28 Cdo 1615/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám
2/2, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v
Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra,
IČO 00007064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za niž jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř.
390/42, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 62/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 64 Co 1/2014-93,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č. j. 14 C 62/2009-65,
zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k budově, nacházející se na
pozemku parc. č. 126/3 a dále pozemku parc. č. 126/3 o výměře 346 m2, druh
pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 127 o výměře 300 m2, druh
pozemku ostatní plocha a pozemku parc. č. 124/2 o výměře 125 m2, druh pozemku
ostatní plocha, vše v katastrálním území B., obec P. [dále jen „předmětné
nemovitosti“] (výrok I), zamítl žalobu o určení, že Ministerstvu vnitra
nenáleží příslušnost hospodařit s majetkem státu, a to s předmětnými
nemovitostmi (výrok II), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované vyklidit a
vyklizené předmětné nemovitosti předat žalobci (výrok III), a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Žalobce
odvozoval své vlastnické právo k předmětným nemovitostem jednak z toho, že se
ke dni 1. 7. 2000 nacházely ve vlastnictví České republiky, a dále z rozhodnutí
Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 30. 9. 1950, č. j. U
III 1002/49. Z výpisu z katastru nemovitostí vzal soud za prokázané, že jako
vlastník předmětných nemovitostí je vedena Česká republika a právo hospodařit s
nimi náleží Ministerstvu vnitra ČR. Na listině rozhodnutí o odevzdání
konfiskovaného nemovitého majetku bylo rukopisně dopsáno datum 30. 9. 1950
namísto původního 24. 12. 1949, a dopsáno č. j. 1002/49 namísto původního U
III-189/49. Soud však vycházel z toho, že i pokud by bylo datum 30. 9. 1950
uvedeno správně, tato listina nemohla zakládat kýžené účinky, protože dne 1. 1.
1950 nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních
výborů, na základě kterého došlo k zániku obecní samosprávy a k přechodu
obecního majetku do vlastnictví státu. Soud tedy posuzoval, jaký účinek mělo
rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci s datem 24. 12.
1949, a dovodil, že předmětné nemovitosti byly skutečně přiděleny obci P. jako
přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze na
základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., dnem 24. 12. 1949.
Shledal však, že žalobce nesplňoval podmínku přechodu vlastnického práva do
majetku obce na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č.
114/2000 Sb.), neboť novelou doplněná ustanovení se vztahují jen ke skutkovým
okolnostem přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny, do 31. 12. 1949, a
rozhodnutí ze dne 24. 12. 1949 je nutno mít již za natolik formální, že nemůže
zakládat nárok žalobce odvozený z § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném
k 1. 7. 2000.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 64 Co 1/2014-93,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se určuje, že žalobce
je vlastníkem předmětných nemovitostí, ve výroku II jej potvrdil a ve výroku
III jej změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit a vyklizené předmětné
nemovitosti předat žalobci. Žalovanou zavázal povinností nahradit žalobci
náklady řízení před soudy obou stupňů. V projednávané věci byla spornou pouze
otázka, zda mohlo dojít k nabytí vlastnického práva obce na základě rozhodnutí
Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949, případně
ze dne 30. 9. 1950, za situace, kdy se obec nemohla reálně ujmout výkonu svých
vlastnických oprávnění. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS
255/11 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č.
14/2012) vyslovil, že k nabytí subjektivního vlastnického práva není nutný
faktický výkon všech oprávnění, nýbrž postačuje nabytí vlastnického práva v
podobě možnosti chování oprávněného subjektu – vlastníka. Restituce
historického majetku byla v § 2 zákona č. 172/1991 Sb. založena právě na pouhém
nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu s tím, že § 2a je
doplňkem restituce podle § 2. Shodný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezu
ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11 (publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, pod č. 97/2012), v němž uvedl, že pro nabytí
vlastnického práva v případě přídělového rozhodnutí nebylo zapotřebí ani vkladu
vlastnického práva do pozemkových knih, ani hmotného odevzdání nemovitosti.
Bylo tedy rozhodující, že na základě přídělového rozhodnutí došlo k nabytí
vlastnického práva obce, aniž se obec reálně ujala jeho výkonu. Pro nabytí
vlastnického práva nebylo třeba jeho vkladu do pozemkových knih, neboť k
přechodu na obec došlo přídělovým rozhodnutím. Rozhodné není, ani zda přídělové
rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 12. 1949 anebo dne 30. 9. 1950, protože podle §
2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí nemovitosti uvedené v odst. 1 do
vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo
přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949 nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.
Žalobce tak splnil veškeré podmínky § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění
zákona č. 114/2000 Sb., neboť předmětné nemovitosti mu byly přiděleny jako
přídělci, a ke dni 1. 7. 2000 byly ve vlastnictví České republiky (aniž by
současně musely být v jejím vlastnictví ke dni 24. 5. 1991). Ohledně určení, že
Ministerstvu vnitra nenáleží příslušnost hospodařit s předmětnými nemovitostmi,
nebyly splněny podmínky § 80 o. s. ř., protože se nejedná o majetek státu,
nýbrž o vlastnictví žalobce, které na něj přešlo ex lege ke dni 1. 7. 2000.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z otázky nesprávné aplikace právním norem z období let 1945 – 1950
upravujících institut vlastnictví odvolacím soudem, kdy soud rozhodl v rozporu
s Obecným zákoníkem občanským, jenž specifikoval podmínky nabývání vlastnictví.
Tzv. nepřátelský majetek konfiskovaný na základě Benešových dekretů připadl po
druhé světové válce dnem 30. 10. 1945 státu. Obecný zákoník občanský upravující
danou oblast práva do 31. 12. 1950 rozlišoval mezi držbou a vlastnictvím, a pro
přechod vlastnictví k nemovitosti striktně stanovil tzv. intabulační princip,
dle kterého vlastnické právo k převáděné nemovitosti vzniklo nabyvateli až
zápisem do pozemkové knihy, což platilo i pro nabytí vlastnictví ke sporným
nemovitostem žalobcem. V projednávaném případě bylo vydáno toliko rozhodnutí o
přechodu správy konfiskovaného majetku. V rozhodnutí uvedené datum 30. 9. 1950
nelze považovat za den přechodu vlastnictví, nýbrž za den přechodu držby. V
opačném případě by byla nadbytečná zmínka o přechodu držby, užívání a správy.
Ze znění článku II. rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku rovněž
vyplývá, že k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na žalobce nedošlo.
Přidělování konfiskovaného majetku obcím bylo jednorázovou akcí s cílem dát
dosud nepřidělený majetek do správy finančních útvarů národních výborů tak, aby
mohly od 1. 1. 1950, tj. po účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., spravovat veškerý
majetek jako národní. Žalovaná dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího i
Ústavního soudu, z níž vyplývá jednak, že pro převod vlastnictví k nemovitostem
platila do 31. 12. 1950 právní úprava obecného zákoníku občanského, dle jehož §
431 platil princip intabulace, a dále, že po datu 1. 1. 1950 obce již nemohly
nabýt žádný majetek a národní výbory byly pověřeny pouze správou národního
majetku, přičemž k přechodu vlastnictví na obce mohlo dojít, jen pokud obec do
zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
– dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval
se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky
zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími
se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do
vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince
1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví
obcí podle § 1.
Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do
vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2
odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům
rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány
obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo
podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě
vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním
orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v
odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná
rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo
k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. § 2a odst. 2). Obce prokážou existenci
přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci
nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným
přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. § 2a
odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se
za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením
jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i
přídělce (srov. § 2a odst. 4).
Podstatou argumentace dovolatelky je tvrzení, že žalobce nemohl nabýt předmětné
nemovitosti na základě označeného rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní
obnovy ze dne 24. 12. 1949 (resp. 30. 9. 1950), o odevzdání konfiskovaného
majetku obci podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., a to z důvodu
nedodržení zásady intabulace vyplývající z tehdy platného obecného zákoníku
občanského, a že se jednalo toliko o přechod správy ke konfiskovanému majetku.
Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině uvést, že na základě
dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
byla provedena konfiskace majetku zemědělského, zemědělské půdy, dále
nepřátelského majetku Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu. Dekret č. 108/1945
Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, jenž dopadá
na posuzovanou věc, upravoval konfiskaci majetku, zřízení a činnost Fondů
národní obnovy a přídělové řízení. Pokud jde o samotný příděl, jedná se o
derivativní nabytí podle § 423 o. z. o. – úplatným přechodem vlastnického
práva, k němuž dochází na podkladě veřejnoprávní žádosti a který je dokonán
právním úkonem – administrativním rozhodnutím. V případě přídělu však nestačí k
nabytí vlastnického práva pouhý právní titul, ale je zapotřebí tradice podle §§
426 – 431 o. z. o. Tato skutečnost plyne z § 5 odst. 1 bodu 4 dekretu č.
108/1945 Sb. V době vzniku dekretu č. 108/1945 Sb. byl platný obecný zákoník
občanský z roku 1811, podle něhož bylo vždy k nabytí vlastnického práva třeba
intabulace dle § 431 o. z. o., což však neplatilo všeobecně. Nabytí
konfiskovaného majetku bylo veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm
pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy.
Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva proto nebylo
zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzn. intabulací
práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání
nemovitosti. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl ryze veřejnoprávní
normou, ve které není výslovně stanoveno, že přídělce se stává vlastníkem.
Obsahem těchto právních vztahů je přechod vlastnictví nejprve na stát a potom
na přídělce, což je možno dovodit z obecného významu použitých slov a z § 13,
který upravuje nakládání s přiděleným majetkem, a z § 16, který upravuje
přechod nemovitostí a knihovních práv na stát, s použitím zákona č. 90/1947
Sb., o provedení knihovního pořádku, který na tyto věci již pamatuje výslovně.
Dává přídělci právo zažádat o vklad, ukládá státním úřadům vklad pro přídělce
zařídit, což znamená, že přídělce musí být vlastníkem (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, pod č. 127/1997).
Jinými slovy, již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy
zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na
základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického
práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky,
nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
892/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3070/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2770/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
484/2015; z judikatury Ústavního soudu pak nález sp. zn. II. ÚS 423/97, a nález
sp. zn. I. ÚS 3177/11, oba cit. výše).
V projednávaném případě byly rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní
obnovy v Praze ze dne 24. 12 1949 (resp. 30. 9. 1950), č. j. U III 182/49
(resp. 1002/49), o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, odevzdány
obci P. budova se stavební parcelou č. 28 s pozemkovými parc. č. 26 a 27 v
katastrálním území B. (tj. předmětné nemovitosti). Jak vyplývá z článku V.
rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci P. (z jehož
obsahu vycházel odvolací soud), budou v pozemkových knihách, „provedeny zápisy
provádějící knihovní pořádek podle tohoto rozhodnutí o odevzdání pod I. a III.
odst. 1, zejména 1. vymažou se práva uvedená pod III. odst. 1 písm. a), vloží
se vlastnické právo pro obec a vyznačí se, že závazky uvedené pod III. odst. 1
písm. b) nepostihují odevzdané nemovitosti, anebo 2. se zapíší odevzdané
nemovitosti do nových složek bez přenesení práv a závazků uvedených pod III.
odst. 1, je-li toho podle zák. č. 90/1947 Sb. účelné nebo nutné a v nich se
vloží vlastnické právo pro obec“. Z uvedeného je zřejmé, že již samotné
rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládá vklad vlastnického
práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí a
nikoliv jen správcem. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva
k nemovitému majetku přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly
již výše uvedeným rozhodnutím. Skutečnost, že v úředním rozhodnutí se k
rozhodnému dni vztahoval výslovně přechod držby, užívání a správy, nikoliv
vlastnictví, není sama o sobě podstatná, neboť toto ustanovení jen vyjádřilo,
že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechna
jmenovaná oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 2770/2010).
I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování osidlovacího úřadu bylo
administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda
subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování
konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či
dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu
obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v
režimu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, usnesení ze dne 16. 7.
2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo
997/2009). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze
principiálně řešit právě z pohledu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (a zásadně tak
nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá ustanovení § 2
zákona, ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1. 1. 1950, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž
definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i
z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. (srov. § 2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.). Přitom i
podle důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., jímž byl § 2a do tohoto
obecního restitučního přepisu včleněn (srov. bod čtvrtý její zvláštní části),
se podává, že „ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě
přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla,
avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih, a
katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly
provést záznam vlastnického práva“.
Ze všech výše uvedených skutečností plyne, že veškeré podmínky vyžadované
zákonem pro přechod vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č.
172/1991 Sb. byly naplněny a rozhodnutí odvolacího soudu se při řešení otázek
podstatných pro danou věc přidrželo ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Námitka dovolatelky, že rozhodnutí o odevzdání majetku obci nebylo vydáno před
1. 1. 1950, je svou podstatou námitkou směřující proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, pro které napadený rozsudek k dovolacímu přezkumu otevřen
není (nelze podřadit dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. argumentaci
nesprávným právním posouzením věci, vycházející z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015) a navíc není s ohledem na § 2a
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. relevantní.
Odkazuje-li dovolatelka na závěry dovozené z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2906/2011, jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv
srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V uvedených sporech žalobce
založil své nároky na rozhodnutích, kterými byl podle vládního nařízení č.
90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory, svěřen státní majetek
do správy národním výborům, a tudíž se nejednalo o přídělová rozhodnutí, pročež
nebyla splněna jedna z kumulativních podmínek pro přechod nemovitosti z
vlastnictví České republiky na obec.
Ve vztahu k té části rozhodnutí, jež se týká vyklizení nemovitosti (výrok III.)
žalovaná žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem
spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání. Absence těchto obligatorních
náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po
uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto
důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelka nepoukázala na otázku, pro
niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s.
ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně
žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto, a žalobci
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu