28 Cdo 892/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce statutárního města Karlovy Vary, IČO: 002 54 657, se sídlem v Karlových
Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se
sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6 – Hradčany, Tychonova 221/1, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15
C 78/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
30. září 2014, č. j. 56 Co 533/2013-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2014, č. j. 56 Co
533/2013-125, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 15 C
78/2013-39, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem domu
a pozemku p.č. 122 a pozemku p.č. 122, zapsaných na LV č. 15 pro kat. území D.
a obec K. V. u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště
Karlovy Vary (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva
(§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), kdy
v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí zapsána žalovaná, vycházel
soud prvního stupně dále ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly žalobci
přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne
28. 10. 1949, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, podle dekretu
prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kdy současně nastaly i právní účinky
přídělu – nabytí vlastnického práva. K 1. 7. 2000 byly pak nemovitosti ve
vlastnictví České republiky a jako přídělový majetek tak – dle závěru soudu
prvního stupně – mohly k uvedenému dni přejít do vlastnictví obce (žalobce)
podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).
Jelikož však žalovaná užívala nadále nemovitosti v dobré víře, že je jejich
vlastníkem a takto nemovitosti držela po dobu delší než 10 let (vlastnické
právo žalobkyně prvně zpochybnila až podáním žaloby v dané věci dne 26. 3.
2013), soud prvního stupně uzavřel, že vlastnictví nabyla žalovaná vydržením (§
129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. září 2014, č. j.
56 Co 533/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil, tak, že určil žalobce
vlastníkem sporných nemovitostí (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení
(výrok II).
Odvolací soud přijal jako správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce má na
žádaném určení práva naléhavý právní zájem, jakož i zjištění a o něj opřené
posouzení, že nemovitosti byly přiděleny obci listinou mající povahu přídělové
listiny, jež byla vydána dne 28. 10. 1949, kdy obec (žalobce) nabyla vlastnické
právo přídělem. Protože předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. (24. 5. 1991) ve vlastnictví České a Slovenské Federativní
Republiky a nikoliv České republiky, obec je nemohla nabýt do vlastnictví na
základě ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb.; jako tzv. přídělový majetek,
jenž byl k 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky, ovšem nemovitosti přešly
do vlastnictví obce podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve
znění zákona č. 114/2000 Sb.). Za nesprávný – s ohledem na aktuální rozhodovací
praxi Ústavního soudu (nález ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12) a
novelizované znění ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. (zákonem č. 173/2012
Sb.) – považoval odvolací soud posouzení otázky nabytí vlastnického práva
vydržením, uzavíraje, že dobrá víra státu k historickému majetku obcí byla
vyloučena (kdy žalobce současně podal žalobu před uplynutím prekluzívní lhůty k
31. 3. 2013).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná, spatřujíc přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že při řešení relevantních otázek nabytí
vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalovaná
ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně žalovaná (dovolatelka) považuje
řešení otázky, zda byl majetek přidělen obci či československému státu, jenž
byl následně také na podkladě přídělové listiny zapsán jako vlastník sporných
nemovitostí a příslušný národní výbor byl pověřen správou nemovitostí. Pokud by
se obec – přes řečené – stala vlastníkem nemovitostí do 31. 12. 1949, měla být
věc řešena v režimu ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., dle nějž však
vlastnictví na žalobce přejít nemohlo, neboť k 24. 5. 1991 byly nemovitosti ve
vlastnictví čsl. federace (ve správě Federálního ministerstva národní obrany) a
byly užívány k plnění úkolů obrany státu, jako sídlo Újezdního úřadu vojenského
újezdu Hradiště. K tomuto účelu nemovitosti slouží i po zániku federace a i z
tohoto důvodu nemohly přejít do vlastnictví žalobce ani podle ustanovení § 2a
zákona č. 172/1991 Sb., kdy však za rozhodné datum pro zkoumání podmínek
přechodu nemovitostí do vlastnictví obce pokládá dovolatelka i v tomto případě
zásadně den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. 24. 5. 1991, nikoliv 1. 7.
2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 114/2000 Sb.). Podle názoru dovolatelky mohl
žalobce nabýt nemovitosti toliko postupem a za podmínek stanovených § 2c zákona
č. 172/1991 Sb., jež ovšem nedodržel a proto – podle názoru dovlatelky – nemá
na žádaném určení vlastnického práva ani naléhavý právní zájem. Dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá,
nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovení §
240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (otázka přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce
podle zákona č. 172/1991 Sb., jde-li o majetek bývalé federace, jenž byl užíván
ke specifickým účelům a jenž stát nadále potřebuje k plnění svých funkcí).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru,
že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3) ani
jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž
dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto
se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
V posuzované věci žalobce žádá deklarování vlastnického práva k nemovitostem, o
nichž tvrdí, že jsou přídělovým majetkem obce, který tato obec měla před 1. 1.
1950 nabýt do vlastnictví na základě označeného rozhodnutí Osidlovacího úřadu a
Fondu národní obnovy z 28. 10. 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci,
podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Již proto, že jako vlastník nemovitostí byla v katastru nemovitostí zapsána
žalovaná a podanou žalobou má být dosaženo shody mezi skutečným a právním
stavem (jak jej tvrdí žalobcem) a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, je
dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení vlastnického práva ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej
např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz
8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997; nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002). Argumentace žalované
opírající se o výklad příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., včetně
jeho ustanovením § 2c, jež bylo do tohoto zákona včleněno novelou provedenou
zákonem č. 173/2012 Sb., není věcí naléhávaného právního zájmu, nýbrž již
hodnocením důvodnosti žaloby po stránce věcné. K němu pak Nejvyšší soud, v
hranicích otázek vymezených dovoláním, uvádí následující.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky
zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími
se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do
vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince
1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví
obcí podle § 1.
Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do
vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §
2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům
rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány
obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo
podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě
vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním
orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v
odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná
rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo
k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. § 2a odst. 2). Obce prokáží existenci
přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci
nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným
přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. § 2a
odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se
za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením
jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i
přídělce (srov. § 2a odst. 4).
Podle § 2c zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 173/2012 Sb.) dnem 1.
ledna 2014 přecházejí za splnění níže uvedených podmínek do vlastnictví obcí
nemovité věci, které a) obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, b) byly ke dni
24. května 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, c) jsou
ve vlastnictví České republiky ke dni podání žádosti obce podle odstavce 4, d)
se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nenachází na území vojenských újezdů,
e) se nenachází alespoň zčásti v pásmu do 50 metrů od státních hranic České
republiky a f) jejichž seznam schválila svým usnesením vláda České republiky.
Žádost o zařazení nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) uplatní
příslušná obec u příslušné organizační složky státu nebo státní organizace
nejpozději do 31. března 2013; k žádostem uplatněným po uplynutí této lhůty
nebude přihlédnuto; všechny přijaté žádosti je příslušná organizační složka
státu povinna předložit vládě České republiky do 31. července 2013, včetně
doporučení, zda nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) zařadit či
nikoliv (srov. § 2c odst. 4). Podání žádosti nezakládá právo obce na zařazení
nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f); vláda do seznamu nezařadí
zejména nemovité věci, které stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých
funkcí nebo v souvislosti s plněním svých funkcí nebo k plnění svých závazků
vyplývajících z mezinárodního práva (srov. § 2c odst. 7).
Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945
Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se
o něm pravomocným rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo
to rozhodnutí přídělové; pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani
vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzv. intabulace práva
vlastnického nebo provedení knihovního přídělu), ani hmotného odevzdání
nemovitosti. Již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy
zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na
základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického
práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky,
nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy (k tomu
srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3070/2010; ze dne 9. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010; nebo ze dne 26. 4.
2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015; spolu s dále citovanými rozhodnutími dostupné i
na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz; z judikatury Ústavního
soudu pak zejména nález ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, publikovaný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze
dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, uveřejněný tamtéž, sv. 65, č. 97).
I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo
administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda
subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování
konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či
dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu
obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v
režimu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, rozsudek ze dne
16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28
Cdo 997/2009, nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4827/2009 –
ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou
usnesením ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1635/10).
Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze
principiálně řešit právě z pohledu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (a
zásadně tak nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá
ustanovení § 2 zákona, ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1.
lednem 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření
národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním
hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (srov. § 2a odst. 1 písm. a/
zákona č. 172/1991 Sb.). Přitom i podle důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000
Sb., jímž bylo ustanovení § 2a do tohoto obecního restitučního přepisu včleněno
(srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo řešit
(mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949
vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické
právo zapsáno do pozemkových knih (tak jak je tomu i v nyní projednávané věci),
a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly
provést záznam vlastnického práva“.
Dovolává-li se v dané souvislosti žalovaná závěrů z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, a ze dne 16. května 2012, sp. zn.
28 Cdo 2906/2011, jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv
srovnatelných s poměry nyní projednávané věci (byla-li rozhodnutí o odevzdání
konfiskovaného majetku obci, s nimiž uvažuje dovolací soud v označených
rozhodnutích, vydána až po 1. 1. 1950, tedy po dni zániku majetkové
samostatnosti obcí, a kdy nejde ani svou povahou o přídělová rozhodnutí).
Typově jiný případ řeší i žalovanou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005, jež vychází ze stavu, kdy nemovitosti
měly být předmětem přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první
pozemkové reformy, ačkoliv pod režim tohoto zákona nespadaly, což mělo za
následek nulitu přídělového rozhodnutí. Případná není argumentace závěry z
nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, jež v rovině
ústavněprávní (též se zřetelem na závěry prezentované ve shora citovaném nálezu
sp. zn. II. ÚS 423/97) odmítl jako nekorektní interpretaci, že k restituci
historického majetku obcí je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických
oprávnění (nikoli pouze jednodenní či dvoudenní formální existence vlastnického
práva).
Při výkladu ustanovení § 2a, též ve vazbě na řešení otázky časové působnosti
zákona č. 114/2000 Sb., vychází pak rozhodovací praxe dovolacího soudu
principiálně z toho, že ustanovení § 2a představuje samostatný právní důvod
nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, nebo rozsudek ze
dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a tedy že rozhodným datem pro
posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum
účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj.
1. červenec 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení § 2a odst. 1 („Do
vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti …, pokud jsou ve
vlastnictví České republiky…“) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví
státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který
do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu
řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn.
28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek
ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 3787/2008, usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012,
nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se ovšem také konstantně připomíná, že
proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek (kdy i samotná otázka
časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb. je poměrně komplikovaná a samotný text
novely v tomto směru zcela jednoznačný není). V případech, kdy je předmětem
sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace
používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací
praxe dovolacího soudu – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu
interpretační variantu, podle níž se ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. na takový majetek bývalé federace nevztahuje, zejména pak na majetek, jenž
stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků
vyplývajících z mezinárodního práva; za důležitý v této souvislosti Nejvyšší
soud považuje také časový faktor, tedy kritérium plynutí času a nepřerušené
dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a tedy zachování právní jistoty
dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce); k tomu srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, ze dne
11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28
Cdo 3528/2010 (vydané ve sporu hl. m. Prahy se státní příspěvkovou organizací
Diplomatický servis, kdy závěry v nich uvedené byly jako ústavně konformní
aprobovány i Ústavním soudem – srov. např. usnesení ze dne 4. 1. 2011, sp. zn.
II. ÚS 3242/10, usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3272/10, či
usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3316/10); dále pak např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2627/2014, či usnesení ze
dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015 (jež týkají se nemovitého majetku,
jež je nadále využíván státem k plnění úkonů na úseku obrany státu).
Přitom i v projednávané věci (ač se žaloba netýká věcí určených k plnění
závazků státu plynoucích z mezinárodního práva – viz shora označená rozhodnutí
ve vztahu k Diplomatickému servisu coby správci tohoto majetku ve vlastnictví
státu) žalovaná tvrdí a dokládá kvalitativně srovnatelné okolnosti (jimž však
odvolací soud – navzdory řečenému – dosud nevěnoval patřičnou pozornost), že
předmětné nemovitosti nejsou nepotřebným majetkem státu, jenž by snad přestal
sloužit svým účelům, nýbrž že jde o majetek, jenž byl užíván k plnění úkolů
státu na úseku obrany (sídlo Újezdního úřadu vojenského újezdu Hradiště), a to
kontinuálně i v době po zániku čsl. federace a sukcesi České republiky na místo
původního vlastníka, do jejíž poměrů pak žalobkyně zasahuje žalobou podanou po
téměř třinácti letech od nabytí účinnosti zákona (byť se původní názor obecných
soudů na otázku nabytí vlastnického práva vydržením – zejména pro odlišný
náhled Ústavního soudu na danou problematiku – v další rozhodovací praxi
neprosadil).
Sluší se také připomenout, že nemovité věci z majetku bývalé federace, které
stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí nebo v souvislosti s
plněním svých funkcí, nejsou převoditelné ani v režimu ustanovení § 2c zákona
č. 172/1991 Sb. (srov. např. § 2c odst. 1 písm. d/, odstavec 7 zákona), byť
přechod nemovitostí do svého vlastnictví dle tohoto ustanovení žalobce
netvrdí.
Z uvedeného vyplývá, že kategorický závěr odvolacího soudu o tom, že předmětný
majetek přešel ex lege z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce, učiněný bez
ohledu na povahu sporného majetku, jeho funkci či zvážení principu právní
jistoty (a to právě s přihlédnutím ke kritériím, jež Nejvyšším soud akcentoval
již v judikatuře shora citované), neobstojí, a bez tohoto posouzení jde o závěr
přinejmenším předčasný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a Nejvyšší soud neshledal
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu
v napadeném výroku o věci samé, spolu s oběma závislými nákladovými výroky
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věty první za středníkem, § 226 odst. 1
o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu