U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Mysliveckému
spolku „ROHÁČ“ Malešov, se sídlem v Malešově 45, identifikační číslo osoby:
48670201, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře
pod sp. zn. 7 C 213/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 25 Co 211/2016-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12.
2015, č. j. 7 C 213/2015-24, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení,
že je vlastníkem daňčího paroží, které bylo odňato Okresním soudem v Kutné Hoře
v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 14 T 55/2014 a je zde uloženo
(výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce společně s F. V. dne 26. 10.
2013 usmrtili výstřelem z opakovací kulovnice na poli stojícího 4,5 letého
daňka, kterého naložili do vozidla, a odjeli do obory Š., kde byli zadrženi
Policií ČR. Místo, kde byl daněk nastřelen, se nachází v honitbě žalovaného. Za
popsané jednání byli oba odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze
dne 30. 6. 2014, č. j. 14 T 55/2014-270, a usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 338/2014-305, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. 9 To 338/2014-377, pro přečiny pytláctví
a krádeže ve spolupachatelství. Paroží zastřeleného daňka je v úschově
Okresního soudu v Kutné Hoře.
Poté, co soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na navrhovaném určení
naléhavý právní zájem, a že je dána i věcná legitimace účastníků řízení, s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
273/2014 (tento rozsudek a další dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz)
vysvětlil, že je vázán výrokem o vině pravomocného rozsudku trestního soudu v
rozsahu okolností, jež jsou významné i pro rozhodnutí o uplatněném nároku.
Proto dospěl závěru, že daněk, jenž byl zastřelen, nebyl ve vlastnictví
žalobce. Tento závěr podpořil odkazem na § 2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o
myslivosti (dále „zákon o myslivosti“). Uvedl, že se jednalo o živočišný druh
(daněk skvrnitý), jenž vyhovuje definičním znakům zvěře ve smyslu citovaného
ustanovení, který v době usmrcení žil v přírodě jako volně žijící živočich.
Bylo potom lhostejné, zda se daněk narodil na farmě nebo ve volné přírodě.
Naopak za podstatný soud prvního stupně shledal fakt, že byl zastřelen v
honitbě, v níž žalovaný vykonává právo myslivosti.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne
27. 7. 2016, č. j. 25 Co 211/2016-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením věci. Pro vlastnické právo žalovaného k daňčímu
paroží je dále podstatné, že daněk byl zastřelen v jeho honitbě, kde výkon
práva myslivosti náleží pouze žalovanému, stejně jako veškerá ulovená zvěř. Nad
rámec uvedeného odvolací soud s odkazem na § 5 zákona o myslivosti uvedl, že v
případě zakoupení daňka na farmě měl žalobce zabránit jeho útěku do volné
přírody. Pokud takový útěk umožnil (či mu nezabránil), nemůže si činit nárok na
daňčí paroží, které se s ohledem na místo usmrcení zvířete stalo vlastnictví
žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (usuzováno podle
jeho obsahu dovolání směřuje pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, ač
žalobce uvádí, že je podal i proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Dovolatel
vymezil přípustnost dovolání odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále
„o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení
právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
vyřešeny. Dovolací soud by se měl vyjádřit k tomu, zda bylo možné v podmínkách
právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 pozbýt vlastnické
právo k věci – zvířeti, které uteklo vlastníkovi, a zda stejný právní důsledek
mohlo mít i porušení povinnosti zabránit útěku hospodářského zvířete do honitby
ve smyslu § 5 zákona o myslivosti, a tudíž i pozbytí vlastnického práva k
paroží předmětného hospodářského zvířete. Žalobce setrval na argumentaci o
nabytí vlastnického práva ke konkrétnímu kusu zvěře – daňkovi skvrnitému,
kterou uplatnil již v trestním řízení. Uvedl, že prokázal vlastnické právo ke
zvířeti, které nabyl z farmového chovu, a jež stíhal a zastřelil v honitbě
žalovaného. Zastřelené zvíře pak bylo jednoznačně ztotožněno se zvířetem
zakoupeným. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že útěkem ze zajetí a
ulovením zvířete v honitbě žalovaného zaniklo jeho vlastnické právo, které
nabyl žalovaný, včetně práva k trofeji uloveného zvířete. Vyjádřil přesvědčení,
že dopadající právní úprava účinná do 31. 12. 2013, jež zvíře považovala za věc
v právním slova smyslu, neupravovala takový způsob zániku vlastnického práva
vlastníka a vzniku téhož práva jiné osoby, který dovodil soud prvního stupně i
soud odvolací. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Označil je za snahu žalobce záměrně
prodlužovat řízení. Odkázal na pravomocný rozsudek v trestním řízení, kterým
byl žalobce odsouzen za své protiprávní jednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí).
Dovolání není přípustné, neboť na otázkách hmotného práva, jež žalobce
formuluje, rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a není tudíž splněna podmínka
uvedená v § 237 o. s. ř.
Přestože se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyjadřují k otázce
vlastnického práva žalovaného k trofeji uloveného zvířete i z pohledu výše
citovaných ustanovení zákona o myslivosti, je jejich argumentace pouze dalším
důvodem, pro který žaloba o určení vlastnického práva žalobce k daňčímu paroží
nemůže obstát. Primárně byla otázka vlastnictví uloveného daňka skvrnitého
vyřešena výrokem rozsudku trestního soudu o vině žalobce a jeho spolupachatele,
kterým je soud v civilním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Sluší
se rovněž připomenout závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle něhož
spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v
ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4.
2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Vázanost civilního soudu řešením předběžné
otázky vlastnictví zvířete (a jeho trofeje) založeným na výroku o vině
odsuzujícího trestního rozsudku ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. přitom žalobce
v dovolání nijak nenapadá.
Bez ohledu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za
potřebné poukázat na vlastní judikaturu, jež je dlouhodobě ustálena v názoru,
že soudy jsou v občanském soudním řízení vázány výrokem o vině pravomocného
rozsudku o spáchání trestného činu v rozsahu daném tím, do jaké míry jsou znaky
skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o
uplatněném nároku. Závěry o konkrétním jednání pachatele, jímž byla naplněna
skutková podstata trestného činu, obsažené ve výroku o vině trestního rozsudku
pak představují v občanském soudním řízení závazně vyřešenou předběžnou otázku.
Bylo by tudíž ve zjevném rozporu s § 135 odst. 1 o. s. ř., jestliže by soud
učinil zjištění o tom, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, neslučitelná s
obsahem výroku pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, na něž
odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014).
Do poměrů posuzované věci dopadá prezentovaný závěr v tom smyslu, že žalobce
nemůže být s žalobou, jíž se domáhá ochrany svého vlastnického práva k daňčímu
paroží (tvrdíc vlastnické právo k ulovenému zvířeti, jemuž byla trofej odňata),
úspěšný, neboť není jeho vlastníkem. Naplnění znaků skutkové podstaty přečinu
krádeže, pro nějž byl žalobce, mimo jiného, pravomocně odsouzen, jsou totiž
založeny na okolnostech, že osoba odlišná od vlastníka si přisvojí věc v úmyslu
vykonávat k ní oprávnění, jež přísluší pouze vlastníku nebo osobě, která je z
vůle vlastníka oprávněna mít věc u sebe. Úspěch vlastnické žaloby či žaloby na
určení vlastnického práva přitom předpokládá, že žalobce prokáže existenci
skutečnosti, s níž právo vznik vlastnického práva k věci spojuje.
Třebaže by měl dovolací soud zachovávat zdrženlivost, pokud jde o posuzování
právních otázek, jejichž řešení mu není dovoláním předloženo, považuje v
poměrech konkrétní projednávané věci s respektem k zásadě procesní ekonomie a k
potřebné racionalitě soudního rozhodování zdůraznit, že žalobě by nemohlo být
vyhověno zejména pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném
určení. Vychází-li dovolací soud ze skutkového zjištění z nalézacího řízení,
kterým je vázán, tj. že daňčí paroží, k němuž má být vlastnické právo určeno,
je v úschově u soudu prvního stupně, pak žaloba na určení nemůže plnit svou
preventivní funkci, jíž koresponduje zákonný požadavek naléhavého právního
zájmu.
Předmětné daňčí paroží bylo zajištěno jako věc důležitá pro trestní řízení ve
smyslu ustanovení § 78 odst. 1 a 3 trestního řádu a do soudní úschovy uloženo
na základě ustanovení § 80 odst. 1 a 3 trestního řádu. Podle odstavce 1
citovaného ustanovení orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc vydána,
ji vrátí tomu, kdo ji vydal, pokud již věc není k dalšímu řízení třeba a
nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání. Jestliže k věci uplatňuje
právo jiná osoba než ta, která věc policejnímu orgánu vydala, vydá se věc této
osobě, o jejímž právu není pochyb. Je-li tu pochybnost, zda má být vrácena
tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné
osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, uloží orgán
činný v trestním řízení věc do soudní úschovy; jde přitom o soudní úschovu
podle ustanovení § 185f o. s. ř. Věc, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1,
věty třetí, trestního řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za
uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem
činným v trestním řízení. Soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci
do úschovy nerozhoduje. Z ustanovení § 185f o. s. ř. vyplývá, že právní úprava
soudních úschov, jež byla s účinností do 31. 12. 2013 upravena v ustanoveních §
185a až § 185h o. s. ř. (prakticky identickou úpravu obsahuje s účinností od 1. 1. 2014 ustanovení § 289 až § 302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních – dále „z. ř. s.“), se použije přiměřeně podle povahy a účelu úschovy
i na úchovy věcí, které byly soudem přijaty v případech stanovených zvláštními
právními předpisy; mezi tyto předpisy náleží i ustanovení § 80 odst. 1
trestního řádu, jež je podkladem pro složení věci do úschovy soudu. Zvláštnost
soudní úschovy založené rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení spočívá,
mimo jiného, v odlišném okruhu účastníků řízení, pokud má dojít k vydání věci z
úschovy (složitel v řízení nevystupuje, postavení příjemce má ten, kdo věc
orgánům činným v trestním řízení vydal nebo komu byla odňata, postavení
přihlašovatele má ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, popř. ten, kdo na ni uplatnil právo po jejím složení do úschovy) a dále ve způsobu
rozhodování o vydání uložené věci (věc bude vydána z úschovy příjemci nebo
přihlašovateli, jestliže s tím ostatní účastníci řízení souhlasí nebo jestliže
byl jejich nesouhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu vydaným podle
ustanovení § 185e o. s. ř.). Aktivně legitimován k podání žaloby ve smyslu
ustanovení § 185e o. s. ř. je příjemce nebo ten, kdo uplatňuje právo k předmětu
úschovy (přihlašovatel). Žalobou se žalobce domáhá, aby žalovanému bylo uloženo
souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci. Výrok rozsudku soudu o tom, že
žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci, nahrazuje
prohlášení vůle účastníka řízení o úschovách ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř.
Pokud tedy existuje pochybnost o právu osoby, která žádá vydání věci uložené do
soudní úschovy, popřípadě osobuje-li si toto právo více osob, je buď na
příjemci (v daném případě by se jednalo o žalobce) nebo na přihlašovateli (v
daném případě by se jednalo o žalovaného), aby podala ve lhůtě vyplývající od
1. 1. 2014 z ustanovení § 301 z. ř. s. žalobu podle části třetí občanského
soudního řádu (jedná se o řízení sporné). Jeho výsledkem by mělo být vydání
rozsudku o nahrazení projevu vůle. Vyhoví-li soud v řízení podle části třetí
občanského soudního řádu žalobě (rozsudkem uloží žalovanému povinnost souhlasit
s vydáním uložené věci žalobci), soud po právní moci rozsudku v řízení o
úschově rozhodne o odevzdání věci žadateli (jednomu ze žadatelů) a po právní
moci usnesení přijme opatření, aby mu uložená věc byla skutečně odevzdána.
Vztah právního prostředku ochrany tvrzeného práva k uložené věci (žaloby na
nahrazení projevu vůle druhého účastníka řízení o úschovách) a žaloby na určení
vlastnického práva k téže věci je řešen v části IV. stanoviska Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2006, spisová značka Cpjn 203/2005, uveřejněném pod číslem
24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „k rozhodování soudů ve věcech
úschov, prováděných soudy v občanském soudním řízení, na základě rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení“. V něm se, mimo jiného, uvádí, že „pravomocný
rozsudek soudu, kterým bylo k uložené věci určeno vlastnické právo žadatele
nebo jiného účastníka soudního řízení o úschově, není sám o sobě způsobilým
podkladem pro závěr o tom, že věc bude z úschovy této osobě vydána, neboť
vyřešením otázky, kdo je vlastníkem uložené věci, nemusí být vždy bez dalšího
nepochybné, zda mu má být věc z úschovy opravdu vydána a zda nárok na odevzdání
věci z úschovy nemá místo vlastníka například zástavní věřitel, oprávněný ze
zadržovacího práva nebo správce konkursní podstaty“. Ve stanovisku také
dovolací soud přisvědčil správnosti rozhodovací praxe, pokud soud zamítl žalobu
o určení vlastnického práva k věci pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
navrhovaném určení, neboť nesouhlas žalovaného s vydáním věci může být nahrazen
jen žalobou ve smyslu ustanovení § 185e o. s. ř. a nikoliv určením vlastnického
práva k téže věci. Naopak za nesprávné označil dovolací soud v citovaném
stanovisku rozhodnutí, podle něhož došlo k vydání věci ze soudní úschovy na
základě pravomocného rozsudku soudu o určení vlastnického práva k věci.
Výše popsaný vztah žaloby vyplývající z ustanovení § 185e o. s. ř. (nyní v
ustanovení § 299 z. ř. s.) a žaloby určovací odůvodňuje učinit závěr o tom, že
žalobce nemá na určení vlastnického práva k předmětnému daňčímu paroží naléhavý
právní zájem, neboť určovací žaloba nemůže v daném případě splnit svou
preventivní funkci. Vyhovění určovací žalobě totiž nevyřeší sporný vztah
účastníků řízení v jeho celém rozsahu, neboť žalobci nezajistí držbu věci jako
jednoho z vlastnických oprávnění, jež je nezbytné k plnému výkonu tvrzeného
vlastnického práva (žalobce si toliko na základě případného vyhovujícího
rozhodnutí o žalobě na požadovaném určení nemůže zajistit faktickou držbu
předmětu vlastnictví, kterou mu může přinést pouze vyhovující pravomocné soudní
rozhodnutí na podkladě podané žaloby o nahrazení projevu vůle žalovaného s
vydáním daňčího paroží žalobci).
Jelikož žalobce podal dovolání „do všech výroků“ rozhodnutí odvolacího soudu,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání
přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické
výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z
hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku,
nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v
dovolání zjevně nedostál. Proto ani proti výroku o nákladech odvolacího řízení
a ani proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jenž byl
výrokem I. rozsudku odvolacího soudu rovněž potvrzen, nemůže být dovolání
přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu