22 Cdo 77/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a)
M. P., bytem v P. 10, B. 24, b) Ing. F. P., bytem v P. 7, N. K. 11 a c) MUDr.
L. P., bytem v P. 9, V. 7, všech zastoupených JUDr. Pavlem Čížkovským,
advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, proti žalovanému Hlavnímu
městu Praha, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské
nám. 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Světlanou
Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C
50/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
března 2010, č. j. 11 Co 513/2009-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
listopadu 2007, č. j. 14 C 50/2002-200, pod bodem I. výroku zamítl žalobu,
kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku
parc. č. 348 v katastrálním území T., obci Hlavní město Praha. Dále pod bodem
II. a III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 3.
března 2010, č. j. 11 Co 513/2009-225, rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé, tedy ve výroku I., a ve výroku III. o nákladech řízení státu potvrdil,
změnil pouze výrok II. v tom smyslu, že žalované nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jeho přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu a hmotným právem. Podle jejich názoru bylo namístě
postupovat podle věty druhé § 130 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), že v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná. V dané věci se
jednalo o držbu nepřerušenou, trvající zhruba 80 let, soud měl proto dospět k
závěru, že se jedná o držbu oprávněnou. Tvrdí, že soudy při posuzování § 130
odst. 1 obč. zák. postupovaly „obráceně, když trvaly na tom, aby žalobci svou
dobrou víru prokazovali, ač je zde vyvratitelná domněnka existence dobré víry,
a tato dobrá víra podle názoru žalobců vyvrácena nebyla“. Uvedli, že původní
vlastnice (paní S. a K.) koupily pozemek ke stavbě rodinného domu, který
nechaly postavit včetně oplocení jejich sousedem, stavitelem S. Ten je na
nesoulad hranic s oplocením nikdy neupozornil, proto jim nelze vytýkat
neopatrnost a lehkomyslnost. Navíc obec (žalovaný) své vlastnické právo
nevykonávala a trpěla, aby její věc držela třetí osoba. Podle dovolatelů bylo
prokázáno, že se jejich právní předchůdkyně ujaly věci tak, jak jim byla
odevzdána odborníkem – stavebníkem, že rozdíl ve výměrách pozemků činí pouhých
6 % a že na původní pozemek byly umístěny urny původních vlastnic pozemku. V
řízení nebylo prokázáno nic, co by svědčilo o tom, že by se někdy původní
držitelky a jejich právní nástupci seznámili se skutečnostmi, které musely
objektivně vyvolat pochybnost o tom, že jim věc po právu patří. Nutná vědomost
o neoprávněnosti držby nevyplývá ani ze znaleckého posudku Ing. P., z něhož
vycházel odvolací soud. Dovolatelé rovněž vytýkají odvolacímu soudu, že se
naprosto nevypořádal s tím, zda byly či nebyly splněny podmínky vydržení podle
obecného zákoníku občanského z roku 1811. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání není přípustné. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní
otázku zásadního významu
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě odvolatelé oprávněni
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm.
a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání. Dovolatelé předně vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně chybnou
aplikaci ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. V citovaném ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. se stanoví, že v pochybnostech
se má za to, že držba je oprávněná. To ovšem neznamená, že by zákon stanovil
vyvratitelnou domněnku, že každá držba je oprávněná, a že tedy existenci
neoprávněné držby musí dokázat ten, kdo na ni poukazuje. Tak by tomu bylo jen v
případě, že by zákon neobsahoval slova „v pochybnostech se má za to“. Z toho
vyplývá, že žalobce, který se dovolává ochrany oprávněné držby, musí (mimo
jiné) tvrdit okolnosti, z nichž bude vyplývat dobrá víra. V tomto směru má i
povinnost dokazovat uvedené okolnosti a snáší nepříznivé následky nesplnění
této povinnosti. Teprve pokud na základě provedeného dokazování vznikne stav,
ve kterém není jisté, zda o oprávněnou držbu šlo, učiní soud kladný závěr o
držbě oprávněné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
č. C 5235 a závěry občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR Cpj 51/84 z
29. 12. 1984, publikovaného pod R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Soudy obou stupňů proto postupovaly v otázce břemene tvrzení i
břemene důkazního ohledně existence dobré víry v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Jestliže svými námitkami dovolatelé zpochybňují právní závěr soudu odvolacího,
že nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporná část
pozemku patří, dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku
existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby
úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o
posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí
ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610).
Soud odvolací závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a
jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že žalobci museli
mít objektivní pochybnosti o vlastnictví sporného pozemku vzhledem k okolnostem
týkajícím se právního důvodu nabytí vlastnického práva. To zejména vzhledem k
závěrům znaleckého posudku Ing. J. P. o tom, že si žalobci pozemek přisvojili
přesto, že je podle katastru nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, a že
pozemek je jasně označen v polohopisném plánu ze dne 28. 4.1922, o kterém měli
žalobci vědomost. Tím, že žalobci namítají, že ze znaleckého posudku nevyplývají závěry přijaté
odvolacím soudem o vědomosti žalobců o neoprávněné držbě, nerozporují právní
hodnocení věci odvolacím soudem, ale správnost skutkových zjištění odvolacího
soudu a uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jak již dovolací
soud uvedl, dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
přípustné jen pro řešení právních otázek a rozhodnutí odvolacího soudu lze
napadnout jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V
dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a
odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění
učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností. V dané věci bylo předmětem řízení vlastnické právo žalobců. Při jeho určení
nelze vyjít z toho, že předchůdci žalobců sami již pozemek vydrželi. V takovém
případě by bylo nutno domáhat se určení, že předchůdci žalobců byli ke dni
smrti vlastníky pozemku, a poté provést dodatečné vypořádání pozůstalosti (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3130). Proto se
dovolací soud v dovolání namítanou otázkou vydržení vlastnictví předchůdci
žalobců nezabýval. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, a bylo podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé
nebyli úspěšní a žalovanému nevznikly takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu