33 Odo 61/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. E. Č.,
proti žalovaným 1) P. V., a 2) J. V., o zaplacení smluvní pokuty, vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 438/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004, č. j. 27 Co
444/2003-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004, č. j. 27 Co
444/2003-42, se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
Praha-východ ze dne 25. února 2003, č. j. 3 C 438/2002-21, v části o zamítnutí
žaloby o zaplacení částky 123.200,- Kč, a ve výrocích o nákladech
řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
února 2003, č. j. 3 C 438/2002-21, uložil žalovaným povinnost „zaplatit žalobci
na smluvní pokutě za období od 1. dubna 1997 do 30. března 1998 částku 20.800,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), ohledně částky 171.200,- Kč
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). S odkazem
na skutková zjištění z předchozího průběhu řízení (t. j. před vydáním rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2002, č. j. 33 Odo 96/2001-79) dospěl k
závěru, že žalobci přísluší právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty pouze v
částce 20.800,- Kč odpovídající tehdejší výši zákonného úroku z prodlení,
zatímco požadavek na zaplacení vyšší částky odporuje dobrým mravům. Proto za
použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalobu ve zbývající
části zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.
ledna 2004, č. j. 27 Co 444/2003-42, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. tak, že jej „do částky 48.000,- Kč“ zrušil a řízení v této části
zastavil; ve zbývající části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Částečné zrušení
rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení odůvodnil odvolací soud
skutečností, že o částce 48.000,- Kč již bylo v předchozím průběhu řízení
pravomocně rozhodnuto. Zamítnutí žaloby ohledně zbývající částky (v odůvodnění
rozsudku je nepřesně uvedeno 123.000,- Kč místo správných 123.200,- Kč) pak je
věcně správným rozhodnutím přesto, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí
nesprávně použil moderační právo, neboť sjednaná výše smluvní pokuty je
nepřiměřeně vysoká a je proto skutečně v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce, zastoupený tehdy advokátem (v současné
době má Mgr. M. P. pozastaven výkon advokacie), s odkazem na § 231 (správně §
237) odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu dovolání, v němž zpochybnil
správnost závěru odvolacího soudu, že smluvní pokuta sjednaná v tomto případě
odporuje svojí výší dobrým mravům, a namítl, že napadeným rozsudkem mu byla
odepřena ochrana jeho práva. Zdůraznil, že postup soudu podle § 3 odst. 1 ObčZ
má být zcela výjimečný a nemá být používán na úkor právní jistoty, poukázal na
judikaturu Nejvyššího soudu ČR zabývající se otázkou aplikace § 3 odst. 1 ObčZ
a otázkou účelu smluvní pokuty, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a
věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
I když to v dovolání není výslovně uvedeno, je z jeho obsahu patrno, že veškeré
dovolací argumenty žalobce se týkají závěru odvolacího soudu o neplatnosti
ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy; nesouhlas se závěrem, že
o žalobě na zaplacení částky 48.000,- Kč již bylo pravomocně rozhodnuto, na
němž je postaven výrok o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a
zastavení řízení, žalobce neprojevil. Z toho vyplývá, že dovolání směřuje pouze
proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a proti výrokům o nákladech řízení a že
tedy otázku jeho přípustnosti lze řešit pouze ve vztahu k těmto výrokům.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením přípustnost dovolání žalobce
založena není, neboť i když byl napadeným rozsudkem potvrzen rozsudek, jímž
soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém v pořadí prvém rozsudku v této
věci (t. j. v rozsudku ze dne 4. prosince 1997, č. j. 3 C 179/97-20, ve znění
usnesení ze dne 17. února 1998, č. j. 3 C 179/97-33, a doplňujícího rozsudku ze
dne 9. února 1999, č. j. 3 C 179/97-42), nestalo se tak v důsledku vázanosti
právním názorem odvolacího soudu (srovnej odůvodnění usnesení odvolacího soudu
ze dne 31. října 2002, č. j. 27 Co 291/2002, 27 Co 292/2002-95).
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle písm. c) tohoto ustanovení, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Jelikož – jak bude dále uvedeno – odvolací soud vyřešil právní otázku souladu
ujednání účastníků o smluvní pokutě s dobrými mravy v rozporu s hmotným právem,
shledal dovolací soud dovolání žalobce k posouzení této otázky přípustným.
Proto (poté co konstatoval, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v § 241a
odst. 1 OSŘ a že v době jeho podání byly splněny podmínky § 241 odst. 1 a 4
OSŘ) přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce
nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným
dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Žalobce podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 OSŘ) uplatnil dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v
ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel – zde v
souvislosti s institutem smluvní pokuty – je třeba užít dalších vodítek, ze
kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se
společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o
smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno též uvážit funkce smluvní
pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní
pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho
pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné
částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na
vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
V dané věci posuzovaly soudy obou stupňů z hlediska citovaných ustanovení
smlouvu o půjčce uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce L. Č. a žalovanými
dne 15. března 1996, konkrétně ujednání článku IV., v němž se žalovaní zavázali
pro případ, že budou povinni vrátit předchůdci půjčenou částku 80.000,- Kč,
zaplatit mu „též smluvní pokutu ve výši 20% z nesplacené části půjčky ode dne
její splatnosti až do zaplacení, za každý i započatý měsíc prodlení“. Maximální
měsíční výše smluvní pokuty (závislá na výši dosud nesplacené částky) tedy
činila 16.000,- Kč, což představuje přibližně 533,- Kč, t. j. cca 0,67% z
celkové půjčené částky, denně. Taková výše smluvní pokuty nikterak nepřekračuje
účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou
majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a
v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly
nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. V posuzované věci navíc konečná výše
smluvní pokuty plně závisela na délce doby, během níž žalovaní nedostáli
povinnosti, kterou sami smluvně převzali. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž
důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné
pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit
jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu
sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou
smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno
(při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za
nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší
smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i
třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít,
dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v
důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí
na době, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní –
čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na
nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li
důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou
„denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých
důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil,
tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní
pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit [v
tomto směru srovnej např. rozsudek ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo
588/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 2801, případně rozsudek
ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C
675, v němž ze shora uvedených důvodů nebyla shledána nepřiměřenou z hlediska
dobrých mravů ani smluvní pokuta sjednaná ve výši 2% z dlužné částky denně].
Žalovaní mohli zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by v co
nejkratší době splnili svoji povinnost vrátit půjčenou částku, která navíc
nebyla nikterak vysoká, a pokud tak neučinili, nemohou se úspěšně bránit
splnění povinnosti, k níž se smluvně zavázali, poukazem na dobré mravy.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud založil právní posouzení věci na
nesprávném výkladu § 3 odst. 1, § 39 a § 544 ObčZ, čímž byl naplněn dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než
podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ jeho
rozsudek v napadeném potvrzujícím výroku a v závislých [§ 242 odst. 2 písm. b)
OSŘ] výrocích o nákladech řízení zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit k
dalšímu řízení.
V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v
tomto usnesení (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu