28 Cdo 470/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce
města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o vydání pozemku,
vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 7/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2006, č. j.
6 Co 2014/2006-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
I.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem výše označeným potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 6 C 7/2006-35,
kterým byla zamítnuta žaloba o vydání pozemku parc. č. 1843/1 v obci a k. ú. P.
Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
2. Předmětem řízení byla restituční žaloba obce podle zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (podaná
poté, co již bylo rozhodnuto o určení vlastnictví ČR prvostupňovým soudem pod
sp. zn. 8 C 1088/2003 s právní mocí dne 11. 5. 2005). Odvolací soud dovodil, že
v důsledku smluvního odevzdání pozemku dne 25. 1. 1974 Českému ovocnářskému a
zahrádkářskému svazu do trvalého užívání tu platí výluka z obecních restitucí,
stanovená v § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. (ke dni účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb. existovalo trvalé užívání jiné než státní organizace,
nejde o věci uvedené v § 2 cit. zák.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o
přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřoval v
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vymezil právní otázky tak, že je
1) třeba vyložit pojem „hospodaření“ podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. se
zřetelem nejen na užívání pozemku, ale i na fakt, že žalobce zůstával nadále
jeho správcem. Kromě toho 2) smlouva z roku 1974 byla na straně MěstNV v P.
podle něj uzavřena neoprávněným „nonsubjektem“. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší
soud zrušil oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
II.
5. Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného
rozsudku. Důvod dovolání byl spatřován v naplnění § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. (nesprávné právní posouzení věci).
6. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., jež považuje i
dovolací soud za relevantní, je již výše citováno. Zbývá tu – opět ve shodě s
odvolacím soudem – konstatovat, že ve věci nebylo tvrzeno, že by pozemek spadal
do tzv. historického majetku obcí. Proto nepřicházela v úvahu aplikace § 2
zákona o obecních restitucích, na který se v ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) in
fine odkazuje.
7. Byl-li tvrzen restituční titul obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., pak
ani v tomto ohledu nelze dovolacím tvrzením (1) přiznat oprávněnost. Hovoří-li
se tamtéž o „právu hospodaření“, pak zde je v judikatuře jasno. Toto pojmové
spojení Nejvyšší soud opakovaně (sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, 28 Cdo 2112/2001, 28
Cdo 1767/2005, první z judikátů publikován v Souboru rozhodnutí NS, sv. 23, C
1605) vyložil tak, že se preferuje skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoli
právní konsekvence termínu (přenechání věci jiné osobě do užívání).
Ostatně - obdobně interpretoval „právo hospodaření“ i Ústavní soud v nálezu sp.
zn. IV. ÚS 185/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 131).
Restituční nárok města P. tedy nelze v posuzované věci dovodit.
8. Marginálně, mimo rámec dovolacího přezkumu (tvrzení (2) jsou nová, odvolací
soud se jimi nezabýval), není důvodu přisvědčit ani argumentaci o „nonsubjektu“
MěNV v P. v roce 1974 při kontraktaci. Při uzavírání tehdy běžné hospodářské
smlouvy jednal národní výbor za stát (srov. zákon č. 69/1967 Sb., o národních
výborech, § 38 o oblastech samostatné působnosti NV, § 42 a násl. o rozhodování
NV a jejich zastupování atd.).
9. Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázky z hlediska
hmotného práva správně. Otázky již byly Nejvyšším soudem řešeny a nevykazují ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. judikatorní kontradikce. Podmínky přípustnosti
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř.) tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud žalobcovo dovolání odmítá (§ 243b
odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
10. Žalovanému nevznikly v řízení před dovolacím soudem žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.,
v. r.
předseda senátu