětným pozemkům nemůže požívat soudní ochrany na úkor
jejich historického vlastníka (přičemž za řízení nevyšly najevo žádné konkrétní
okolnosti, jež by vylučovaly naturální restituci dotčeného majetku, navíc,
dovolatel není jeho dobrověrným nabyvatelem), pak se odvolací soud od výše
citované judikatury neodchýlil, a to ani tím, že se více nezabýval otázkami,
jež by mohly být významné až v případném navazujícím restitučním řízení.
Dovolatel za řízení před soudy obou stupňů, ani v dovolacím řízení, ostatně ani
neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit potřebu
aplikovat v případném navazujícím restitučním řízení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., tím méně s negativními důsledky pro žalobkyni. Je možno připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího
soudu a Ústavního soudu, dle nichž je na restituční nároky nutno pohlížet jako
na nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených
majetkoprávních přesunů, a kdy jiný výklad by jednotlivá blokační ustanovení,
chránící restituenty, činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS
6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či
ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016). Ohledně řešení dovolatelem předestřené otázky pod bodem 2) poukazuje dovolací
soud na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v usneseních Nejvyššího soudu ze
dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5762/2017, v souvislosti s otázkou řešenou v dané věci pod bodem 3). Dovolatelem zmíněný institut paušální finanční náhrady poskytované
církvím podle § 15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. - bez ohledu na skutečný
rozsah vydávaného majetku - nikterak nevylučuje a ani nemodifikuje uplatnění
práva žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Protože dovolání žalovaného 1) není z uvedených důvodů přípustné,
Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.)
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní,
žalovaným 1) a vedlejším účastníkem na jeho straně bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst.
3 o. s. ř., neboť žalovaný 1) s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich
náhradu nemá právo, a žalobkyni v tomto řízení vznikly náklady za podání
vyjádření k dovolání žalovaného 1), sepsaného advokátem [jež jsou jí žalovaný
1) a vedlejší účastník na jeho straně povinni nahradit společně a nerozdílně
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1859/2004, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, č. 228,
usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné
pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a rozsudky téhož
soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, a ze dne 7. 7. 2005, sp. zn.
21 Cdo 2313/2004, a taktéž srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 607).]. Podle § 9
odst. 4 písm. b) a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za
jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve
výši 3.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Žalovaný 1) a vedlejší účastník na jeho
straně jsou proto povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku
4.114,- Kč k rukám jejího zástupce.
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) bylo o náhradě nákladů
dovolacího řízení rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst.
1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť jim v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu