28 Cdo 4764/2018-282
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy
Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně Kanonie premonstrátů v Nové Říši, se sídlem v Nové Říši, U Kláštera
1, IČ 473 66 567, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Jihlava, se sídlem v
Jihlavě, Masarykovo náměstí 97/1, IČ 002 86 010, a 2) České republice - Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 228/2015, o dovolání
žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne
19. června 2018, č. j. 54 Co 9/2017-240, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 19. června 2018, č.
j. 54 Co 9/2017-240, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. září 2016,
č. j. 3 C 228/2015-197, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 12. 2015 domáhala [podle § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu
uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)] určení, že
Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY a XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen
„pozemky“ či „předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto
pozemky jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první
pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), že Ministerstvo
zemědělství rozhodlo dne 26. 4. 1950 o jejich přidělení obci Jihlava
[žalovanému 1)] a že žalovaný 1) je zapsán v katastru nemovitostí jako jejich
vlastník dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, a to na základě dvou souhlasných prohlášení o
vzniku vlastnického práva obce ze dne 10. 12. 2007, učiněných Statutárním
městem Jihlava a Lesy České republiky, s. p., ačkoliv uvedené rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 26. 4. 1950 je nicotné, neboť po 1. 1. 1950 již
z důvodu zániku obecního zřízení žalovaný 1) žádný majetek přídělem platně
nabýt nemohl; Ministerstvo zemědělství navíc ani nebylo orgánem kompetentním k
vydání přídělové listiny. Dále žalobkyně poukázala na to, že nedošlo k
intabulaci, tj. k zápisu vlastnického práva žalovaného 1) do příslušné vložky
pozemkové knihy. Ze všech těchto skutečností dovozovala, že k přechodu pozemků
na žalovaného 1) dojít nemohlo.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 3 C 228/2015-197,
určil, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), a dále
rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni uhradit žalobkyni na nákladech řízení
částku 900 Kč (výrok II.) a že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice
- Okresnímu soudu v Jihlavě na soudním poplatku částku 5.000 Kč (výrok III.). Z
provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve
smyslu § 3 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že žalovaný 1) je zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí na základě souhlasných
prohlášení ze dne 10. 12. 2007 a žádosti o zápis vlastnického práva k
předmětným nemovitostem sepsaných Lesy České republiky, s. p., oprávněnými s
nemovitostmi hospodařit, a žalovaným 1), že předmětné pozemky byly původně ve
vlastnictví žalobkyně, že na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne
20. 3. 1948, č. j. 7325/48-IX/R 12, a č. j. 93083/48-IX/B-23 (ze dne 10. 9.
1948 - pozn. NS), zápisu o převzetí ze dne 21. 9. 1948 (správně 18. 9. 1948 -
pozn. NS) a oznámení Ministerstva zemědělství adresovaného Krajskému soudu
civilnímu v Brně a Kanonii Praemonstrátů v Nové Říši ze dne 20. 4. 1948 byl
majetek žalobkyně na základě zákona č. 142/1947 Sb. podroben revizi a bylo
rozhodnuto o jeho vyvlastnění (převzetí), přičemž z rozhodnutí ze dne 10. 9.
1948. č. j. 93083/48-IX/B-23, vyplývá, že se týká převzetí lesního a rybničního
majetku velkostatku Nová Říše - vlastník Řád Premonstrátů - čsl. státem s tím,
že „k převzetí má dojít dne 18. 9. 1948“. Z přehledu pozemkového majetku
žalobkyně podrobeného revizi soud zjistil, že se mimo jiné jedná o lesní
pozemky p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY a p. č. XY v k. ú. XY.
Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 26. 4. 1950,
č. j. 26.253/49-IX/B 23, o přídělu lesního a rybničního majetku a odevzdání
přídělcům, došlo k převzetí nemovitostí od vlastníka ke dni 1. 10. 1948 a že
převzaté nemovitosti byly dne 18. 9. 1948 odevzdány podniku Státní lesy, a to
jednak jako přídělci a jednak do správy, pokud jde o lesy, které se přidělují
jiným přídělcům k témuž datu, tj. ke dni 1. 10. 1948. Z přílohy tohoto
rozhodnutí, v níž je uveden přehled přídělových jednotek, plyne, že jako
přídělce jednotek Les Bukovný v k. ú. XY (57,95 ha), Les Podlomky (11,44 ha) v
k. ú. XY a XY v k. ú. XY (0,59 ha) byla označena obec Jihlava.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil,
že žalovaný 1), resp. jeho právní předchůdce, v období do 31. 12. 1949, kdy
došlo k zániku obecní samosprávy, na předmětných pozemcích nehospodařil,
nevykonával na nich správu a že „nebyla splněna ani žádná jiná ze skutkových
okolností přídělu“, neboť ty byly vytvořeny až v roce 1950 poté, co bylo
Ministerstvem zemědělství vydáno rozhodnutí ze dne
26. 4. 1950, č. j. 26.253/49-IX/B 23, nicméně to nebylo završením již
probíhajícího procesu přídělu, jak žalovaní namítali; z listin předložených v
řízení a ze zápisu ze dne 21. 9. 1948 naopak vyplývá, že na předmětných
pozemcích hospodařil stát prostřednictvím státních podniků, a to až do prosince
2007, kdy bylo podepsáno souhlasné prohlášení mezi Lesy České republiky, s. p.,
a žalovaným 1). S odkazem na § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., § 1, § 2, §
2a a § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dospěl k závěru, že v daném případě nemohlo
dojít k přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovaného 1) podle § 2
zákona č. 172/1991 Sb., neboť obec Jihlava „je nevlastnila dle přídělové
listiny“, a ani podle § 2a tohoto zákona, jelikož toto ustanovení dopadá na
případy, kdy nedošlo k formálnímu završení procesu přídělu, což však v tomto
případě nenastalo; naopak přechodu majetku na obec brání zákon č. 428/2012 Sb.
Konečně soud podotkl, že předmětné pozemky nemohou být považovány za historický
majetek žalovaného 1), nýbrž žalobkyně, a že je třeba zohlednit i tu
skutečnost, že k zápisu vlastnického práva žalovaného 1) došlo na základě
souhlasného prohlášení v roce 2007, „ačkoliv k přechodu majetku České republiky
na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí došlo ex lege ke dni 24.
5. 1991“. Lhůta stanovená v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. je sice lhůtou
pořádkovou, nicméně časovou prodlevu 15 let je třeba považovat za nestandardní
a svědčící o tom, že žalovaný 1) předmětné pozemky za své vlastnictví
nepovažoval, resp. si oprávněností svého nároku nebyl jist (viz např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3822/2008 a sp. zn. 28 Cdo
1083/2013). Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne
19. 6. 2018, č. j. 54 Co 9/2017-240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
tom správném znění, že „se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemků
parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY,
parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY,
v katastru nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY a
pozemku parc. č. XY, v katastru nemovitostí zapsaného na listu vlastnictví č.
XY pro k. ú. XY“ (výrok I.), ve výroku II. jej změnil jen tak, že náhradu
nákladů řízení jsou žalovaní 1) a 2) povinni zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně, jinak jej „i v této části“ potvrdil (výrok II.), ve výroku III. jej
změnil tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu
soudu v Jihlavě na soudním poplatku ze žaloby 10.000 Kč (výrok III.), a dále
rozhodl, že žalovaný 1) je povinen doplatit České republice - Okresnímu soudu v
Jihlavě na soudním poplatku z odvolání částku 5.000 Kč (výrok IV.) a že
žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok V.).
Odvolací soud - poté, co na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. -
nepovažoval za důvodnou její námitku, že Ministerstvo zemědělství vydalo
rozhodnutí ze dne 26. 4. 1950, č. j. 26.253/49-IX/B 23, ve věci přídělu
předmětného majetku mimo rámec jeho pravomoci, neboť šlo o příděl lesní půdy
nad 10 hektarů a rybničního hospodářství (viz § 8 odst. 6 zákona č. 142/1947
Sb., ve spojení s položkou 290 přílohy A vládního nařízení č. 116/1949 Sb.). Za
nespornou mezi účastníky pak považoval skutečnost, že „pozemky, o něž v tomto
řízení jde, tvoří přídělové jednotky, jak byly označeny v rozhodnutí o
přídělu“, a vzal ji tudíž „za prokázanou“ (§ 120 o. s. ř.). Odvolací soud dále
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že za situace, kdy přídělové řízení
nebylo ukončeno do 31. 12. 1949, je závěr o naplnění předpokladů stanovených v
§ 2a zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod nemovitých věcí do vlastnictví obce
podmíněn tím, zda je obec před 31. 12. 1949 fakticky převzala a hospodařila na
nich (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, sp. zn. 28 Cdo
2212/2004, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015 či sp. zn. 28 Cdo 1086/2010); pokud
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, uvedl,
že se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že k přechodu
vlastnictví dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. na obec může dojít - kromě toho, že
nejpozději do 31. 12. 1949 vznikl v nějaké podobě alespoň přídělový plán - za
splnění i druhé podmínky, že „nejpozději do tohoto okamžiku byl také realizován
tím, že obec na nemovitostech začala fakticky hospodařit“, učinil tak v jiných
souvislostech. Dále poukázal na to, že „Velkostatek Nová Říše, k němuž pozemky
přináležely, byl dne 18. 9. 1948 odevzdán do správy podniku Státní lesy a
statky, a to jako majetek Čsl. státu, a že pouze pozemky v předávacím protokole
výslovně označené Státní lesy převzaly toliko do správy s tím, že „přicházejí
jako příděl obcím“, že jednotlivým přídělcům byl takto spravovaný majetek
odevzdán podle zápisu sepsaného dne 30. 6. 1950 a že nejdříve toto datum je
možné považovat za den předání přidělených nemovitostí do užívání přídělcům,
mezi kterými byla i obec Jihlava; na tom nemůže nic změnit ani fikce zpětného
převzetí přídělů přídělci konstituovaná v rozhodnutí Ministerstva zemědělství o
přídělu ze dne
26. 4. 1950, jakož i v zápise o odevzdání lesů a rybníků přídělcům ze dne 30. 6. 1950, neboť tu lze „považovat za toliko operativní rozhodnutí státu“, nic
nevypovídající o tom, kdo pozemky fakticky převzal a kdo na nich před 31. 12. 1949 fakticky hospodařil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nepřevzala-li
obec Jihlava pozemky a neujala-li se hospodaření na nich do 31. 12. 1949, a
stalo-li se tak (pokud vůbec) nejdříve dne 30. 6. 1950, přičemž rozhodnutí o
přídělu bylo vydáno až po datu 1. 1. 1950, pak soud prvního stupně správně
uzavřel, že nemohou být naplněny ani podmínky uvedené v § 2a zákona č.
172/1991
Sb., a nelze tak uzavřít, že vlastnické právo přešlo dle tohoto ustanovení na
žalovaného 1); k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí tudíž
došlo nedůvodně a kromě toho i v rozporu s účelem § 29 zákona o půdě.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 1) z důvodu nesprávného právního posouzení
věci dovolání, jež má za přípustné, neboť soudy obou stupňů se odchýlily od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017. Poukázal na to, že k
výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu sp. zn.
I. ÚS 3177/11, a to tak, že restituce historického majetku byla v tomto
ustanovení založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoli na jeho
reálném výkonu. Dovolatel dovozuje, že v řízení prokázal existenci přídělu ve
smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., takže k přechodu vlastnického práva k
předmětným pozemkům došlo bez ohledu na to, zda s nimi bylo hospodařeno či
nikoli, tj. že pro přechod vlastnického práva nebylo podstatné hospodaření s
tímto majetkem, které nebylo uskutečněno, a uskutečněno být nemohlo, ale text
zákona, tedy existence tzv. historického vlastnictví obce (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 672/2013). Dovolatel je tudíž přesvědčen o tom,
že předmětné pozemky na něj přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle § 2a zákona č.
172/1991 Sb., neboť byly v majetku České republiky a právo hospodaření k nim
náleželo Lesům České republiky, s. p., tzn., že byly naplněny všechny podmínky
dané zákonem pro přechod vlastnického práva na něj. Navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího
soudu a navrhla, aby bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za
niž jedná zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov.
§ 239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) je přípustné podle §
237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, a to aplikace § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění
zákona č. 114/2000 Sb., se zřetelem k tomu, zda předpokladem přechodu
vlastnického práva k nemovitostem z majetku České republiky do vlastnictví obcí
podle tohoto ustanovení je okolnost, že obec pozemky fakticky převzala a
hospodařila na nich před 31. 12. 1949, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu (i judikatury Ústavního
soudu).
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání žalovaného 1) je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky
zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími
se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do
vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince
1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví
obcí podle § 1.
Zákonem č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů, bylo (mimo jiné) do tohoto zákona vloženo Čl. I.
ustanovení § 2a.
Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, tedy
ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000
přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a)
byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o
přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu
prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č.
28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi
první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly
schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem
podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví
České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.
Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na
to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31.
prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží
existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou
svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b)
schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem
(odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje
se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením
jednacího čísla přídělového rozhodnutí,
je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odst. 4). Ustanovení § 2 odst. 4 a
5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (odst. 5).
K výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezech ze
dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS
1604/12, tak, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991
Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho
reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle
§ 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č.
172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle
§ 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České
republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“.
Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch
znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl
ve vlastnictví státu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu soudu ze dne 2. 7.
2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze
dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3949/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, a ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 2736/2012). Účelem zákona č. 114/2000 Sb. se stalo - jak patrno
i z jeho § 2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž
došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku
obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností
vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak
umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném
datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu
dále dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č.
172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k
posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení
téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že předmětné
pozemky byly historickým majetkem žalobkyně, že jí byly odňaty bez náhrady
podle zákona č. 142/1947 Sb. na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze
dne 20. 3. 1948, č. j. 7325/48-IX/R 12, a ze dne 10. 9. 1948, č. j.
93083/48-IX/B-23, zápisu o převzetí ze dne 21. 9. 1948 a oznámení Ministerstva
zemědělství adresovaného Krajskému soudu civilnímu v Brně a Kanonii
Praemonstrátů v Nové Říši ze dne 20. 4. 1948. Dne 26. 4. 1950 vydalo
Ministerstvo zemědělství pod č. j. 26.253/49-IX/B 23 rozhodnutí o přídělu
lesního a rybničního majetku a odevzdání přídělcům; v tomto rozhodnutí,
adresovaném Krajskému národnímu výboru v Jihlavě, se ve věci velkostatku Nová
Říše vlastníka Kanonie Premostrátů v Nové Říši mimo jiné uvádí: „Ministerstvo
zemědělství přezkoušelo přídělový plán lesní a rybniční půdy…a rozhodlo, že
lesní a rybniční nemovitosti tohoto souboru určené pro příděl budou přiděleny
podle sestavení uvedeného v připojené příloze. Převzetí nemovitostí od
vlastníků ke dni 1. 10. 1948 bylo provedeno dne 18. 9. 1948 a převzaté
nemovitostí byly odevzdány podniku Státní lesy jednak jako přídělci, jednak do
správy, pokud jde o lesy, které se přidělují jiným přídělcům. Odevzdání těmto
přídělcům k témuž dni, tj. ke dni 1. 10. 1948 provede v zastoupení ministerstva
zemědělství tamní oddělení pro pozemkovou reformu“. Z přílohy tohoto
rozhodnutí, v níž je uveden přehled přídělových jednotek, je jako přídělce
jednotek Les Bukovný v k. ú. XY (57,95 ha), Les Podlomky (11,44 ha) v k. ú. XY
a XY v k. ú. XY (0,59 ha) označena obec Jihlava.
Ke dni 10. 12. 2007 (stejně jako ke dni 1. 7. 2000) byly podle zjištění soudů
obou stupňů předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky a právo
hospodaření k nim vykonávaly Lesy České republiky, s. p., s jejichž souhlasem
byl žalovaný 1) zapsán do katastru nemovitostí jako jejich vlastník podle
zákona č. 172/1991 Sb.
Ustálená judikatura soudů dospěla k závěru, že byl-li správní akt vydán v
mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný
správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není
soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost
správního aktu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3
Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26
Cdo 2716/2000, ze dne
25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo
2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003). V usnesení ze dne
24. 4. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1183/2000, pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný
nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní
akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí
správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky
předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
Tyto právní závěry, od nichž dovolací soud nemá důvod se odchýlit, se zcela
nepochybně uplatní i v dané věci ohledně rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze
dne
26. 4. 1950, č. j. 26.253/49-IX/B 23, včetně jeho přílohy, která je jeho
nedílnou součástí, v níž je uveden přehled přídělových jednotek, přičemž jako
přídělce jednotek Les Bukovný v k. ú. XY (57,95 ha), Les Podlomky (11,44 ha) v
k. ú. XY a XY v k. ú. XY (0,59 ha) je označena obec Jihlava, a to ke dni 1. 10.
1948. Protože tento správní akt byl vydán v mezích pravomoci tehdejšího
Ministerstva zemědělství jakožto příslušného správního orgánu, jak též odvolací
soud dovodil (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně
věcně nepříslušným správním orgánem), není soud v daném řízení oprávněn zkoumat
jeho věcnou správnost, byť k převzetí předmětných pozemků došlo až po 1. 1.
1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření
národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním
hospodaření.
Jde-li pak o otázku podmínění přechodu vlastnického práva na obce dle § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. existencí držby či faktickým hospodařením na
nemovitostech před
31. 12. 1949, judikatura dovolacího soudu konstantně dovozuje, že nemovitosti,
které byly obci přiděleny podle zákona č. 142/1947 Sb., přechází do jejího
vlastnictví na základě
§ 2a zákona č. 172/1991 Sb. bez ohledu na to, zda je k uvedenému datu držela či
na nich hospodařila (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, či ze
dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018). Převzetí přiděleného majetku obcí
do držby či její faktické hospodaření s ním není tudíž v těchto případech pro
naplnění podmínek přechodu podle citovaného ustanovení určující.
Nad rámec podaného dovolání, avšak k názoru žalobkyně uvedenému v žalobě, že
„nedošlo k intabulaci, tj. k zápisu vlastnického práva žalovaného 1) do
příslušné vložky pozemkové knihy“, je možno odkázat na nález Ústavního soudu ze
dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, a na závěry v něm uvedené, podle nichž […]
„byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj.
dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip. Po účinnosti uvedeného
občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k
přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny,
takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva
do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k
nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.“.
V odvolacím soudem odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, a ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1086/2010, se uvádí, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb. směřuje k nabytí
nemovitostí obcemi i (nikoli pouze!) tehdy, když byť bez některých formálních
podkladů, obce na zemědělských resp. lesních pozemcích do zániku obecní
samosprávy hospodařily. Zmíněná rozhodnutí tudíž nejsou s výše odkazovanými
judikáty v žádné kontradikci. Totéž lze uvést i ohledně usnesení zdejšího soudu
ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, jímž byl řešen zcela odlišný
případ, v němž se příděl měl odehrát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové
pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), nikoli
dle zákona č. 142/1947 Sb. jako v řešené věci.
Názor odvolacího soudu, že přechodu předmětných pozemků (byly-li původně před
svým přidělením obci historickým majetkem církve) do vlastnictví žalované obce
podle
§ 2a zákona č. 172/1991 Sb. (šlo-li o majetek přídělový) bránil § 29 zákona o
půdě, je nesprávný, jak ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4146/2017, či aktuálně např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016).
Žalovaný 1) tedy v řízení prokázal existenci přídělu označeným rozhodnutím
Ministerstva zemědělství, včetně jeho přílohy, ve smyslu § 2a odst. 3 zákona č.
172/1991 Sb. Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku
lze principiálně řešit právě z hlediska § 2a zákona č. 172/1991 Sb., lze soudit
i z toho, že šlo o majetek přidělený obci podle zákona č. 142/1947 Sb. [srov. §
2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a obdobně rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 892/2015, a ze dne
16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 4.
2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2015].
Dovolací soud pak ve své judikatuře taktéž dovodil - přihlížeje k tomu, že i
výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku (k restitučnímu
charakteru
§ 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1144/2011, nebo jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2627/2014) prostupuje výkladový princip in favorem restitutionis
(viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 274/04, a
ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10) - že určité dobově podmíněné deficity
v postupu orgánů (v daném případě Ministerstva zemědělství) v poválečném období
při přidělování majetku, jenž byl po roce 1989 územním samosprávným celkům
navracen - nemohou jít k tíži obcím [žalovanému 1)], směřoval-li příděl
materiálně do jejich hospodářské sféry (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a že dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu
soudu v Jihlavě k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou
stupňů závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se
řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu