U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: hlavní město Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám.
2/2, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v
Praze 1, Dlouhá 741/13, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti, IČO: 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C
103/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
ledna 2015, č. j. 35 Co 471/2014 - 111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 21. července 2014, č.j. 9 C 103/2012 – 62, tak, že zamítl
žalobu o určení, že „žalobce je v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti
id. ? spoluvlastníkem budovy č.p. nacházející se na pozemku parc. č. 1090,
pozemku parc. č. 1090 o výměře 242 m2, druh – zastavěná plocha a nádvoří, a
pozemku parc. č. 1091 o výměře 2452 m2, druh – ostatní plocha, vše v k. ú. S.,
obec P.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o.
s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
V relevantní právní otázce povahy a účinků rozhodnutí orgánu obce podle
vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory
(zde jde o rozhodnutí Ústředního národního výboru hl. m. Prahy ze dne 30. 9.
1950, o odevzdání konfiskovaného majetku obci), tedy v otázce zda uvedené
rozhodnutí lze považovat za přídělovou listinu ve smyslu § 2a zákona č.
172/1991 Sb. a zda předmětné nemovitosti přešly ke dni 1. 7. 2000 z vlastnictví
státu do vlastnictví žalobce, jsou závěry odvolacího soudu plně v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo
231/2009, v němž dovolací soud vyložil, že rozhodnutí podle vládního nařízení
č. 90/1950 Sb. /svěření majetku státu do správy/ není rozhodnutím o přídělu
obci ve smyslu § 2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., jež by zakládalo
nárok na obecní restituci podle téhož zákona; dále srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, jež obstálo
i při přezkumu v rovině ústavněprávní – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
31. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/2012).
K argumentaci dovolatele ustanovením § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., sluší
se uvést, že závěr o povaze shora uvedeného rozhodnutí a jeho účincích (převod
správy majetku státu) odvolací soud (stejně tak jako dovolací soud ve shora
citovaných rozhodnutích) činí nikoliv izolovaně na podkladě skutečnosti o tom,
kdy bylo vydáno toto rozhodnutí (po 31. 12. 1949), ale právě s ohledem na jeho
celkový obsah a právní důsledky plynoucí z relevantních, v rozhodnutí
citovaných právních předpisů (tedy zejm. vyhlášky č. 90/1950 Sb., o správě
národního majetku národními výbory).
Otázka fakticity přídělu nemovitostí obci (tvrdí-li se zde okamžik
předcházející 1. 1. 1950), jakož i hodnocení dalších skutečností o procesu
předcházejícím vydání rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci, je
pak otázkou skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení věci. Kritikou
skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti) a jim předcházejícího
dokazování nelze založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jemuž
zpochybňování skutkových zjištění podřaditelné není).
K argumentaci dovolatele ustanovením § 2a odst. 3 písm. b) zákona č. 172/1992
Sb. (a v jeho kontextu zmiňovaným „souhrnným rámcovým plánem“ – vyhláškou
osidlovacího úřadu v Praze ze dne 12. října 1949, uveřejněnou pod č. 714
Věstníku osidlovacího úřadu a fondu národní obnovy) sluší se snad z rozhodovací
praxe dovolacího soudu odkázat i na ta rozhodnutí, dle nichž je výčet způsobů
prokázání přídělu v § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. pouze demonstrativní a
závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012).
Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil ani v otázce
důkazního břemene k prokázání právně významných skutečností (zde se vztahujícím
k tvrzení o přídělu nemovitostí obci), jež leží na tom účastníku řízení, který
z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28
Cdo 2514/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo
1263/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
257/99, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372, z
judikatury Ústavního soudu – ve vztahu k okolnostem o přídělu nemovitostí obci
– znovu srovnej např. usnesení ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/12).
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22
Cdo 1400/2004, není v dané souvislosti přiléhavý, právě proto, že přidělování
nemovitostí obcím probíhalo různými způsoby, a nelze tak mluvit o určitých
obvyklých či pravidelných postupech (což je zřejmé jak ze skutkových zjištění
učiněných v nyní projednávané věci, tak i z důvodů, jež zákonodárce vedly k
přijetí zákona č. 114/2000 Sb.)
Konečně přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky žalobce o
(tvrzených) vadách řízení, neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě
vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Přitom i na otázku
přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů nahlíží dovolatel v rozporu s
konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října
2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, které je spolu s dalšími rozhodnutími
Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz; dále pak např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č.
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014), v situaci, kdy z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo účastníkům zřejmé, jak a proč bylo
rozhodnuto, a kdy ani dovolatelem nyní kritizované deficity odůvodnění tomuto
účastníku nebránily v tom, aby proti rozhodnutí náležitě formuloval dovolací
důvody.
Jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud
neshledal důvody, pro které by měl tyto právní otázky – v jeho rozhodovací
praxi již dříve vyřešené – posoudit jinak (čímž není naplněn žádný z
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.), dovolání jako
nepřípustné odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by na
jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu