22 Cdo 2184/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) M. T., b) P. T., obou zastoupených JUDr. Pavlem Kvíčalou,
advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18, proti žalovaným: 1)
M. Č., 2) Z. Z., oběma zastoupeným Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se
sídlem v Prostějově, T. G. Masaryka 11, o vyklizení nemovitosti a odstranění
stavby, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 261/2002, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince
2011, č. j. 21 Co 127/2010-392, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit každému z žalovaných
náklady dovolacího řízení ve výši 1 815,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
k rukám zástupce žalovaných Mgr. Miroslava Burgeta.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
listopadu 2009, č. j. 7 C 261/2002-334, ve výroku I. žalovaným uložil povinnost
vyklidit z části pozemku, v katastrálním území a obci P. (dále jen ,,předmětný
pozemek) ,,dřevěnou konstrukci čtvercového půdorysu o rozměrech 1,5 m x 1,5 m a
o výšce cca 3 m, sloužící ke sprchování, včetně opláštění neprůhlednou
igelitovou folií“ (dále jen ,,dřevěná konstrukce“). Ve výroku II. žalovaným
uložil povinnost odstranit z předmětného pozemku ,,dřevěnou stavbu ve tvaru
písmene A, s dřevěnou nosnou konstrukcí a plechovou střechou umístěnou na
betonových sloupcích naležato včetně betonových sloupců, nespojených pevně se
zemí“ (dále jen ,,dřevěná stavba“). Ve výroku III. zastavil řízení o odstranění
18 ks smrků z předmětného pozemku. Ve výroku IV. zamítl žalobu na odstranění 3
keřů černého rybízu z části předmětného pozemku. Ve výrocích V. – VII. rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že je
zřejmá vlastnická hranice mezi předmětným pozemkem ve spoluvlastnictví žalobců
a pozemkem, v katastrálním území a obci P., ve spoluvlastnictví žalovaných. Dále bylo prokázáno, že se dřevěná konstrukce a dřevěná stavba nachází na
pozemku žalobců. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda žalovaní nabyli
vlastnické právo k části pozemku, na němž je dřevěná konstrukce a dřevěná
stavba umístěny, vydržením. Při posuzování této otázky soud prvního stupně
zjistil, že právní předchůdci žalovaných nabyli na základě kupní smlouvy
rekreační chatu a do osobního užívání získali pozemky v katastrálním území a
obci P. Soud prvního stupně dále zjistil, že právní předchůdkyně žalobců nabyla
předmětný pozemek na základě odstupní smlouvy. Tento pozemek však byl v užívání
tehdejšího zemědělského družstva Ptení – Vícov. Ačkoliv k němu měla vlastnické
právo fyzická osoba, nemohla jej vykonávat, neboť byl v užívání socialistické
organizace. Pokud tato osoba byla zbavena výkonu svého vlastnického práva,
nelze mít za to, že jiná osoba (žalovaní), která jej užívala, jej užívala dobré
víře. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaní sice prokázali, že užívali po
zákonem stanovenou dobu část předmětného pozemku, nicméně neprokázali, na
základě jakého právního titulu se oni, případně jejich právní předchůdci, držby
chopili. Nepostačí přitom přesvědčení žalovaných, že část předmětného pozemku
patří k pozemku a je jeho součástí. Protože jsou věci, jejichž vyklizení se
žalobci domáhají, umístěny na jejich pozemku, uložil soud žalovaným, aby je
vyklidili, resp. odstranili. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 13. prosince 2011, č. j. 21 Co 127/2010-392, rozsudek soudu prvního
stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že žalobu na vyklizení dřevěné
konstrukce z části předmětného pozemku a odstranění dřevěné stavby na tomto
pozemku zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolání žalovaných proti
výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu). Ve výrocích III. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zamítl žalobu na odstranění dřevěné konstrukce proto, že bylo
zjištěno, že tato již byla v době jeho rozhodování odstraněna. Zabýval se tedy
jen posouzením otázky vydržení části předmětného pozemku žalovanými. Ztotožnil
se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaní po zákonem stanovenou
dobu část předmětného pozemku užívali. Pozemek užívali po hraniční kameny tak
jako jejich právní předchůdci minimálně od roku 1967. To ostatně bylo potvrzeno
i dohodou o narovnání z roku 2001, kterou odvolací soud doplnil dokazování. Neshledal důvodnou námitku žalobců, že tato listina byla sepisována v tísni. Podle názoru odvolacího soudu nebyla prokázána žalobci tvrzená skutečnost, že
dobrá víra právní předchůdkyně žalovaných byla narušena v roce 1991 nebo 1992
tím, že byla uvědoměna o skutečnosti, že užívá část cizího pozemku.
Nesdílel
názor soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry žalovaných a jejich právních
předchůdců. Uvedl, že původní žalovaní se držby předmětné části pozemku chopili
na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. června 1983 s Ž. Z., která jej užívala
minimálně od roku 1967. Touto kupní smlouvou byl rovněž převeden i pozemek do
osobního užívání. Pozemek nebyl nijak oplocen a byl užíván v rozsahu vymezeném
hraničními kameny. Odvolací soud uvedl, že se dobrá víra žalovaných, resp. jejich právních předchůdců opírala o putativní právní titul, tedy kupní
smlouvu, kterou nabyli pozemek, přičemž se uchopili držby části sousedního
pozemku. Nepřehlédl, že judikatura dovolacího soudu připouští, že dobrou víru
držitele nevylučuje ani držba o 50 % větší výměry pozemku v poměru k pozemku
nabytého. V daném případě se jednalo o 45 % větší výměru. Zohlednil také to, že
žalovaní užívali část předmětného pozemku, avšak nedrželi a neužívali část
pozemku parc. č. 3289/2, který skutečně nabyli, a to zřejmě z důvodu omylu o
umístění tohoto pozemku v terénu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolání považují za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen též
„o. s. ř.“) Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazovaní (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé nesouhlasili se zamítnutím žaloby ohledně odstranění dřevěné
konstrukce z předmětného pozemku. Mají za to, že odvolací soud by měl vycházet
ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a nikoliv ze stavu v
době jeho rozhodnutí. Dovolatelé namítli, že hraniční kameny, o něž odvolací soud opřel svou úvahu o
dobré víře žalovaných, mohly být jakkoliv přemisťovány, což bylo i v řízení
prokázáno. Odvolací soud podle jejich názoru uvěřil pouze svědkům navrženým
žalovanými, nikoliv žalobci. Svědecké výpovědi pak nesprávně vyhodnotil. Dovolatelé upozornili na to, že námitka vydržení byla žalovanými vznesena až po
té, kdy byly znalci stanoveny hranice pozemků. Dovolatelé nesouhlasili s
postupem odvolacího soudu ohledně provedení důkazu dohodou o narovnání. Mají za
to, že odvolací soud se měl zabývat tvrzením dovolatelů o tom, že uvedenou
dohodu podepsali v tísni a nápadně nevýhodných podmínek. Dohoda o narovnání je
podle názoru dovolatelů absolutně neplatná, a nemůže proto svědčit o právních
vztazích mezi účastníky. Žalovaní podle jejich názoru nesplnili podmínku dobré
víry, neboť mohli jednoduše zjistit z rozhodnutí ONV v Prostějově a z
geometrického plánu vypracovaného v roce 1967, jaká je šířka jejich pozemku. Mohli rovněž nahlédnout do katastrální mapy, případně požádat o pomoc
geodetickou firmu. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil výpověď právní
předchůdkyně žalovaných, která uvedla, že v roce 1991 či 1992 byla vyrozuměna o
tom, že užívá část cizího pozemku. Mají za to, že sdělení o tom, že žalovaní
užívají část cizího pozemku, muselo nutně znamenat ztrátu dobré víry. Judikaturu dovolacího soudu o poměru drženého a skutečně nabytého pozemku podle
názoru dovolatelů lze aplikovat ve výjimečných případech při nepravidelném
tvaru pozemků apod., nikoliv však v daném případě. Dovolatelé navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že závěry, ke kterým odvolací soud
dospěl, považují za správné. Ztotožnili se jak s právním hodnocením dohody o
narovnání, tak s posouzením otázky vydržení části předmětného pozemku. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k nabytí vlastnického práva na základě vydržení mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o žalobě žalobců pravomocně
rozhodnuto, posoudil dovolací soud splnění podmínek vydržení i důvodnost nároku
žalobců podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. prosince 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a)
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami,
účastníky řízení zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Žalovaný M. Č. v podání ze dne 21. června 2013 sdělil, že v důsledku uzavření
darovací smlouvy ze dne 3. srpna 2012 došlo k převodu vlastnického práva k
nemovitostem uvedeným v této darovací smlouvě na žalovaného 2), v důsledku
čehož by měl dovolací soud v dovolacím řízení jednat toliko s žalovaným 2). Podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu platí
přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno
něco jiného; ustanovení § 92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u dovolacího
soudu neplatí. Obsah podání žalovaného 1) vystihuje požadavek na postup podle ustanovení §
107a o. s. ř., neboť k převodu vlastnického práva k nemovitostem, které jsou
předmětem řízení, došlo po právní moci rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. je však v dovolacím řízení postup podle §
107a o. s. ř. vyloučen, a proto dovolací soud v dovolacím řízení i nadále
jednal s žalovaným 1) i 2).
Dovolatelé v dovolání uplatňují nesouhlas s tou částí rozhodnutí odvolacího
soudu, kterou byla zamítnuta žaloba na vyklizení dřevěné konstrukce, kde
odvolací soud vyšel ze zjištění opírající se o ohledání na místě samém, podle
kterého tato konstrukce již neexistuje, a nelze tudíž žalobě na vyklizení
vyhovět. S tímto pro věc určujícím skutkovým zjištěním dovolatelé v dovolání
nepolemizují; namítají však, že závěr odvolacího soudu nemůže obstát, neboť
„žalovaní po celou dobu řízení jakýmsi způsobem narušovali petit žaloby“, před
konáním odvolacího řízení zbořili dřevěnou konstrukci a v takovém případě je
„žalobní petit vždy neurčitý“. Podle názoru dovolatelů by mělo být případné
odstranění konstrukce zkoumáno až v řízení o výkon rozhodnutí, ale odvolací
soud by měl vycházet ze stavu, který byl dán ke dni podání žaloby a trval v
době „předchozích řízení“. Odvolací soud tak měl vycházet ze zjištění soudu
prvního stupně. Tyto námitky nejsou důvodné. Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle ustanovení § 211 pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení
o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době
jeho vyhlášení. Z uvedených ustanovení vyplývá, že odvolací soud je povinen respektovat stav
zjištěný ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí; musí tak vzít v potaz i změny
skutkové povahy, které byly v odvolacím řízení prokázány a které mohou být
odlišné oproti stavu zjištěnému v řízení před soudem prvního stupně. Jestliže
již byla v době rozhodnutí odvolacího soudu dřevěná konstrukce odstraněna,
nemůže být taková skutečnost zohledněna až v řízení o výkon rozhodnutí již
proto, že žalovaným by nemohla být soudem uložena povinnost k odstranění této
konstrukce, jejíž splnění by se zkoumalo až v následném vykonávacím řízení. Postup odvolacího soudu, který uvedenou změnu skutkové povahy promítl do
zamítavého výroku vztahujícího se k této části žalobou uplatněného nároku, je
zcela správný. Ve vztahu k druhé části žalobou uplatněného nároku, jenž se týkal požadavku na
odstranění stavby a kde jako předběžnou otázku posuzovaly nalézací soudy
vydržení vlastnického práva žalovanými, vytýkají dovolatelé – ve vztahu k úvaze
odvolacího soudu ohledně určení hranic mezi pozemky účastníků – že odvolací
soud uvěřil některým v řízení vyslechnutým svědkům, zatímco jiným svědkům
neuvěřil. Touto obecnou výtkou dovolatelé naznačují nesouhlas s hodnocením
důkazů provedený odvolacím soudem; není však vůbec zřejmé, který ze zákonných
dovolacích důvodů by měl být prostřednictvím této námitky uplatněn. Nadto
samotný nesouhlas s hodnocením důkazů nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod. V dovolání pak dále žalobci vyjadřují nesouhlas s právním posouzením věci
odvolacím soudem potud, jak odvolací soud vyhodnotil skutková zjištění závěrem
o vydržení vlastnického práva žalovanými k předmětnému pozemku. Podle § 134 odst. 1 obč. zák.
oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s
vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C
1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací
soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické
právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i
držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo
nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého
sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul
ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí
v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující
(rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22
Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených
pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není,
nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod
pořadovým č. C 1181). Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může
držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a
čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je
omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou
opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém
požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002,
sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední
parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně
drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a
jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe
odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině
oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání
právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku
si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to
nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve
výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se
kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha
pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem
i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem
okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve
zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo
496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101). Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C
3670, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou
nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení,
jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru
nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit
individuálně.
Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého
pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například
půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl
do omylu uveden znalcem). V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz,
dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele,
který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho
vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části
sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je
třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i
část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v
aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo
1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013,
uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz). Dovolatelé především vyjadřují ve vztahu k vydržení vlastnického práva námitku,
že se odvolací soud zabýval dohodou o narovnání ze dne 7. června 2001, kterou
vyhodnotil jako absolutně neplatnou, přesto ji však posoudil jako důkaz, podle
kterého byly deklarovány konkrétní vztahy mezi účastníky. Nepřipustil
dokazování k tvrzení žalobců, že tato listina byla sepsána v tísni, když toto
tvrzení považoval za nepřípustnou novotu. Podle názoru dovolatelů nemůže
uvedená listina svědčit o žádných vztazích účastníků týkajících se průběhu
uživatelské hranice mezi předmětnými pozemky. Tato námitka není důvodná. Odvolací soud na obsah uvedené listiny v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval,
nicméně pro právní posouzení otázky vydržení vlastnického práva je obsah této
listiny nerozhodný. Navíc odvolací soud obsah této listiny vyhodnotil pouze
jako jeden z důkazních prostředků, který toliko potvrzoval rozsah užívání
pozemku žalovanými a Ž. Z. K vydržení vlastnického práva žalovaný však podle
závěrů odvolacího soudu došlo již dne 2. června 1993. Obsah uvedené dohody o
narovnání měl podle odvolacího soudu toliko deklarovat konkrétní vztahy
účastníků týkající se průběhu uživatelské hranice mezi předmětnými pozemky. Pro
úvahu o vydržení považoval odvolací soud za podstatné zjištění týkající se
užívání pozemku; jeho základem byl však obsah svědeckých výpovědí svědků Č.,
V., P. a F. s tím, že další slyšení svědkové K., K., F. a Š. se k rozsahu
užívání pozemků žalovanými nevyjadřovali. Nad rámec těchto zjištění, která
dovolatelé nijak nezpochybňují, pak odvolací soud jen doplnil, že tato skutková
zjištění potvrzují i sami žalobci v dohodě o narovnání ze dne 7. června 2001. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že odkaz na listinu ze
dne 7. června 2001 měl jen doplňkový význam a i bez této listiny by skutková
zjištění týkající se rozsahu užívání části pozemku zůstala nedotčena. Otázka
skutkových zjištění podávajících se z uvedené listiny tak nebyla pro právní
posouzení věci rozhodující.
Dovolací soud pro úplnost v této souvislosti
dodává, že tvrzení žalobců ve směru, že uvedenou listinu sepisovali v tísni,
považoval odvolací soud za tzv. nepřípustnou novotu a jednak za účelové
tvrzení, neboť z článku IV. dohody o narovnání se podává opak. Současně
zdůraznil, že žalobci po celou dobu řízení tíseň netvrdili, i když se ke
smlouvě o narovnání vícekrát vyjadřovali. Se závěrem, že se jedná o tzv. nepřípustnou skutkovou novotu, pak dovolání nepolemizuje vůbec, neboť se
vyjadřuje toliko k možnosti návrhu možných důkazů k tvrzení, že dohoda o
narovnání byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nicméně i
kdyby měla obstát dovolací výhrada žalobců, skutkový základ týkající se rozsahu
užívání předmětného pozemku by zůstal nedotčen, a rozhodnutí odvolacího soudu
tak z tohoto pohledu obstojí. Ve vztahu k závěrům o vydržení vlastnického práva k předmětné části pozemku pak
dovolatelé toliko polemizují s hodnocením skutečností, na základě kterých
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci byli v dobré víře a mají za to, že je
odvolací soud měl vyhodnotit odlišně, tj. tak, že žalovaní nemohli být v dobré
víře, že jim předmětná část pozemku jako vlastníkům patří. V této souvislosti však dovolací soud neshledal nic, co by naznačovalo zjevnou
nepřiměřenost úvah odvolacího soudu. Odvolací soud vzal v této souvislosti na zřetel, že původní žalovaní A. Č. a Z. Z. se chopili užívání části pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. června 1983 se Ž. Z., která pozemek takto užívala nejméně do roku 1967. Touto
kupní smlouvou byl mimo jiné převeden i pozemek v k. ú. P. Z. Z. užívala
pozemek v rozsahu vymezeném hraničními kameny, pozemek nebyl nijak oplocen a
tehdejší vlastník pozemku jej neužíval a neužívalo ho ani JZD Ptení-Vícov. Původní žalovaní pak převzali do užívání v roce 1983 pozemek ve stejném
rozsahu, jak jej užívala jejich právní předchůdkyně, byli tak v dobré víře, že
jim užívací právo svědčí i ke sporné části pozemku. Odvolací soud také zohlednil poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku
a uzavřel, že žalovaní užívali část pozemku v rozsahu asi o 45 % větším, než
byla výměra zakoupeného pozemku. Poukázal i na to, že žalovaní užívali část
pozemku, ale naopak nedrželi a neužívali část pozemku, který skutečně v roce
1983 zakoupili. Z jejich strany se tak nejednalo o „svévolnou okupaci
sousedních pozemků při zachování držby celého pozemku vlastního, ale spíše o
omyl původních žalovaných, pokud jde o umístění pozemku v terénu“. Nadto dovolací soud podotýká, že občanský zákoník v ustanovení § 130 odst. 1
větě druhé stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Žalobce, který se dovolává ochrany oprávněné držby, musí – mimo jiné – tvrdit
okolnosti, z nichž bude vyplývat dobrá víra. Teprve pokud na základě
provedeného dokazování vznikne stav, ve kterém není jisté, zda o oprávněnou
držbu šlo (budou tu ve stejné míře skutečnosti nasvědčující kladné i záporné
odpovědi), učiní soud kladný závěr. Podle závěrů soudní praxe, od níž nemá
dovolací soud důvod se odchýlit, ustanovení § 130 odst.
1 věta druhá se
aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o
oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci
či pravdivosti. Ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. o tom, že v
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv
držbu, ale jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru
držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně
relevantního právního titulu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2008, č. 8, str. 295 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února
2013, sp. zn. 22 Cdo 77/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz). V rovině konkrétních výhrad pak dovolatelé namítají, že žalovaní mohli při
běžné opatrnosti nahlédnout do katastrálních map, aby „s určitostí zjistili,
kde jsou hranice jejich pozemku“, případně požádat při určení hranic „odbornou
geodetickou firmu“. V daném směru vychází dovolací soud z ustálené judikatury potud, že ani samotná
skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a
nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho
oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22
Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Překážkou závěru o vydržení vlastnického práva ze strany žalovaných je pak
podle dovolatelů i okolnost, že právní předchůdkyně žalovaného sama v řízení
uvedla, že poprvé byla uvědoměna o tom, že užívá část cizího pozemku v roce
1991 nebo 1992 a od tohoto okamžiku již nemohla být v dobré víře. Dovolatelé
vyjádřili přesvědčení, že „už samotné sdělení kohokoliv a jakýmkoliv způsobem
žalovaným, že užívají část cizího pozemku, je jednoznačným narušením dobré
víry“. Ani tato námitka není v poměrech daného případu důvodná. Posouzením okamžiku ztráty dobré víry se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku
ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo1843/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
pod č. C 1176, v němž vyslovil právní názor, že „dobrá víra zaniká v okamžiku,
kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat
pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož
obsah vykonává.“ V rozsudku z 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod č. C 4243 pak uvedl, že „není podstatné,
zda vlastník věci informující ,domnělého vlastníka’ o skutečném (právním)
vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby)
doloží či nedoloží.
Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u
do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její
části).“ Pro posouzení dobré víry držitele věci není významné, že se dozvěděl,
že jejím vlastníkem není, od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2767/2005, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod č. C 4452). V rozsudku ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, uveřejněném v
Souboru pod pořadovým č. C 5472 dovolací soud vysvětlil, že „dobrá víra do té
doby oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se tento držitel od
kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně
musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že
je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Tak je tomu i v případě, kdy se
oprávněný držitel věci dozví od osoby, která si sama činí na věc nárok, že není
vlastníkem proto, že převodní smlouva, kterou mělo být založeno vlastnictví
držitele, je neplatná s ohledem na porušení určitého relevantního ustanovení
zákona. V takovém případě ztrácí držitel dobrou víru, i když se pak ukáže, že
uvedená převodní smlouva je neplatná z jiného než tvrzeného důvodu, pokud mezi
těmito důvody existuje určitá souvislost či spojitost. Přitom není významný
právní názor osoby, jež zpochybnila vlastnictví oprávněného držitele, na to, z
jakého důvodu je převodní smlouva neplatná, popř. na to, kdo je platným
vlastníkem sporné věci. Důležitý není ani vztah této osoby k předmětu držby;
určující je vyvolání pochybností objektivně způsobilých znejistit vlastnictví
do té doby v dobré víře jsoucího držitele o platnosti převodní smlouvy, na
jejímž základě měl vlastnictví nabýt. Právně relevantní není ani skutečnost, že
sám převodce platnost smlouvy nezpochybnil či nezpochybňuje“. V rozsudku ze dne 29. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, uveřejněném v
Souboru pod pořadovým č. C 2968, dovolací soud vysvětlil, že „oprávněný držitel
věci nemůže být nadále v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným
projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu možné
důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i
přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové
setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která
je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří,
způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s
novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel“. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Odvolací soud vzal na zřetel, že původní žalovaná Anna Červenková uvedla, že
„poprvé byli uvědoměni v roce 1991 nebo 1992, že užívají část cizího pozemku“;
uvedenou okolnost však vyhodnotil – při absenci dalších konkrétnějších tvrzení
a závěrů, které ostatně neuvádějí v dovolání ani sami dovolatelé – tak, že se
jednalo o zcela obecné tvrzení, ze kterého ani nevyplývalo, o jaké konkrétní
skutečnosti se mělo toto tvrzení opírat, kdo toto tvrzení uvedl a zda mohlo z
objektivního hlediska vyvolat pochybnost, že užívaná část pozemku tehdejším
držitelům patří. Jestliže v kontextu všech dalších skutečností daného případu vyhodnotil
odvolací soud tuto informaci za natolik obecnou, že nemohla zpochybnit dobrou
víru držitelů, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená, a to zvláště s přihlédnutím
k tomu, že ani vlastník pozemku nečinil žádné kroky k realizaci svého
vlastnického práva ať již užíváním samotného pozemku nebo konkretizací tvrzení,
které by dobrou víru z objektivního hlediska zpochybnilo. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobci
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je tedy správné, a proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2, část věty
před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť procesně úspěšným žalovaným v
dovolacím řízení vznikly náklady, na jejichž náhradu mají nárok. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátem) sestávají (v
souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) u každého z žalovaných z mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní
hodnoty 5.000,- Kč podle § 6, § 9 odst. 1, § 7 bod 3, § 11 odst. 1 písm. k) a §
12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif) – (dále jen „vyhláška“), ve znění
vyhlášky č. 399/2010 Sb., neboť daný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhlášky. č. 486/2012 Sb.), a činí 1.200,-
Kč. Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 11 odst. 1 písm. k) ve spojení s
13 odst. 3 vyhlášky) představuje 1 500,- Kč a s náhradou za daň z přidané
hodnoty (21 %) ve výši 315,- Kč ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. činí celkem
pro každého z žalovaných 1 815,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně nahradili
každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 1 815,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 a §
160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, mohou se
žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.