28 Cdo 2447/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc.
v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. M.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 76/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, č. j.
23 Co 191/2003-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2003, č. j. 10 C 76/2002-60, kterým
byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je od 24. 5. 1991 vlastníkem
pozemku parc. č. 119 – zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. L., a objektu bydlení
č. p. 810, stojícího na tomto pozemku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Považoval napadený
rozsudek za rozhodnutí zásadního právního významu a tvrdil, že při řešení
určujících právních otázek došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Namítl
za současné citace judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, že po konfiskaci
nemovitostí předchozího vlastníka podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. postupoval orgán státu (O. ú., F. n. o.), který nemovitosti dále
přiděloval, v souladu s ustanoveními § 13 a § 16 tohoto dekretu; byla-li podle
jeho rozhodnutí přídělcem a vlastníkem ke dni 31. 12. 1949 obec, pak již toto
rozhodnutí založilo obci vlastnické právo bez nutnosti zápisu do katastru
nemovitostí. Odkázal-li odvolací soud na zákon č. 279/1949 Sb. spolu s vládním
nařízením č. 90/1950 Sb. se závěrem, že nemohlo dojít ke vzniku vlastnictví
obce, pak tento zákon nabyl účinnosti až dne 1. 1. 1950. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený
advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského
soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání mohla být založena
jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. pro zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí, neboť nižší instance rozhodly shodně a nedošlo k
předchozí kasaci s odlišným právním názorem odvolacího soudu (viz odst. 1 písm.
a/, b/ posledně citovaného ustanovení).
Dovolací soud však dovolání neshledal přípustným, poněvadž rozsudek
odvolacího soudu je podepřen konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a nedošlo
v něm tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Dovolateli lze dát za pravdu v jeho rekapitulaci procedury při
přidělení nemovitostí jen potud, že šlo o rozhodnutí veřejnoprávní povahy, u
něhož nebylo k vyvolání patřičných právních účinků třeba vkladu do katastru
nemovitostí (kromě již zmíněných pasáží prezidentského dekretu srov. například
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 35/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn.
II. ÚS 423/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 127).
Dovolatel však abstrahoval od těch podstatných aspektů rozhodnutí o přidělení
resp. odevzdání konfiskovaného majetku, na nichž odvolací soud svůj rozsudek
založil.
Toto „Rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci“ ze dne 12. 6.
1951 obsahuje v použitém předtisku formulaci o přechodu nemovitostí na obec
dnem 31. 12. 1949 (což by znamenalo vlastnictví obce ve smyslu § 2
odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí). Nehledě na diskutabilní zpětnou účinnost
majetkové dispozice však nebylo vydáno O. ú. a F. n. o. v P. (jak uvedeno v
přeškrtnutém záhlaví předtisku), ale – na základě doložky s poukazem na zákon
č. 18/1950 Sb. a vyhlášku č. 224/1950 Sb. – Ústředním národním výborem h. m. P.
V samotném závěru rozhodnutí je pak dopsáno, že „vzhledem k ustanovení § 30 a
31 zákona č. 279/49 Sb. a vl. nař. č. 90/1950 Sb. vloží soud na nemovitosti, v
tomto rozhodnutí uvedené, vlastnické právo Československému státu – správa
Ústředního národního výboru h.m. P.“
Takto označené důsledky rozhodnutí plně odpovídají obsahu a cíli
posledně citovaných předpisů. Ustanovením § 30 odst. 2 zákona č. 279/1949 Sb. o
finančním hospodaření národních výborů pozbylo „dosavadní kmenové jmění obecní“
této povahy. Správa tohoto již národního majetku byla svěřena v § 31 odst. 1, 2
téhož zákona národním výborům s tím, že předání majetku provede příslušný
ústřední úřad nebo dohlédací národní výbor. Zákon nabyl účinnost dnem 1. 1.
1950. Podrobnosti správy národního majetku národními výbory pak upravilo vládní
nařízení č. 90/1950 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že od data 1. 1. 1950 nemohly již obce nabýt žádný
majetek, a to ani se zpětnou účinností. Text, jenž byl dopsán v závěru
rozhodnutí ze dne 12. 6. 1951, odpovídá tehdy platné zákonné úpravě a v jeho
světle pozbývá právního významu ta část rozhodnutí, která mu – co do osoby
příjemce a data přechodu práv k nemovitostem – protiřečí.
V dalších podrobnostech dovolací soud odkazuje, v rámci ustálené
rozhodovací praxe, např. na aktuální usnesení ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 28
Cdo 233/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod zn. C 1722
ve svazku 24.
Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b
odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Přes eventualitu patrnou z textu § 146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal
dovolací soud žalovanému náklady řízení spočívající v odměně zástupce za
vyjádření k dovolání, neboť v podání bylo jen shrnuto základní procesní
stanovisko strany a nešlo tedy o náklady účelně vynaložené jak podle
§ 142 odst. 1 o. s. ř., tak za přiměřeného užití § 150 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu