33 Cdo 3131/2017-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
města Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v
Chebu, Komenského 2276/4, proti žalované VYSSPA Sports Technology s.r.o., se
sídlem v Plzni, Cvokařská 10 (identifikační číslo 279 67 638), zastoupené Mgr.
Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, o 56.966,27 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 38 C
198/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.
2. 2017, č.j. 25 Co 387/2016-421, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.452,80 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Martina
Čonky, advokáta.
Žalobou z 20. 4. 2015 se žalobce domáhal po žalované zaplacení 56.966,27 Kč
(smluvní pokuta za prodlení se zhotovením díla) s příslušenstvím (úroky z
prodlení). Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č.j. 38 C 198/2015-364,
uložil žalované zaplatit žalobci 56.966,27 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 25. 11. 2014 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 88.072,72 Kč. Rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č.j. 25 Co 387/2016-421, Krajský soud v Plzni
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení
potvrdil a žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení
16.604 Kč. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že smlouva o dílo z 16. 5. 2014 (§ 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
zákona č. 460/2016 Sb., dále jen „o. z.“) neodporuje zákonu č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 137/2006
Sb.“). Vybral-li zadavatel pro plnění části B veřejné zakázky uchazeče, který
zakázku odmítl, šlo ve vztahu k žalované o nepodstatnou změnu práv a
povinností, která se nepříčí § 82 odst. 7 zákona č. 137/2006 Sb. (posunutí
zahájení prací z 19. 5. 2014 na 2. 6. 2014 a termínu dokončení díla z 20. 6. 2016 na 4. 7. 2014, tj. „při zachování doby provádění díla 33 dní,“ a sjednání
záruční doby v délce sedmdesáti dvou měsíců). Neplatnost smlouvy z 16. 5. 2014
nezpůsobuje ani okolnost, že v usnesení zastupitelstva žalobce nebyla smlouva
po obsahové stránce specifikována; byla-li její součástí zadávací dokumentace a
již v době výběrového řízení byla smlouva žalobcem koncipována a schválena, je
souhlas rady města z 12. 5. 2014 (viz usnesení 230/2014/14) dostatečný. Neuplatní se ani námitka předčasnosti žaloby. Vůle žalobce byla vyjádřena v
rámci výběrového řízení, kdy byla na podkladě zadávací dokumentace koncipována
smlouva o dílo, včetně ujednání o smluvní pokutě. Starosta podal žalobu v
intencích radou vytvořené vůle a v souladu s direktivami vyplývajícími z § 38
odst. 6 a 7 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů. Protože výše smluvní pokuty odpovídá významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v
tom, že se zřetelem ke konkrétním okolnostem projednávané věci není její výše
zjevně nepřiměřená či rozporná s dobrými mravy a nepřichází v úvahu její
snížení (§ 2051 o. z.). Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního
stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 16. 5. 2014, jejíž uzavření 12. 5. 2014
rada města schválila a zmocnila starostu k podpisu smlouvy, se žalovaná
zavázala v rámci veřejné zakázky „Výstavba objektů volnočasového využití Horní
Slavkov,“ rozčleněné na části A, B, C a D, vybudovat víceúčelové hřiště, tj. část B1 (část B byla rovněž rozdělena na části B1, B2 /antukové hřiště/ a B3
/hřiště na beachvolejbal/). Cena a termín zhotovení byly stanoveny pro každou
ze zmíněných částí individuálně. Výstavba víceúčelového hřiště měla být
dokončena do 4. 7. 2014, dodatkem č. 1 z 3. 7. 2014 byl termín prodloužen do
12. 7. 2014. Účastníci sjednali, že „vícepráce a méněpráce, jejichž finanční
objem nepřekročí 10 % ze sjednané ceny díla,“ nemají vliv na termín dokončení,
pokud se nedohodnou jinak. Vyskytnou-li se při provádění díla vícepráce, změny,
doplňky nebo „rozšíření,“ musí být vždy předem písemně odsouhlaseny žalobcem
(objednatelem) včetně jejich ocenění. V době, kdy se sjednávaly dodatky č. 2, 3
a 4, jednalo se o změny, které již byly po předchozí dohodě provedeny, nebo o
změny představující méněpráce. Konsenzu ohledně víceprací bylo dosaženo před
uplynutím termínu zhotovení díla. Na změnách v dodatku č. 2 se účastníci
dohodli již 30. 6. 2014, „byť ve formě stanovené smlouvou našel vyjádření až
dne 27. 7. 2014,“ dodatek č. 3 ze 14. 8. 2014, jehož podkladem byl změnový list
č. 4 z téhož data, představoval dohodu o tom, že žalovaná nevybuduje chodník
(deklarováno jako méněpráce snižující cenu díla). V částečném předávacím
protokolu z 12. 7. 2014, v němž jsou označeny vady a nedodělky, se účastníci
dohodli, že méněpráce vyřeší dodatkem ke smlouvě o dílo, což se stalo. Žalovaná
nedodržela termín zhotovení části B1 (12. 7. 2014) a žalobce dílo převzal až
14. 8. 2014. Smluvní pokutu strany sjednaly pro případy prodlení s dokončením a
předáním jednotlivých částí díla v termínech podle článků 3.1 a 6.1 smlouvy,
tedy pokuta nezajišťovala včasné dokončení celé části B. Účastníci dohodli
smluvní pokutu ve výši 0,1% z ceny díla bez daně z přidané hodnoty za každý i
započatý den prodlení; s ohledem na skutečnost, že k dokončení a předání části
B1 došlo namísto 12. 7. 2014 až 14. 8.
2014, požadoval žalobce zaplacení
smluvní pokuty v dohodnuté výši (56.966,27 Kč) za dvaatřicet dní prodlení, a to
za situace, kdy cena díla B1 bez daně z přidané hodnoty činila 1.780.196 Kč. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá
dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť; současně
platí, že ve vztahu ke každé takové právní otázce musí dovolatel uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu § 237 o.s.ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání
musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících
případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze
dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14
). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo
procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve
vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Přípustnost dovolání pro řešení otázky platnosti smlouvy o dílo z hlediska
tvrzeného rozporu smluvních ujednání s ustanoveními zákona č. 137/2006 Sb.,
dovolatelka vymezila tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena, dále na vyřešení otázek práva hmotného či procesního, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně či má být posouzena
jinak.“ Z toho, co je uvedeno výše, vyplývá, že pouhou (navíc nepřesnou) citací
textu § 237 o.s.ř. požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostála.
Protože dovolání může být podle § 237 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu věci, než z
kterého vyšel odvolací soud. Ten rozhodl na základě zjištění, že smluvní pokuta
byla dohodnuta pro případ prodlení s dokončením a předáním jednotlivých částí
díla, a že rada města schválila „pro výše uvedenou část veřejné zakázky
uzavření smlouvy o dílo s uchazečem druhým v pořadí“ (s žalovanou) a pověřila
„starostu města podpisem smlouvy“ (viz protokol o jednání rady města z 12. 5.
2014, usnesení rady 230/2014/14). Takové vyjádření je – vzhledem k tomu, že
smlouva byla součástí zadávací dokumentace a již v době výběrového řízení byla
žalobcem koncipována a schválena (včetně ujednání o smluvní pokutě) –
dostatečně určité.
Skutkový charakter mají rovněž výtky týkající se rozsahu provedených prací,
posunutí termínů zahájení a dokončení výstavby a sjednání záruční doby podle
dodatků smlouvy z 16. 5. 2014. Dovolatelka – prosazujíc na základě vlastního
hodnocení důkazů svou verzi skutku – přehlíží, že v dovolacím řízení nelze
úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení vycházel
odvolací soud; dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem, který byl
podkladem pro právní posouzení věci. Je nezbytné zdůraznit, že samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 /§ 211/ o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Lze shrnout, že žalovaná se předloženou
argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně
neregulérním způsobem a její právní námitky, byť je podpořila odkazy na
judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu, jsou z
tohoto důvodu bezcenné.
Zbylé výtky vůči postupu odvolacího soudu v řízení k závěru o přípustnosti
dovolání nevedou; žalovaná jimi namítá vady řízení, které – podle jejího názoru
– mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud
přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Námitky žalované proti výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně týkající se nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení, nejsou s to přípustnost dovolání založit; odvolací soud se od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Soudní praxe i judikatura Ústavního soudu upíná argument, že účastník řízení
disponuje dostatečným materiálním a personálním vybavením a zabezpečením a
specializovanými orgány a odborným aparátem k tomu, aby byl schopen samostatně
hájit svá práva v soudním řízení, aniž by musel využívat právní pomoci
advokáta, a pokud tak učinil, nejedná se o náklady účelně vynaložené, ke státu
(k jeho organizačním složkám) a ke statutárním městům (srov. nálezy Ústavního
soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn.
II. ÚS 2396/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne 28. 1. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 4395/2013, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014). Aplikaci
těchto závěrů nelze vyloučit ani v případě měst nikoliv statutárních (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3220/2015).
Obdobně judikoval Nejvyšší soud v usneseních ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo
631/2017, a ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2868/2017; v uvedených věcech
nákladové výroky odvolacího soudu zrušil z důvodu neúplného právního posouzení,
neboť pouhé zjištění, že účastník řízení „není statutárním městem,“ nevede bez
dalšího k závěru o účelnosti vynaložených nákladů za zastoupení advokátem.
V projednávaném případě odvolací soud na základě zjištění, že žalobce je obcí,
„která má 5400 obyvatel,“ nedisponuje specializovaným právním útvarem schopným
kvalifikovaného zastoupení ve sporu, dovodil, že jí nelze upřít právo hájit svá
práva a oprávněné zájmy prostřednictvím advokáta.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 o.s.ř. přípustný,
Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu