28 Cdo 1865/2018-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, IČO: 00408026, se sídlem
v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) J. B., P., 2)
J. S., P., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze
1, Újezd 450/40, a 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO:
01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva
státu k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C
1/2016, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10. ledna 2018, č. j. 91 Co 417/2017-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku celkem 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing.
Jiřího Davida, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně a žalovaná 3) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Jde o rozhodnutí vydané v řízení iniciovaném žalobou církevní právnické osoby
podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č.
177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Rozhodnutí spočívá na
posouzení, že předmětný pozemek je původním majetkem církve, s nímž bylo
disponováno v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do
31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), měl-li být žalovaným 1) a 2) vydán
dohodou, jíž uzavřeli dne 19. 12. 2005 se Státním statkem hl. m. Prahy, s. p.,
k uspokojení jim postoupeného nároku na náhradu za vnesený živý a mrtvý
inventář, ačkoliv označený státní podnik již nebyl oprávněn nakládat s tímto
majetkem státu. Pro absenci dobré víry nemohli žalovaní vlastnické právo k
pozemku nabýt ani originárně vydržením (§ 130, § 134 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní 1) a 2). Dovolání považují
za přípustné pro řešení otázek, zda je materiálně naplněn důvod k podání žaloby
podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., tedy byl-li předmětný pozemek z
vlastnictví státu převeden na dovolatele v rozporu s ustanovením § 29 zákona o
půdě, které dle jejich názoru zakazuje toliko převody v něm uvedeného
zemědělského majetku a na případy přechodu majetku se nevztahuje. Dle
argumentace dovolatelů pak v případě předmětného pozemku ani nejde o zemědělský
majetek. Současně dovolatelé kritizují i posouzení, že nejsou dány ani
mimořádné okolnosti odůvodňující prolomení interpretovaného blokačního
ustanovení, a za nesprávné považují i řešení otázek určujících závěr, že
vlastnické právo nenabyli ani vydržením. Konečně dovolatelé namítají, že
odvolací soud neuvážil „bezúčelnost a rozpornost žaloby s dobrými mravy a s
principem poctivosti“ v situaci, kdy se církvím dostává za nevydaný majetek
finanční náhrady a kdy předmětný pozemek – dle tvrzení dovolatelů – ani nelze
vydat pro jeho zastavěnost stavbou pozemní komunikace a jeho funkční souvislost
s přilehlým zemědělským areálem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. článku II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – v řízení o dovolání postupoval
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí dle § 238a o. s. ř.),
je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž
ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a
nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak).
Předně, rozhodnutím odvolacího soudu nejsou nikterak dotčeny závěry ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) vztahující se k
interpretaci ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., co se týče smyslu
(účelu) žaloby o určení vlastnického práva státu, jenž spočívá v překlenutí do
té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických
osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku,
s nímž bylo protiprávně disponováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, či rozsudek ze dne 21. 6. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 1246/2016, jež byly uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 103, ročník 2017, resp. č. 38, ročník 2018; obdobně i
nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 293).
Závěr, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 3 odst. 1 písm. b/ zákona č.
428/2012 Sb.) a že předmětný pozemek je původním majetkem registrované církve
(§ 2 zákona č. 428/2012 Sb.) dovolatelé ani nezpochybňují.
Posouzení žaloby po stránce věcné je pak v souladu s ustálenou soudní praxí,
dle níž smysl ustanovení § 29 zákona o půdě (stejně tak jako § 3 odst. 1 věty
druhé zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012) tkví primárně v
ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími
dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a
náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí
zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena. Naplnění
tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek
v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další
osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit
změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 6085/2017, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp.
zn. Pl. ÚS 9/07, body 25 a 38).
Toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé
důvody, připouští rozhodovací praxe prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona
o půdě, přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním
ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť
intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly
objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 142/2018, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017). Jde kupř. o
situace, kdy nezákonně převedené pozemky měly by pro potenciální oprávněnou
osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, kterou by pozbytí sporného
majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele, arci za striktního předpokladu
jeho dobré víry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4687/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5374/2016; aktuálně i nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II.
ÚS 2640/17). Dobrá víra nabyvatele je tedy nezbytnou podmínkou pro prolomení
blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, ačkoliv sama k tomuto důsledku
nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn.
28 Cdo 3376/2017, nebo již předchozí usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a nálezy Ústavního
soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp.
zn. I. ÚS 349/17).
Dochází-li odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění k závěru, že
dovolatelé nejsou dobrověrnými nabyvateli pozemků (k tomu dále srov. partie k
otázce vydržení), jsou v zásadě nezávažné další skutečnosti, jež dovolatelé
považují za okolnosti mimořádného významu odůvodňující prolomení blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě (je-li i dle aktuální judikatury Ústavního soudu
k výjimečnému prolomení blokačního ustanovení dobrá víra nabyvatelů podmínkou
sine qua non – viz již shora odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 5.
2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17). Ovšem ani argumentace, že předmětný pozemek
slouží jako přístup k jiným nemovitostem ve vlastnictví dovolatelů, v dané věci
mimořádnou okolností není, podává-li se navíc ze skutkových zjištění, že stejně
tak zajišťuje přístup i k pozemkům ve výměře nikoliv zanedbatelné ve
vlastnictví žalobce, pro nějž má tedy rovněž hospodářský význam (přičemž
komplikace vzniklé vydáním pozemků v restituci, jde-li o přístup k nim, lze pak
řešit s využitím jiných, ať již soukromoprávních, či veřejnoprávních institutů).
Ve skutkových poměrech projednávané věci se rozhodnutí odvolacího soudu
neprotiví ani té rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu), dle
níž ustanovení § 29 zákona o půdě vskutku omezovalo nakládání s původním
církevním majetkem toliko zemědělské povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem
38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze
dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16), tedy že se vztahovalo na majetek
spadající do věcné působnosti zákona o půdě. Sluší se však připomenout, že
podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákona vztahuje (i) na půdu,
která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, přičemž rozhodný je
charakter pozemku ke dni účinnosti zákona o půdě (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2518/2000, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 213/2006). Podle ustanovení
§ 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, pak do
zemědělského půdního fondu náležely i pozemky, které sice nesloužily
bezprostředně zemědělské výrobě, avšak byly pro ni nepostradatelné, mimo jiné i
polní cesty. O případ takového pozemku jde i v posuzované věci, kdy pak není
relevantní ani argumentace dovolatelů charakterem pozemku až v době, kdy jim
byl tento pozemek (arci při nedostatku dobré víry) vydán.
Ryze akademické, bez vlivu na správnost rozhodnutí (a tedy i přípustnost
dovolání), jsou pak závěry odvolacího soudu (a vůči nim směřující argumentace
dovolatelů) o tom, zda ustanovení § 29 zákona o půdě omezuje ius disponendi
toliko pro případy převodu, nikoliv přechodu vlastnického práva, je-li v dané
věci zpochybňováno nabytí vlastnického práva, k němuž zde mělo dojít na základě
dohody (dvoustranného právního úkonu) o bezúplatném převodu (translace)
vlastnického práva k uspokojení restitučního nároku dovolatelů podle zákona o
půdě, tedy nikoliv na základě přechodu na základě jiných právních skutečností
(nejde zde ani o přechod ex lege či o přechod na základě rozhodnutí soudu či
jiného státního orgánu). K tomu znovu srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne
21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS
349/17, jimiž byly aprobovány závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3.
2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016,
kterými bylo deklarováno vlastnické právo státu k pozemkům, které měly být
převedeny – v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě – jako
náhradní k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby, kdy i Ústavní soud
ve zmíněných nálezech uzavírá, že „prioritu má přímý restituční nárok církevní
právnické osoby na daný pozemek před nárokem restituenta, pro kterého jde
„toliko“ o náhradní plnění. Navíc sluší se připomenout, že dovolatelé nepatří
ani do okruhu původních oprávněných osob (nárok získali jako třetí v pořadí
jeho postoupením). Nadto platí, že žalobou podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona
č. 428/2012 Sb. lze brojit i vůči těm přechodům vlastnického práva k původnímu
církevnímu majetku, pro něž nebyly splněny zákonem stanovené podmínky a kdy
přechodem tohoto majetku na jiný subjekt bylo by ohroženo zachování majetkového
základu pro budoucí vypořádání s církvemi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7.
2010, sp. zn. Pl. US 9/07, bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
bod 292).
K otázce dobré víry (a tedy i oprávněnosti držby a možnosti nabytí vlastnického
práva k nemovitosti vydržením) je vhodné připomenout, že dobrá víra je
psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo
patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba
vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v
úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít,
po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1401/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1449/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo
2227/2017). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě,
že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při
zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou
víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace
by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006,
a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy
úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v
dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v
tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn.
22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1766/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4227/2013). Takovým deficitem hodnotící úvaha odvolacího soudu zatížena není,
je-li opřena i o zjištění, že dovolatelé – i se zřetelem na svoji předchozí
angažovanost při činnosti převádějícího státního podniku – si museli být vědomi
toho, že s nimi jednající Státní statek hl. m. Prahy, s. p., již není oprávněn
s předmětným pozemkem disponovat (zastupoval-li žalovaný 1/ převádějící státní
podnik jako kvalifikovaný advokát a působil-li v něm žalovaný 2/ jako zástupce
ředitele a kdy státnímu podniku – ve smyslu ustanovení § 57 zákona č. 219/2000
Sb. – dnem účinnosti tohoto zákona zaniklo právo hospodaření k majetku státu).
Takovou vědomost by bylo lze objektivně očekávat i u jiných osob ve
srovnatelném postavení. V tomto směru jednoznačná právní úprava (srov. např. i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5387/2007)
neposkytuje pak prostor ani pro úvahy o omluvitelném právním omylu žalovaných
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010,
uveřejněný pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1767/2011). Přitom nejde
ani o případ omylu vyvolaného státním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4652/2015), neboť státní podnik ani jeho
likvidátor (na jehož jednání se dovolatelé taktéž odkazují) ani nejsou státními
orgány či orgány veřejné moci (a neuplatní se proto ani rozhodovací praxe
Ústavního soudu, dle níž lze presumovat správnost aktu veřejné moci – viz např.
nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, na nějž
Ústavní soud odkazuje i ve shora zmíněném nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn.
II. ÚS 2640/17).
K argumentaci dovolatelů, že předmětný pozemek nebude možno žalobci vydat pro
jeho zastavěnost stavbou či pro funkční souvislost s jinými nemovitostmi ve
vlastnictví dovolatelů, lze pak rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu, podle níž v řízení o určení vlastnického práva státu podle
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jsou relevantní okolnosti, jež
jsou významné pro závěr, zda věc – před účinností zákona o majetkovém vyrovnání
s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či
nikoliv a zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by rozhodující
až v později vedeném restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016 či usnesení téhož soudu ze dne 6.
2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, nebo ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5762/2017), pro něž je rozhodující stav v době vydání nemovitosti. Výjimkou
může snad být situace, kdy by jednoznačně nebyly naplněny předpoklady pozdější
naturální restituce a kdy žaloba byla by tak prostředkem toliko ke zpochybnění
práva dosavadního „knihovního“ vlastníka, tedy držitele věci; o takovou situaci
však v posuzované věci nejde [nebylo-li jakkoliv doloženo ani dovolateli
uplatněné tvrzení, že předmětný pozemek je snad zastavěn pozemní komunikací
jako stavbou v občanskoprávním smyslu, či že jde o pozemek bezprostředně
funkčně spjatý toliko s nemovitostmi ve vlastnictví dovolatelů tvořících
nedělitelný funkční celek, areál (podává-li se, že v takovém případě pozemek
zajišťuje přístup i k pozemkům v témže areálu ve vlastnictví žalobců), nehledě
na absenci dobré víry dovolatelů v jeho právoplatné nabytí].
K přehodnocení shora citovaných závěrů ani v tomto případě nemůže vést
dovolateli závěrem vyzdvihovaný institut finanční náhrady, jenž svou koncepcí a
funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného
majetku /naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a
náboženskými společnostmi) posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se § 29
zákona o půdě jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje, poněvadž ani neskýtá
podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě v
případě, že jí nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré víry
nabyvatele nebude vydán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn.
28 Cdo 2839/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5762/2017). Neobstojí proto ani argumentace, že se žalobci může dostat dvojího
plnění (naturální restituce i finanční náhrady), není-li zde souvislost mezi
nevydáním určitého (konkrétního) pozemku a výší paušální finanční náhrady a
připouští-li se výslovně žaloba dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. v
případě toho majetku, s nímž bylo dříve disponováno v rozporu s blokačními
ustanoveními chránícími zachování tohoto majetku pro budoucí restituci
naturální.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy odmítnuté dovolání
podali první dva žalovaní a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce,
jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna
advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b),
§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Třetí žalované podle
obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná
i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného)
odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu