28 Cdo 484/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v
Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovanému ENTRUST, s. r.
o., se sídlem v Praze 7, Osadní 28/1053, IČ 257 57 121, zastoupenému Mgr.
Petrem Frycem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Anny Rybníčkové
2612/10, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp. zn. 5 C 74/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 248/2014-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co
248/2014-101, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 10. 2013, č. j.
5 C 74/2013-53, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu
řízení.
Žalobce se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 27. 3. 2013,
domáhá určení, že je vlastníkem „id. 1/6 pozemku parc. č. 206 o výměře 110 m2,
ostatní plocha, jiná plocha, doposud zapsaných v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 95
pro k. ú. H., obec P.“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedený ideální podíl
k označenému pozemku mu byl přidělen jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího
úřadu a Fondu národní obnovy v Praze o odevzdání konfiskovaného nemovitého
majetku obci č. U III - 1004/49 ze dne 6. 12. 1950, vydaným podle dekretu
prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., že tento podíl na něj přešel podle
ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), avšak v
katastru nemovitostí je jako jeho vlastník zapsán žalovaný; žalobce má proto
naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 5 C 74/2013-53,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, č. j. 15
Co 248/2014-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že pozemek parc.
č. 206 o výměře 110 m2 v k. ú. H., obec P., „původně náležel po 1/6 M. a Z. H.
v r. 1915, dále v r. 1921 nezl. F. Č. v rozsahu 1/12, v r. 1935 v rozsahu 1/3
M. H. a 1/12 F. Č. a že výměrem z r. 1954 a rozhodnutím z r. 1949 bylo vloženo
vlastnické právo pro ČS stát, ONV v Praze 7 - Domovní správu ohledně 1/6“.
Podle hlášení Státního notářství pro Prahu 7, adresovaného Středisku geodézie
ze dne 29. 5. 1967, se nabyvateli do bezpodílového spoluvlastnictví v rozsahu
1/6 pozemku stali F. Č. a B. Č., a to na základě kupní smlouvy ze dne 22. 7.
1966 uzavřené s OPBH v Praze 7, registrované dne 22. 7. 1966. Z rozhodnutí
Státního notářství pro Prahu 7 ze dne 29. 3. 1976, sp. zn. 7 D 1102/75, o
projednání dědictví po F. Č., vyplývá, že vlastníkem předmětného pozemku (a
domu čp. na něm postaveného) se v rozsahu 9/12 stala B. Č., která jej pak kupní
smlouvou prodala Elektrárnám Holešovice n. p. Jeho právní nástupce ČEZ s. p. v
likvidaci kupní smlouvou ze dne 23. 11. 2006 následně převedl id. 10/12
předmětného pozemku na žalovaného, přičemž k tomuto přímému prodeji udělilo
výjimku Ministerstvo financí. Dále odvolací soud dokazování doplnil a zjistil,
že ideální podíl 1/6 k předmětnému pozemku byl ke dni 1. 7. 2000 ve správě
právního nástupce n. p. Elektrárny Holešovice, ČEZ, st. podniku v likvidaci (v
důsledku toho byl ve vlastnictví České republiky). Dovodil, že „není pochyb o
tom, že id. 1/6 předmětného pozemku byla žalobci přidělena jako přídělci
rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze o odevzdání
konfiskovaného nemovitého majetku obci č. U III
- 1004/49 ze dne 6. 12. 1950 vydaným podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. a že tento spoluvlastnický podíl byl ke dni 1. 7. 2000 ve
vlastnictví České republiky“, nicméně pro aplikaci ustanovení § 2a zákona č.
172/1991 Sb. je rozhodující, jakým způsobem s tímto pozemkem žalobce, resp.
jeho právní předchůdce nakládal. Jestliže bylo najisto postaveno, že právní
předchůdce žalobce s tímto majetkem před rokem 2000 nehospodařil, ale dokonce
se tohoto majetku zbavil, když jej kupní smlouvou převedl na fyzické osoby, pak
je zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně správné, jelikož z uvedeného zákona
vyplývá, že smyslem ustanovení § 2 a § 2a byl patrný zájem státu na tom, aby
obcím byly předány jen ty majetky, s nimiž se dříve pro jejich hospodaření
počítalo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013) i Ústavního soudu (viz jeho
nálezy ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12, ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I
ÚS 3177/11, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I ÚS 255/11). Z hlediska dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. považuje za nesprávný právní
názor odvolacího soudu, podle kterého pro aplikaci ustanovení § 2a zákona č.
172/1991 Sb. není rozhodující, že předmětný pozemek byl obci přidělen a že ke
dni 1. 7. 2000 byl ve vlastnictví České republiky, nýbrž to, jakým způsobem
bylo s tímto pozemkem v mezidobí nakládáno. Naopak dovozuje, že všechny
předpoklady uvedené v ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byly v daném
případě splněny, neboť předmětný ideální podíl k označenému pozemku mu byl
přidělen jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v
Praze o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci č. U III - 1004/49 ze
dne 6. 12. 1950, vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
přičemž ke dni 1. 7. 2000 byl ve vlastnictví České republiky; tento podíl tudíž
přešel k tomuto datu jako historický majetek do vlastnictví obce, a okolnost,
že v roce 1966 byl převeden do vlastnictví fyzických osob a v roce 1976 zpět do
vlastnictví státu, je nerozhodná. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v
plném rozsahu vyhoví, event., aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání poukázal na to, že předmětný pozemek
byl obcí z její vůle převeden do vlastnictví soukromých osob, čímž došlo k
přetržení vlastnické linie státu nezbytné pro aplikaci ustanovení § 2a zákona
č. 172/1991 Sb., neboť nároky založené tímto zákonem v čl. I. (tj. nárok na
přechod vlastnictví k nemovitostem do vlastnictví obce podle § 2a tohoto
zákona) se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2000) nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát. Jestliže v dané věci obec o
předmětný majetek dříve ztratila zájem, nemůže se jednat o její historický
majetek, se kterým v minulosti měla záměr hospodařit. Dovolatelem uváděný
rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou není podle
žalovaného správný, neboť jím citovaná rozhodnutí zohledňují jinou situaci, kdy
mezi stranami existoval spor o skutečné hospodaření s majetkem, který však byl
po celou dobu ve vlastnictví státu, a nebylo zřejmé, který subjekt s tímto
majetkem hospodařil. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále „o. s. ř.“), které je podle čl. II bodu 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
(účastníkem řízení), zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov.
§ 239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, zda pro aplikaci ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona
č. 172/1991 Sb. je - mimo splnění dalších předpokladů uvedených v tomto
ustanovení - rozhodující i to, jakým způsobem bylo (v mezidobí) s nemovitostí
před rokem 2000 nakládáno, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání žalobce je důvodné.
Zákonem č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů, bylo (mimo jiné) do tohoto zákona vloženo Čl. I.
ustanovení § 2a.
Podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7.
2000, do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti
vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako
přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky
č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly
vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy,
nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě
vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním
orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v
odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná
rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo
k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle
odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo
příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým
plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odst. 3). Nelze-li
příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o
přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího
čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce
(odst. 4). Ustanovení § 2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v
odstavci 1 obdobně (odst. 5).
V Důvodové zprávě k zákonu č. 114/2000 Sb., se uvádí: „Nejvíce problémů pramení
paradoxně z jednoduchosti zákona, který konstatuje přechod vlastnictví k obecně
určenému okruhu nemovitostí „ze zákona“ při splnění podmínky, že jde o majetek
České republiky, který obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949. Zákon však již
nestanoví způsob, jak má, resp. musí být prokázáno, že majetek k uvedenému datu
obec vlastnila a nestanoví ani termín, do kterého může vlastnictví k majetku
podle tohoto zákona přecházet. To má za následek, že mnoho obcí se marně
dovolává přechodu vlastnictví k majetku, nabytému podle přídělových zákonů,
avšak nezaknihovanému z různých důvodů do 31. 12. 1949. Ustanovení § 2
citovaného zákona sledovalo a sleduje restituci majetku obcí, který byl s
účinností od 1. ledna 1950 na základě zákona č. 279/1949 Sb. zestátněn. Zákon
hovoří o tom, že se vrací majetek, který obec vlastnila ke dni 31. prosince
1949. Aplikace tohoto ustanovení v právní praxi, zejména ohledně aplikační
praxe soudů a katastrálních úřadů, však ohledně některého majetku činí potíže,
které obcím a městům znesnadňují, ba neumožňují, vykonávat jejich zákonné právo
vlastnit majetek a dovoleným způsobem s ním nakládat. Novelou se mají odstranit
pochybnosti, nezakládají se žádné nové právní nároky, ty zde byly již dány
zákonem č. 172/1991 Sb. Předložená novela má pouze upřesnit výklad toho, co vše
obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 a odstranit pochybnosti při výkladu nabytí
vlastnictví (zda byl rozhodující den převzetí přídělu a nebo vydání přídělové
listiny). Novela nebude ani retroaktivní, nebude zakládat žádná práva zpětně ke
dni 24. 5. 1991. Novela jen specifikuje původní zákon zásadou superfluum non
nocet (nadbytečnost neškodí), zvláště v případě majetku obcí.“.
K výkladu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v
nálezech ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, a ze dne 9. 5. 2012, sp.
zn. I. ÚS 3177/11, tak, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č.
172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na
jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva
podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a
zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle §
1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i.f. „pokud jsou ve vlastnictví České
republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“.
Podle Čl. II zákona č. 114/2000 Sb. nároky založené tímto zákonem v čl. I se
nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné
osoby než stát.
Z této právní úpravy pro danou věc vyplývá, že předpokladem pro přechod
ideálního podílu ve výši 1/6 k předmětnému pozemku do vlastnictví žalobce podle
ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č.
114/2000 Sb., je rozhodující to, zda tento podíl mu byl přidělen jako přídělci
rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu
prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a zda ke dni 1. 7. 2000 byl ve
vlastnictví České republiky, jak žalobce v žalobě tvrdí, a nikoliv to, že
„právní předchůdce žalobce s tímto majetkem před rokem 2000 nehospodařil, ale
dokonce se tohoto majetku zbavil, když jej kupní smlouvou převedl na fyzické
osoby“ (srov. též důvody obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11.
2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013).
Závěr odvolacího soudu, že „pro aplikaci ustanovení § 2a odst. 1 písm. a)
zákona č. 172/1991 Sb. je rozhodující i to, jakým způsobem s tímto pozemkem
žalobce, resp. jeho právní předchůdce nakládal před rokem 2000“, je tudíž
nesprávný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.), v němž se bude zabývat tím, zda byly splněny všechny předpoklady uvedené v
ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod ideálního podílu k
předmětnému pozemku na žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2906/2011, které obstálo i při přezkumu v rovině ústavněprávní - srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, ze dne 8. 4.
2013, sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, či ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3103/2015), a zváží i otázku dobré víry žalovaného při nabytí id. 1/6 podílu k
předmětnému pozemku kupní smlouvou ze dne 23. 11. 2006 (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne
13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou
stupňů závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se
řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu