Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobkyně ČEZ a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační
číslo osoby: 45274649, proti žalované AUTO CB, spol. s r. o., se sídlem v
Plzni, Nepomucká 487/119, zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem
v Plzni, Mikulášská 455/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 115/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Co 230/2016-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3.
2016, č. j. 28 C 115/2014-200, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je
vlastníkem budovy transformační stanice, provozní název TS Mototechna
Nepomucká, zapsané na pozemku parc. č. 812/10, v katastrálním území H. u P.
jako budova bez č. p. nebo č. e., stavba občanského vybavení – dále
„trafostanice“ (výrok I.). Žalobkyni dále uložil povinnost nahradit žalované v
obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 10 000 Kč
(výrok II.). Žalobkyni rovněž uložil povinnost nahradit České republice –
Okresnímu soudu Plzeň-město v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši
3 183,70 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované
(žalovaná podala odvolání pouze proti výroku o nákladech řízení II.) rozsudkem
ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Co 230/2016-240, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobkyni určil vlastníkem budovy trafostanice (výrok I.). Dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu těchto nákladů (výrok II.). Žalobkyni a žalované (každé z
nich) uložil povinnost nahradit na účet Okresního soudu Plzeň-město v obecné
pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 1 591,85 Kč (výrok III.).
Odvolací soud se po opakování důkazů provedených soudem prvního stupně
neztotožnil se skutkovými a ani právními závěry, k nimž prvostupňový soud
dospěl. Uvedl, že dne 1. 10. 1974 uzavřel Mototechna n. p., jenž byl investorem
stavby trafostanice, a Západočeské energetické závody, n. p., jenž byl
dodavatelem technologického vybavení trafostanice, hospodářskou smlouvu o
bezúplatném převodu národního majetku a právní předchůdce žalobkyně měl od
uvedeného data právo hospodaření k trafostanici. Takový postup měl oporu v
tehdejší právní úpravě (odvolací soud odkázal na zákon č. 79/1957 Sb., na
nařízení vlády č. 80/1957 Sb. a na zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník).
Po roce 1990, kdy došlo k transformaci Západočeských energetických závodů, n.
p., byla trafostanice, jakožto součást distribuční soustavy, vložena do majetku
Západočeské energetiky, a. s. Od 1. 10. 2007 je ve vlastnictví žalobkyně, která
se k uvedenému dni stala jejím právním nástupcem. K listinám, jimiž žalovaná
argumentovala ve prospěch stanoviska o jejím vlastnickém právu, odvolací soud
uvedl, že všechny tyto listiny časově následují po uzavření hospodářské smlouvy
a po majetkových transferem souvisejících s privatizací právního předchůdce
žalobkyně a skutečnost, že žalovaná je jako vlastník trafostanice zapsána v
katastru nemovitostí, je patrně dána tím, že žalovaná je vlastníkem pozemku, na
němž je trafostanice postavena. Přitom po celou dobu existence budovy její
provoz zajišťuje žalobkyně.
K námitce žalované o vydržení vlastnického práva k trafostanici odvolací soud s
odkazem na text ustanovení § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 až 4
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
„obč. zák.“) vysvětlil, že žalovaná by mohla tímto způsobem nabýt vlastnické
právo pouze za splnění zákonných předpokladů, tj. oprávněné držby věci po
zákonem stanovenou dobu. Uzavřel, že tímto způsobem vlastnické právo vydržet
nemohla, a to s ohledem na povahu trafostanice jako spojení její technologické
a stavební části. Oprávněnost držby žalované zpochybňuje i skutečnost, že
trafostanice je součástí elektrické, přenosové a distribuční soustavy a nikdy
nesloužila žádnému jinému účelu. Závěr o neoddělitelnosti obou částí
trafostanice založil odvolací soud na znaleckém posudku, v němž bylo
konstatováno, že vnitřní zařízení trafostanice je při implementaci do jiné
stavby obtážně využitelné, a dovodil, že technologické zařízení je součástí
stavby ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3345/2011, řešící skutkově obdobný
případ. Dobrá víra žalované, že jí držená věc patří, byla rovněž zpochybněna
tím, že žalovaná neměla k trafostanici přístup a nemohla s ní nakládat jako s
věcí vlastní. K odprodeji jednoho z transformátorů, jímž byla trafostanice
vybavena, došlo v důsledku změny legislativy na poli výroby, distribuce a
prodeje elektřiny, v jejímž důsledku by žalovaná byla jako zákazník přeřazena
do jiné kategorie odběratelů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm vymezila s
odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) důvod přípustnosti
dovolání spočívající v posouzení otázky hmotného a procesního práva, na jejímž
řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a dále v tom, že relevantní právní otázka má být posouzena
jinak. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.), k němuž uvedla, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav
chybně aplikoval § 120 a § 130 obč. zák., ač obě ustanovení na něj dopadají. V
podrobnostech žalovaná namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o
neoddělitelnosti technologické části trafostanice od vlastní stavby, přičemž
vyšel z původního znaleckého posudku, jenž byl ovšem v doplňku korigován tak,
že technologické zařízení je z trafostanice demontovatelné bez poškození
stavebních prvků. Nesouhlasila rovněž se závěrem odvolacího soudu, že se
stavbou nemohla volně nakládat. Připomněla, že ji nabyla zcela svobodně od
předchozího vlastníka, že stavbu udržovala a že ji v posledních letech
používala pro umístění transformátoru zakoupeného od žalobkyně. Nesouhlasila
rovněž se závěrem, že trafostanici nemohla vydržet. Ač primárně založila
procesní obranu proti důvodnosti určovací žaloby na tom, že trafostanici nabyla
od svých právních předchůdců, za irelevantní označila závěry odvolacího soudu,
který zpochybnil její dobrou víru i s ohledem na fakt, že po žalobkyni
nepožadovala nájemné. Vysvětlila, že takovou potřebu nikdy neměla. Naopak jako
hledisko svědčící pro oprávněnou držbu uvedla, že žalobkyně po celou dobu její
vlastnictví nezpochybnila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud jde o posouzení technologického
zařízení trafostanice jako součásti stavby. Odkázala rovněž na judikaturu,
která popisuje výjimku z uvedeného závěru. Dále nesouhlasila s námitkou, že
odvolací soud nesprávně posoudil i otázku vydržení vlastnického práva žalované
k trafostanici. Zdůraznila, že až do konce roku 1993 ji vlastnil stát a v
důsledku privatizace n. p. Západočeské energetické závody její právní
předchůdce, a to i přesto, že v privatizačním projektu nebyla výslovně uvedena.
Po celou dobu žalobkyně trafostanici v souladu s jejím účelovým určením užívá,
udržuje ji, volně s ním nakládá a má do ni neomezený přístup na základě
zákonného zmocnění [§ 25 odst. 3 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb.]. Na druhé
straně, žalovaná byla od samého počátku seznámena s tím, že do trafostanice
nemá přístup a že je v ní umístěna technologie, jejímž vlastníkem je žalobkyně.
Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že se při řešení
otázky hmotného nebo procesního práva odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné
podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §
241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého
řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele,
dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V projednávané věci nemůže být dovolání přípustné ohledně požadavku na odchylné
posouzení relevantní právní otázky dovolacím soudem, neboť jím není vystižen
důvod přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. Námitka směřující k
odchylnému posouzení právní otázky, kterou měl odvolací soud řešit nesprávně,
významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní
otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani námitka, že rozhodnutí odvolacího
soudu je založeno na řešení otázky procesního práva, kterou odvolací soud
vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího. Odvolací soud v
napadeném rozsudku žádnou pro rozhodnutí relevantní procesní otázku neřešil a
dovolatelka ji ani nijak nevymezila.
Dovolatelka rovněž namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva. Aniž tuto
otázku výslovně vymezila a identifikovala rozhodovací praxi dovolacího soudu, s
níž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, z obsahu dovolání vyplývá, že
nesouhlasila s tím, jak odvolací soud řešil otázku součásti věci a vydržení
vlastnického práva ve specifických poměrech řízení, v němž byla předmětem
navrhovaného určení budova trafostanice. Ani ohledně této námitky dovolání není
přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu. Navíc na posouzení, zda technologická část trafostanice je
součástí budovy nebo samostatnou věcí, rozsudek odvolacího soudu ve skutečnosti
není založen.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že
hospodářská smlouva uzavřená mezi investorem stavby trafostanice (Mototechna n.
p.) a dodavatelem její technologické části (Západočeské energetické závody, n.
p.) dne 1. 10. 1974 byla platným právním titulem pro bezúplatný převod
národního majetku ve smyslu § 347 hospodářského zákoníku, přičemž této
majetkové dispozici nekladl žádnou překážku ani zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě,
rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon). Na základě zákona č. 92/1991
Sb. vlastnické právo k trafostanici nabyla Západočeská energetická, a. s. a v
rámci procesu oddělování jednotlivých činností na poli elektroenergetiky od 1.
10. 2007 žalobkyně. Tyto závěry založené na posouzení platnosti hospodářské
smlouvy a dalších úkonů dovolatelka nijak nezpochybnila. Proti nim postavila
tvrzení a předložila listiny z pozdější doby, jež měly prokazovat její
vlastnické právo k trafostanici (poukazuje na to, že podle některých těchto
listin byl proveden zápis do katastru nemovitostí). Nijak již ovšem nereaguje
na závěry odvolacího soudu, který předloženým listinám k prokázání jejího
vlastnického práva žádný právní význam nepřikládal. Proto ani správnost těchto
závěrů nemohla být podrobena dovolacímu přezkumu.
Jedinou právní otázkou, jíž se mohl dovolací soud z hlediska naplnění některého
z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zabývat, byla námitka
nesprávného právního posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k
trafostanici žalovanou v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a
tvrzený rozpor při řešení této otázky s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalovanou mělo dojít
před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení věci, stejně jako
odvolací soud, podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, konkrétně ustanovení § 129 odst. 1,
§ 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 a 3 obč. zák.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Z výše uvedeného vyplývá, že má-li být hodnocena dobrá víra držitele věci ve
smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. jakožto předpoklad oprávněné držby vedoucí (při
splnění dalších podmínek) k nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134
odst. 1 obč. zák., musí být nejdříve postaveno najisto, že daná osoba je
držitelem ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. Jinými slovy řečeno, nemůže být
někdo držitelem oprávněným, pokud vůbec držitelem není. A není-li někdo
držitelem vůbec, nemůže nabýt vlastnické právo k věci vydržením.
Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus
possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe“, nikoliv pro
jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, vyslovil toto: „Pro vznik držby je
nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus
possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí
(corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen
fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a
zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i
ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo
jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv.
detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a
jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo,
leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.“
Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek
fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným
uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv.
knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31
(dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba
předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012).
Výše uvedené judikatorní závěry jsou aplikovatelné nejenom v případech vydržení
vlastnického práva k pozemku, ale i k jiné věci, jež může být způsobilým
předmětem vydržení. Týká se to i stavby, jež se zapisuje se do katastru
nemovitostí.
V projednávané věci bylo dokazováním před odvolacím soudem skutkově postaveno
najisto (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, a musí z nich při
dovolacím přezkumu vycházet), že stavba trafostanice slouží po dobu více než
čtyřiceti let pro umístění technologických zařízení umožňujících distribuci
elektrické energie v dané lokalitě, a to nikoliv pouze pro potřeby žalované.
Trafostanice je užívána výlučně žalobkyní a žalovaná do ní nemá přístup, neboť
nemá k dispozici klíče od budovy. Pokud pracovník žalované v minulosti prováděl
nějakou údržbu budovy, šlo o drobnější práce na venkovních částech budovy.
Žalovanou nebylo tvrzeno, že by držbu stavby trafostanice vykonávala
prostřednictvím detentora (v poměrech projednávané věci například na základě
smluvního vztahu s žalobkyní či s některým z jejích právních předchůdců).
Lze proto uzavřít, že nedrží-li žalovaná věc, k níž bylo vydržení vlastnického
práva uplatněno, fakticky, tedy ji vlastní mocí neovládá, nemůže vykonávat
oprávněnou držbu, byť je jako její vlastník v katastru nemovitostí zapsána;
platí totiž, že prostá knihovní držba nenaplňuje zákonné atributy držby
oprávněné jako zákonného předpokladu pro vydržení vlastnického práva k věci.
Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem i v hodnocení dobré víry
žalované z hlediska povahy a účelového využití stavby trafostanice.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014,
uvedl, že „k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli,
Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle něhož při hodnocení dobré víry je vždy
třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo
právo patří. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá,
že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost,
zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo
právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není
„vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně
přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti
by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit
objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v
takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních
předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS
50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99]. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl,
že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem
okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným.
Samotný charakter stavby trafostanice a její neměnné účelové využití po dobu
několika desetiletí subjekty odlišnými od žalované a obsluha a údržba
technologických zařízení žalobkyní, jsou skutečnostmi, jež z pohledu běžného
držitele a při zachování normální opatrnosti byly způsobilé vyvolat pochybnosti
žalované, že se jedná o věc, která jí patří. Otázka, zda vnitřní technologické
zřízení je součástí stavby či samostatnou věcí, není při zkoumání splnění
předpokladů pro vydržení právně významná, neboť z pohledu užívání trafostanice
se do současné doby jedná o jeden celek. Případné úvahy o oddělení
technologického zařízení od stavby do budoucna, jimiž se v dovolání žalovaná
obšírně zaobírá, jsou bez jakékoliv vlivu na hodnocení tvrzené oprávněné držby
v průběhu vydržecí doby, jež z logiky věci mohla plynout pouze v minulosti.
Jelikož žalovaná napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu bez výslovného
uvedení, že by směřovalo pouze proti některému z jeho výroků, zabýval se
dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti
akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky
ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje
pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaná v dovolání
nedostála. Proto ani proti výrokům o nákladech řízení a o nákladech řízení
státu nemůže být dovolání přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu