28 Cdo 1023/2019-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Valašské Klobouky, se sídlem ve
Valašských Kloboukách, Smetanova 113, identifikační číslo osoby 484 73 634,
zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená
267, proti žalovaným: 1) město Valašské Klobouky, se sídlem ve Valašských
Kloboukách, Masarykovo náměstí 189, identifikační číslo osoby 002 84 611,
zastoupeno Mgr. Miroslavem Remešem, advokátem se sídlem ve Valašských
Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, a 2) Česká republika – Státní pozemkový
úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12
774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva
státu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 374/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 4.
prosince 2018, č. j. 60 Co 234/2018-407, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Brně, pobočka ve
Zlíně (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných změnil rozsudek
Okresního soudu ve Zlíně (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 5. června
2018, č. j. 26 C 374/2015-301, v napadeném výroku pod bodem II tak, že se
zamítá žaloba, kterou se žalobkyně ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“),
domáhala určení, že vlastnicí specifikovaných pozemků (dále jen jako „předmětné
pozemky“) je Česká republika; týmž výrokem odvolací soud rozhodl, že se
žalovanému 1) neukládá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve
Zlíně soudní poplatek; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II,
III a IV).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původním majetkem
církve a žalobkyně je ve vztahu k nim oprávněnou osobou; ztotožnil se se soudem
prvního stupně i v závěru, že ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12.
2012 (dále jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“), nebránilo přechodu vlastnického
práva ze státu na obec, byly-li pro tento přechod naplněny předpoklady zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí (dále jen jako „zákon č. 172/1991 Sb.“). V posuzované věci –
pokračuje odvolací soud – byly naplněny podmínky přechodu vlastnického práva k
předmětným pozemkům ze státu na žalovaného 1) ve smyslu ustanovení § 2a zákona
č. 172/1991 Sb., pro nějž není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve
obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), nýbrž zda
byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto ustanovení spojuje přechod
vlastnického práva ze státu na obec; podle tohoto ustanovení přitom přechází na
obce nemovitosti, jež byly obci přiděleny, nebo byly pro obec jako přídělce
schváleny. Předmětné pozemky byly právnímu předchůdci žalovaného 1) přiděleny
na základě přídělového řízení zahájeného do 31. 12. 1949, které bylo završeno
vydáním přídělové listiny ze dne 3. 12. 1957. Odvolací soud zde vycházel ze
zápisu ze dne 23. 3. 1950, dle jehož obsahu byly předmětné pozemky dány do
držby obci Valašské Klobouky ke dni 1. 10. 1949, a z přídělové listiny ze dne
3. 12. 1957. Neopodstatněná je podle odvolacího soudu námitka žalobkyně, že
zápisem ze dne 23. 3. 1950 byly předmětné pozemky dány toliko do správy a
užívání právnímu předchůdci žalovaného 1), neboť ani jí není popřen závěr o
zahájení řízení o přídělu do 31. 12. 1949. Relevantní odvolací soud neshledal
ani další námitku žalobkyně, že k 1. 10. 1949 ještě neuběhla výpovědní doba
právnímu předchůdci žalobkyně, neboť pro závěr o přechodu vlastnického práva
dle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. není podstatná otázka faktického
hospodaření s pozemky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též jako
„dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka
v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017) otázku, zda je přechod majetku z
obce na stát dle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. podmíněn faktickým
hospodařením obce s tímto majetkem již před 31. 12. 1949; dovolatelka přitom na
tuto otázku odpovídá kladně, spatřujíc nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem v tom, že „rezignoval na požadavek, aby k výkonu vlastnického
práva obce (faktickému hospodaření na pozemcích) docházelo prokazatelně již
před 31. 12. 1949“. Namítá, že rozhodovací praxe, na kterou odvolací soud ve
svém rozsudku odkázal, se týká případů, kdy příděl obci byl realizován podle
zákona č. 142/1947 Sb., nikoliv podle zákona č. 46/1948 Sb., jak tomu je v
posuzované věci. Dále dovolatelka uvádí, že zápis ze dne 23. 3. 1950
neprokazuje postavení obce jako přídělce ve smyslu příslušných ustanovení
zákona č. 46/1948 Sb. (neboť v něm není projevena vůle státu pozemky obci
přidělit, zápis nebyl proveden s účastí Ministerstva zemědělství, předmětné
pozemky byly odepsány z „církevní“ knihovní vložky teprve na základě přídělové
listiny ze dne 3. 12. 1957, která je listinou veřejnou na rozdíl od zápisu ze
dne 23. 3. 1950, který má povahu soukromé listiny) a nemá souvislost s
přídělovou listinou ze dne 31. 12. 1957 (správně 3. 12. 1957; srov. č.l. 142
verte) a že neobstojí závěr odvolacího soudu o zahájení přídělového řízení před
31. 12. 1949. Konečně žalobkyně poukazuje i na to, že se odvolací soud
nezabýval její námitkou, že ze zápisu ze dne 23. 3. 1950 se nepodává projev
vůle státu předmětné pozemky obci přidělit a že o přídělu předmětných pozemků
bylo rozhodnuto teprve v roce 1957.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podané dovolání přitom Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243c odst. 1
věty první o. s. ř.) odmítl, neboť není přípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení (napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v
ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem
1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až
d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného
státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945
Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta
republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb.,
o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové
pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b)
byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým
plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve
vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo §
2. Podle § 2a odst. 2 nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do
vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo
přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec
nedošlo.
Účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. s účinností
od 1. 7. 2000 vtěleno ustanovení § 2a bylo mj. vypořádání se s těmi spornými
případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949,
tedy po dni zániku obecního majetku; dalším účelem tohoto zákona bylo nahradit
absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových
listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen
až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, ale též dovolatelkou odkazované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017).
Podle ustálené rozhodovací praxe představuje ustanovení § 2a zákona č. 172/1991
Sb. samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, pro který není rozhodující, zda
jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce
před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto
ustanovení spojuje přechod vlastnického práva státu na obec; ani podmínka
převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví
k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování)
nemovitostí, ustanovením § 2a vyžadována není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Rozhodující je toliko prokázání existence
přídělu, přičemž ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v uvedeném směru
dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č.
172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k
posouzení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28
Cdo 437/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo
790/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3103/2015). Tyto závěry prosadí se přitom bez ohledu na to, dle kterého
předpisu byl příděl obci realizován, neboť znění ustanovení § 2a zákona č.
172/1991 Sb. neopodstatňuje závěr o jiných zákonných požadavcích v případě
přídělu podle zákona č. 46/1948 Sb., než je tomu v případě přídělu dle zákona
č. 142/1947 Sb., nebo dalších tam uvedených předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, v němž byl pro případ
přechodu vlastnického práva dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. na základě přídělu
podle zákona č. 46/1948 Sb. vysloven závěr o nerozhodnosti okamžiku převzetí
pozemků obcí, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
671/2018).
Na výše uvedených závěrech, s nimiž je napadený rozsudek odvolacího soudu
konformní, ničeho nemění ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 1473/2017, odkazované dovolatelkou, jež bylo vydáno za jiných
skutkových okolností, kdy odvolací soud vycházel i z absence přídělové listiny,
která by pozemky právnímu předchůdci žalovaného města přiřknula; navíc se z
odůvodnění odkazovaného rozhodnutí podává, že dovolatel ani nezpochybnil závěr
odvolacího soudu, že faktické hospodaření s pozemky je podmínkou přechodu
vlastnického práva ze státu na obec dle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.,
když dovolací soud uvedl, že námitky žalovaného 2) „zpochybňující nastíněný
náhled odvolacího soudu brojí tedy toliko proti skutkovým závěrům krajského
soudu, prosazujíce současně názor dovolatele, že jeho právní předchůdce fyzicky
držel sporné pozemky již před 1. 1. 1950“. Nad rámec výše uvedeného dovolací
soud poukazuje také na skutečnost, že v posuzované věci odvolací soud založil
své závěry také na skutkovém zjištění, že předmětné pozemky byly dány obci
Valašské Klobouky již ke dni 1. 10. 1949.
Namítá-li pak dovolatelka, že zápis ze dne 23. 3. 1950 neprokazuje postavení
obce Valašské Klobouky jako přídělce a nesouvisí s listinou ze dne 3. 12. 1957,
pročež za nesprávný označuje závěr odvolacího soudu o zahájení přídělového
řízení do 31. 12. 1949, a dále že zápisem z 23. 3. 1950 ani nemohl být příděl
realizován, napadá tímto samotné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem
a předkládá vlastní skutkovou verzi, čímž však nelze přípustnost dovolání
založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3920/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo
3131/2017). Toliko pro úplnost pak dovolací soud v uvedeném směru poukazuje též
na restituční charakter ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., pročež jeho
výklad prostupuje výkladový princip in favorem restitutionis a určité dobově
podmíněné deficity v postupu orgánů v poválečném období při přidělování majetku
nemohou jít k tíži obcím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn.
28 Cdo 4764/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28
Cdo 794/2017). Přípustnost nezakládá ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud
nevypořádal se všemi jejími námitkami, kdy jde o argumentaci vadou řízení,
přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); odůvodnění
napadeného rozsudku navíc odpovídá požadavkům rozhodovací praxe, dle níž z
ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat
povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení a
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III.
ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, bod 68, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28
Cdo 3897/2016).
Z uvedeného vyplývá, že v otázkách vytčených dovoláním je rozhodnutí odvolacího
soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány
důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení (uvádí-li, že dovolání podává proti „všem výrokům“), ve vztahu k
těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako
výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje,
nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku
o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s.
ř.).
Odůvodněn je tím závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež
proto – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 první o.
s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco náklady (oprávněných) žalovaných 1/
a 2/, pokud jim vznikly v souvislosti s podáním co do obsahu stručných
vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k
uplatňování nebo bránění práva.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu