28 Cdo 817/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) h. m. P.,
zastoupeného advokátkou, b) m. č. P., zastoupené advokátem, proti žalované
České republice – M. š., m. a t., za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, za vedlejšího účastenství A., a. s., zastoupené advokátem,
o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C
158/2000, o dovolání žalobců a), b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 4. 8. 2005, č. j. 20 Co 251/2005-188, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2004, č. j. 12 C
158/2000-108, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, č. j.
20 Co 251/2005-188, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2004, č. j. 12 C 158/2000-108, kterým
byla zamítnuta žaloba na určení, že první žalobce je vlastníkem domu a jím
zastavěného pozemku parc. č. 142, obojí v obci P. a katastrálním území N. M.
Žalobci byli solidárně zavázáni, aby zaplatili žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud dovodil, aniž by podstatněji zasáhl do skutkových zjištění nižší
instance (byly pouze zopakovány některé listinné důkazy a došlo k sukcesi na
straně žalované – namísto F. d. a m. v l. nastoupil stát resp. jeho organizační
složka), že žádný ze žalobců nemohl vznést oprávněný požadavek na restituci
nemovitostí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně, že k restituci nemohlo dojít již z toho důvodu, že ke dni účinnosti
tohoto zákona, tj. 24. 5. 1991, žalobci s nemovitostmi fakticky nehospodařili a
nevyužívali je, nepřevzali nikdy držbu nemovitostí ani péči o ně (§ 1 odst. 1
cit. zák.); k tomu odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 185/96, kde jsou podmínky pro případnou restituci obce v daném směru
vyloženy. Významným důvodem, pro který nemohlo vlastnictví k nemovitostem
přejít na obec, však bylo podle odvolacího soudu též existující právo trvalého
užívání právních předchůdců žalované k nemovitostem. K tomuto užívání došlo
podle odvolací instance na základě h. s. o odevzdání majetku do trvalého
užívání ÚV SSM ze dne 1. 11. 1976. Odvolací soud zde nepřisvědčil námitce
druhého žalobce, že smlouva byla neplatná pro nedostatek podpisu dvou
oprávněných osob (§ 104 odst. 1 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve
znění změn a doplňků). Dovodil, že písemná forma této smlouvy nebyla výslovnou
podmínkou její platnosti. Naopak za neplatné označil odvolací soud zrušení
práva trvalého užívání k nemovitostem, provedené finančním odborem ONV v Praze
1 dne 22. 11. 1990. Tehdy již neexistoval „vyšší společenský zájem“, který by
odůvodňoval použití § 70 odst. 3 hosp. zák.; kanceláře v budově byly
pronajímány jiným organizacím. Smysl institutu trvalého užívání, jehož účelem
bylo dlouhodobé využití státního majetku nestátními socialistickými
organizacemi, již bylo v té době nutno chápat s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem, jak odvolací soud podrobněji popsal. Nemovitosti v trvalém užívání
byly ostatně vyňaty z okruhu stanoveného zákonem č. 497/1990 Sb. (na jehož
základě došlo k odnětí majetku bývalého SSM, viz též § 6 tohoto zákona) – bylo
tedy zřejmé, že se předpokládalo jejich jiné vypořádání než restituční. Sporné
nemovitosti proto byly v rozhodné době v trvalém užívání nestátní organizace ve
smyslu § 4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. a nemohly z tohoto důvodu
přejít do vlastnictví obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Oba považovali
napadený rozsudek z hlediska přípustnosti dovolání za rozhodnutí zásadního
právního významu a dovolací důvod spatřovali v nesprávném právním posouzení
věci. Žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalobce brojil zejména proti závěru o povaze a smyslu hospodaření s věcmi
ke dni 23. 11. 1990 ze strany tehdejších národních výborů, jak to předpokládalo
ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Oba soudy nižších stupňů si podle
dovolatele nesprávně vyložily nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96.
Právo hospodaření národních výborů zůstalo zachováno i v případě trvalého
užívání nestátní socialistickou organizací. Ke dni 23. 11. 1990 tedy toto právo
Obvodní národní výbor v P. měl. Šlo o hospodaření z právního pohledu a ONV P.
učinil i krok směřující k faktickému výkonu tohoto práva, spočívající ve
zrušení práva trvalého užívání. Z hlediska aplikace § 4 odst. 1 písm. c/ zákona
č. 172/1991 Sb. pak nepovažoval dovolatel h. s. o odevzdání národního majetku
do trvalého užívání ze dne 1. 11. 1996 za platnou, neboť její náležitosti podle
§ 10 odst. 5 tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku,
nebyly splněny. Nebyl uveden účel trvalého užívání, jeho způsob, ani základní
povinnosti trvalého uživatele a podmínky vypořádání při zániku trvalého
užívání. Rovněž nebyl popsán celkový stav majetku, jeho hlavní nedostatky a
závady. Kromě toho nebyla smlouva – v rozporu s § 104 odst. 1 hosp. zák. –
podepsána za tehdejší ÚV SSM dvěma oprávněnými osobami. Písemná forma tu byla
nezbytná, jak vyplývá nejen z vyhlášky č. 156/1975 Sb., ale i z předpisů o
evidenci nemovitostí (podrobněji viz zákon č. 22/1964 Sb., vyhláška č. 23/1964
Sb.). V každém případě pak i zrušení práva trvalého užívání jednostranným
právním úkonem ze strany ONV v P. ze dne 22. 11. 1990 bylo oprávněné. Naproti
tomu na své chování, spočívající v pronajímání místností v domě jiným
subjektům, byl ÚV SSM upozorněn již 10. 1. 1990. To se týká i vedlejšího
účastníka v tomto sporu.
Druhý ze žalobců napadl ve svém dovolání právní závěry odvolací instance v
podstatě ve shodných intencích; je tedy možné podstatnou měrou odkázat na
podání prvního žalobce. Zdůraznil, že Ústavní soud judikoval za odlišných
skutkových okolností. Právo hospodaření svědčilo ke dni 23. 11. 1990 ONV P. a
nebylo fyzicky vykonáváno pouze pro nedostatečnou součinnost ÚV SSM (jeho
právních nástupců). Toto právo bylo zachováno do přijetí zákona o obecních
restitucích - proto bylo v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. použito slovo
„hospodařily“, nikoli výraz nasvědčující požadavku faktického užívání. V
posuzované věci i druhý ze žalobců splnil zákonnou podmínku zmíněného
hospodaření. Také tento dovolatel namítl neplatnost smlouvy ze dne 1. 11. 1976
z důvodů obdobných jako první z odvolatelů. I on považoval zrušení trvalého
užívání právnímu předchůdci žalované ze dne 22. 11. 1990 za eventuálně platně
provedené.
K oběma dovoláním se vyjádřila strana žalovaná. Ohledně přípustnosti dovolání
poukázala na výklad ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nejen
odvolacím a Ústavním soudem, ale v předchozích sporech i Nejvyšším
soudem. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání obou žalobců odmítnuto pro
nedostatek zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že oba řádně zastoupení žalobci podali svá dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Oba dovolatelé
spatřovali přípustnost dovolání v zásadním právním významu napadeného rozsudku
podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Jimi uplatněné dovolací důvody
se opíraly o § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Přípustnost dovolání spočívá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v judikatorní
novosti právních otázek určujících pro rozhodnutí, přičemž odvolací soud a ve
vyznění právních závěrů i soud prvního stupně nesprávně posoudily tyto otázky z
hlediska hmotného práva. Tím byl naplněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se nehodlá odchýlit od své dosavadní judikatury, která je ve
vztahu k termínu „hospodaření“ s věcmi ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. konformní s již citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96
(Sbírka nálezů a usnesení sv. 6, č. 131). Ve svých rozsudcích sp. zn. 28 Cdo
1301/2001 (Soubor rozhodnutí C 1605/2003), 28 Cdo 99/2003 a dalších již
vyložil, že se předpokládá hospodaření s věcmi podložené právním titulem a že
požadavku hospodaření vyhovovalo i přenechání věcí jiné organizaci do
hospodaření (podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem)
nebo do užívání (nájmu). Předpoklad hospodaření národního výboru ke dni 23. 11.
1990 mohl být splněn například tehdy, jestliže věci v té době spravovala, a to
na základě výše zmíněné právní úpravy, příspěvková organizace zřízená národním
výborem; podobně i hospodaření obce se ke druhému rozhodnému datu 24. 5. 1991
řídilo těmito zásadami. Současně je nutno vycházet i z ustanovení § 4 odst. 1
písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož z vlastnictví České republiky
nemohly na obce přejít věci, jež byly v rozhodné době v trvalém užívání jiné
než státní organizace.
Splnění podmínek posledně citovaného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., které
předpokládal zejména odvolací soud, lze však oprávněně zpochybnit – a to již od
samého počátku relevantního skutkového děje a jeho právního posouzení.
Odvolací soud vycházel při posouzení platnosti hospodářské smlouvy ze
dne 1. 11. 1976 o odevzdání předmětného nemovitého národního majetku
do užívání tehdejšího Ú. v. S. s. m. z nesprávných právních názorů.
Podle § 23 odst. 1 hosp. zák. byla k platnosti smluv a jiných dohod
socialistických organizací vyžadována písemná forma, nestanovil-li zákon nebo
prováděcí předpis jinak.
Zásada písemnosti dvoustranných hospodářskoprávních úkonů nebyla u smlouvy o
trvalém užívání národního majetku (§ 70 hosp. zák.) prolomena, takže zde
platila bez jakéhokoli omezení.
Pak budou ovšem muset k tomuto kategorickému požadavku přihlédnout soudy
nižších instancí. Právní závěry soudu prvního stupně jsou zcela kusé a odvolací
soud pochybil, jestliže možnost nedostatku podpisu dvěma oprávněnými osobami za
ÚV SSM (srov. § 104 odst. 1 hosp. zák.) nepovažoval za významnou, neboť podle
něj nebyla písemná forma podmínkou platnosti smlouvy podle § 70 hosp. zák.
Naopak – bude nezbytné znovu posoudit otázku platnosti smlouvy ze dne 1. 11.
1976 jak z hlediska § 104 odst. 1 hosp. zák., tak i podle ustanovení §§ 20 – 24
hosp. zák. o právních úkonech socialistických organizací, o zastoupení při nich
a o důsledku, tj. neplatnosti právního úkonu při nesplnění některé ze zákonných
podmínek.
Toto právní posouzení je nezbytné i se zpětným časovým odstupem – pouze
hospodářská arbitráž mohla konvalidovat právní úkon, u něhož nebyla splněna
některá ze zákonných náležitostí, jestliže se na jeho základě již započalo s
plněním (§ 23 odst. 4 hosp. zák.).
V případě závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 by ovšem
právní předchůdci strany žalované postrádali právní titul pro užívání
nemovitostí.
Tím spíše by pak bylo nutné považovat za relevantní právní úkon ONV v P. ze dne
22. 11. 1990, kterým mělo být podle § 70 odst. 3 hosp. zák. zrušeno právo
trvalého užívání. Nešlo by sice o – právně vzato – zrušení (neexistujícího)
práva, ale tehdejší správní orgán tím projevil včasnou vůli směřující k nabytí
práva hospodaření (užívání) nemovitostí. Jím deklarovaný důvod vyššího
společenského zájmu (viz § 70 odst. 3 hosp. zák.) přitom byl – byť třeba jen z
hlediska faktického – naplněn nade vší pochybnost (srov. shora citovaný zákon
č. 497/1990 Sb.).
Z řečeného vyplývá, že za takto naznačeného právního stavu by mohla být splněna
obojí podmínka § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.: jak právo hospodaření
národních výborů ke dni 23. 11. 1990, tak i hospodaření obcí (městských částí)
ke dni 24. 5. 1991. Za adekvátní požadavku existence „práva hospodaření“ nebo
„hospodaření“ správních orgánů či obce k oběma rozhodným časovým okamžikům
podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze totiž oprávněně pokládat i takový
stav, při němž dosavadní uživatel postrádal právní důvod svého užívání a
tehdejší orgány státní správy či obecní činily včasné právní úkony, aby se věci
dostaly do užívací resp. dispoziční sféry státu či obce.
Všemi těmito právními závěry bude vázán jak soud prvního stupně,
tak i případně soud odvolací; pro jejich již popsaná pochybení
v právním posouzení věci byly zrušeny oba rozsudky a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, přičemž v tomto řízení bude rozhodnuto též o nákladech
řízení o dovolání (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3, § 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu