28 Cdo 899/2020-243
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Roudnice nad Labem, se sídlem v
Roudnici nad Labem, Komenského 174, IČ 46769323, zastoupené JUDr. Jakubem
Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalované
České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 013 12 774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111,
Územní pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí
36, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.
zn. 19 C 214/2017, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 5. září 2019, č. j. 11 Co 240/2018-207, t a k t o :
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2019,
č. j. 11 Co 240/2018-207, v části výroku I., jíž byl ve výroku I. potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. srpna 2018, č. j. 19 C
214/2017-165, ohledně pozemků parc. č. 662/90 a parc. č. 662/98 v katastrálním
území Račiněves, a ve výroku II. o nákladech řízení, a dále rozsudek Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 16. srpna 2018, č. j. 19 C 214/2017-165, ve výroku
I. ohledně totožných pozemků a ve výroku IV. o nákladech řízení se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2019, č. j. 11 Co 240/2018-207, jíž byl
ve výroku II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. srpna
2018, č. j. 19 C 214/2017-165, ohledně pozemků parc. č. 662/70, parc. č.
662/92, parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110 v katastrálním území Račiněves, se
o d m í t á.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání obou účastnic výrokem I. rozsudku ze dne 5. 9. 2019, č. j. 11 Co 240/2018-207, potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 8. 2018, č. j. 19 C 214/2017-165
[kterým byl podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahrazen
projev vůle žalované s uzavřením dohody ve specifikovaném znění o vydání
pozemků KN parc. č. 662/90 a parc. č. 662/98 v k. ú. Račiněves (výrok I.), jímž
byla zamítnuta žaloba, aby soud nahradil souhlas žalované s dohodou uvedenou ve
výroku I. rozsudku ve vztahu k pozemkům KN parc. č. 662/70, 662/92, 662/109 a
662/110 v k. ú. Račiněves (výrok II.), jímž dále byla zamítnuta žaloba
formulovaná tak, aby do výlučného vlastnictví žalobkyně byly vydány pozemky KN
parc. č. 662/70, parc. č. 662/90, parc. č. 662/92, parc. č. 662/98, parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110 v k. ú. Račiněves (výrok III.), a jímž žalobkyni
byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 500
Kč (výrok IV.)] a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně
jakožto právní nástupkyně původní vlastnice označených pozemků (Římskokatolické
fary v Račiněvsi, jíž byly odňaty podle zákona č. 46/1948 Sb., a přešly do
vlastnictví státu bez náhrady) je oprávněnou osobou dle § 3 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., která včas podala žalované (dne 13. 12. 2013) jako povinné osobě
[§ 4 písm. a) tohoto zákona] výzvu k vydání těchto pozemků (dle § 9 odst. 1
tohoto zákona), jakožto zemědělských nemovitostí, že Státní pozemkový úřad,
Krajský pozemkový úřad pro Ústecký kraj, rozhodnutími ze dne 20. 10. 2015, č. j. SPU 537849/2015/Hd, a ze dne 28. 4. 2017, č. j. SPU 203524/2017/Hd
(pravomocnými dne 21. 10. 2015 a dne 28. 4. 2017), zamítl podle § 9 odst. 6
tohoto zákona návrh na vydání těchto nemovitostí do vlastnictví žalobkyně s
odůvodněním, že podle § 2 písm. b) tohoto zákona se nejedná o zemědělské
nemovitosti, že žalobkyně včas podala žalobu dle § 10 odst. 4 tohoto zákona, že
tyto pozemky byly a jsou vedeny jako manipulační plochy (jak bylo zjištěno z LV
č. 10002 pro obec a k. ú. Račiněves), přičemž i při místním šetření (provedeném
soudem prvního stupně dne 4. 5. 2018) bylo zjištěno, že se skutečně jedná o
manipulační plochy, které neslouží k přímé zemědělské výrobě, že tyto pozemky
se nacházejí uvnitř plně funkčního areálu kravínů s přidruženou zemědělskou
výrobou, v němž se nachází mj. pět velkých staveb sloužících k ustájení krav a
další zemědělské výrobě, řada cisteren a nádrží, přičemž plocha celého areálu
(vyjma okrajových částí na západní a východní straně) je zpevněná betonem či
panely, a že celý tento areál je uzavřený a oplocený. Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyni netíží břemeno tvrzení a břemeno
důkazní ohledně tzv. funkční souvislosti ve smyslu § 7 zákona č.
428/2012 Sb.,
neboť žalovaná je povinnou osobou podle § 4 písm. a) tohoto zákona (jakožto
právní nástupce zaniklého Pozemkového fondu ČR). Neztotožnily se proto s
názorem žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně z důvodu, že
tato měla proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o zamítnutí její žádosti
na vydání označených pozemků podat žalobu dle § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012
Sb., jelikož předmětné pozemky jsou manipulačními plochami nenáležejícími do
zemědělského půdního fondu, a nejsou tak ve smyslu tohoto zákona zemědělskými
nemovitostmi; žalobkyně tedy správně uplatnila žalobu postupem dle § 10 tohoto
zákona. Odvolací soud při posouzení tzv. výluky zastavěnosti dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. poukázal na závěry ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, a
judikaturu v něm citovanou, a to rozsudek ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2518/2006) a ztotožnil se s výkladem a aplikací tohoto ustanovení soudem
prvního stupně. Dovodil, že (soudem prvního stupně nevydané) pozemky parc. č. 662/70, parc. č. 662/92, parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110 tvoří součást
nedělitelného funkčního celku (areálu) sloužícího zemědělské výrobě, že
bezprostředně (funkčně) souvisí s pěti stavbami (kravíny) v areálu se
nacházejícími, které jsou ve vlastnictví společnosti ASTUR Straškov a. s., a
která v nich provozuje zemědělskou a přidruženou výrobu, a jsou pro jejich
užívání nezbytně nutné. Jedná se o pozemky využívané k zemědělským účelům
jakožto celek, neboť slouží k zajištění přímého přístupu k těmto stavbám,
jejich obsluze či opravám, jako manipulační prostor pro vjezd a jízdu
zemědělských strojů a vozidel a k zajištění funkce staveb jako zemědělských
budov. Tyto pozemky jsou prokazatelně funkčně spojeny s předmětnými stavbami a
jejich vydání žalobkyni brání tzv. výluka zastavěnosti dle § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. Je totiž nepochybné, že pozemky parc. č. 662/70, parc. č. 662/92 a parc. č. 662/110 sousedící se stavbami kravína, jsou nezbytně nutné
k užívání těchto staveb ve vlastnictví jiné osoby než státu a jejich zemědělský
provoz by byl bez těchto pozemků v podstatě vyloučen. Byť pozemek parc. č. 662/109 se stavbami kravína přímo nesousedí, nachází se na něm druhý (záložní)
vchod a vjezd do areálu, který, i když není v současné době využíván,
představuje nezbytnou potřebu pro zajištění funkčnosti areálu. Nesouhlasil ani
s vydáním alespoň částí těchto pozemků oddělených dle žalobkyní navrhovaného
geometrického plánu, neboť by tímto postupem byla narušena celistvost a
funkčnost zemědělského komplexu a nebylo by dosaženo účelu restitucí ve smyslu
zákona č. 428/2012 Sb. Na tyto (nevydané) pozemky tudíž dopadá judikatura
Nejvyššího soudu týkající se výluky uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, sp. zn. 28 Cdo
3938/2015, a sp. zn. 28 Cdo 2518/2006); odvolací námitky žalobkyně proti výroku
II. rozsudku soudu prvního stupně proto neshledal důvodnými. Ohledně (jím
vydaných) pozemků parc. č. 662/90 a parc. č.
662/98 dospěl odvolací soud shodně
s ním k závěru, že u nich tzv. výluka zastavěnosti dána není, neboť se stavbami
v areálu bezprostředně nesousedí ani nesouvisí a nejsou pro zajištění
funkčnosti a užívání staveb k zemědělské činnosti nezbytně nutné. V tomto
ohledu proto neshledal důvodnými námitky žalované proti výroku I. rozsudku
soudu prvního stupně – že v rámci areálu jsou místa sloužící nejen k
popojíždění zemědělské techniky či jiné činnosti související se zemědělskou
činností (výběh dobytka, silážní žlaby, uskladnění balíků sena či slámy), ale
také k uskladnění zemědělské techniky nebo k jejímu odložení předtím, než bude
likvidována, že pozemek parc. č. 662/90 je užíván k parkování či uskladnění
zemědělské techniky a na pozemku parc. č. 662/98 se nacházejí cisterny sloužící
k zemědělské výrobě a jezdí po něm zemědělská technika, protože sousedí se
silážními žlaby a se stavbami kravína - neboť i bez těchto pozemků bude v
areálu prostor pro uskladnění zemědělské techniky nebo k jejímu odložení
předtím, než bude likvidována, k čemuž jsou uvedené pozemky užívány. Vydání
pozemku parc. č. 662/98 nebrání ani tomu, aby se zemědělská technika dostala k
silážním žlabům či kravínům, jak žalovaná namítala, jelikož zemědělská technika
může projíždět přes pozemky parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110, které
žalobkyni nebyly vydány právě proto, že jsou k zajištění funkčnosti staveb
nezbytně nutné. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě
účastnice. Žalobkyně jej napadla ve výroku I. o věci samé „v rozsahu, ve
kterém potvrzuje výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně“, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že „předmětný rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, když odvolací soud v jeho odůvodnění neuvedl své úvahy
při hodnocení důkazů plynoucích ze skutkových zjištění, pominul argumentaci
žalobkyně a své právní závěry o bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti
předmětných pozemků k provozu zemědělského areálu dostatečně neodůvodnil“, čímž
porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, což zakládá i přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16), a dále
z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to jeho rozsudků ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4024/2017, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a usnesení ze dne
1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, neboť výlukový důvod není v posuzované
věci dán. Případně je přípustnost dovolání podle dovolatelky dána tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: A) „zda zakládá
umístění druhého a nepoužívaného vjezdu do zemědělského areálu na pozemku,
který se nenachází v bezprostředním sousedství staveb, vztah nezbytné nutnosti
tohoto pozemku k areálu, a tedy naplnění důvodu dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona
č.
428/2012 Sb.“, B) „zda zakládá skutečnost, že část pozemku, která je sice k
areálu připlocena, ale nenachází se v bezprostředním sousedství staveb, je
porostlá vzrostlou náletovou vegetací a dřevinami, vztah nezbytné nutnosti této
části pozemku k areálu, a tedy naplnění důvodu dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb.“, C) „zda zakládá umístění nepotřebných a nepoužívaných věcí na
části pozemku, která se nenachází v bezprostředním sousedství staveb, vztah
nezbytné nutnosti této části pozemku k areálu, a tedy naplnění důvodu dle § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.“, a D) „zda zakládá vztah nezbytné
nutnosti části pozemku k areálu nemožnost oddělení zbývající části, která v
tomto vztahu není, geometrickým plánem a její vydání oprávněné osobě“.
Dovolatelka namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné,
nepřesvědčivé a v rozporu s pravidly logického myšlení, popř. obecnou
zkušeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22
Cdo 2376/2004), neboť odvolací soud „nevysvětlil, proč je dle jeho názoru dána
bezprostřední souvislost či nezbytná nutnost mezi plochou, kde jsou „odstaveny
cisterny, zrezlé konstrukce a zemědělský stroj“, a areálem kravína (ad A), proč
je zapotřebí aplikovat výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. i na část pozemku, která „zasahuje i do vzrostlé vegetace, trávy a
smrčků“ (ad B), a proč je pozemek parc. č. 662/110 v celé své výměře ve vztahu
k areálu kravína bezprostředně související či nezbytně nutný (ad D)“, a místo
toho akceptoval nekonkrétní a obecná tvrzení žalované. Dle jejího názoru „není
pozemek parc. č. 662/109 pro provoz zemědělského areálu nezbytný, ale ani
potřebný, protože pro něj neplní žádnou funkci, přičemž se nejedná o jeho
integrální součást, ale o součást čistě formální a zcela okrajovou“; k tomu
poukázala na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, a ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014. To dle
dovolatelky platí i ohledně části pozemku parc. č. 662/92, která je porostlá
křovinami a náletovými dřevinami, jedná se o okrajovou a nevyužívanou část
areálu, neboť vzrostlé stromy a keře nepřispívají jakkoliv k provozu kravína. Části pozemků parc. č. 662/70 a parc. č. 662/110 slouží toliko jako prostor pro
odstavení vysloužilé zemědělské techniky, nástrojů apod., přičemž samotné
uskladnění těchto nepotřebných věcí na nich „chod kravína nikterak
neovlivňuje“. Konečně pak dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, odvolacímu soudu vytýká, že měl „ve
vztahu k předmětným pozemkům reflexi veřejného zájmu (existuje-li) jednoznačně
konkretizovat tak, aby mohla být porovnána nejenom s ratio legis zákona č. 428/2012 Sb., ale i s očekávaným přínosem vydání předmětných pozemků, resp. aby
mohlo být posouzeno, zda by v případě jejich vydání jí nevzniklo k některému z
nich tzv. holé vlastnictví“. Dále poukázala na to, že žádný z pozemků není
veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a není
tedy možné uvažovat o tom, že by jejich vydáním nedošlo k naplnění účelu zákona
č. 428/2012 Sb. Dodala, že vydání pozemků parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110
je pro ni „důležité i tím, že se jí tak pozemky, které již vlastní, zpřístupní
(některé z nich alespoň částečně) z veřejné komunikace“. Dovolatelka navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., zrušil a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná podala dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího
soudu ve vztahu k (vydaným) pozemkům parc. č. 662/90 a parc. č. 662/98 v k. ú. Račiněves z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř.
k řešení otázky „zda brání vydání pozemků oprávněné osobě
jejich umístění v areálu (jsou-li funkčně spjaty s jinými pozemky a stavbami v
uzavřeném areálu), a považujíc je tedy za pozemky zastavěné ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. či nikoliv“, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3938/2015 a sp. zn. 28 Cdo 3086/2019). Žalovaná nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že vydané pozemky nejsou pro provoz areálu potřebné,
a namítá, že tvoří funkční celek se stavbami ve vlastnictví ASTUR Straškov, a. s., že jsou nutné k přímé obsluze či opravám staveb (na stavebních parcelách
parc. č. 220/1, 220/2, 217/1, 217/2, 217/3, 217/5, 253, 254, 217/8, 255, 219/1,
219/2, 219/3, 219/4, 235/1, 235/2, 235/3 a 248) ve vlastnictví této nestátní
osoby užívané k zemědělské výrobě, přičemž tento stav trvá již „mnoho desítek
let“. Tyto stavby jsou schopné samostatného užívání, jsou jako samostatné
stavby evidovány v katastru nemovitostí, a to s uvedením způsobu využití jako
zemědělské stavby, přičemž k zemědělské činnosti jsou i fakticky užívány -
pozemek parc. č. 662/90 je využíván za účelem „parkování či uskladnění“
zemědělské techniky, tj. v uzavřeném a hlídaném areálu, kde nedojde k jejímu
poškození či odcizení jako na volně přístupných pozemcích (mimo uzavřený
areál), a na pozemku parc. č. 662/98 se nacházejí cisterny sloužící k
zemědělské výrobě, tento pozemek současně sousedí se silážními žlaby na straně
jedné a se stavbami kravína na straně druhé a jezdí po něm zemědělská technika,
takže je nepochybné, že jde o pozemek sloužící zemědělské výrobě. Oba pozemky
tedy nelze vydat pro překážku dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Navrhla, aby dovolací soud v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu změnil
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá i ve
vztahu k pozemkům parc. č. 662/90 a parc. č. 662/98 v k. ú. Račiněves, případně
aby jej v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu „k novému
projednání“, a dále aby ve vztahu k pozemkům parc. č. 662/90 a parc. č. 662/98
v k. ú. Račiněves byla odložena právní moc napadeného rozsudku. Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s
rozsudkem odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl napaden dovoláním žalované, a
navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl napaden dovoláním žalobkyně, a navrhla,
aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o.
s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí, byla podána včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu
oprávněnými osobami, z nichž žalobkyně je zastoupena advokátem a za žalovanou
jedná zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že
dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném výroku I. o věci samé ohledně pozemků parc. č.
662/90 a parc. č. 662/98 v k. ú. Račiněves závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, a to aplikace § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., při jejímž
řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že
dovolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve
výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemků parc. č.
662/70, parc. č. 662/92, parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110 v k. ú. Račiněves
není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
O dovolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku odvolacího
soudu, jímž (nesprávně) potvrdil zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního
stupně, dovolací soud nerozhodoval, neboť žalobkyně tento výrok rozsudku soudu
prvního stupně odvoláním nenapadla (odvolání podala výslovně jen proti výrokům
II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně), a tento výrok tak nabyl samostatně
právní moci již v řízení před soudem prvního stupně (srov. § 206 odst. 1 a 3 o.
s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O
nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. a)
a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do
původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se
předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní
předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v
případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část
pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku
některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby
schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v
souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za
zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je
ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku
s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při
aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při
výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017. Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč,
A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informační sytému
ASPI). I v režimu zákona č. 428/2012 Sb., jako předpisu restitučního, se
tedy v zásadě prosadí závěry konstantní judikatury, dle níž je nutno ustanovení
restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne
17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění
následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci
naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle
citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem
zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. [obdobně
tedy i v režimu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] je tudíž třeba
vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro
restituční zákonodárství a jež byla zformulována a bezpočtukrát akcentována v
poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále
srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98,
ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS
2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám
zákonodárce (viz § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy pozdější aplikační
praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního
soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb.,
bod 342, a dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). Zatímco v případě pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu
nezpůsobí zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě
(nejsou-li kumulativně naplněny další podmínky spočívající v tom, že k
zastavění pozemku došlo po té, kdy se pozemek stal předmětem majetkové křivdy,
stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána), v případě
zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se
další znaky (zřízení stavby v souladu se zákonem a užívání) nevyžadují [srov. dikci § 8 odst. 1 písm. a) části věty za středníkem, jakož i jeho interpretaci
v komentářové literatuře - in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.]; k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, nebo ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3086/2019. Podle závěrů soudní praxe, jak byly formulovány již při výkladu a
aplikaci obdobného výlukového ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2013/2014, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 15. 3. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) a jež jsou
přenositelné i do restitučních poměrů regulovaných zákonem č. 428/2012 Sb. [jde-li o otázky týkající se výkladu a aplikace jeho § 8 odst. 1 písm. a); k
tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28
Cdo 5144/2017], překážkou vydání pozemků v restituci oprávněné osobě může být
též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s
objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je v zásadě nutno
rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a
dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení.
Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení
dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál,
přičemž důvodem působení výluky může být i veřejný zájem (na zachování
funkčních celků) či práva třetích osob, jež mohou převážit nad právem na
naturální restituci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze
dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního
vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná
pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění
restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční
spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní
právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou
či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež
mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria ovšem nemají
kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“
spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda
funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované
míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a usnesení téhož
soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013). Za areál je podle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu možno považovat např. i průmyslový areál (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
376/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2455/2008). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby (staveb) není
rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence
vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani
vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez
dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních
místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit
bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a
ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí,
které tento soubor plní a kterou může být i komunikace či místo pro odpočinek a
relaxaci (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn.
28 Cdo 4460/2015). V rámci úvah o aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů je třeba vážit velmi individuálně konkrétní okolnosti
daného případu; nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému
formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak
extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí (k
tomu opětovně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28
Cdo 3086/2019). Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce
provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti
konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z
hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1707/2018, a jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze
dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017). Dovolacímu přezkumu podléhá
výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení,
nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li
všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem
relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3086/2019). Jestliže i ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech
(sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční
souvislost se stavbami, alespoň stejně obezřetně je třeba přistupovat k
situacím, kdy oprávněnou osobou nárokovaný pozemek se nachází v plně funkčním,
oploceném a uzavřeném zemědělském areálu. K dovolání žalobkyně:
Poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, v němž vyslovil, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je
tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo
postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., není řádným vymezením předpokladů
přípustnosti dovolání, neboť nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu ke
kritériím přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.; rozhodně z něj nelze
usuzovat, v jakém směru a ve vztahu k jaké konkrétní otázce by měla být
přípustnost dovolání dána (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 932/2017 - ústavní stížnost proti němu podanou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 391/19). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ovšem nezakládají ani
otázky žalobkyně uvedené pod body ad A) až ad D) dovolání. Její námitky, jimiž projevila nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu, že pozemky parc. č. 662/70, parc. č. 662/92, parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110 jsou nezbytně nutné k provozu staveb nacházejících se v oploceném,
uzavřeném a plně funkčním zemědělském areálu, nepředstavují uplatnění (jediného
možného) dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s.
ř., nýbrž ve
skutečnosti jimi polemizuje se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud při
svém rozhodnutí vycházel. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li
z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud,
přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tyto námitky žalobkyně tedy
nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž nezakládají. Lze jen dodat, že dospěl-li odvolací soud - vycházeje z
individuálních skutkových okolností posuzované věci, že pozemky parc. č. 662/70, parc. č. 662/92 a parc. č. 662/110 v k. ú. Račiněves sousedící se
stavbami kravínů a sloužící k zajištění přímého přístupu ke stavbám ve
vlastnictví společnosti ASTUR Straškov a. s. využívaným k zemědělské a
přidružené výrobě, jejich obsluze či opravám, jako manipulační prostor pro
vjezd a jízdu zemědělských strojů a vozidel a k zajištění funkce staveb pro
zemědělskou výrobu, tvoří součást oploceného a uzavřeného plně funkčního
zemědělského areálu - k závěru, že tyto pozemky (coby součást funkčně
provázaného souboru nemovitostí - areálu) a ani jejich části nelze z důvodu
výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. žalobkyni
vydat, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž
není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil, a jeho závěry nelze považovat za
nepřiměřené. Byť pozemek parc. č. 662/109 (o výměře 44 m2) se stavbami kravína
přímo nesousedí, nachází se na něm druhý (záložní) vchod a vjezd do areálu,
který, i když není v současné době využíván, představuje nezbytnou potřebu pro
zajištění funkčnosti areálu. Ve skutkových poměrech projednávané věci
(existence oploceného a uzavřeného plně funkčního zemědělského areálu) přitom
zjevně převáží zájem státu, který je vlastníkem těchto pozemků, jakož i zájem
společnosti ASTUR Straškov a. s., jež má pozemky pronajaty od Pozemkového fondu
ČR (jehož právní nástupkyní je žalovaná) za účelem provozování zemědělské
výroby na dobu neurčitou [tedy zájmy chráněné výlukovým ustanovením § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], nad restitučním zájmem žalobkyně, jejíž
možnosti využití označených pozemků by byly značně omezené, a to i s
přihlédnutím k tomu, že jde o druh pozemků ostatní plochy - manipulační plochy. Pokud žalobkyně pod bodem ad D) výslovně dále formulovala otázku
„zda zakládá vztah nezbytné nutnosti části pozemku k areálu nemožnost oddělení
zbývající části, která v tomto vztahu není, geometrickým plánem a její vydání
oprávněné osobě“, pak ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, a to již z důvodů uváděných odvolacím soudem (jakož i soudem prvního
stupně), že oddělením částí označených pozemků geometrickým plánem by byla
narušena celistvost a funkčnost zemědělského komplexu a nebylo by dosaženo
účelu restituce ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., když v řízení bylo zjištěno,
že se jedná o pozemky, které jsou prostorově a funkčně spojené se stavbami a
které plní zemědělský účel, a ve svém celku tvoří ucelený soubor nemovitých
věcí (tzv. areál), na něž dopadá judikatura Nejvyššího soudu bránící jejich
vydání z důvodu výluky uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, sp. zn. 28 Cdo
3938/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2518/2006). Rovněž tento závěr odvolacího soudu je
tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
nepřiměřený zjištěným okolnostem dané věci. Se zřetelem k rozdílným individuálním skutkovým okolnostem
případu na posuzovaný případ nedopadají žalobkyní poukazovaná rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a Nejvyššího soudu
ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, a ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28
Cdo 3574/2014, jež se otázkou existence překážek k vydání pozemků ve smyslu §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zabývají právě se zřetelem k individuálním
skutkovým okolnostem jimi posuzovaných případů (ostatně i žalobkyně v dovolání
uvádí, že si je vědoma značných skutkových rozdílností daného případu a kauz
řešených v citovaných judikátech). Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, je nepřípadný, neboť dovolací soud
se v něm zabýval otázkou aplikace „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f)
zákona č. 428/2012 Sb. Závěry odvolacího soudu nekolidují ani s žalobkyní
citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5587/2017, a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, jež se otázkou
existence překážek k vydání pozemků ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. [potažmo § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] zabývají právě se
zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jimi posuzovaných případů. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládají ani námitky, že se
odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami, že odůvodnění jeho
rozsudku je nedostatečné, nepřesvědčivé a v rozporu s pravidly logického
myšlení, popř. obecnou zkušeností, jelikož jde o argumentaci vytýkající
odvolacímu soudu (jí tvrzené) vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám řízení, jakož i ke zmatečnostem,
však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). Odůvodnění napadené části výroku rozsudku I. odvolacího
soudu navíc odpovídá požadavkům rozhodovací praxe, dle níž z § 157 o. s. ř.
ani
z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení, přičemž není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015,
uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1023/2019). Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně, těmto požadavkům vyhovuje (případně srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž
„i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele). Protože dovolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl ve výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
ohledně pozemků parc. č. 662/70, parc. č. 662/92, parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110 v k. ú. Račiněves, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. K dovolání žalované:
V posuzované věci bylo již soudem prvního stupně zjištěno, že na části pozemku
parc. č. 662/90 v k. ú. Račiněves se nachází nepoužívaná zemědělská technika a
na pozemku parc. č. 662/98 se nacházejí cisterny. Pakliže žalovaná v odvolacím
řízení s vydáním těchto pozemků nesouhlasila a namítala, že „pozemek parc. č. 662/90 je užíván k parkování či uskladnění zemědělské techniky a že na pozemku
parc. č. 662/98 se nacházejí cisterny sloužící k zemědělské výrobě, a jezdí po
něm zemědělská technika, protože sousedí se silážními žlaby a se stavbami
kravína“, a že oba pozemky jsou k provozu zemědělského areálu nezbytně nutné,
pak právní posouzení věci odvolacím soudem, že tyto pozemky (manipulační
plochy), které bezprostředně nesousedí se stavbami v plně funkčním a oploceném
areálu, nejsou pro zajištění funkčnosti a užívání staveb k zemědělské činnosti
nezbytně nutné, správné není, neboť je zjevně přinejmenším předčasné, jelikož
nezohledňuje všechny podstatné skutkové okolnosti dané věci. Odvolací soud se
totiž nezabýval tím, v kterých částech tohoto plně funkčního, oploceného a
uzavřeného areálu sloužícího zemědělské výrobě (chovu krav a dalších
hospodářských zvířat) a přidružené rostlinné výrobě provozované společností
ASTUR Straškov a.
s., jejímž předmětem podnikání je právě živočišná a rostlinná
výroba a která má tyto pozemky dlouhodobě v nájmu na základě nájemní smlouvy ze
dne 8. 11. 2000, č. 216N00/38, uzavřené s Pozemkovým fondem ČR (jehož právní
nástupkyní je žalovaná) na dobu neurčitou (viz čl. 88 spisu), se označené
pozemky nacházejí, zda cisterny umístěné na pozemku parc. č. 662/98 jsou vůbec
využívány a k jakému hospodářskému účelu slouží, zda je nutné, aby na tomto
pozemku byly umístěny, jakou mají funkční souvislost se silážními žlaby a se
stavbami kravína, a zda zemědělská technika může projíždět přes pozemky parc. č. 662/109 a parc. č. 662/110, které žalobkyni nebyly vydány právě proto, že
jsou k zajištění funkčnosti staveb nezbytně nutné. Pokud pak jde o pozemek
parc. č. 662/90, pak ohledně něj taktéž nebylo zjištěno, v které části
předmětného zemědělského areálu se nachází, jaká jeho část je užívána „k
parkování či uskladnění zemědělské techniky“, a zda je možné, aby tato technika
byla případně přemístěna na jiný pozemek v areálu bez narušení jeho funkčnosti. V případě obou pozemků tak šlo o posouzení nezbytnosti k jejich užívání v
předmětném areálu společností ASTUR Straškov a. s. ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. o
věci samé ohledně pozemků parc. č. 662/90 a parc. č. 662/98 v k. ú. Račiněves
není správné, a protože v této části tohoto výroku nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí
odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu
výroku I. napadeného dovoláním žalované a v akcesorickém výroku II. o nákladech
řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které
byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně pozemků parc. č. 662/90 a parc. č. 662/98
v k. ú. Račiněves, zrušil Nejvyšší soud v tomto výroku i jeho rozhodnutí, jakož
i v závislém výroku IV. o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Za situace, kdy Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalované v přiměřené
době, nerozhodoval již - v souladu se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního
soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 - samostatně o jejím
akcesorickém návrhu na odklad právní moci jí napadené části výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, neboť tento návrh se tak stal bezpředmětným. V dalším řízení je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci samé (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu
2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu