22 Cdo 3978/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) L. H., b) D. H. a c) D. H. a zastoupených JUDr. Miroslavem
Černým, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Balbínova 224 proti
žalovaným: 1) M. P. a 2) M. P. a zastoupeným Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem
se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 131/2013, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 28 Co
118/2015-126, takto:
Výroky I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j.
28 Co 118/2015-126, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
září 2014, č. j. 6 C 131/2013-68, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že
žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 995/29 o výměře 32 m2
(dále jen „předmětný pozemek“) odděleného z pozemku parc. č. 995/6 geometrickým
plánem č. 2356-7902/2014 vyhotoveným G + s. r. o., se sídlem v Kamenici, Sadová
625, v obci a katastrálním území J. u P., a to žalobkyně a) k id. 4/9, žalobce
b) k id. 4/9, žalobkyně c) k id. 1/9, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že předmětný
pozemek užívali od roku 1990 v dobré víře. Žalobci se po zahájení řízení o
odstranění stavby obrátili na žalované jako na vlastníky předmětného pozemku,
sami navrhli žalovaným odkup předmětného pozemku a následně uzavřeli s
žalovanými nájemní smlouvu. Takovým jednáním přitom svou dobrou víru popřeli.
Tvrzení žalovaných, že již při koupi nemovitostí jednali žalobci se sousedy o
nesprávné hranici pozemků, sice svědek B. nepotvrdil, ale na jeho pravost se dá
usuzovat ze změny umístění plotu mezi pozemky žalovaných a pana D. a paní T., k
němuž došlo v srpnu 2012. Z toho lze dovodit, že mezi vlastníky sousedních
pozemků bylo známo, že skutečná hranice mezi pozemky probíhá jinde, než jsou
vystavěny ploty. Na základě toho je možné nepřímo dovozovat, že i žalobcům
musela být tato skutečnost známa. Svědek B. tvrdil, že jednal na pokyn
žalobkyně a) a stavebního úřadu ve snaze legalizovat stavbu plotu a grilu.
Žalobci tak tvrzení o tom, že užívali předmětný pozemek v dobré víře,
neprokázali. Důkazy, které soud provedl, k prokázání nepostačily a další
navrhované důkazy považoval soud za nadbytečné s ohledem na listinné důkazy,
které byly provedeny, a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 14. května 2015, č. j. 28 Co 118/2015-126, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobci a) a b) jsou, každý v rozsahu id. 1/3, spoluvlastníky
předmětného pozemku (výrok I.), ve zbývající části rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud zjistil, že žalobci užívají předmětný pozemek od 80. let 20.
století, kdy byl připlocen k jejich pozemku, až do současné doby, dříve
společně s K. H. do jeho smrti. V roce 1990 bylo žalobcům a) a b) a panu H.
zřízeno právo osobního užívání, jehož id. 1/3 po panu H. zdědili žalobci v roce
2009. Žalovaní i přes poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu
neprokázali své tvrzení, že dobrá víra žalobců byla v rozhodném období
narušena. Ostatně sami uvedli, že se na žalobce v období let 1992 až 2002, na
žalobce b) a c) dokonce nikdy neobraceli s upozorněním, že užívají část jejich
pozemku. S žalobkyní a) prý jednali v roce 2009, čemuž však odvolací soud
neuvěřil, neboť v řízení před soudem prvního stupně zmiňovali, že s žalobkyní
a) nejednali do uzavření nájemní smlouvy, tj. do roku 2012. Pokud jde o K. H.,
ten o posunutí plotu mezi pozemky účastníků do pozemku žalovaných věděl již v
roce 1994. Ovšem to, že K. H. o posunutí plotu oproti vlastnické hranici věděl,
neznamená, že o tom museli vědět i žalobci a) a b) jako jeho spoluvlastníci.
Pro takový závěr žalovaní nepřinesli žádný důkaz a nelze jej učinit ani z toho,
že se v dané lokalitě o posunutí hranice pozemků mluvilo. Závěr, že žalobcům
bylo vždy známo, že mají připlocenou část pozemku žalovaných ke svému pozemku,
nelze učinit ani na základě toho, že v nájemní smlouvě uzavřené v roce 2012
označili žalované za vlastníky předmětného pozemku. Nájemní smlouva byla
uzavřena jako způsob řešení problému mezi účastníky poté, co v roce 2011 bylo
při místním šetření zjištěno, že žalobci mají připlocenu část pozemku
žalovaných a užívají ji. Z katastrální mapy, která byla přinejmenším známa K.
H., neboť ji připojil ke své žádosti o výstavbu plotu z 3. 3. 1994, nemohl
nikdo z žalobců zjistit, že došlo k posunutí plotu ze strany žalobců do pozemku
žalovaných, neboť katastrální mapa jakož i geometrický plán z 20. 2. 1976
zachycují hranici mezi pozemky ve stejné linii jako je hranice mezi pozemky
ostatních sousedů z obou stran. Náhledem do katastrální mapy či geometrického
plánu nebylo pro laika posunutí plotu seznatelné.
Na základě uvedeného odvolací soud uvedl, že žalobcům a) a b) a panu H.
svědčily jako titul držby rozhodnutí Finančního odboru Okresního národního
výboru Praha-západ a dohody uzavřené s JZD Rozvoj Posázaví z 27. 8. 1990 a všem
žalobcům dědické rozhodnutí o dědictví po panu H. Žalobci a) a b) a pan H. se
chopili držby sousedního pozemku o výměře 32 m2, přičemž tak činili v
omluvitelném právním omylu, jemuž se nemohli vyhnout ani při vynaložení obvyklé
opatrnosti, kterou lze po nich s ohledem na okolnosti případu požadovat.
Vydržecí doba počala běžet dne 1. 1. 1992, přičemž dobrá víra v průběhu
vydržecí doby byla narušena jen u pana H., od něhož žalobci nabyli každý v
rozsahu id. 1/9 k celku nemovitosti v k. ú. J. u P. Žalobcům od právní moci
dědického řízení neuplynula desetiletá lhůta k vydržení předmětného pozemku, a
proto k vydržení došlo jen ze strany žalobkyně a) a žalobce b), u každého
ohledně id. 1/3 předmětného pozemku. Vzhledem k tomu odvolací soud ve vztahu k
žalobcům a) a b) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci a) a b)
jsou vlastníky id. 1/3 předmětného pozemku, ve zbytku rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které
považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to, zda mohou být ostatní
spoluvlastníci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ve vztahu k vydržení
sporné části pozemku, pokud u jednoho ze spoluvlastníků, se kterým navíc žijí
ve společné domácnosti a jsou ve vztahu mezi sebou osobami blízkými, je
bezpečně prokázáno, že tento spornou část pozemku vydržet nemohl, neboť byla
jeho dobrá víra narušena. Žalovaní argumentují tím, že občanský zákoník zakládá
mezi spoluvlastníky aktivní a pasivní solidaritu, jejíž podstatou je, že právní
úkon týkající se společné věci zavazuje i ostatní spoluvlastníky. Je-li dále
přijat názor, že pouze jeden ze spoluvlastníků držící část sousedního pozemku,
může vydržet pozemek nejen pro sebe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
4166/2008), pak musí a contrario platit názor, že pokud jeden ze spoluvlastníků
nesplňuje podmínky pro vydržení sousedící části cizího pozemku, neboť se
dozvěděl o tom, že není vlastníkem pozemku, který držel, nemohou tyto podmínky
splňovat ani ostatní spoluvlastníci, kteří jsou ze všech úkonů týkajících se
společné věci oprávněni a povinni společně a nerozdílně. V daném případě je věc
o to zřejmější, že žalobci a) a b) a původní spoluvlastník, jehož dobrá víra
byla zpochybněna, byli osobami blízkými ve smyslu § 116 občanského zákoníku, a
sice žalobkyně a) byla jeho manželkou a žalobce b) byl jejich společným synem,
a v rozhodné době žili společně v jednom bytě. V úvahu je přitom třeba brát
všechny rozhodné okolnosti. V řízení bylo prokázáno, že žalobci věděli o
nesprávném vedení oplocení, minimálně s ohledem na okolnosti případu mohli
vědět o tom, že jim pozemek nepatří a o své oprávněné držbě mohli pochybovat.
Žalovaní upozorňují na některé důkazy, například na kopii katastrální mapy z
roku 1994, z níž vyplývaly správné hranice mezi dotčenými pozemky. Žaloba je
účelová a je nepoctivým jednáním žalobců, kteří se nezachovali férově ve smyslu
dohody se žalovanými o přemístění oplocení na skutečnou hranici. S ohledem na
uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva žalobců vydržením mělo dojít před 1.
lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. května 2015 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní předkládají otázku přípustnosti dovolání, která neměla být doposud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, zda mohou spoluvlastníci vydržet
vlastnické právo k připlocené části pozemku, pokud byla zpochybněna dobrá víra
jednoho ze spoluvlastníků, že je oprávněným držitelem připlocené části pozemku.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je
zčásti v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný
pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.
H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke
všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že
mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel
vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně,
nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto
kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [k
tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS
50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C
1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu
držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem
vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu
držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit,
že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.
Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo
přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl
přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel,
který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak
nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem
oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl
spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních
předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků
právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského
zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani
nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o
omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí,
mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z
právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona)“.
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem
dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že
mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo
rozsudek ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C
5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba
informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že
jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby
[viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo
1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není tudíž
ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není
nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v Souboru)].
K úzkému příbuzenskému vztahu Nejvyšší soud uvedl, že jen na jeho základě nelze
bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen se skutečnostmi, o
nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž
musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností
odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho
dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných
skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však
nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Obdobně ani společné vedení domácnosti vícero
osob, z nichž některá věděla o skutečnostech zpochybňujících dobrou víru,
nemusí bez dalšího znamenat, že i ostatní osoby vedoucí společnou domácnost
byly o těchto skutečnostech informovány [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 (obě rozhodnutí
dostupná na www.nsoud.cz)].
Při aplikaci těchto závěrů na posuzovaný případ je proto zřejmé, že pokud pan
H. věděl o určitých skutečnostech zpochybňujících jeho dobrou víru, že je
spoluvlastníkem předmětného pozemku, nelze bez dalšího usuzovat, že o těchto
skutečnostech museli vědět i jeho manželka a jejich společný syn, nýbrž k těmto
skutečnostem by musela přistoupit další okolnost. V tomto ohledu je proto
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí z jiného důvodu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 4166/2008
(uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 8, s. 289), uvedl, že „v
případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových
spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného
důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak naplňuje-li
předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe,
ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle
poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že
by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům
patří“. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 736/2014
(dostupném na www.nsoud.cz), k uvedenému dodal, že „není-li předpoklad dobré
víry splněn byť i jen u jednoho ze spoluvlastníků, jako tomu bylo v tomto
případě, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením, a to ani do
výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, ani do spoluvlastnictví
podílového“. Závěry o nemožnosti vydržení části sousedního pozemku podílovými
spoluvlastníky, pokud je byť jen jeden ze spoluvlastníků zpochybněn v oprávněné
držbě, navazují na dřívější judikaturu týkající se vydržení části pozemku do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která jako podmínku vydržení požadovala
dobrou víru u obou manželů po celou vydržecí dobu [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 231/96 (uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy, 1997, č. 2, str. 33), či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2152/2003 (uveřejněné pod č. C 2294 v
Souboru)], a jsou přijímány i v odborné literatuře (srovnej např. Švestka, J. -
Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I, II. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 813, marg. č. 31.).
Při aplikaci těchto závěrů na posuzovaný případ je tak zřejmé, že závěr
odvolacího soudu o tom, že i přes absenci dobré víry u pana H. mohlo dojít u
ostatních dvou spoluvlastníků [žalobkyně a) a žalobce b)] k vydržení
předmětnému pozemku tím způsobem, že ostatní dva spoluvlastníci vydržením
nabudou spoluvlastnický podíl každý v rozsahu id. 1/3, přičemž žalovaným
zůstane spoluvlastnický podíl v rozsahu id. 1/3, ve srovnání s uvedenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu zjevně neobstojí.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 in fine
o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I., jakož i v závislém
výroku III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty
první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem
dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).