22 Cdo 4689/2017-368
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) L. S., b) J. M., c) S. C., a d) L. K., všech zastoupených JUDr.
Leošem Vyhnánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Helsinská 956/11, proti
žalovanému statutárnímu městu Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583,
IČO: 00299308, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Riegrova 376/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 602/2013, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2017,
č. j. 69 Co 197/2017-333, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května
2017, č. j. 69 Co 197/2017-333, se ve výroku I., pokud jde o vlastnické právo
žalobkyně b) v rozsahu id. ? a o vlastnické právo žalobkyně c), a ve výrocích
III., IV., VII. a VIII. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti zbylému rozsahu výroku I. rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. 69 Co
197/2017-333, se odmítá.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
12. 2016, č. j. 11 C 602/2013-264, určil, že žalobce a) je vlastníkem pozemku
parc. č. o výměře 43 m2, v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle geometrického
plánu pro rozdělení pozemku č. ze dne 7. 12. 2013, vypracovaného V. J., úředně
oprávněným zeměměřičským inženýrem, který učinil nedílnou součástí rozsudku
(dále jen „příslušný geometrický plán“), že žalobkyně b) je vlastnicí pozemku
parc. č. o výměře 67 m2, v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle příslušného
geometrického plánu, že žalobkyně c) je vlastnicí pozemku parc. č. o výměře 132
m2, v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle příslušného geometrického plánu, a že
žalobce d) je vlastníkem pozemku parc. č. o výměře 57 m2, v k. ú. H. a obci O.,
vzniklého podle příslušného geometrického plánu (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný se stal v
roce 1907, resp. 1908 vlastníkem pozemku parc. č. v k. ú. H., který nabyl od
jednotlivých právních předchůdců žalobců, kteří však měli část tohoto pozemku
později evidovaného jako parc. č. připlocený ke svým pozemkům jako
předzahrádky. Pozemky jednotlivých vlastníků byly převedeny či přešly na
jednotlivé žalobce, a to společně s držbou připlocených předzahrádek tvořících
pozemek parc. č. doposud evidovaný ve prospěch žalovaného. V roce 1946 dostala
H. H. stavební povolení k postavení ohradní zídky u domu č. p. v místě starého
vadného oplocení, v roce 1999 dostali M. M. a J. M. povolení k provedení
udržovacích prací u domu č. p. Podle zaměření a katastrální mapy z roku 2013 se
oplocení nachází na společné hranici pozemku parc. č. s pozemkem a pokud jde o
stranu do ulice, a s pozemkem parc. č. st. a pozemkem parc. č. a pokud jde o
stranu do zástavby. Zastupitelstvo žalovaného nevyhovělo žádosti o bezúplatný
převod části pozemku parc. č. ve prospěch jednotlivých žalobců. Rada žalovaného
dne 16. 10. 2012 schválila pronájem části pozemku parc. č. za účelem užívání
předzahrádky u domu č. p. 209 za 5 Kč/m2/rok. Ve dnech 18. – 29. 3. 2002 došlo
k „vyložení obnoveného katastrálního operátu“, ke kterému se dostavilo 344
vlastníků z celkového počtu 2977 vlastníků. Účastnili se ho M. M. a R. H.,
kteří převzali jednotlivé listy vlastnictví. Proti katastrálnímu operátu byly
podány pouze 2 námitky, přičemž vyložení obnoveného katastrálního operátu pro
účely řízení o námitkách bylo oznámeno vyvěšením na úřední desce komise městské
části a na strategických místech (škola, obchod etc.), osobám mimo trvalý pobyt
v obci bylo zasláno oznámení o vyložení katastrálního operátu doporučeným
dopisem. Stran právního posouzení po shledání naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednotliví vlastníci
vlastnické právo k částem pozemku parc. č. v k. ú. H. vydrželi. Z provedeného
dokazování vzal soud za prokázané, že žalobci zjistili rozpor mezi skutečným a
evidovaným stavem až v roce 2011, definitivně v roce 2012; tím byl narušen
dosavadní pokojný stav, spočívající v užívání těchto nemovitostí bez náhrady. Do té doby užívali pozemek parc. č. oni i jejich právní předchůdci jako
vlastní. Od roku 1907, resp. 1908, došlo k několika převodům či přechodům
vlastnictví, přičemž rozsah užívání nebyl nijak rozporován. Žalobci a jejich
právní předchůdci byli v dobré víře a při normální opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměli, resp. nemohli mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim právo
nebo věc patří. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 69 Co 197/2017-333,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
v části, v níž bylo
rozhodnuto o žalobě žalobkyně b) a žalobkyně c) (výrok I.), v další napadené
části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o žalobě žalobce a) a žalobce d) a ve
výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu v části,
v níž se žalobce a) domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. o
výměře 43 m2, v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle příslušného geometrického
plánu, a v části, v níž se žalobce d) domáhal určení vlastnického práva k
pozemku parc. č. o výměře 57 m2, v k. ú. H. a obci O., vzniklého podle
příslušného geometrického plánu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III. až X.). Není sporné, že pozemek parc. č. v k. ú. H. vznikl na
základě odstoupení částí pozemků právních předchůdců žalobců, v roce 1935 byl
pak rozdělen na pozemek parc. č. a parc. č. ten je nyní evidovaný na
žalovaného, od roku 1907, resp. 1908, je však užíván vlastníky sousedních
pozemků jako předzahrádky a je k jednotlivým pozemkům i připlocen. Rozpor mezi
stavem skutečným a evidovaným zjistili žalobci v roce 2011, resp. v roce 2012,
kdy žalovaný nevyhověl jejich návrhům na bezúplatný převod části pozemku parc. č. Vzhledem k okolnostem, že jak žalobci, tak i právní předchůdci užívali od
roku 1907, resp. 1908, pozemek parc. č. ve stejném rozsahu a v dobré víře jako
vlastní, závěr o oprávněné držbě je správný, o čemž svědčí i postoj žalovaného,
který držbu po řadu let trpěl. Ohledně vydržecí doby zdůraznil odvolací soud,
že si nelze započíst dobu svých právních předchůdců, jestliže drženou část sami
vydrželi. Vzhledem k tomu vlastnické právo k geometrickým plánem vymezenému
pozemku parc. č. vydržela žalobkyně b), která se chopila držby jeho id. ? na
základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 1958 a zbylé id. ? na základě rozhodnutí
soudu prvního stupně o dodatečném projednání dědictví, a vlastnické právo k
geometrickým plánem vymezenému pozemku parc. č. žalobkyně c), která se chopila
jeho držby na základě kupní smlouvy ze dne 2. 12. 1986, kdežto žalobci a) a d)
pro nesplnění 10leté vydržecí doby jimi držené části pozemku parc. č. v k. ú. H. nevydrželi a ani na ně tyto části nebyly převedeny či nepřešly. Proti výroku I., III., IV., VII. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podala
žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního
řádu, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti jde o otázky v rozhodovací praxi
dovolacího soudu doposud nevyřešené. Žalobkyně b) a c) nemohly být „poctivými
držitelkami“ částí pozemku parc. č. v k. ú. H. označenými v příslušném
geometrickém plánu jako pozemky parc. č. a (dále jen „předmětné pozemky“),
neboť jim muselo být z okolnosti zřejmé, že nejsou jejich vlastnicemi. Dobrá
víra nebyla dána ani u jejich právních předchůdců, kteří sami postoupili
předmětné pozemky do vlastnictví žalovaného. Žalobkyně nemají a nikdy neměly k
předmětným pozemkům právní titul, jako vlastník byl vždy evidován žalovaný a
předtím stát.
Z katastrálních map bylo vždy zřejmé, že domy žalobkyň stojí na
samé hranici pozemků, které skutečně nabyly do vlastnictví, že před domy a
komunikací nic nepatří. Předmětné pozemky nemají výměru nepatrnou či natolik
malou, aby při běžné bdělosti žalobkyně nepostřehly, že užívají více, než kolik
jim skutečně vlastnicky náleží. Mimoto v roce 2002 došlo k obnově katastrálního
operátu v daném katastrálním území, kdy z mapových podkladů bylo zřejmé, jak to
s číslováním pozemků, jejich tvarem, umístěním stavby a vlastnictvím je, a to
jak před obnovou operátu, tak i po ní. S výsledky obnovy byli všichni vlastníci
seznámeni a měli možnost se k závěrům obnovy vyjádřit, a i pro laika byly
poměry při minimální opatrnosti v dané lokalitě zjistitelné; žalobkyně b) a c)
neměly žádné námitky a s výsledkem byly srozuměny. Žalobkyně b) pak nemohla k
21. 9. 2004, tj. 10 let od smrti P. S., vydržet geometrickým plánem vymezenou
id. ? pozemku parc. č. i z toho důvodu, že až v roce 2007 nabylo právní moci
rozhodnutí soudu prvního stupně o dodatečném projednání dědictví po zemřelé P. S., když až do roku 2006 se vedl spor o neplatnost darovací smlouvy; tedy až
okamžikem právní moci rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví (2007) počala
běžet vydržecí doba, která byla bezpochyby přerušena nejpozději v roce 2011 či
2012. Rovněž žalobkyně c) nemohla v roce 1996 vydržet příslušným geometrickým
plánem vymezený pozemek parc. č., neboť sousedící nemovitost nabyla s manželem
do jejich společného jmění manželů, přičemž smlouva o vypořádání jejich
společného jmění z roku 2010 pak tento sporný pozemek nijak neřešila a nebyl
vypořádán v její prospěch. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jakož i v závislých výrocích o
náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.). Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §
3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný v dovolání rozporuje dobrou víru žalobkyň b) a c), tedy že byly
oprávněnými držitelkami předmětných pozemků. Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že
držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při
hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck
– dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře
v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří,
avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za
stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá
nikoliv [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem
okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může
být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)]. Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli,
kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které
u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo
145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v
Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující
držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence
je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005
(uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud
následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015
(uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru). Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu,
přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu
sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly
zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)]. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo
k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu
vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního
pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl
nabýt.
Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě
okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související
držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či
vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli
při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v
terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016
(uveřejněný pod č. C 15 479 v Souboru)], otázka rozsahu držby právními
předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i
okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008,
sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3,
str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12,
bod 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)], existence listin, které byly v
době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán),
okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry
skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na
www.nsoud.cz)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho
pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že
držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně
platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Jelikož v posuzovaném případě žalobkyně b) a žalobkyně c) odvozují svou
oprávněnou držbu od různých okolností a vztahují se i k různým částem pozemku
parc. č. 809/2, je nutno posoudit splnění podmínek pro vydržení vlastnického
práva u jednotlivých žalobkyň samostatně. Podle soudů obou stupňů nabyla žalobkyně b) na základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 1958 id. ? domu č. p. pozemku parc. č. st. a pozemku parc. č. v k. ú. H.. Spolu s těmito nemovitostmi byla žalobkyní a spoluvlastnicí P. S., která id. ? uvedených nemovitostí nabyla na základě trhovní smlouvy ze dne 19. 6. 1939,
užívána i část pozemku parc. č. v k. ú. H. označená v příslušném geometrickém
plánu jako pozemek parc. č., přičemž tuto část užívaly obě spoluvlastnice v
dobré víře, že jsou jejich vlastnicemi, pročež soudy obou stupňů dovodily, že k
ní vlastnické právo vydržely. Jestliže pak žalobkyně nabyla druhou id. ? domu
č. p. pozemku parc. č. st. a pozemku parc. č. v k. ú. H. na základě usnesení
soudu prvního stupně o dodatečném projednání dědictví, po zůstavitelce P. S.,
zemřelé 21. 9.
1994, které nabylo právní moci 3. 2. 2007, nemohla si do své
vydržecí doby již započíst dobu oprávněné držby své právní předchůdkyně, která
sama id. ? pozemku parc. č. vydržela. Jelikož však žalobkyně byla zpochybněna
na své dobré víře až v letech 2011 či 2012, vydržela podle soudů obou stupňů i
zbylou část pozemku parc. č. tudíž je jeho výlučnou vlastnicí. V případě žalobkyně b) je nezbytné vyřešit nabytí vlastnického práva vydržením
samostatně pro první id. ? uvedených nemovitostí, kterou odvíjí od kupní
smlouvy z roku 1958, a samostatně pro druhou id. ? uvedených nemovitostí,
kterou odvíjí od dědického rozhodnutí z roku 2007. Obecně není pochyb o tom, že darovací smlouva, kupní či jiná převodní smlouva
(například trhová smlouva) či rozhodnutí soudu o dědictví mohou být putativním
titulem pro vznik oprávněné držby části sousedního pozemku, která není
předmětem převodu či přechodu vlastnického práva, je však se skutečně nabytým
pozemkem ve společné držbě. Výměra pozemku parc. č. vymezeného příslušným
geometrickým plánem je přitom v rámci výše uvedeného judikatorního limitu
(držba až do 50 % nad rámec výměry skutečně nabyté výměry, výjimečně více),
rovněž v řízení nevyšlo najevo, že by jak žalobkyně b), tak P. S. byly
zpochybněny na své dobré víře, takže by nemohly vydržet uvedený pozemek [k
problematice vydržení části sousedního pozemku spoluvlastníky viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015 (dostupný na
www.nsoud.cz)], když především nebylo zjištěno, že by obě spoluvlastnice byly
seznámeny jak s odstupní smlouvou, na jejím základě žalovaný nabyl pozemek
parc. č. v k. ú. H., jakož i se skutečným stavem v katastru nemovitostí, a to
(s ohledem na okamžik nabytí držby pozemku parc. č. ) do 31. 12. 1991, takže 1. 1. 1992 se mohly stát spoluvlastnicemi pozemku parc. č. na základě vydržení s
tím, že by žalobkyně b) a P. S. nabyly každá id. ?; nesprávným je tedy názor
odvolacího soudu, že by žalobkyně b) vydržela celý pozemek až k 21. 9. 2004. I
když z katastrálních map mohl být zřejmý skutečný stav, nebylo ve shodě s
judikaturou dovolacího soudu nezbytné rozsah svého vlastnického práva poměřovat
se stavem evidovaným v katastru nemovitostí, resp. ještě s dřívější evidencí
nemovitostí či dokonce s pozemkovými knihami; jinými slovy řečeno za účinnosti
obč. zák. nebyla vyloučena oprávněná držba contra tabulas, tedy v rozporu s
katastrálním zápisem, o němž oprávněný držitel nevěděl [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 (uveřejněný pod
č. C 14 263 v Souboru)]. Vzhledem k tomu závěr o vydržení spoluvlastnického
podílu ve výši id. ? pozemku parc. č. vymezeného příslušným geometrickým plánem
nelze považovat za zjevně nepřiměřený; rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v
tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pročež
dovolání v tomto rozsahu není přípustné. Ohledně druhé id. ? pozemku parc. č.
vymezeného příslušným geometrickým plánem
není pochyb o tom, že žalobkyně b) tento spoluvlastnický podíl nenabyla na
základě rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví, neboť se na něj toto
rozhodnutí nevztahuje (tento pozemek zde není uveden). Za dané situace jej tedy
žalobkyně b) mohla nabýt toliko na základě vydržení, které by odvíjela od
putativního titulu (rozhodnutí o dědictví), když se mohla mýlit o skutečném
průběhu vlastnické hranice pozemků, které skutečně na základě rozhodnutí o
dědictví nabyla. Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že si žalobkyně b)
nemohla do své oprávněné držby započíst držbu své právní předchůdkyně, neboť
ona sama se již vlastnicí stala [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (uveřejněný pod č. C 5 210 v Souboru),
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009
(uveřejněné pod č. C 10 356 v Souboru), či ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3872/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)], pročež žalobkyně b) by musela sama
splnit desetiletou vydržecí dobu. Pokud jde o samotný počátek běhu vydržecí doby, má dovolací soud ve shodě s
odvolacím soudem za to, že je nezbytné počátek vydržecí doby v tomto konkrétním
případě vztahovat již ke dni smrti zůstavitelky P. S., tj. k 21. 9. 1994, a
nikoliv až ke dni rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví, když nijak
nebylo zpochybněno, že již k 21. 9. 1994 žalobkyně b) užívala pozemek parc. č. vymezený příslušným geometrickým plánem společně s nemovitostmi, které měla
žalobkyně b) později zdědit. Je sice pravdou, že se po smrti zůstavitelky vedl
spor o to, zdali byla zůstavitelka vskutku ke dni smrti vlastnicí
spoluvlastnického podílu ve výši id. ? k domu č. p. 210, pozemku parc. č. st. a
parc. č. v k. ú. H., ale pravomocným rozhodnutím bylo vlastnické právo
zůstavitelky ke spoluvlastnickému podílu na uvedených nemovitostech potvrzeno,
pročež relevantní pochybnosti žalobkyně b) o tom, že již ke dni smrti měla
zdědit spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech, byly právní moci
rozhodnutí o dědictví vyvráceny. S ohledem na uvedené tedy nelze odvolacímu
soudu ničeho vytknout v závěru, že se žalobkyně b) stala k 21. 9. 1994
oprávněnou držitelkou zbylé id. ? pozemku parc. č. vymezeného příslušným
geometrickým plánem. Odvolacímu soudu lze však vytknout, že se nijak nevypořádal s námitkou
žalovaného vznesenou jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím
řízení, že žalobkyně byla v roce 2002 zpochybněna na své oprávněné držbě, a to
na základě změny katastrálního operátu, s níž měla být žalobkyně b) náležitě
seznámena. Tato skutečnost přitom hraje pro správné posouzení případu zásadní
roli.
Jestliže totiž žalobkyně b) s přihlédnutím ke všem individuálním
okolnostem daného případu byla seznámena či se při zachování běžné opatrnosti
měla a mohla seznámit s průběhem vlastnické hranice jejích pozemků, načež by
případně mohla zjistit, že vlastnická hranice evidovaná v katastru nemovitostí
neodpovídá hranici držby, lze mít za to, že tato skutečnost mohla náležitě
zpochybnit její dobrou víru, takže by ji přerušila, pokud by vydržecí doba již
běžela. Soud prvního stupně sice učinil v tomto ohledu adekvátní dokazování, v
rámci právního posouzení však změnu katastrálního operátu výslovně nezmínil, ze
závěru, že však žalobci byli zpochybněni na své dobré víře až v roce 2011, lze
podle všeho dovodit, že změnu katastrálního operátu nepovažoval za podstatnou. Odvolací soud se pak i přes uplatněnou odvolací námitku s touto skutečností
rovněž výslovně nevypořádal, když rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a
zopakoval, že ke zpochybnění dobré víry došlo v roce 2011, resp. nepochybně v
roce 2012. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak neúplné, tudíž i nesprávné,
dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tudíž uplatněn zcela po
právu. V další fázi řízení tedy bude na odvolacím soudu, aby znovu zkoumal, zdali se
žalobkyně b) seznámila se změnou katastrálního operátu, či se s ním – s ohledem
na zachování běžné opatrnosti v daném individuálním případě – seznámit měla,
jakož i zkoumal skutečnost, zdali po seznámení se s novým katastrálním operátem
nabyla či objektivně měla nabýt pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku
parc. č. vymezenému příslušným geometrickým plánem. Ve vztahu k žalobkyni c) zde není sporu o tom, že na základě kupní smlouvy ze
dne 2. 12. 1986 nabyla společně s manželem do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů dům č. p. pozemek parc. č. st. a pozemek parc. č. v k. ú. H., přičemž
společně s držbou těchto pozemků se manželé chopili držby i části pozemku parc. č. v k. ú. H. označenou v příslušném geometrickém plánu opětovně jako pozemek
parc. č.. V roce 2010 uzavřeli manželé smlouvu o vypořádání společného jmění
manželů, na jehož základě se žalobkyně c) stala výlučnou vlastnicí domu č. p. pozemek parc. č. st. a pozemek parc. č. v k. ú. H. Jelikož žalobkyně od roku
1986 užívala společně s těmito nemovitostmi i pozemek parc. č. vymezený
příslušným geometrickým plánem, stala se podle názoru odvolacího soudu v roce
1996 jeho výlučnou vlastnicí. S uvedenými závěry se nelze ztotožnit. Dovolací soud opětovně připomíná, že kupní smlouva je judikaturou považována za
možný putativní titul pro vznik oprávněné držby části sousedního pozemku, který
není předmětem převodu či přechodu vlastnického práva.
Jestliže držená část
sousedního pozemku o výměře 132 m2 tvoří 32,20 % výměry pozemků skutečně
nabytých na základě kupní smlouvy, což je v souladu s judikatorním limitem, a
nebyly dány ani jiné okolnosti, které by dobrou víru žalobkyně c) či jejího
manžela zpochybňovaly, když takové argumenty nevyplývají ani z dovolací
argumentace (zejména v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně c) a její manžel
věděli o skutečném stavu), nelze považovat závěr soudů obou stupňů o vzniku
oprávněné držby části sousedního pozemku za zjevně nepřiměřený. Pokud pak nebyli žalobkyně a její manžel v průběhu vydržecí doby jakkoliv
zpochybněni na oprávněnosti své držby k pozemku parc. č. vymezenému příslušným
geometrickým plánem, pak lze uzavřít, že v roce 1996 došlo vskutku k vydržení
vlastnického práva, nikoliv ovšem – jak nesprávně dovodil odvolací soud – do
výlučného vlastnictví žalobkyně c), nýbrž do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo
31/2009 (uveřejněný pod č. C 9675 a 9676 v Souboru)], které se 1. 8. 1998
přeměnilo na společné jmění manželů. Na závěru o vydržení uvedené nemovitosti
do společného jmění manželů nic nemůže změnit smlouva o vypořádání společného
jmění manželů ze dne 26. 10. 2010, neboť jejím prostřednictvím by mohli
žalobkyně c) a její manžel toliko rozhodnout o tom, že vydržený pozemek již
nebude v režimu společného jmění manželů, nýbrž bude mít právní režim jiný. Za
současné situace tedy nemůže obstát závěr odvolacího soudu v tom ohledu, že
žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. vymezenému příslušným
geometrickým plánem. V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby zkoumal, jaký má v
současnosti právní režim vydržený pozemek parc. č. vymezený příslušným
geometrickým plánem. Posoudí, zda nedošlo k převodu či přechodu majetku do
výlučného vlastnictví žalobkyně c), případně, zda nastala domněnka vypořádání
podle § 150 odst. 4 obč. zák., s možným i jen částečným případným vyhověním
žalobě. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal přípustným dovolání žalovaného
proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o
vlastnickém právu žalobkyně b) k id. ? pozemku parc. č. vymezeného příslušným
geometrickým plánem, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu
jako nepřípustné odmítl. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve zbylé části výroku I. spočívá ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle
§ 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v tomto rozsahu napadeného výroku I.,
jakož i v závislých výrocích III., IV., VII. a VIII., jimiž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu
podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je
vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první,
část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi b) a c) a žalovaným včetně
nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst.