28 Cdo 2202/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce h. m. P., zastoupeném advokátem, proti žalovaným 1) Č. r. –
Ú. p. z. s. v. v. m., 2) Č. k. a., zastoupené advokátem, o určení vlastnického
práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 173/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č. j. 53 Co 203/2007-72, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2006, č. j. 21 C
173/2005-52, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č.
j. 53 Co 203/2007-72, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce
je vlastníkem budovy č.p. 998, nacházející se na pozemku p.č. 511 a dále
pozemku p.č. 511 o výměře 3.891 m2, druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří,
vše v k.ú. N., obec hlavní město P., a že žalovaný č. 2 je povinen vyklidit a
vyklizenou předat žalobci budovu č.p. 998, nacházející se na pozemku p.č. 511
a dále pozemek p.č. 511 o výměře 3.891 m2, druh pozemku zastavěná plocha a
nádvoří, vše v k.ú. N., obec hlavní město P., do 15 dnů od právní moci
rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou
žalovanou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobce byl povinen
zaplatit druhé žalované na nákladech řízení částku 17.036,75 Kč. Ve vztahu mezi
žalobcem a první žalovanou nebyl žádný z účastníků zavázán k náhradě nákladů
odvolacího řízení. Žalobce byl povinen zaplatit druhé žalované na nákladech
odvolacího řízení částku 32.011,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž rozhodnutím Osidlovacího úřadu
a Fondu národní obnovy v P. ze dne 24. 12. 1949 byl sporný majetek vyňat ve
prospěch obce P. a přešel do jejího vlastnictví. Obec jako vlastník nebyla
zapsána do pozemkové knihy. Podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10.
1945, č. 108/1945 Sb., se o nabytí konfiskovaného majetku rozhodovalo
pravomocným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, aniž by
tento dekret výslovně upravoval dobu přechodu vlastnictví. Toto rozhodnutí
nabylo právní moci dne 24. 12. 1949, neboť šlo o rozhodnutí konečné. K nabytí
vlastnického práva se nevyžadovalo vkladu do pozemkových knih. Tento způsob
nabytí k nemovitostem představoval výjimku z obecného principu přechodu
vlastnického práva k nemovitostem podle ustanovení § 431 obecného zákoníku
občanského. Podle výpisu z pozemkové knihy vl. č. 993 v oddílu B bylo na
základě výnosu Ministerstva vnitra ze dne 19. 7. 1952 zn. VII/1-153 Vr 13/6
1952 vloženo vlastnické právo pro Československý stát – Ministerstvo vnitra,
což se prokazuje zápisem o fyzickém odevzdání a převzetí objektu H. a usnesení
vlády č. 596, kdy uvedený objekt byl ve vlastnictví federace.
Sporné nemovitosti, u kterých se žalobce domáhal určení vlastnictví,
byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve vlastnictví federace, nikoliv
České republiky. Odvolací soud dovodil, že podle tohoto zákona nemohlo dojít
k přechodu vlastnictví na obec. Zákon č. 114/2000 Sb. kterým došlo ke změně
zákona č. 172/1991 Sb., rozšířil dopad zákona i na nemovitosti, na které se
zákon v původním znění nevztahoval, neboť novela byla přijata v době, kdy
federace již neexistovala a zákonodárce ji nemohl mít na mysli. Odvolací soud
vycházeje z důvodové zprávy konstatoval, že novela není retroaktivní a
nezakládá žádná práva zpětně, tj. ke dni 24. 5. 1991. Předmětnou novelou nemohl
být změněn a rozšířen původní rozsah nemovitostí vydávaných na základě zákona
č. 172/1991 Sb., kdy podle něj byl za stanovených podmínek vydáván pouze
majetek České republiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadl v něm
právní posouzení věci odvolacím soudem s tím, že jeho rozhodnutí by mělo mít
zásadní význam po právní stránce. Dovolatel spatřoval onen zásadní právní
význam v otázce, zda ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., nemůže dopadat na
majetek státu, který ke dni 24. 5. 1991 nebyl ve vlastnictví České republiky,
ale byl majetkem federálním, nebo zda na takový majetek při splnění dalších
podmínek definovaných v citovaném ustanovení dopadat může. Dovolatel tvrdil, že
k datu 1. 7. 2000 byly naplněny všechny podmínky pro přechod vlastnického
práva k předmětným nemovitostem z majetku prvního žalovaného do vlastnictví
žalobce a že splnění těchto podmínek bylo dostatečně prokázáno zejména
listinnými důkazy. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s rozsudky soudů
nižších instancí s tvrzením, že soudy se vypořádaly se všemi právně významnými
skutečnostmi a jejich právní posouzení věci považuje za správné. Navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být při shodě
rozsudků nižších instancí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s.
ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě přípustnosti
dovolání by se jeho důvodnost posuzovala podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., tj. z hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné a důvodné.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, doznal změny zákonem č. 114/2000 Sb., a to mj.
vložením ustanovení § 2a, upravujícího další případy přechodu nemovitostí do
vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000. Smyslem tohoto zákona bylo dále omezit
vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit jim hospodaření s
majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu. Stát tak obcím
dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem
výslovně stanovil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp.
zn. 28 Cdo 280/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn.
28 Cdo 2212/2004).
Dovolací soud se tak neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, neboť z
textu zákona nijak nevyplývá, že věci resp. nemovitosti vypočtené v § 2a musely
být – ostatně bylo by to takřka protismyslné – ve vlastnictví České republiky
ke dni 24. 5. 1991. Z dikce § 2a „do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000
přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d)“ lze naopak
po právu dovodit, že mělo jít o nemovitosti, patřící České republice právě k
datu 1. 7. 2000. Uvedený závěr koresponduje i s ustanovením čl. II zákona č.
114/2000 Sb., podle kterého nároky, založené tímto zákonem v čl. I.
(obsahujícího § 2a), se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona
nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát, což se v tomto případě nestalo
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1743/2006).
Nejvyšší soud shledal pro zásadní právní význam napadeného rozsudku
dovolání žalovaného přípustným (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a pro
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem také důvodným (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Napadený rozsudek byl následkem toho zrušen; poněvadž se
shodného pochybení v právním posouzení věci dopustila i první instance, bylo
zrušeno i její rozhodnutí a věc jí vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž budou obě nižší instance vázány právním
názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím
soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Ludvík D a v i d,
CSc., v. r.
předseda
senátu