28 Cdo 1263/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobkyně: obec Staré Město, IČ: 00576051, se sídlem Staré
Město č. p. 66, zast. JUDr. Evou Olšovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Mýtní
2186/20, proti žalovanému: město Bruntál, IČ: 00295892, se sídlem Bruntál,
Nádražní 994/20, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 8 C 29/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 8 Co 735/2013-101, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 8
Co 735/2013-101, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 21. března 2013, č. j. 8 C
29/2012-78, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č.
3633/2 (orná půda, o výměře 61.168 m2) v kat. území Bruntál, jenž vznikl
oddělením z původní parcely č. 3633 podle označeného geometrického plánu č.
2802-52/2010 coby nedílné součásti tohoto rozsudku (výrok I). Současně bylo
rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jako vlastník pozemku parc.
č. 3633 v kat. území Bruntál je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, jenž
nabytí vlastnického práva opírá o ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“ Pozemek, totiž
geometrickým plánem oddělenou část parc. č. 3633/2, pokládá za své vlastnictví
žalobkyně, tvrdíc a prokazujíc, že jde o pozemek patřící k tzv. historickému
majetku obce Staré Město, který tato obec nabyla přídělem č. 131, schváleným
rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 27. 10. 1949. Zmíněný příděl
zahrnoval pozemkové parcely pod původním označením č. 4/3, 8, 10,11/1 a 2747/1
v katastrálním území Staré Město, představující nyní právě část parcely č. 3633
v katastrálním území Bruntál. Žalobkyně je právní nástupkyní někdejší obce
Staré Město, jež se později sloučila s městem Bruntál, od něhož se k 24. 11.
1990 oddělila. Tím této obci – uzavírá soud prvního stupně – „automaticky
vznikl nárok na její původní území podle § 2 odst. 1 a 3 zákona č. 172/1991 Sb.
a byla to jedině ona, kdo měl podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. nárok
na zápis vlastnictví ke všem pozemkům, které tvořily území jejího právního
předchůdce“. Žalovaný tak „nebyl oprávněn podávat návrh na zápis vlastnictví k
celé parcele č. 3633/2, neboť k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991
Sb.) mu tato část parcely již nenáležela“. Při absenci dobré víry – pokračuje
soud prvního stupně – nemohl žalovaný spornou část pozemku nabýt do vlastnictví
ani vydržením (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský soudní řád,ve
znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Přes řečené – shledávaje na straně žalobkyně současně i naléhavý právní
zájem na požadovaném určení práva (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) –
soud prvního stupně uzavírá, že podané žalobě vyhovět nelze, z důvodu, že „není
zřejmé, ze kterých konkrétních částí přídělových parcel přídělu č. 131 se
parcela č. 3633/2 sestává, není-li to specifikováno v geometrickém plánu č.
2802-52/2010“ (jež za tímto účelem opatřila žalobkyně a jímž byl pozemek parc.
č. 3633 rozdělen právě na parcely č. 3633/1 a 3633/2).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 8 Co
735/2013-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II). Přitom vyšel z těchže skutkových
zjištění jako soud prvního stupně, oproti němu však uzavřel, že předmětná
parcela coby historický majetek žalující obce (její předchůdkyně) nemohla
přejít do vlastnictví žalobkyně podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť
jde o majetek, jenž přešel do vlastnictví žalovaného podle § 1 zákona č.
172/1991 Sb. Podmínky v něm uvedené pokládá odvolací soud za naplněné, v
situaci, kdy „žalobce nijak neprokazoval a netvrdil, že tyto podmínky nebyly
splněny“. Přitom odvolací soud vychází zejména ze zjištění, že „po 23.
listopadu 1990 dotčená pozemková parcela byla zahrnuta do území města Bruntál“.
Závěr, že žalovaný s předmětnou parcelou ke dni účinnosti zákona č. 172/1991
Sb. hospodařil, dovozuje odvolací soud zejména z toho, že „teprve po roce 1994
se začala řešit změna hranic mezi obcí Bruntál a žalobcem“. Jiné skutečnosti –
týkající se předpokladů nabytí vlastnického práva podle § 1 zákona č. 172/1991
Sb., odvolací soud neuvádí. Nezabývá se tedy ani námitkami, které žalobkyně
uplatnila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jež se vesměs týkají
totožnosti předmětné parcely s pozemky nabytými obcí přídělem), ovšem ani
argumentací žalovaného o nabytí vlastnického práva vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá
za přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, namítajíc, že při
řešení dovoláním označené právní otázky, na níž rozhodnutí závisí, se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné
pokládá žalobkyně právní posouzení věci stran předpokladů nabytí vlastnického
práva žalovanou obcí podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Přitom poukazuje
na judikaturu dovolacího soudu i ústavního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 817/2006, 28 Cdo 470/2007, 28 Cdo 1301/2001, resp. nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96), z níž dovozuje, že k nabytí
vlastnického práva obcí podle citovaného ustanovení je zapotřebí též faktického
hospodaření s majetkem ve vlastnictví státu, k němuž obci formálně svědčilo
právo hospodaření. Tato podmínka v případě žalované obce – tvrdí žalobkyně –
naplněna nabyla a soudy nižších stupňů k ní nevedly žádné dokazování. Přitom
žalobkyně zmiňuje i okolnost, že pozemek byl evidován jako „orná půda“, jež
byla (měla být) obhospodařována k tomu určenou zemědělskou organizací. Za
tohoto stavu žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé,
vytýkajíc mu i nesprávnost závěru, že po 23. 11. 1990 měla být předmětná
parcela zahrnuta do území města Bruntál. Opakuje, že jde o její historický
majetek, jenž její předchůdce nabyl přídělem před 31. 12. 1949 a jenž tak
připadl do jejího vlastnictví podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Přitom
tvrdí, že k obnovení její samostatnosti mělo dojít v původních hranicích a že
nikoliv žalovaný, nýbrž žalobkyně „byla oprávněna podat návrh na zápis
vlastnictví ke svému území“. I proto žalobkyně pokládá postup žalovaného při
podání návrhu na zápis vlastnického práva k předmětnému pozemku v roce 1994 za
problematický. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) – dále jen „o. s. ř.“
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
řeší dovolatelkou označené právní otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu
spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod
uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem v hranicích otázek označených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy,
posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami
ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden
funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví
podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou
ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.
Z citovaného ustanovení zákona (§ 2 odst. 1) jasně vyplývá, že předmětem
restituce majetku obcí (historického majetku, jehož vlastníky byly obce k 31.
12. 1949) nemůže být ten majetek, jenž přechází do vlastnictví obcí podle
ustanovení § 1 tohoto zákona.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23.
listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a
závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce
a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti
tohoto zákona hospodařily. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. do
vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí dále věci z
vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě Praze též
městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu
hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona.
Posledně citované ustanovení zákona (§ 1 odst. 1 a 2) je v rozhodovací praxi
dovolacího soudu setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví
státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a
formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a
závazky přešly na obce [k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými
věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s
věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni
účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a
povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k
nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím
toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve
smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnující držbu věci a
nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření,
např. pronájem věci (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou
problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. července 2000, sp. zn. 29 Cdo
692/99; rozsudek ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek ze
dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010; nebo rozsudek ze dne 15. března
2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010 – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). K výkladu
citovaného ustanovení zákona se již dříve vyslovil i Ústavní soud, a to nejenom
v dovolatelkou zmiňovaném nálezu ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS
185/96 (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dochází k závěru, že k
přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního
naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva
hospodaření), ale naposledy i v nálezu ze dne 9. července 2013, sp. zn. IV. ÚS
600/11; v něm uzavírá, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a
to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku,
zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku.
Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do
vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který
právní předchůdci obcí fakticky využívaly k plnění svých úkolů (obdobně srov.
též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07 –
spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu veřejnosti dostupné na
http://nalus.usoud.cz).
Otázkou realizace práva hospodaření k předmětnému pozemku v rozhodné době
[pokud náleželo příslušnému národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly
právě na žalovanou obec ve smyslu § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecní zřízení)] se odvolací soud dosud náležitě nezabýval. Omezil se toliko
na zjišťování skutečností stran formálního předpokladu existence práva
hospodaření, opíraje své závěry o okolnost – z pohledu cit. ustanovení zákona
nevýznamnou – že jde o pozemek nacházející se nyní v katastru žalované obce
(města Bruntál). A to v situaci, kdy mezi účastníky není sporu v tom, že
předmětný pozemek byl zemědělským pozemkem (co do druhu evidovaný jako „orná
půda“) a kdy žalobkyně tvrdí, že pozemek byl obhospodařován příslušným
zemědělským podnikem – Státním statkem Bruntál (k otázce výkonu práva
hospodaření v případě pozemků obhospodařovaných státními statky srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007).
Nesprávný je ostatně i závěr odvolacího soudu o důkazním břemenu účastníků
(jehož nesprávné posouzení může taktéž naplňovat dovolací důvod uvedený nyní v
ust. § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci – srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 6, ročník 1999, str. 337). Zákon účastníku ukládá povinnost
tvrdit všechny potřebné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 101 odst. 1
písm. a/, b/; § 120 odst. 1 o. s. ř.). Potřebnost, tedy okruh rozhodujících
skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný
právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na
tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 257/99, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7,
ročník 1998, str. 372). Žalobkyni tak tíží povinnost tvrzení a povinnost
důkazní vztahující se k pozitivním předpokladům restituce předmětného
historického majetku obce podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zatímco
povinnost tvrzení a povinnost důkazní stran předpokladů, za nichž věc přechází
do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. (včetně existence práva
hospodaření a jeho reálného výkonu), patří k procesním povinnostem žalovaného,
jenž právě o naplnění těchto předpokladů nabytí vlastnického práva opírá.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. V
důsledku nesprávného právního názoru se pak odvolací soud nezabýval ostatními
otázkami a okolnostmi, jež jsou zde pro rozsouzení sporu určující (tedy nejenom
existencí práva hospodaření s předmětným pozemkem a jeho faktickou realizací,
ale kupř. i otázkou totožnosti nově oddělené parcely s pozemky vlastněnými
předchůdkyní žalující obce k 31. 12. 1949, jejíž řešení žalobkyně učila
předmětem svého odvolání, eventuelně obranou žalovaného o nabytí vlastnického
práva vydržením). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu