32 Cdo 3986/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Ing. L. M., podnikatele, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, PSČ 638
00, identifikační číslo osoby 11198176, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou,
advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, PSČ 702 00, proti žalované
EUTECH akciová společnost, se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1/1617, PSČ 785
13, identifikační číslo osoby 47151421, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, o zaplacení
částky 3,396.688,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 11 Cm 31/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 31. ledna 2013, č. j. 4 Cmo 398/2012-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh)
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze
dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku
dovolatel nedostál, odvozuje-li přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), obsaženého v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. prosince
2012, před novelizací provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013). Uvedený požadavek nesplňuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
jak ji dovolatel převzal z poučení odvolacího soudu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze
dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25
Cdo 1106/2014). Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání odpovídajících kritériím ustanovení
§ 237 o. s. ř. však lze nalézt v těch částech dovolání, v nichž dovolatel
namítá, že odvolací soud se při právním posouzení věci odchýlil od tam
citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.
V tom však dovolateli
přesvědčit nelze, s čímž se pak pojí závěr, že dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. není. Argumentuje-li dovolatel (č. l. 362 spisu) tím, že odvolací soud se při
posouzení, zda je výkon práva dovolatele na zaplacení smluvní pokuty v souladu
se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku, dále též jen
„obch. zák.“), odchýlil od závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, pak přehlédl, že odvolací soud se v těchto rozhodnutích
zabýval jinými otázkami, než na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí. V
rámci argumentace závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne
27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, a dalších (na č. l. 366 p. v. spisu),
dovolatel rovněž vymezuje takovou otázku hmotného práva, na jejímž řešení
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud ostatně při aplikaci
ustanovení § 265 obch. zák. vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, jímž bylo dovolání projednávané v
režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012
zamítnuto (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 6. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 137/2012) a v němž se
dovolací soud na základě obsahově totožných dovolacích námitek zabýval souladem
výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty se zásadami poctivého obchodního styku
ve sporu mezi týmiž účastníky, o zaplacení smluvní pokuty sjednané v téže
smlouvě, za prodlení s plněním téže povinnosti, pouze za jiné časové období. Toto posouzení je samo o sobě postačující pro závěr o nepřípustnosti dovolání v
souzené věci. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž
každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje
předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. ostatně nesplňuje ani argumentace, že odvolací soud se při zjišťování
obsahu smlouvy odchýlil od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v
usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a v rozsudku ze dne
29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 2191/2007. Nejvyšší soud neshledává, že by
odvolací soud – v rozporu se závěry těchto rozhodnutí - projev vůle obsažený v
právním úkonu nahrazoval, měnil či doplňoval.
Ani v ostatním se odvolací soud
při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy neodchýlil od dovolatelem
citovaných judikatorních závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Je třeba
zdůraznit, že postupem odvolacího soudu při výkladu téhož ustanovení téže
smlouvy, prakticky identického s postupem zvoleným v této věci, na základě
obsahově totožných dovolacích námitek, se Nejvyšší soud zabýval ve shora
zmíněném rozsudku ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, v němž dospěl
k závěru, že odvolací soud vyložil ujednání stran v článku 9.1 smlouvy v
souladu s ustanovením § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák., jak jsou vysvětlena v
ustálené judikatuře. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu