22 Cdo 1339/2018

22 Cdo 1339/2018-294

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v

Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, se sídlem v

Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing.

Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo

náměstí 287/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu

4 pod sp. zn. 19 C 161/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. 25 Co 215/2017-248, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. 25 Co

215/2017-248, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.

1. 2017, č. j. 19 C 161/2015-192, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc.

č. v k. ú. K., obci P., který vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. v

k. ú. K., obci P., zapsaného na LV č. na základě geometrického oddělovacího

plánu M. K. č. ze dne 16. 12. 2014 (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I.).

Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlastníky pozemku PK 46/2 v roce 1946

byli manželé Š. a R. a R. K. Tito původní vlastníci uzavřeli dne 12. 11. 1947

smlouvu, kterou byla část pozemku označená jako „D“, nacházející se v místě

dnešního pozemku parc. č. a předmětného pozemku, odepsána do vlastnictví státu. Tato část „D“ byla připlocena k současným pozemkům parc. č. a a tvořila s nimi

jeden faktický pozemek, který užívali původní vlastníci. V roce 1957 byl na

pozemku postaven plynovod. V roce 1977 byla správa pozemku parc. č. a

předmětného pozemku převedena na společnost VHMP-VIS-IIO. Dne 7. 3. 1973

uzavřeli manželé Š. a matka žalobce smlouvu, kterou pozemek parc. č. rozdělili

na současné pozemky parc. č. a, přičemž matce žalobce připadl pozemek parc. č. V souvislosti s rozdělením pozemků byl vypracován geometrický plán a v přírodě

byla železnými tyčemi vyznačena faktická hranice pozemků, po které dnes probíhá

plot, na západní straně ohraničuje pozemek parc. č. a fakticky rozděluje

pozemek parc. č. na dvě části, z nichž východní část je nově oddělena a vedena

pod parc. č. (předmětný pozemek). Dne 1. 9. 1975 darovala žalobci jeho matka

pozemek parc. č.. Žalobce pozemky parc. č. i předmětný pozemek obhospodařoval,

v současnosti je obhospodařuje jeho syn s vědomím, že vlastníkem pozemků je

žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce do roku 2009 nebyl v držbě předmětného pozemku

rušen, dovodil soud prvního stupně, že ke dni 1. 1. 1992 byly podmínky vydržení

splněny. Subjektivní i objektivní dobrá víra žalobce, že je vlastníkem

předmětného pozemku, vycházela z okolností rozdělení původního pozemku parc. č. v roce 1972, při němž byla v terénu vyznačena hranice pozemků tak, jako by

pozemek parc. č., z nějž byl předmětný pozemek vydělen, neexistoval. Přihlédl i

k tomu, že z uspořádání obou užívaných pozemků nelze fakticky dovodit to, že

žalobci muselo být na první pohled zřejmé, že výměra pozemku parc. č. je o 409

m2 větší, neboť jak samotný pozemek parc. č., tak i spojený pozemek parc. č. a

předmětný pozemek mají obdélníkový tvar, pozemek se nachází v kopci a v terénu

neexistuje zřetelná hranice mezi těmito parcelami. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem

ze dne 19. 10. 2017, č. j. 25 Co 215/2017-248, změnil rozsudek soudu prvního

stupně tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku,

zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů

(výrok II.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,

uzavřel, že pro závěr o dobré víře žalobce, mající základ v objektivních

okolnostech, není ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně žádné opory. Je

tomu tak proto, že z dispozic s okolními pozemky – pozemkem parc. č. (darovací

smlouva ze dne 1. 9. 1975) a pozemkem parc. č. (předmět dědictví po matce

žalobce) – muselo být žalobci při zachování běžné obezřetnosti zřejmé, že mu

předmětný pozemek vlastnicky nenáleží.

Tento závěr podporuje i zjištění o

budování a vybudování plynového potrubí, a tedy i jeho existence na předmětném

pozemku. Proto nebyly dány objektivní okolnosti svědčící ve prospěch dobré víry

žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího

soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení

se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a které ještě v

jeho rozhodovací praxi nebyly vyřešeny. Odvolací soud postupoval nesprávně,

neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyvodil právní závěr, že

žádná ze skutečností nesvědčí o omluvitelném omylu žalobce, že mu předmětný

pozemek náleží, přestože judikatura Nejvyššího soudu tyto skutečnosti považuje

za okolnosti svědčící o omluvitelném omylu a o dobré víře držitele, a protože

přijal právní závěr o neexistenci dobré víry žalobce, aniž by blíže odůvodnil,

co ho k takovému závěru vedlo. V dovolání zdůrazňuje aspekty dlouhodobosti

držby bez intervence vlastníka pozemku, nabytí od osoby blízké, s níž předtím

předmětný pozemek dlouhodobě užíval, přístupu na předmětný pozemek po celou

vydržecí dobu pouze z usedlosti držitele, připlocení předmětného pozemku,

existence funkčního celku a okolnost, že poměr drženého pozemku vůči pozemku

sousednímu nepřesahuje 50 %. Tyto okolnosti mohly svědčit minimálně o spornosti

dobré víry žalobce, odvolací soud proto měl přihlédnout k presumpci dobré víry

držitele. Dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci muselo být

při zachování běžné obezřetnosti zřejmé, že mu předmětný pozemek nenáleží z

důvodu, že byl účastníkem dispozic s okolními pozemky. Neuvedl však konkrétní

skutečnosti, s nimiž by se měl při uzavírání darovací smlouvy nebo při účasti v

dědickém řízení seznámit, přičemž z darovací smlouvy ani z usnesení o

vypořádání dědictví neplyne geometrické uspořádání pozemků. Odvolací soud tak

buď implicitně dovozuje existenci dalších skutečností, anebo odvozuje absenci

dobré víry žalobce již ze samotné skutečnosti, že žalobce byl účastníkem těchto

dispozic; samotná skutečnost, že žalobce byl stranou převodní smlouvy k

sousednímu pozemku nebo účastníkem dědického řízení, jehož předmětem byl

sousední pozemek, přitom podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemůže

dobrou víru žalobce vyvrátit. Žalobce zpochybňuje také závěr odvolacího soudu,

že mu muselo být při zachování běžné obezřetnosti zřejmé, že mu sporný pozemek

náleží, neboť se na předmětném pozemku nacházelo plynovodní potrubí. Přitom

bylo zjištěno, že plynové potrubí bylo vybudováno v 50. letech 20. století,

tedy dávno předtím, než se žalobce chopil držby předmětného pozemku. Navíc se

potrubí nacházelo i na pozemku parc. č. ve vlastnictví žalobce. Vzhledem k

uvedenému žalobce spatřuje úvahy odvolacího soudu jako zjevně nepřiměřené a v

rozporu s právem. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s argumentací žalobce

uvedenou ve vyjádření k odvolání a v řízení před soudem prvního stupně, učinil

zcela odlišný závěr na podkladě skutečností zjištěných soudem prvního stupně a

řádně své rozhodnutí neodůvodnil. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené

rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání ve vztahu k dlouhodobé držbě žalobce uvádí, že

tato skutečnost může vést k omluvitelnému omylu žalobce pouze tehdy, že zde

nebudou žádné jiné okolnosti, které by dobrou víru vyvracely. Pro vydržení

vlastnického práva k předmětnému pozemku je třeba posoudit dobrou víru u

žalobce i jeho právní předchůdkyně. V řízení přitom byla dobrá víra matky

žalobce vyvrácena. Darování pozemku parc. č. a zdědění pozemku parc. č. musely

být objektivně, s běžnou mírou opatrnosti, schopny narušit dobrou víru; pozemky

byly v nabývacích titulech označeny. K námitce o omluvitelném omylu

spočívajícím v hledisku poměru koupené plochy a plochy skutečně držené uvádí,

že se neuplatní absolutně, navíc se nejednalo o pozemek nepravidelného tvaru a

povrchu. Domnívá se, že dispozice a existence plynového potrubí jsou

skutečnosti objektivně schopné narušit dobrou víru žalobce. Vlastnice plynového

potrubí – Pražská plynárenská distribuce a. s. – předložila listiny, z nichž

vyplynuly skutečnosti vyvracející dobrou víru žalobce i jeho syna. Dobrá víra

se presumuje pouze tehdy, nejsou-li okolnosti daného případu objektivně schopny

narušit dobrou víru držitele, nebo je o tom pochybnost, což není případ tohoto

sporu. Neztotožňuje se s námitkou, že by odvolací soud měl znovu provést

důkazy, když dospěl ke stejnému skutkovému zjištění jako soud prvního stupně;

toto odvolací soud v napadeném rozhodnutí jasně uvedl. Navrhuje, aby dovolací

soud dovolání odmítl pro vady dovolání, případně zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“),

neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II

bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.). Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014,

postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení

zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §

3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce v dovolání obsahově vymezil právní otázku vztahující se k posouzení své

dobré víry při vydržení předmětného pozemku a k řádnosti odůvodnění napadeného

rozhodnutí; tyto otázky zakládají přípustnost dovolání i jeho důvodnost, neboť

odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro

sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v

dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130

odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-

li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu

deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří,

se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo

2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)], podle něhož „oprávněným

držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s

obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem

konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), se

uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy

hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)

samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry

držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v

nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v

Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti

umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její

nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí

být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]. Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se

nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí

i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku,

který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele

jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s

tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali

nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická

hranice v terénu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22

Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na

www.nsoud.cz)].

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné

(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného

případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu

důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v

okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely

vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva,

jehož obsah vykonává [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002,

sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom

rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném

vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat

u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v

Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze

dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v

Souboru). V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (dostupném na

www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících

neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá

rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými

účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud

soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými

skutečnostmi či tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají

nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí

[k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupném na www.nsoud.cz)]. V předmětné věci odvolací soud učinil závěr, že „pro dobrou víru žalobce mající

základ v objektivních okolnostech není ve skutkových závěrech soudu prvního

stupně žádné opory. Je tomu tak proto, že z dispozic s okolními pozemky –

pozemkem parc. č. (darovací smlouva ze dne 1. 9. 1975) a pozemkem parc. č. (předmět dědictví po matce žalobce) – muselo být žalobci při zachování běžné

obezřetnosti zřejmé, že mu předmětný pozemek nenáleží. Tento závěr podporuje i

zjištění o budování a vybudování plynového potrubí, a tedy i jeho existence na

předmětném pozemku“. Uvedené závěry však nijak blíže do poměrů konkrétní věci

nerozvedl (zejména ve vztahu k podrobným právním úvahám soudu prvního stupně,

který žalobě vyhověl) a neuvedl žádné další okolnosti, které by měly mít za

následek absenci dobré víry žalobce. Uvedené závěry nejsou podle názoru dovolacího soudu pro svou obecnost s to

vyvrátit úvahy soudu prvního stupně o dobré víře žalobce. Samotná dispozice s

okolními pozemky automaticky nevede ke ztrátě dobré víry držitele, ustálená

judikatura Nejvyššího soudu naopak výslovně aprobuje možnost věc vydržet na

základě domnělého, putativního titulu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 (uveřejněné v časopise Soudní

rozhledy, č.

1, 2015, s. 21 a násl.)], jeví se proto jako nepřiměřený závěr, že

by pouhá účast na sjednávání kupní smlouvy či v dědickém řízení měla bez

dalšího vyvrátit dobrou víru držitele. Stejně tak samotný závěr o vybudování

plynového potrubí v individuálních poměrech řešené věci nemůže bez dalšího vést

k pozbytí dobré víry žalobce, a to zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že

plynovod neprochází pouze pod předmětným pozemkem, nýbrž vede i přes pozemek

parc. č. ve vlastnictví žalobce, a že napadené rozhodnutí není ani postaveno na

závěru, že by v období plynutí vydržecí doby mělo docházet k jakýmkoliv zásahům

do plynovodu vedoucímu předmětným pozemkem; naopak i odvolací soud zjevně

vycházel z toho, že i držba tohoto pozemku nebyla po celou vydržecí dobu nikým

rušena. Nadto se ze zjištění soudů podává, že „plynové potrubí bylo od počátku

v západní části pozemku číslo parcelní vedeno v podzemí, v místě, kde se lomilo

směrem k jihu, bylo vyvedeno na povrch a pokračovalo směrem na pozemek číslo

parcelní a dále. V místě pozemku se v létě sušívalo prádlo, posečená tráva z

těchto pozemků se užívala ke krmení králíků a slepic“. Dovolací soud proto

shledal úvahu odvolacího soudu jako nedostatečně odůvodněnou a jako zjevně

nepřiměřenou k tomu, aby odůvodnila závěr o nedostatku dobré víry žalobce. Z

těchto důvodů dovolací soud posoudil dovolání jako důvodné a napadené

rozhodnutí zrušil. V novém řízení se bude odvolací soud opětovně zabývat otázkou, zda do uplynutí

vydržecí doby byla či nebyla dána dobrá víra žalobce ve vztahu k možnému

vydržení předmětného pozemku, vypořádá se přitom s relevantními okolnostmi

souzené věci i s tvrzenými námitkami účastníků a svůj závěr řádně odůvodní. Pro úplnost odůvodnění dovolací soud dodává, že námitka, že odvolací soud

učinil odlišný závěr na podkladě skutečností zjištěných soudem prvního stupně,

aniž by provedené důkazy zopakoval, naproti tomu nemůže být důvodná. Podle

ustálené judikatury Nejvyššího soudu je otázka, zda držitel byl v dobré víře,

otázkou právní, nikoliv skutkovou [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002 (uveřejněný pod č. C 1 816 v Souboru)]. Odvolací soud v dané věci nedospěl k odlišnému skutkovému zjištění, zjištěné

skutečnosti pouze právně posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na

nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2

věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním

názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za

středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací

soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.